| § 559: Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.[1] |
I. Princip svobodné volby formy právního jednání je uznáván od doby, kdy v soukromém právu platí zásada „co není zakázáno, je dovoleno“. Mluvíme také o principu bezformálnosti právního jednání. Kdo právně jedná, je oprávněn zvolit si formu podle své libosti, což platí stejně, jedná-li více osob zároveň, ať vedle sebe, popř. vůči jiné osobě, anebo vůči sobě navzájem, resp. proti sobě. Svobodu volby lze omezit jenom zákonem, anebo v případě, že je jednajících osob – tak či onak – víc, také dohodou jednajících osob samých.
II. Formu právního jednání stanoví zákon, ustanovení – jakéhokoli zákona. Stanoví-li formu právního jednání zákon, je toto ustanovení vždy kogentní, neboť je možné jednoznačně dovodit, že zákon stanoví požadavek určité formy právě tam, kdy je třeba právně jednat v určité formě z důvodu zachování veřejného řádu, veřejného pořádku. Sankcí za nedodržení formy je v takovém případě neplatnost, a to absolutní (§ 588). Nicméně také tento nedostatek v právním jednání může být zhojen dodatečným ujednáním stran, jak se stanoví v § 582. Obsah tohoto ustanovení ale značně relativizuje závěr o absolutní neplatnosti, takže se spíš zdá, že by negativním následkem vady formy měla být (vždy jen) relativní neplatnost.
III. Formu právního jednání si lze také ujednat; právním důvodem, z něhož požadavek určité formy vychází, je tady soukromé ujednání.
Dvě či více osob si mohou formu ujednat pro případ příštího jednání, ať už vůči sobě navzájem, anebo vůči osobě třetí.
Je-li forma právního jednání ujednána, a při právním jednání nebyl požadavek formy splněn, je právní jednání vadné, a sankcí je neplatnost. Neplatnosti se ovšem strana dovolat (§ 586).
Stejně jako v případě formy právního jednání stanovené zákonem, lze i v tomto případě závadu zhojit, a to „dodáním“ požadované formy právnímu jednání podle ujednání stran (srov. § 582).
| § 560: Písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší. |
I. Ustanovení o věcných právech, zejména takových, jejichž předmětem je nemovitá věc, se vyznačují značnou rigiditou a nepochybnou kogentností (§ 978). Je tomu tak už od dob římského práva. Rovněž je příznačné, že věcná práva, obdobně jako právo dědické a práva statusová, jsou vždy vlastní tomu kterému národu, tomu kterému státu, a s ním historicky srostlé. V těchto oblastech je také pramálo využíváno cizích vzorů, převzetí jinde platných ustanovení se setkává s nezdarem, evropské unifikační procesy se této oblasti vyhýbají. Věcné právo, stejně jako ostatní zmíněné oblasti práva, bývají považovány za nedotknutelné národní klenoty.
Ještě spíš než o věcných právech obecně, platí řečené – jak zmíněno – o věcných právech, jejichž předmětem je nemovitá věc. Vkládání, zapisování do knih je u nás velmi starobylým právním pravidlem (srov. zemské desky, městské knihy apod.). Tato péče státu (či spíš panovníka) je srozumitelná: vždyť půda nese vždy užitek, čili vždy je ziskutvorná, a množství půdy je jednou pro vždy dané, vymezené státním územím (nelze ji rozmnožit). Naopak dělení pozemkových parcel není hospodářsky přínosné. Je tudíž potřebné dobře zajistit, aby všem bylo zřejmé, jak se to s pozemkovým majetkem vlastně má: kdo co drží, jaká práva mu náležejí, která nemovitost je jak spojena s jinou nemovitostí, anebo s osobou, anebo s právem či povinností atd.
II. Proto se pro všechna právní jednání, jejichž předmětem jsou nemovité věci, vyžaduje písemná právní forma. Výslovně se připomíná, že jde o zřízení, převod, změnu nebo zrušení práva.
