K transparentnosti postavení zajištěného věřitele

Text článku se věnuje pravděpodobně zapomenutému účelu ustanovení § 337c odst. 4 věty první a druhé, zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o uspokojování úroků a úroků z prodlení mladších a starších tří let od rozvrhového jednání), a to vzhledem ke zřejmé inspiraci tohoto ustanovení v předchozích právních úpravách.

TT
exekutorský koncipient Exekutorského úřadu Praha-východ
Foto: Fotolia

Následně se autor zabývá tím, jak se v čase vyvíjelo postavení zástavního věřitele, a to zejména s ohledem na předvídatelnost toho, zda jeho pohledávka přihlášená do dražby v exekuci prodejem nemovitosti bude uspokojena v rámci rozvrhu. Článek rovněž upozorňuje na skutečnost, že právní úprava procesních předpisů, a to včetně jejich novelizací, se významným způsobem dotýká samotné podstaty zástavního práva.

Úvod

Každý, kdo se někdy připravoval na rozvrhové jednání prováděné v rámci exekuce či výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, ať již z pozice přihlášeného věřitele, či z pozice toho, kdo rozvrh provádí, se setkal s ustanovením § 337c odst. 4 věty první a druhé, zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.). Zmíněné ustanovení zákona vede k nutnosti vyčíslit ke dni rozvrhového jednání úroky nebo úroky z prodlení za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním. Tyto úroky i náhrada nákladů řízení se totiž uspokojují v pořadí jistiny a nestačí-li rozdělovaná podstata, uhradí se před jistinou.

Judikatura[1] a odborná literatura[2], jejichž závěry soudy i soudní exekutoři akceptují, pak dovodila, že úroky či úroky z prodlení za dobu delší než tři roky před rozvrhovým jednáním se uspokojují ve stejné skupině jako jistina pohledávky, ale podle samostatného pořadí určeného ustanovením § 337c odst. 5 o. s. ř., tj. podle rozhodného dne, kdy k soudu došel návrh nebo přihláška, kterými byly uplatněny.

V odborné literatuře ani na absolvovaných školeních či seminářích se však nikdo ani slovem nezmiňuje o tom, jaký účel má tato úprava. Proč mají jiné pořadí úroky za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním a jiné pořadí úroky za dobu delší než tři roky před rozvrhovým jednáním? A proč jsou to právě tři roky? Proč ne dva, nebo naopak čtyři či pět let? Nabízí se paralela s obvyklou tříletou dobou u promlčení. Zde sice nedochází k promlčení úroků starších tří let od rozvrhového jednání, ale tyto úroky mají horší pořadí. Jaký by však takové ustanovení mělo smysl? Asi by to neměla být skrytá sankce pro věřitele za to, že pozdě přistoupil k vymáhání pohledávky, nebo za to, že se nalézací či vykonávací řízení protahuje. Nemusí to být, a zpravidla ani nebývá, vinou věřitele, že spor z pohledávky je třeba složitý či se dlužník brání všemi možnými dostupnými prostředky, aby výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti co nejvíce oddálil. Nakonec ani rychlost justice nebývá vždy taková, jak by si někteří věřitelé přáli a jaká by asi měla být. Nebo se tímto ustanovením má alespoň nějak zproporcionalizovat postavení (a uspokojení pohledávek) ostatních věřitelů?

