Zahrnutí bolesti a ztížení společenského uplatnění do pozůstalosti
Právo na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění je koncipováno jako kompenzace poškozenému, který utrpěl určitou imateriální újmu. Mohou však tyto náhrady uplatnit také dědicové v případě smrti poškozeného?
Prvně je nutno zmínit, že právo na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění není předmětem úpravy pouze jediné právní oblasti. Pro tento institut lze najít odlišnou úpravu v pracovním a civilním právu. Tato dualita je nadmíru evidentní kupříkladu při výpočtu výše náhrady bolesti, ztížení společenského uplatnění a mnoha dalších případech, a to včetně dědění těchto náhrad. Při pojednání o zahrnutí práva na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění do pozůstalosti je třeba sledovat linie této duality a taktéž rozdělit tématiku na dvě části, a to na část pracovněprávní a civilní.
Pracovněprávní úprava
Pracovněprávní úpravu začlenění náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění do pozůstalosti upravoval do 31. 12. 2006 zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Tento zákoník práce se k problematice zařazení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění do pozůstalosti vyjadřoval velmi jasnou dikcí a nedával žádný prostor argumentaci. Dle ustanovení § 260 odst. 1 tohoto zákona bylo určeno, že „nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění smrtí zaměstnance zaniká.“[1] K dědění náhrad tedy nedocházelo, a to i bez ohledu na to, zda bylo v této věci započato nějaké jednání nebo byla-li náhrada přiznána na základě jiného právního titulu. Ke dni 1. 1. 2007 došlo ke značné proměně pracovněprávních vztahů, neboť se tyto vztahy začaly řídit „novým“ zákoníkem práce, zákonem č. 262/2006 Sb. Tento zákoník práce se v mnohých ohledech odlišuje od předchozí právní úpravy, zahrnujíce i právní úpravu přechodu nároku na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění na dědice. Ustanovení § 328 odst. 1 tohoto zákona uvádí, že „peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají“. Znění tohoto ustanovení tak taxativně nestanovuje, zda se tato právní úprava týká rovněž náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění, přičemž existovaly neshody v odborné veřejnosti, zda je možné zahrnout tyto náhrady do pozůstalosti. V návaznosti na tuto nejistotu vydal Nejvyšší soud dne 7. 4. 2011 rozsudek sp. zn. 21 Cdo 936/2010, který vymezuje, že „právo zaměstnance na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které vzniklo po 1. 1. 2007, smrtí zaměstnance nezaniká; v plné výši se stává předmětem dědického řízení a přechází na toho, komu tato pohledávka podle výsledku dědického řízení připadla.“[2] Právní názor Nejvyššího soudu podporuje také odborný komentář k tomuto ustanovení, který stanovuje, že „_peněžitá práva (pohledávky na peněžitá plnění) smrtí zaměstnance nezanikají; od 1. 1. 2007 to platí i o pohledávkách na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatněn_í.“[3] Lze tedy konstatovat, že náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění poškozeného zaměstnance jeho smrtí nezanikají a jsou předmětem dědického řízení, a to i bez nutnosti uplatnění tohoto práva u orgánu veřejné moci či jeho uznání.[4]
Civilní úprava
Obdobně jako v oblasti pracovního práva nastala v civilním právu v relativně nedávné době zásadní změna právní úpravy, a to včetně oblasti, která se věnovala možnosti dědění náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění zesnulého poškozeného. Dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „SOZ“) náhrady za bolest nebo ztížení společenského uplatnění, upravené v ustanovení § 444 SOZ, zanikaly smrtí, a to bez ohledu na uplatnění u orgánu veřejné moci nebo jejich uznání. Zánik práva na přechod těchto náhrad na dědice vycházel z ustanovení § 579 odst. 2 SOZ, které určovalo, že _„_smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění“.[5] Právo na náhradu bolesti anebo ztížení společenského uplatnění tedy jednoznačně zanikalo smrtí poškozeného zůstavitele. S účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) však dochází ke změně přístupu k dědění náhrad bolesti a ztížení společenského uplatnění. Předně byla vypuštěna explicitní klauzule o zániku těchto práv uvedených v ustanovení § 579 odst. 2 SOZ a nově je tak stanoveno v ustanovení § 2009 odst. 2 NOZ, že „smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu“.[6] Vzhledem k chybějící klauzuli vylučující náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění z možnosti zařazení do pozůstalosti, nepanovala v tomto ohledu shoda části odborné veřejnosti v otázce, zda tyto náhrady, stejně jako v pracovněprávní oblasti, mohou spadat do pozůstalosti či nikoliv.