III. V této souvislosti je také zapotřebí připomenout jev, jemuž říkáme věcně právní charakter věcného práva. Jde o to, že subjektivní právo je spojeno s věcí, lpí na věci tak, že zaniká nejpozději s ní (což se může stát jejím zničením, např. odplavením, spotřebováním apod.). Znamená to, že takové subjektivní věcné právo věc provází bez ohledu na to, která osoba je právě jeho subjektem, které osobě právě toto právo náleží.
IV. Podle smyslu patří k tomuto ustanovení, tj. k ustanovení § 560, ustanovení druhého odstavce § 561. Nejspíš pochybením v přípravě zákonného textu však bylo připojeno k prvnímu odstavci cit. § 561. Dotyčné ustanovení upravuje otázku právního jednání více osob, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo, jehož předmětem je nemovitá věc, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší, a stanoví se, že se vyžaduje, aby projevy vůle jednajících osob byly na téže listině. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že nejde-li o právní jednání týkající se nemovité věci, je ponecháno na vůli jednajících, kde, resp. na kolika listinách budou podpisy několika smluvníků uvedeny. A platí to zřejmě i o registrovaných movitých věcech, na rozdíl od nemovitých věcí neevidovaných v katastru nemovitostí a všech ostatních věcí movitých.
|
§ 561 odst. 1: K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. odst. 2: Jedná-li více osob, vyžadují se jejich projevy na téže listině při právním jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší. |
I. Právní jednání v písemné formě bez podpisu jednajícího může být právním jednáním za předpokladu, že je známo, kdo právně jednal. Ale přesto, že je známo, kdo právně jednal, je podmínkou platnosti tohoto právního jednání podpis jednajícího.
Otázku právního významu podpisu jednajícího řeší evropští zákonodárci různě (nedostatek podpisu někteří sankcionují zdánlivostí, protože zastávají názor, že bez podpisu nebylo právní jednání dovršeno, jiní neplatností, a to relativní, ostatní pak dovozují, že bez podpisu nemá právní jednání právní následky, které by jinak byly nastaly.
Náš zákonodárce (stejně jako tomu bylo také podle OZ 1964) řeší tuto otázku sankcí neplatnosti. Není-li známo, čí je to právní jednání, pak postrádá smysl. Proto by se spíš nabízelo stanovit sankci neexistence, zdánlivosti, např. slovy: „právní jednání v písemné formě vzniká podpisem jednající osoby“. Takto by pak bylo možné dovodit, že k dovršení, perfekci právního jednání je zapotřebí podpisu toho, kdo právně jednal. Ale tak tomu není: zákonodárci tradičně sankcionují nedostatek podpisu pouhou neplatností. Kromě toho, v koncepci tohoto občanského zákoníku nelze jinak, než dovozovat neplatnost toliko relativní. Lze se totiž domnívat, že otázka podpisu není otázkou porušení či neporušení veřejného pořádku (kromě toho, že zdejší ustanovení je sankcí na ochranu jednajícího).
Podpisem se obvykle rozumí uvedení osobního jména a příjmení (§ 77). Běžně se ale uvádí pouze příjmení. Osobní jméno je třeba uvést, pokud to vyžaduje právní předpis (matriční zákon), anebo výslovné ujednání stran. (Protože označení každé osoby je velmi individuální, záleží na tom, co pro identifikaci osoby vyžaduje národní předpis této osoby, může být v konkrétním případě uvedeno jako podpis jednajícího i něco, co podpis českého občana ani nepřipomíná.)
Podpisem může být i pseudonym, za stejných předpokladů, za kterých označuje osobu (§ 70). Výslovně se nevyžaduje ani čitelnost podpisu (platí o ní podobně to, co o uvedení označení osoby osobním jménem a příjmením; srov. výše).