Historie právní úpravy

Faktem je, že obdobné ustanovení, které je nyní obsaženo v ustanovení § 337c odst. 4 o. s. ř., se nacházelo i v ustanovení § 494 odst. 2 zák. č. 142/1950 Sb., o řízeních ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád)[3] (ve znění platném k 1. 9. 1959), i v ustanovení § 216 zák. č. 79/1896 ř.z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád)[4] (ve znění platném k 9. 5. 1945). Navazující ustanovení § 495 odst. 1 písm. b) zák. č. 142/1950 Sb., pak stanovilo pro případ, že rozvrhovaná podstata nebyla vyčerpána, že úroky a opětující se dávky, pokud byly splatné dříve než v posledních třech letech před udělením příklepu, se uspokojovaly v pořadí jistiny, pokud byly zajištěny zástavním právem. Rovněž ustanovení § 217 zák. č. 79/1896 ř.z., stanovuje pro případ, kdy není rozdělovaná podstata dosud vyčerpána, že mají být zapraveny „úroky, důchody, výživné a jiné opětující se dávky, déle než tři léta zadržené, ze smlouvy nebo ze zákona příslušející, pokud mají zástavní právo, podle předností jistin anebo práv k vybírání dávek.“ Přestože právní úprava této problematiky v uvedených právních předpisech není zcela totožná, lze vypozorovat, že pozdější právní předpisy vycházely z právních předpisů dřívějších. Starší právní předpisy výslovně upravovaly, jaké pořadí mají mít úroky z prodlení starší tří let a zajištěné zástavním právem (pořadí jistiny), a rovněž si lze povšimnout, že rozhodnou hranicí, k níž se vážou úroky a opětující se plnění za poslední tři léta, je udělení příklepu. Shodná však ve všech předpisech je tříletá hranice pro úroky (a další případná plnění) mladší tří let od rozhodného dne (udělení příklepu či rozvrhového jednání), které se uspokojují v pořadí jistiny. Lze tak, dle mého názoru, dovozovat, že účel této právní úpravy dané problematiky je totožný.

Důvod, proč se zde zmiňuji o starší právní úpravě, je i ten, že právě k ustanovení § 216 zák. č. 79/1896 ř. z., existuje zajímavý judikát Nejvyššího soudu[5]. V dané věci prvoinstanční soud přiznal zástavní věřitelce mimo jiné úroky obsažené v anuitních splátkách v pořadí jistiny jenom potud, pokud nebyly starší než tři roky od udělení příklepu. Proti tomuto rozhodnutí se zástavní věřitelka bránila s odůvodněním, že v době podání žalob byly úroky méně než tři roky splatné, byly zažalovány včas, jejich promlčení bylo přetrženo, bylo to knihovně poznamenáno, ve sporech bylo řádně pokračováno a následně byla vedena i exekuce. Z tohoto pak dovozovala, že v tomto případě jde o rozsudkový přísudek úroků běžících od určitého dne, tedy o samostatnou zástavním právem zajištěnou pohledávku jistinnou a domáhala se, aby jí byly přiznány všechny úroky i úroky z prodlení (úroky z úroků), které jsou starší než 3 roky od udělení příklepu. Druhoinstanční soud jí v pořadí jistiny přiznal i úroky z úroků, které plynuly z úrokových splátek starších než 3 roky od udělení příklepu, avšak byly vypočteny jen za dobu 3 roků ode dne příklepu, a ve zbytku zástavní věřitelce nevyhověl. Nejvyšší soud však vyhověl dovolacím stížnostem dalších zástavních věřitelů do výroku druhoinstančního soudu a obnovil v této části usnesení prvoinstančního soudu. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud dává za pravdu tomu, že včasným a úspěšným zažalováním úroků a případně jejich následným exekučním vymáháním se přetrhuje jejich promlčení, takže zástavnímu věřiteli přísluší i úroky starší tří let. V uvedeném případě však nedošlo k aplikaci ustanovení § 217 zák. č. 79/1896 ř.z., neboť rozdělovaná podstata již byla vyčerpána. Dále k tomu Nejvyšší soud dodává, že „přetržení promlčení úrokové pohledávky má však význam jen v poměru k dlužníkovi, nikoliv též v poměru k rozvrhované podstatě.“[6] „Základní myšlenkou uvedených předpisů zákonných je, že zásada, která ovládá knihovní právo a podle které má býti chráněna důvěra v pozemkové knihy, vyžaduje, aby bylo zájemcům umožněno počítati s určitým maximem zatížení nemovitosti co do vedlejšího příslušenství zajištěné pohledávky.“[7]

Účelem této právní úpravy tedy bylo transparentně vymezit zatížení nemovitosti tak, aby bylo pro všechny dobře předvídatelné, a to mimo jiné i pro zástavní věřitele, kteří si mohli udělat představu o tom, zda a do jaké míry může být jejich pohledávka uspokojena, a mohli tomuto přizpůsobit své jednání.

