Obecně k právním skutečnostem
Výraz „právní skutečnosti“ byl dosud pouze výrazem známým právní teorii, zákon jej nepoužíval. Zatímco subjektivní právo a povinnost, osoba a věc jsou prvky statické, právní jednání lze označit za prvek dynamický.
Zeptáme-li se, kvůli čemu vlastně právo, právo jako právní řád existuje, najdeme alespoň dvojí smysl: aby chránilo existující (pokojný) stav v tom nejširším slova smyslu, jednak aby zajistilo, že projevená lidská vůle bude mít následky zase právem chráněné. Právními následky přitom už od dob dávno minulých rozumíme vznik, změnu a/nebo zánik subjektivních práv a/nebo povinností (popř. uspořádaných do právních poměrů).
Právní následek (účinek) má vždy nějakou příčinu. Tou je jednak právo v objektivním smyslu, především zákon, jednak, a to v naprosté většině případů, prohlášení vůle člověka. Teorie shrnuje tyto příčiny do jediného pojmu právního důvodu – právního titulu (důvodu).[1]
V průběhu několika posledních století se k prohlášení vůle začaly připodobňovat další právní jevy, které také měly právní následky: některá rozhodnutí orgánů veřejné moci, ale také vůle vyjádřená např. přeměněním hlíny ve figurku. Dalším připodobněním pak k této skupině hybatelů s právy a povinnostmi přibyly události, zpravidla přírodní (jako je např. plynutí času anebo zapálení bleskem), ale i způsobené lidmi, resp. osobami: právní události.
S uznáním právnické osoby za druhý právní subjekt vedle fyzické osoby, dostalo i její jednání význam hybatele právy a povinnostmi.
Všechny tyto příčiny určitého právního stavu, tedy stavu práv a povinností, tvoří ve svém souhrnu právní skutečnosti. Právní skutečnosti definujeme jako ty skutečnosti právně významné, tj. takové, které objektivní právo uznává za relevantní příčinu právních následků, tj. vzniku, změny a/nebo zániku subjektivních práv a/nebo povinností (popř. uspořádaných do právních poměrů).
Právní skutečnosti a projevy vůle, tj. právní jednání především, mohou být v souladu i rozporu s právem (delikty především). Snad přesněji řečeno: bez ohledu na to, zda samy jsou po právu, anebo v rozporu s právem (objektivním), mohou mít právní následky aprobované, právem přijaté, s právem souladné, anebo právní následky reprobované, v rozporu s právem, v některých případech sankční.
Z pandektistické německé právní školy přes právní teorii sovětskou se učení o právních skutečnostech dostalo i k nám. Tím nemá být ale řečeno, že učení pandektistů nemělo význam v rakouských zemích. Sám výraz „právní skutečnost“ (někdy také „právnická skutečnost“) nebyl však tady nijak v popředí. Do civilních kodexů západních také nevstoupil.
Prve byly uvedeny různé druhy právních skutečností. Jejich množina bývá obvykle teoreticky tříděna. Nejčastěji se jako kritérion dělení volí prvek vůle, totiž to, zda v právní skutečnosti prvek vůle obsažen je, anebo není, resp. zda prvek vůle v právní skutečnosti být nutně musí, anebo nemusí.
Dospívá se tak k dvěma skupinám či druhům právních skutečností, přičemž jedna skupina má, jak ukážeme dále, dvojí povahu.
Právními skutečnostmi, v nichž prvek vůle nezbytně obsažen je, jsou právní jednání a konstitutivní právní akty (konstitutivní rozhodnutí orgánů veřejné moci). Naproti tomu v právních událostech prvek vůle není, a nejen nemusí být, ale ani nemůže být obsažen.
Tou poslední, hybridní skupinou je výsledek činnosti, resp. vytváření něčeho nového, ať už věci nebo autorského díla (nebo podobného výtvoru v oblasti označované jako duševní vlastnictví). Zpravidla při takové činnosti vůle přítomna je, někdo pracuje s určitým záměrem, cílem, chce něco udělat nebo vytvořit. Avšak lze si představit i situaci, v níž se nalézá malující člověk, který pro duševní poruchu zásadně není schopen právně jednat, tedy člověk, jehož vůle je v právním světě irelevantní, anebo člověk, který pro nedostatek věku ani vůli způsobit právní následky mít nemůže. A přesto pod jeho rukama vznikne (obchodovatelný) obraz nebo keramický předmět.