II. Podpis lze nahradit, je-li to obvyklé, mechanickými prostředky. Za takové se považuje zejména razítko, a to jistě jakéhokoli druhu, popř. jiné mechanické zařízení, které je schopné podpis jednajícího zobrazit. S podpisem nahrazeným mechanickým prostředkem se lze setkat jak v soukromém, tak v úředním styku. Zajisté, že existuje nemálo listin, které náhradu podpisu ze samé své povahy vylučují: jedná se o takové veřejné listiny, jejichž povaha je konstitutivní.
Zcela výjimečně může být podpis jednajícího nahrazen jeho vlastním znamením (tzv. znamením ruky, obvykle v podobě tří křížků). Srov. k tomu § 563 odst. 3.
III. Případy, kdy bylo právně jednáno v elektronické formě (srov. dále § 562) z povahy vyžadují, aby tomu odpovídal i podpis jednajícího.
Pokud jde o jiný předpis, kterého se zdejší ustanovení dovolává, historicky nejstarší je směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy. Na jejím základě byl u nás přijat zák. č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu.
Cit. zákon používá kromě výrazu „elektronický podpis“, také výraz „digitální podpis“. Rozeznávají se čtyři druhy elektronického podpisu, přičemž cit. zákon (na rozdíl od cit. směrnice) označuje všechny druhy za právně stejně relevantní (zaručený i nezaručený podpis).
IV. Ustanovení druhého odstavce se vztahuje k právním jednáním, týkajícím se nemovité věci, mělo by tudíž být umístěno spíš v § 560 (zdá se, že dnešní umístění bylo způsobeno technickým nedopatřením při přípravě zákonného textu).
Právním jednáním, jejichž předmětem jsou nemovité věci, je věnováno více pravidel. První zákonné pravidlo vyžaduje pro taková právní jednání písemnou formu (§ 560). A dále pravidlo zdejšího druhého odstavce: pro právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší, jehož se účastní, tj. kdy právně jedná více osob (tj. více než jedna osoba), vyžaduje se, aby projevy vůle všech právně jednajících osob byly na téže listině.
Je třeba jen dodat, že jednou listinou se nerozumí jen list (arch) papíru, ale také svazek listů (sešitých, popř. jinak dostatečně pevně spojených tak, aby nebylo snadné je od sebe oddělit). Pak je samozřejmě zcela lhostejné, podepíše-li jedna strana na jiný list papíru než strana druhá: všechny podpisy jsou právním jednáním těch, kdo jednali, a požadavek ust. § 561 odst. 2 je splněn.
|
§ 562 odst. 1: Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. odst. 2: Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý. |
I. Obdobně jako v OZ 1964, uvádí se zde pravidlo o formě jednání, pokud jde o použití technických prostředků písemného projevu vůle. Skutečnost, že technické prostředky nahrazují po právu písemný projev, by samo o sobě nebylo zajímavé, kdyby se jednalo o právní jednání jedné osoby, kdy neadresovaným zveřejněním vůle je po právu perfektně jednáno. O zajímavosti mluvíme tam, kde jde o jednání jedné osoby vůči jiné osobě (několika jiným osobám). Použití technických prostředků komunikace se totiž svou rychlostí vyrovná situaci ústního osobního styku, a to právě na rozdíl od „klasického“ listovního (dopisového) styku stran. Situace se proměňuje přes to, že probíhá v podstatě stejně rychle, jako když spolu osoby jednají v osobním (popř. telefonickém) styku. Stejná zůstává rovněž skutečnost (a platí to i o písemném talku či jiném chatu), že stále ještě lze dobře odlišit vůli projevenou jednou a vůli projevenou druhou stranou.
Elektronické a jiné technické prostředky mohou nahrazovat právní jednání v písemné formě za předpokladu, že tyto náhradní prostředky dovolují (umožňují) jednak určit, kdo jedná, jednak zjistit obsah právního jednání, tedy obsah vůle, jež byla takto projevena. Nejčastěji jde v první řadě právě o zjišťování, co je vlastně obsahem právního jednání. Nicméně nedostatek určitosti nebývá důvodem neplatnosti právního jednání.
