Zahrnutí bolesti a ztížení společenského uplatnění do pozůstalosti

Právo na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění je koncipováno jako kompenzace poškozenému, který utrpěl určitou imateriální újmu. Mohou však tyto náhrady uplatnit také dědicové v případě smrti poškozeného?

ZD
advokát, KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář
VH
právní asistent, KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář
Foto: Fotolia

Prvně je nutno zmínit, že právo na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění není předmětem úpravy pouze jediné právní oblasti. Pro tento institut lze najít odlišnou úpravu v pracovním a civilním právu. Tato dualita je nadmíru evidentní kupříkladu při výpočtu výše náhrady bolesti, ztížení společenského uplatnění a mnoha dalších případech, a to včetně dědění těchto náhrad. Při pojednání o zahrnutí práva na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění do pozůstalosti je třeba sledovat linie této duality a taktéž rozdělit tématiku na dvě části, a to na část pracovněprávní a civilní.

Pracovněprávní úprava

Pracovněprávní úpravu začlenění náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění do pozůstalosti upravoval do 31. 12. 2006 zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Tento zákoník práce se k problematice zařazení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění do pozůstalosti vyjadřoval velmi jasnou dikcí a nedával žádný prostor argumentaci. Dle ustanovení § 260 odst. 1 tohoto zákona bylo určeno, že „nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění smrtí zaměstnance zaniká.“[1] K dědění náhrad tedy nedocházelo, a to i bez ohledu na to, zda bylo v této věci započato nějaké jednání nebo byla-li náhrada přiznána na základě jiného právního titulu. Ke dni 1. 1. 2007 došlo ke značné proměně pracovněprávních vztahů, neboť se tyto vztahy začaly řídit „novým“ zákoníkem práce, zákonem č. 262/2006 Sb. Tento zákoník práce se v mnohých ohledech odlišuje od předchozí právní úpravy, zahrnujíce i právní úpravu přechodu nároku na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění na dědice. Ustanovení § 328 odst. 1 tohoto zákona uvádí, že „peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají“. Znění tohoto ustanovení tak taxativně nestanovuje, zda se tato právní úprava týká rovněž náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění, přičemž existovaly neshody v odborné veřejnosti, zda je možné zahrnout tyto náhrady do pozůstalosti. V návaznosti na tuto nejistotu vydal Nejvyšší soud dne 7. 4. 2011 rozsudek sp. zn. 21 Cdo 936/2010, který vymezuje, že „právo zaměstnance na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které vzniklo po 1. 1. 2007, smrtí zaměstnance nezaniká; v plné výši se stává předmětem dědického řízení a přechází na toho, komu tato pohledávka podle výsledku dědického řízení připadla.[2] Právní názor Nejvyššího soudu podporuje také odborný komentář k tomuto ustanovení, který stanovuje, že „peněžitá práva (pohledávky na peněžitá plnění) smrtí zaměstnance nezanikají; od 1. 1. 2007 to platí i o pohledávkách na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění.“[3] Lze tedy konstatovat, že náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění poškozeného zaměstnance jeho smrtí nezanikají a jsou předmětem dědického řízení, a to i bez nutnosti uplatnění tohoto práva u orgánu veřejné moci či jeho uznání.[4]

Civilní úprava

Obdobně jako v oblasti pracovního práva nastala v civilním právu v relativně nedávné době zásadní změna právní úpravy, a to včetně oblasti, která se věnovala možnosti dědění náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění zesnulého poškozeného. Dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „SOZ“) náhrady za bolest nebo ztížení společenského uplatnění, upravené v ustanovení § 444 SOZ, zanikaly smrtí, a to bez ohledu na uplatnění u orgánu veřejné moci nebo jejich uznání. Zánik práva na přechod těchto náhrad na dědice vycházel z ustanovení § 579 odst. 2 SOZ, které určovalo, že smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění“.[5] Právo na náhradu bolesti anebo ztížení společenského uplatnění tedy jednoznačně zanikalo smrtí poškozeného zůstavitele. S účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) však dochází ke změně přístupu k dědění náhrad bolesti a ztížení společenského uplatnění. Předně byla vypuštěna explicitní klauzule o zániku těchto práv uvedených v ustanovení § 579 odst. 2 SOZ a nově je tak stanoveno v ustanovení § 2009 odst. 2 NOZ, že „smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu“.[6] Vzhledem k chybějící klauzuli vylučující náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění z možnosti zařazení do pozůstalosti, nepanovala v tomto ohledu shoda části odborné veřejnosti v otázce, zda tyto náhrady, stejně jako v pracovněprávní oblasti, mohou spadat do pozůstalosti či nikoliv.