Současná právní úprava a postavení zástavního věřitele

Jaký je však z pohledu současné právní úpravy vývoj postavení zástavního věřitele? Zásadním způsobem se zde projevuje ustanovení § 15 zák. č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, které umožňuje oprávněnému z přerušené exekuce přihlásit pohledávku do prováděné exekuce k uspokojení při rozvrhu. Ve znění účinném do 31. 12. 2012 pak bylo ve druhé větě stanoveno, že pořadí pohledávky z přerušené exekuce zůstává při rozvrhu zachováno. V praxi tak bylo toto ustanovení vykládáno i tak, že zůstává zachováno z přerušené exekuce skutečně jen pořadí, nikoliv však skupina. Na to však zareagovaly soudy a oprávněným z přerušených exekucí tak bylo přiznáno zachování nejen pořadí, ale i skupiny z přerušené exekuce[8]. Nutno dodat, že zákonem č. 396/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013, bylo ustanovení § 15 zák. č. 119/2001 Sb. novelizováno a nyní je přímo v zákoně stanoveno, že zachována zůstává oprávněným z přerušených exekucí skupina a pořadí.

Pohledávky přihlášených, nezajištěných věřitelů, kteří vymáhají svou pohledávku v exekučním řízení, se tak při rozvrhu uspokojují ve třetí skupině se zástavními věřiteli. Zástavní věřitelé nemohou vycházet pouze z toho, jaké zástavy a s jakým pořadím jsou zapsány na příslušném listu vlastnictví. Nikdo si tak nemůže učinit ani rámcovou představu o tom, zda jeho pohledávka bude, či nebude při rozvrhu uspokojena, protože nelze jednoduše a spolehlivě zjistit, kdy a pro jakou pohledávku bylo zahájeno řízení pro jiného věřitele. Centrální evidence exekucí má své limity v tom, že mezi zahájením exekučního řízení (což může být zároveň i okamžik rozhodný pro pořadí ve skupině) a zapsáním exekuce do Centrální evidence exekucí bývá někdy prodleva až v řádech několika měsíců[9], a nelze se spoléhat pouze na údaje z této evidence. Rejstřík zahájených exekucí, který funguje od 1. 1. 2013, je naopak neveřejný seznam, z něhož se údaje třetím osobám neposkytují.

Naopak k lepší předvídatelnosti toho, která pohledávka bude uspokojována při rozvrhovém jednání, značně přispěla novelizace exekučního řádu zákonem č. 286/2009 Sb., která zavedla mezi způsoby provedení exekuce i zřízení exekutorského zástavního práva. Dle důvodové zprávy k tomuto zákonu bylo cílem humanizovat exekuční řízení tím, že byl vytvořen zajišťovací instrument pro pohledávku oprávněného a povinnému byla dána možnost sanovat dlužnou pohledávku jinak než prodejem nemovitosti. Rovněž byl tento způsob provedení exekuce v rámci přiměřenosti exekuce uveden jako jeden z prioritních způsobů. Jestliže tedy hned od počátku exekuce nebylo zřejmé, že exekuci lze vymoci ve velmi krátké době přikázáním pohledávky z účtu či srážkami ze mzdy, téměř vždy soudní exekutor krátce po nařízení exekuce vydával exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva. Kromě zajištění pohledávky oprávněného se tato informace i velice rychle objevila na příslušném listu vlastnictví a mimo jiné tak mohla významně přispět k přehlednosti a předvídatelnosti toho, jaká pohledávka bude při rozvrhu uspokojována.