Závěrem je třeba říct následující. Vedle právních událostí bývají (u nás a vlastně až v posledních desetiletích) kladeny protiprávní stavy. Jsou dávány do souvislosti s odpovědností za škodu, při které je irelevantní zavinění, naopak jeho zjišťování je v rozporu s tím, co zákonodárce chce. Jde o rizikové a jinak pro své okolí nebezpečné provozy. Zatímco ale podstatou právního jednání, konstitutivního právního aktu a právní události, resp. vytvoření věci, je dynamický prvek, jsou to tedy vesměs jevy, které spočívají v nějaké akci, proto mohou sehrát roli hybatele právy a povinnostmi, a skutečně ovlivnit vznik, změnu nebo zánik práv a/nebo povinností, stavy samy o sobě, ať v souladu s právem (právní stavy), nebo v rozporu s ním (protiprávní stavy), v sobě aktivní, dynamický prvek nemají, jejich podstatou je prvek statický, který ničím pohnout nemůže. Pokud by protiprávní stav měl být schopen vyvolat právní následky, měl by je být schopen vyvolat i právní stav. Představíme-li si ale stav kupř. vlastnictví nebo manželství, vidíme, že nemají žádné právní následky: pokud něco hýbe s právy a povinnostmi, pokud je něco ovlivňuje, tak je to (ve vzpomínaných případech) kupní smlouva, anebo sňatek.
Rozhodné je tedy jen to, co právní nebo protiprávní stav vyvolalo, to, co bylo hybatelem, co má v sobě dynamiku. Koneckonců, pravdivost tohoto závěru lze dovodit i z výrazu „skutečnost“, resp. „právní skutečnost“: základ tohoto slova souvisí se skutkem, tedy s něčím, co se stalo, co bylo učiněno.
Co mohlo nebo může vyvolat protiprávní stav? Co může být jeho příčinou, důvodem? Působení sil přírodních nebo působení sil lidských. Vis maior nebo protiprávní jednání. A protiprávní stav spočívající ve výbuchu jaderné elektrárny? Ten přeci způsobil provozovatel zařízení se zvýšeným nebezpečím, rizikové zařízení. Takto ostatně přistupují k protiprávním stavům všechny civilní kodexy, včetně toho našeho. (také § 6 OZ 2014 mluví o osobě, která vyvolala protiprávní stav nebo nad ním má kontrolu).
Obecně k právnímu jednání
Také výraz „právní jednání“ je výrazem novým, avšak jen relativně: právně jsme nejednali od 1. 1. 1951: občanský zákoník z r. 1950 s odůvodněním přístupnosti textu zákoníku lidovému chápání (a slovenštině zvlášť), a namísto právních činů, opomenutí a právních jednání přijal termín „právní úkon“, což od něj převzal občanský zákoník z roku 1964.
Naposled Obecný zákoník občanský obsahoval v rubrice zmíněný výraz v nadpisu své sedmnácté hlavy „O smlouvách a právních jednáních vůbec“ (v němčině, tj. v originále bylo ovšem „Rechtsgeschäft“, což je třeba přeložit spíš jako „obchod“ než jako „jednání“; nicméně výraz „jednání“ použil český překladatel ABGB).[2]
Stejně jako právní skutečnost, i právní jednání, resp. obchod (za první republiky, ale i v padesátých letech, se někdy používalo i výrazu „chování“), je pojmem vytvořeným německou civilistikou. Přitom základem tohoto pojmu je nauka o subjektivním právu (projevu svobodné vůle člověka). Právní jednání je vlastně základem autonomní právní normy, autonomního objektivního práva.
Zatímco občanský zákoník z r. 1950 definoval v § 30 právní úkon jako „zejména také projev vůle založit, změnit anebo zrušit právo nebo povinnost“ (sic! totiž předně „zejména“, a dále – bez dalšího), občanský zákoník z r. 1964 praví: „Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují,“ § 34.[3]
Ještě počátkem 70. let píše Š. Luby (zemřel 1976), že pojmovými znaky právního úkonu je: podstatou je projev vůle, projev vůle má směřovat k právním následkům, projev vůle musí být uznaný právním řádem, na právní úkon se vážou právní následky, které jednající sledoval. Připomíná ale, že někteří teoretici se domnívají, že zaměření vůle na způsobení právních následků není důležité, že jednajícím jde vždy jen o určité společenské, zejména ekonomické cíle.