II. Ustanovení druhého odstavce značně vybočuje z mezí obvyklého obsahu zákona. Je dále, než na hraně, obdobně jako třeba ustanovení o veřejných a soukromých listinách. Řeší totiž otázku, jejíž úprava nepochybně patří do veřejného práva.
Předmětem zdejšího právního pravidla je otázka spolehlivosti záznamů údajů o právních jednáních. Pouhou vyvratitelnou domněnkou je podloženo pravidlo (určitý stav se tedy jen předpokládá, a tento předpoklad může být důkazem opaku vyvrácen) o tom, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, pokud jsou splněny dva předpoklady. Prvním z nich je systematičnost a posloupnost v provádění záznamů, tj. v podstatě požadavek, aby záznamy byly prováděny podle uskutečněných právních jednání, tedy o každém z nich, v časové následnosti bezvýjimečně. Druhým pak je předpoklad, že provedené záznamy o právních jednáních jsou náležitě ochráněny proti neoprávněným zásahům, jejichž důsledkem by byla změna záznamu, a to zřejmě jakákoli změna, bez rozdílu.
III. V případě, že záznam údajů o právním jednání byl pořízen při provozu závodu, potom, jestliže nastane situace, že se jej druhá strana právního jednání dovolá ke svému prospěchu (rozumí se, že tato strana hledá svůj prospěch, domnívá se, že takto získá náležitý důkaz o právním jednání, jeho obsahu, době jednání atd.), má se za to, že záznam je spolehlivý. I zdejší ustanovení se tedy opírá o pouhou vyvratitelnou domněnku, není právním pravidlem bez domněnky.
Ustanovení odstavce druhého takto obsahuje dvě vyvratitelné právní domněnky [i když druhá se týká pouze obchodníků (závodů)]. Skutečností zůstává, že reflektované skutečnosti nejspíš nelze řešit zásadní úpravou, ale právě jen s pomocí domněnky.
|
§ 563 odst. 1: Pokud v písemné formě právně jedná ten, kdo nemůže číst a psát, ale je schopen seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů či speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, opatří listinu podpisem; není-li s to se podepsat, učiní namísto podpisu před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího. odst. 2: O svědcích platí § 39 obdobně. odst. 3: Nelze-li postupovat podle odstavce 1, vyžaduje se k jednání osoby, která nemůže číst a psát, forma veřejné listiny. Taková forma se vyžaduje i tehdy, stanoví-li zákon, že projev vůle jednajícího musí být na listině napsán vlastní rukou. Je-li toho jednající schopen, připojí na zápis o svém právním jednání vlastní znamení. |
I. Právní jednání lidí, kteří nemohou číst a psát (bez jakékoli pochyby nejde o ty, kteří buď mohou číst, nebo nemohou psát, ale právě jen o ty, pro něž je písemný text zásadně nepřístupný), je na našem území předmětem právní úpravy vlastně jen po krátkou dobu. Totiž až do přijetí zák. č. 509/1991 Sb., upravoval občanský zákoník pouze právní úkony činěné těmi lidmi, kteří nemohou „číst nebo psát“, a stanovil pro případ písemného projevu vůle bezvýhradně povinnost právně jednat ve formě úředního zápisu. Až tedy od roku 1992 je upravena pouze situace, kdy jedná osoba postižená zároveň obojí nedostatečností (postižení jen jednou z nich přestalo být vůbec relevantní), avšak zásadní řešení spočívalo v jednání ve formě úředního zápisu, a jen výjimečně bylo možné jednat v jiné formě. Nyní se výjimka mění v zásadu.
II. S rozvojem vědeckého poznání a nebývale rychlým vývojem technických a technologických postupů stalo se pro lidi nějak postižené právní jednání v písemné formě mnohem snazší. Jednoduše se začleňují mezi lidi nepostižené, jednají, jako by byli zcela zdrávi, odmítají pomoc všude, kde si tak či onak dokážou poradit sami a kde si sami vystačí i fyzicky.