Z tohoto úhlu pohledu pak k velké, a dle mého názoru negativní, změně došlo s přijetím zákona č. 139/2015 Sb., účinného od 1. 7. 2015, který mimo jiné zrušil dosavadní úpravu zřizování exekutorského zástavního práva v rámci prováděné exekuce a nahradil ji ad hoc exekučním řízením pouze ke zřízení exekutorského zástavního práva. Zajímavé je, že tato zásadní změna v původním vládním návrhu zákona nebyla obsažena a do zákona se dostala až pozměňovacím návrhem poslance Mgr. Radka Vondráčka na jednání ústavně právního výboru. Dle zápisu ze schůze ústavně právního výboru bylo impulzem pro podání pozměňovacího návrhu nadužívání tohoto institutu. Dokonce ani při projednávání návrhu zákona na plénu Poslanecké sněmovny nad touto částí navrhovaného zákona neproběhla žádná diskuze. Byla tak odstraněna právní úprava, která mimo jiné působila i informačně.

Pravdou je, že nová úprava zřízení exekutorského zástavního práva již není tak hojně využívaná. Dalo by se říci, že je využívána pouze v ojedinělých případech. Lehce si tak můžeme představit situaci, kdy dlužník žádající o úvěr nabídne věřiteli do zástavy nemovitost a věřitel v dobré víře, že jeho pohledávka je zajištěna zástavou, úvěr poskytne. Jaké asi bude rozčarování zástavního věřitele, až zjistí, že pár dní či týdnů před poskytnutím úvěru bylo proti dlužníkovi zahájeno exekuční řízení a jeho zajištěná pohledávka nebude při rozvrhu uspokojena? A to přestože v době sjednávání úvěru byl list vlastnictví „čistý jak lilie“ a jiné informace o dlužníkových finančních problémech nebyly k dispozici.

Závěr

V tradičním pojetí zástavního práva[10] mohl zástavní věřitel očekávat, že jeho pohledávka bude uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, nebude-li dlužníkem splněna řádně a včas. To je samotnou podstatou zástavního práva[11]. Současná právní úprava procesních předpisů však takové postavení zástavnímu věřiteli vždy nezajišťuje, a naopak se postupně vyvíjí tím směrem, že předvídatelnost toho, zda a v jaké míře bude pohledávka zástavního věřitele uspokojena při rozvrhu, se snižuje.

Domnívám se, že by právní úprava procesních předpisů neměla tak výrazně zasahovat do samotné podstaty tradičního institutu hmotného práva, jakým je zástavní právo. Jedním z možných řešení by mohla být novelizace procesních předpisů, přičemž by bylo možné inspirovat se například v právní úpravě Slovenské republiky, kde se pohledávka oprávněného (příp. dalších oprávněných z přerušených exekucí), není-li současně zajištěna zástavním právem, uspokojuje až ve čtvrté skupině[12].

Článek byl publikován v Komorních listech č. 1/2016


Seznam literatury

  • Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. Vyd. 1., V Praze: C. H. Beck, 2009, 1776s. Beckovy Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-107-9.
  • Dvořák, J., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 3. Díl třetí: Věcná práva. V Praze: Wolters Kluwer, 2015. 228s. ISBN 978-80-7478-935-9.
  • Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou, Vyd. 1., V Ostravě: Sagit, 2012, 1119s. ISBN 978-80-7208-922-2.
  • Jirsa, J., Beran, V., Korbel, F., Lichovník, T., Mádr, J., Petr, B., Vojtek, P., Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha V. § 251-376 občanského soudního řádu (podle stavu k 1. 4. 2014), Vyd. 1., V Praze: JUDr. Karel Havlíček Havlíček Brain Team, 2014, ISBN 978-80-87109-50-2.
  • Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§251 až 376). Exekuční řád. Exekuční právo. Praktický komentář. 1. vyd., V Praze: Wolters Kluwer, a.s., 2015. 556s. ISBN 978-80-7478-988-5.
  • Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád: komentář. Vyd. 1., V Praze: C. H. Beck, 2013, xxiv, 1398s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-506-0.
  • Števček, M., Ficová, S., Tomašovič, M., Kotrecová, A., a kol. Exekučný poriadok. Komentár. Vyd. 2., V Bratislavě: C. H. Beck, 2015, 864s. ISBN 978-80-89603-25-1.