Pod následným literárním zpracováním teorie právního úkonu je po Lubyho smrti (vlastně dodnes, pokud jde o učebnici občanského práva, vydanou pro pražskou právnickou fakultu) podepsána M. Knappová. V pojmových znacích dochází k nepatrnému posunu. Jsou jimi: projev vůle, směřující, ke způsobení právních následků, které s takovým projevem vůle právní předpisy spojují. Omezuje se tedy v podstatě na přepis zákonného textu.
V komentářích k OZ z doby před rokem 1989 byl standardně autorem textu k § 34 a n. J. Eliáš.[4] Podle něj jsou pojmové znaky právního úkonu tři: vůle, její projev a zaměření na první účinky, které právní předpisy s projevem vůle spojují. Dále se již otázkou následků, či směřování, nezabývá.
Z doby po roce 1989 lze citovat ze tří komentářů k občanskému zákoníku[5].
V prvním z nich (nakl. C. H. Beck) J. Švestka shodně s J. Eliášem (viz prve) seznává tři pojmové znaky právního úkonu.[6] Posléze uvádí, že o právní úkon nejde tam, kde projev vůle, …., nesměřuje vůbec ke způsobení právního účinku...[7] Ale pouze dovozuje, že v takovém případě jde o pouhou společenskou úsluhu.[8]
V druhém z nich (nakl. Linde) autorka zdejšího textu pro právní úkon uvádí (zásadně shodně s tím, co je uvedeno zde sub II.), že právním úkonem je projev vůle za předpokladu, že objektivně viděno směřuje k právním následkům, které s ním zákon spojuje, ale vůle sama na vyvolání právě těchto následků zaměřena být nemusí. Jinak řečeno, bez ohledu na to, zda subjekt práva si při právním úkonu nějaké právní následky přeje či nepřeje, přece nastanou, pokud tak zákon stanoví. Něco jiného je, když činím právní úkon, ale rozhodně si žádné právní následky nepřeji. To jsou případy společenských úsluh (pozvání na oběd, žádost o sklenici vody apod.).[9]
Ve třetím (nakl. Wolters Kluwer) se autor otázkou prve uvedenou nezabývá. Nicméně, podává velmi podrobný výklad historický, teoretický, s rozsáhlou kritikou právního stavu po r. 1950, atd.[10]
Občanský zákoník č. 89/2012 Sb.[11] používá výrazu „právní jednání“ samozřejmě ve stejném významu jako byl v OZ 1964 užíván výraz „právní úkon“. Totiž tak, že právním jednáním se rozumí takové chování subjektu práva (osoby), které je – podle ustanovení objektivního práva – schopno (mocno) vyvolat právní následky. Přitom právními následky (neboli právními účinky) mohou být/jsou vznik, změna nebo zánik práv a/nebo povinností. Kde jsou tyto právní následky vyjádřeny, to pak stanoví § 545 (srov. dále). Sluší se podotknout, že se změnou substantiva, dochází i ke změně verba (slovesa) – subjekt práva nečiní právní úkon, ale „právně jedná“.
Podstatou (základem) právního jednání je projev neboli prohlášení vůle (tj. zvnějšnění vůle). Toto nelze číst v zákonném textu přímo (výslovně to zákoník neuvádí), ale je to možné dovodit zejména z § 551 až § 553, § 556 a z § 548.
Tudíž: má-li jít o právní jednání, je třeba, aby existovala navenek projevená vůle vyvolávající právní následky (účinky).
Při tomto výměru prohlášení vůle jako právního jednání je ovšem poněkud nadbytečné říkat, že právní jednání objektivně směřuje k právním následkům, a že vůle jednajícího na vyvolání právních následků zaměřena být nemusí. Pokud osoba určitým způsobem právně jedná, nastanou právní následky, tj. vznik, změna nebo zánik práv a/nebo povinností. Ale jaká budou tato práva a jaké budou tyto povinnosti, za jakých podmínek, v jaké době atd., to už záleží na okolnostech konkrétního případu, a může to být určeno jen vůlí stran a/nebo zákonem a/nebo dobrými mravy a/nebo zvyklostmi a/nebo zavedenou praxí stran (§ 545), s tím, že zásadně má přednost vůle stran (vůle jednajícího). Dichotomie směřování a nesměřování vůle je tak redundantní.
Ze zahraničí
V civilních kodexech najdeme definici či vymezení pojmu právní jednání, anebo smlouva, zcela výjimečně. Ponechává se teorii, popř. judikatuře. Pro každodenní život, pro existenci a činnost osob je takové vymezení bez významu.