Je proto jen konsekventní, že po dvaceti letech právní úpravy, která schopnost seznámit se s obsahem právního jednání u osob, které nemohou číst a také psát, s využitím nejrůznějších zvláštních pomůcek a přístrojů, uznala za výjimečně možnou, přichází právní úprava, která naopak z možnosti výjimečné činí pravidlo, které připouští výjimky.
Zásadními dvěma podmínkami naprosto svobodného, tj. požadavkem zachování přísné formy nevázaného, písemného právního jednání toho, kdo nemůže číst a psát, je předně jeho schopnost seznámit se s obsahem právního jednání (jednání, o které právě jde, ne jednání, které mělo třeba předcházet) jinak, a to buď s pomocí nástrojů, anebo prostřednictvím zvolené osoby, a dále opatřit listinu svým podpisem. Protože ale podpis – jak je stanoveno dále, může být adekvátně nahrazen znamením – jde vlastně o podmínku jedinou, tu, která byla zmíněná na prvním místě.
Kvalita a povaha přístroje či speciální pomůcky, kterou jednající osoba použije, bude nejspíš individuálně rozdílná. Někdy bude záležet spíš na povaze postižení, jindy na chtění či pohnutce postiženého. Z právního hlediska ale záleží výlučně na tom, zda tyto speciální pomůcky nebo přístrojky umožní dotyčné osobě seznámit se s obsahem právního jednání, o které právě jde.
Vždy ale postižená, pomoci potřebná osoba, nemusí využívat technických prostředků, může právně jednat prostřednictvím jiné zvolené osoby, osoby, které důvěřuje. Tato zvolená osoba není zástupcem jednajícího, totiž zmocněncem, je toliko prostředníkem. Tato osoba totiž má jen roli posla, prostředníka, „megafonu před davem posluchačů“. Nekladou se na ni žádné požadavky, pokud jde o její právní způsobilost, totiž rozsah svéprávnosti, důležité je jen to, že je schopna chovat se právě jako prostředník. Vždyť dotyčná jednající osoba je schopna mluvit, takže jde jen o to zachytit mluvené slovo v písemné formě, resp. zapsanou vůli jiné osoby přečíst, a tak zprostředkovat její znalost postižené osobě.
III. Podpis osoby, která nemůže číst a psát, ale může se s obsahem právního jednání tím či oním způsobem seznámit, je nezbytný, protože právní jednání v písemné formě postrádající podpis je neplatné. Nicméně není-li dotyčná postižená osoba schopna listinu opatřit vlastnoručním podpisem, učiní alespoň na listině vlastní znamení. Vlastní znamení může jednající učinit svou vlastní rukou, ale nemůže-li (třeba proto, že ruce má nehybné, nebo je ani nemá), může vlastní znamení na listině provést jiným vhodným způsobem. Výraz „vlastní znamení“ lze použít pro jakékoli lineární vyjádření osobnosti člověka, které jednající osobu identifikuje jako přítomnou a právně jednající, což je ale podmíněno tím, že vlastní znamení učiní před alespoň dvěma svědky (počet není směrem nahoru nijak omezen). Dále je nezbytné, aby jeden ze svědků k vlastnímu znamení připsal ještě jméno (první jméno a příjmení) jednajícího.
IV. Na svědka jsou ovšem kladeny značné požadavky. Zákon zde v odstavci druhém odkazuje na § 39, rozhodný je jeho odstavec druhý. Do účinnosti OZ 2014 byla způsobilost svědka obecně stanovena jen v § 126 o.s.ř. Tam stanovené požadavky se sice vztahovaly jen na svědky vystupující před soudem v civilní věci, ale vzhledem k nedostatku jiné úpravy, bylo vždy cit. ust. využíváno i v hmotném právu.