Seznam dalších pramenů

  • Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. R I 759/40 ze dne 15. 5. 1941, In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 09.01.2016]
  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005, sp. zn. 20 Cdo 216/2004, In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 09.01.2016];
  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3755/2011, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.6.2011, č.j. 24 Co 840/2011- 101, In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 09.01.2016]; rovněž [online] www.nsoud.cz, [cit. 20.01.2016]
  • Zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád) (ve znění platném k 1. 9. 1959) In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR
  • Zákon č. 79/1896 ř.z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád) (ve znění platném k 9.5.1945) In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR
  • Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění platném k 1. 1. 2014
  • Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění

[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005, sp. zn. 20 Cdo 216/2004, In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 9.01.2016]; rovněž [online] www.nsoud.cz, [cit. 20.1.2016]

[2] Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád: komentář. Vyd. 1., V Praze: C. H. Beck, 2013, xxiv, 1204s. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-506-0; dále např.: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. Vyd. 1., V Praze: C. H. Beck, 2009, 2546s – 2549s. Beckovy Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-107-9; dále např.: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§251 až 376). Exekuční řád. Exekuční právo. Praktický komentář. 1. vyd., V Praze: Wolters Kluwer, a.s., 2015. 215s. ISBN 978-80-7478-988-5; dále např.: Jirsa, J., Beran, V., Korbel, F., Lichovník, T., Mádr, J., Petr, B., Vojtek, P., Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha V. § 251-376 občanského soudního řádu (podle stavu k 01.04.2014), Vyd. 1., V Praze: JUDr. Karel Havlíček Havlíček Brain Team, 2014, 416s. ISBN 978-80-87109-50-2.

[3] § 494 odst. 2 zák.č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád) (ve znění platném k 1. 9. 1959) In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 09.01.2016]: „Úroky a opětující se plnění za poslední tři léta před udělením příklepu, jakož i soudní náklady uspokojují se v pořadí jistiny. Nestačí-li rozdělovaná podstata, uhradí se před jistinou.“

[4] Cit. z § 216 zák. č. 79/1896 ř.z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád) (ve znění platném k 9. 5. 1945) In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 09.01.2016]: „Soudně určené náklady na rozepři a exekuci,…, a úroky, důchody, výživné a jiné opětující se dávky, které ze smlouvy nebo ze zákona příslušejíce nejsou déle tří let přede dnem příklepu zadrženy, mají stejnou přednost s jistinou nebo s právem k vybírání dávek. Stejné pořadí s jistinou přísluší také nárokům za smlouvy pro ten případ učiněné, že by předčasně splacena byla pohledávka knihovně zajištěná. Kdyby rozdělovaná podstata nestačila, budiž toto příslušenství zapraveno před jistinou.“

[5] Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. R I 759/40 ze dne 15. 5. 1941, In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 09.01.2016].

[6] Tamtéž.

[7] Tamtéž.

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3755/2011, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2011, č.j. 24 Co 840/2011-101, In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 09.01.2016]; rovněž [online] www.nsoud.cz, [cit. 20.01.2016].

[9] Exekuční řízení je zahajováno návrhem oprávněného adresovaným soudnímu exekutorovi, soudní exekutor následně žádá soud o vydání pověření, zdaleka ne vždy vydá soud pověření v zákonem uvedené lhůtě 15 dnů, po udělení pověření obvykle soudní exekutor nejprve zjišťuje majetek prostřednictvím součinností a až následně se rozesílají listiny o exekuci povinným. Zápis do Centrální evidence exekucí se provádí až poté, co byla vyznačena doložka provedení exekuce.

[10] Blíže k roli zástavního práva např.: Dvořák, J., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 3. Díl třetí: Věcná práva. V Praze: Wolters Kluwer, 2015. 143s an. ISBN 978-80-7478-935-9.

[11] Srov. § 1309 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění platném k 1. 1. 2014; rovněž též např.: Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou, Vyd. 1., V Ostravě: Sagit, 2012, 554s. ISBN 978-80-7208-922-2.

[12] Števček, M., Ficová, S., Tomašovič, M., Kotrecová, A., a kol. Exekučný poriadok. Komentár. Vyd. 2., V Bratislavě: C. H. Beck, 2015, 525s. ISBN 978-80-89603-25-1.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články