Právo na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění však nelze, vzhledem k vypuštění výše zmíněné klauzule, vykládat tak, že ztratilo svojí osobnostní povahu. Jedná se pouze o vymezení určitých výjimek v rámci osobnostních práv, směřující ke spravedlivé satisfakci osob blízkých zůstavitele. Osobnostní vázanost náhrad tedy přetrvává, avšak vzhledem k níže uvedenému jsou stanoveny určité výjimky. Ustanovení § 1475 odst. 2 NOZ stanovuje, že „pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.“[7] A dále důvodová zpráva k tomuto ustanovení explicitně uvádí, že „důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích…“.[8]

Je však nutno poukázat na to, že zákonnou podmínkou pro zahrnutí těchto náhrad do pozůstalosti je jejich uznání nebo uplatnění u orgánu veřejné moci za života zůstavitele. Tato zákonná podmínka je ovšem některými členy odborné veřejnosti považována za nadbytečnou, neboť se domnívají, že nárok přechází do pozůstalosti bez nutnosti jeho uplatnění u orgánu veřejné moci. Tento názor je uveden například v odborném komentáři k ustanovení § 1475 NOZ, který stanovuje, že se nároky „stávají součástí pozůstalosti, bez ohledu na skutečnost, zda byly za života zůstavitele zažalovány“.[9] S tímto názorem se lze ztotožnit ve světle podmínek dědění těchto náhrad v pracovněprávních vztazích.

Vzhledem k účinnosti NOZ vyvstává otázka, jakým způsobem řešit situace, ve kterých dochází ke konfliktu právní úpravy nároků dle § 444 SOZ a § 2958 NOZ a jejich zařazení do pozůstalosti dle § 579 SOZ a § 2009 NOZ. V případě, kdy vzniklo právo na bolestné a ztížení společenského uplatnění (typicky v důsledku zranění při dopravní nehodě) před účinností NOZ, avšak ke smrti zůstavitele došlo až po nabytí účinnosti NOZ, bude aplikováno ustanovení § 3069 NOZ, dle jehož znění se užije práva platného v den smrti zůstavitele, v tomto případě tedy ustanovení § 1475 NOZ. S ohledem na aplikaci ustanovení § 1475 NOZ přechází právo na tyto náhrady na dědice zůstavitele, bylo-li právo za života zůstavitele uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci.[10] Takto stanovil také Nejvyšší soud dne 27. 4. 2017 v usnesení sp. zn. 25 Cdo 3556/2016: „na dědice poškozené, která utrpěla újmu na zdraví v době do 31. 12. 2013, přechází děděním nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 444 odst. 1 obč. zák., jestliže poškozená zemřela po uvedeném datu, avšak tyto nároky za svého života uplatnila u soudu. Tehdy totiž právo poškozeného na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění smrtí poškozeného nezaniká a v plné výši se stává předmětem dědického řízení za podmínek uvedených v § 1475 odst. 2 o.z.“. [11] Je tak deklarováno, že jsou-li splněny zákonné podmínky dle ustanovení § 1475 odst. 2 NOZ, budou náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění předmětem dědického řízení. 

Závěr

Pracovněprávní úprava tak vymezuje přechod práva na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění na dědice již od roku 2007 bez nutnosti konkrétního právního jednání. V civilní úpravě dochází k přechodu těchto náhrad zemřelého poškozeného za předpokladu, že byl tento nárok uznán nebo byl uplatněn u orgánu veřejné moci, jak určuje § 1475 odst. 2 NOZ. Totéž platí pro nároky, které vznikly před rokem 2014, kdy zůstavitel zemřel až po účinnosti NOZ.


[1]  § 260 zákona č.65/1965 Sb. odst. 1

[2] Rozsudek Nejvyššího ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 936/2010

[3] BĚLINA, Miroslav a spol. Zákoník práce. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2015, s. 1326. ISBN 978-80-7400-290-8.

[4] Zde je rozdíl mezi pracovněprávní a civilní úpravou, neboť civilní úprava vyžaduje existenci jednoho z těchto prvků

[5]  § 579 zákona č. 40/1964 Sb. odst. 2

[6]  § 2009 zákona č. 89/2012 Sb. 

[7]  § 1475 zákona č. 89/2012 Sb. odst. 2

[8] Konsolidovaná verze důvodové zprávy k NOZ. 2013. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf

[9] FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír, BÍLEK, Petr, SVOBODA, Jiří, BEEROVÁ, Kamila. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2015, s. 11. ISBN 978-80-7400-570-1.

[10] Zde lze shledávat rozdíl mezi úpravou pracovněprávní, která nevyžaduje uznaní/jednání ve věci a civilní, která je vyžaduje

[11] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články