Požadavky kladené na svědka jsou v § 39 odst. 2 formulovány pozitivně, nicméně na první pohled je zvolený způsob vyjádření poněkud násilný.
Svědkem především může být jen ten člověk (samozřejmě svědkem nemůže být právnická osoba), který na právním jednání o sobě ani na jeho obsahu nemá žádný zájem. Nejde tedy o to, že by snad mohl mít odlišný zájem, nesmí mít vůbec žádný zájem, jednání mu musí být lhostejné. Dále, svědek nesmí být nevidomý, neslyšící, němý nebo neznalý jazyka, v němž je právně jednáno. Opět se sluší říct, že otázka svéprávnosti svědka není právně relevantní. Musí ale být alespoň schopen potvrdit schopnost jednajícího právně jednat. Dále musí být schopen potvrdit, že vlastní znamení, kterým jednající listinu opatřil, je skutečně znamením jednajícího.
Poté, co nedostatečná postižená osoba přičiní vlastní znamení a jeden ze svědků připojí jméno jednajícího, musejí všichni svědci podepsat listinu, v níž je právní jednání obsaženo. Je ovšem nezbytné, i když to zákon výslovně neuvádí, aby svědek na zmíněné listině uvedl také všechny údaje o své osobě, které jej dostatečně identifikují tak, aby byl napříště pro kohokoli identifikovatelný a dohledatelný.
V. Jestliže není možné využít pravidelného postupu (pomůcky, resp. prostředník) pro písemná právní jednání těch, kdo nemohou číst a psát, je třeba, aby jednání mělo formu veřejné listiny. Blíže k veřejné listině v některém z dalších příspěvků.
Stanoví-li zákon, že prohlášení vůle jednajícího musí být napsáno jeho vlastní rukou (požadavek vlastnoručnosti), a jde o osobu, která není schopna číst a psát, je třeba, aby právní jednání mělo formu veřejné listiny. (Jedná se výhradně o právní jednání zůstavitele).
I veřejný zápis o právním jednání ale vyžaduje podpis jednající osoby. Také ten, kdo nemůže číst nebo psát, musí zápis podepsat vlastnoručně, a pokud není schopen se podepsat, připojí, pokud je toho schopen, na zápis o svém právním jednání vlastní znamení.
| § 564: Vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje. |
Forma právního jednání je, jak se na první pohled zdá, dána jednou pro vždy, to znamená, že je-li právně jednáno v určité formě, pak ke změně onoho právního jednání může a musí dojít v téže, anebo (pokud je to možné) dokonce v přísnější formě. Že totéž platí o odvolání, resp. zrušení původního právního jednání. Byla-li smlouva uzavřena v písemné formě, je k její změně zapotřebí také písemné formy, a k výpovědi závazku nebo k odstoupení od smlouvy rovněž. Nic ale nebrání tomu, aby bylo posléze využito i formy úředního zápisu.
Protože zákon přesně rozlišuje mezi formou, již stanoví zákon, a formou, kterou si strany spolu ujednaly – nedodržení té a oné formy má různé negativní následky – stanoví z prve uvedeného pravidla výjimku, méně přísný přístup k posouzení splnění náležitosti formy právního jednání v případě, že forma byla stranami jen ujednána. Zatímco tedy smlouva byla podle ujednání stran uzavřena ve formě úředního zápisu, nebrání nic tomu, aby změna oné smlouvy se uskutečnila v prosté písemné formě.
Naopak výjimku z tohoto pravidla nevázanosti původní formou může zase určit ujednání stran. Přitom není řečeno, kdy se o tom mají strany ujednat, je ale známo, že takové ujednání se zpravidla uvádí již v obsahu původní smlouvy.
[1] Z formulace ustanovení je mj. zřejmé, jaký důraz klade zákonodárce OZ 2014 na autonomii vůle (systematicky uvedena dohoda před zákonem).
Diskuze k článku ()