Právní teorie o právním jednání učí zpravidla v typických úvodech do právní teorie, popř. i do teorie soukromého práva, event. v rámci uvažování o svobodě člověka, a v souvislosti se subjektivním právem jako výrazem svobody se pak také věnuje otázce, odkud subjektivní právo pramení, popř. co je důvodem jeho vzniku, změny a/nebo zániku. A dospívá k závěru, že takovým důvodem je zpravidla lidské chování, jímž člověk (osoba) projevuje svou vůli. A pokud svou vůli projevuje podle nějakých zákonných pravidel, popř. v rozporu s nimi, jedná se o právní (anebo protiprávní) jednání.
Dále se pak zpravidla teorie zabývá tím, jak lze jednat, jak jednání vyložit, jaké jsou druhy jednání, jeho náležitosti atd. atd., až po otázku jeho neplatnosti.
[1] V naší literatuře srov. za mnohé např. Knapp, V., O důvodu vzniku závazků a o jejich kauze. Stát a právo IV., ČSAV, 1957.
[2] Dvojici pojmů Rechtsgeschäft a Rechtshandlung odpovídala dvojice právní jednání a právní čin, právní čin a opomenutí byly jen druhy právního jednání (Rechtsgeschäft). Právní jednání je pojem z historického hlediska relativně nový, vytvořila jej německá civilistika. V ABGB původně vůbec nebyl (obdobně jako není v Code civil), vložila jej až II. novela. Rozlišování jednání a činů podle německého vzoru bylo ve dvacátých, třicátých letech v naší právní teorii velmi frekventováno, diskutováno. Zákonodárce občanského zákoníku 1950 diskuze ukončil (srov. DZ), což nebylo zcela nesprávné, spíš byla nesprávná volba, kdy se do češtiny dostal sice uchopitelný a srozumitelný, výraz „úkon“, který byl sice znám, ale byl používán vlastně jen ve svém užším významu.
[3] Problematiku právních úkonů u nás po sovětském vzoru rozpracovali dva autoři, v padesátých letech teoretizující prokurátor Vincenc Špaček (Projevy vůle a právní úkony v občanském právu, Orbis, Praha, edice Nový právní řád, č. 21, 1953) a v šedesátých letech (už mnohem volněji uvažující) prof. Štefan Luby (Právne úkony v československom občianskom zákonníku, Právnické štúdie, roč. XVII, č. 1, SAV, Bratislava, 1969).
[4] Srov. např. Občanský zákoník. Komentář. Panorama, Praha, 1987, str. 163 n.
[5] Srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol., Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1394 a.; HOLUB, M., FIALA, J., BIČOVSKÝ, J., Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. Praha: Linde. Do r. 2006 bylo připraveno na víc než desítku vydání, autor poznámek k § 34 a násl. nebyl uveden. Ale po r. 2000 sestavil M. Holub velký autorský kolektiv pro napsání komentáře ve vlastním slova smyslu: HOLUB, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 – 487. Linde: Praha; autorem komentáře k § 34 až 51 M. Zuklínová. Po smrti M. Holuba, převzal funkci vedoucího aut. Kolektivu K. ELIÁŠ: ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek, § 1 – 487. Linde Praha, a.s., 2008; autorem komentáře k § 34 až 51 M. Zuklínová. Třetí rozhodný komentář vydalo nakladatelství ASPI, posléze Wolters Kluwer: FIALA J., KINDL M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. Wolters Kluwer, Praha, 2009, autor P. BEZOUŠKA.
[6] ŠVESTKA, J., o.c. , str. 315.
[7] ŠVESTKA,J.,o.c., str. 317.
[8] ŠVESTKA, J., o.c., l.c./
[9] ELIÁŠ,K., o.c., str. 238, autor ZUKLÍNOVÁ, M. Autorka zdejšího textu publikovala v r. 2012 komentářovou práci Právní úkony (srov. Zuklínová, M., Právní úkony. § 34 – 51 občanského zákoníku. Podrobný komentář k jednotlivým ustanovením včetně vybrané judikatury a komentáře k právní úpravě této problematiky v tzv. novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Linde. Praha 2012. Zde (na str. 13) v textu uvedené parafrázuje, a dodává výklad právního úkonu po právu a v rozporu s právem.
[10] FIALA, J., o.c., str. 171 n.
[11] Dále se uvádějí pouze čísla paragrafů, a vždy se rozumí ustanovení tohoto občanského zákoníku. Je-li citováno z jiného kodexu, je to uvedeno výslovně.
Diskuze k článku ()