Právo na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění však nelze, vzhledem k vypuštění výše zmíněné klauzule, vykládat tak, že ztratilo svojí osobnostní povahu. Jedná se pouze o vymezení určitých výjimek v rámci osobnostních práv, směřující ke spravedlivé satisfakci osob blízkých zůstavitele. Osobnostní vázanost náhrad tedy přetrvává, avšak vzhledem k níže uvedenému jsou stanoveny určité výjimky. Ustanovení § 1475 odst. 2 NOZ stanovuje, že „pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.“[7] A dále důvodová zpráva k tomuto ustanovení explicitně uvádí, že „důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích…“.[8]
Je však nutno poukázat na to, že zákonnou podmínkou pro zahrnutí těchto náhrad do pozůstalosti je jejich uznání nebo uplatnění u orgánu veřejné moci za života zůstavitele. Tato zákonná podmínka je ovšem některými členy odborné veřejnosti považována za nadbytečnou, neboť se domnívají, že nárok přechází do pozůstalosti bez nutnosti jeho uplatnění u orgánu veřejné moci. Tento názor je uveden například v odborném komentáři k ustanovení § 1475 NOZ, který stanovuje, že se nároky „stávají součástí pozůstalosti, bez ohledu na skutečnost, zda byly za života zůstavitele zažalovány“.[9] S tímto názorem se lze ztotožnit ve světle podmínek dědění těchto náhrad v pracovněprávních vztazích.
Vzhledem k účinnosti NOZ vyvstává otázka, jakým způsobem řešit situace, ve kterých dochází ke konfliktu právní úpravy nároků dle § 444 SOZ a § 2958 NOZ a jejich zařazení do pozůstalosti dle § 579 SOZ a § 2009 NOZ. V případě, kdy vzniklo právo na bolestné a ztížení společenského uplatnění (typicky v důsledku zranění při dopravní nehodě) před účinností NOZ, avšak ke smrti zůstavitele došlo až po nabytí účinnosti NOZ, bude aplikováno ustanovení § 3069 NOZ, dle jehož znění se užije práva platného v den smrti zůstavitele, v tomto případě tedy ustanovení § 1475 NOZ. S ohledem na aplikaci ustanovení § 1475 NOZ přechází právo na tyto náhrady na dědice zůstavitele, bylo-li právo za života zůstavitele uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci.[10] Takto stanovil také Nejvyšší soud dne 27. 4. 2017 v usnesení sp. zn. 25 Cdo 3556/2016: „na dědice poškozené, která utrpěla újmu na zdraví v době do 31. 12. 2013, přechází děděním nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 444 odst. 1 obč. zák., jestliže poškozená zemřela po uvedeném datu, avšak tyto nároky za svého života uplatnila u soudu. Tehdy totiž právo poškozeného na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění smrtí poškozeného nezaniká a v plné výši se stává předmětem dědického řízení za podmínek uvedených v § 1475 odst. 2 o.z.“. [11] Je tak deklarováno, že jsou-li splněny zákonné podmínky dle ustanovení § 1475 odst. 2 NOZ, budou náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění předmětem dědického řízení.
Závěr
Pracovněprávní úprava tak vymezuje přechod práva na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění na dědice již od roku 2007 bez nutnosti konkrétního právního jednání. V civilní úpravě dochází k přechodu těchto náhrad zemřelého poškozeného za předpokladu, že byl tento nárok uznán nebo byl uplatněn u orgánu veřejné moci, jak určuje § 1475 odst. 2 NOZ. Totéž platí pro nároky, které vznikly před rokem 2014, kdy zůstavitel zemřel až po účinnosti NOZ.
[1] § 260 zákona č.65/1965 Sb. odst. 1
[2] Rozsudek Nejvyššího ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 936/2010
[3] BĚLINA, Miroslav a spol. Zákoník práce. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2015, s. 1326. ISBN 978-80-7400-290-8.
[4] Zde je rozdíl mezi pracovněprávní a civilní úpravou, neboť civilní úprava vyžaduje existenci jednoho z těchto prvků
[5] § 579 zákona č. 40/1964 Sb. odst. 2
[6] § 2009 zákona č. 89/2012 Sb.
[7] § 1475 zákona č. 89/2012 Sb. odst. 2
[8] Konsolidovaná verze důvodové zprávy k NOZ. 2013. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf
[9] FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír, BÍLEK, Petr, SVOBODA, Jiří, BEEROVÁ, Kamila. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2015, s. 11. ISBN 978-80-7400-570-1.
[10] Zde lze shledávat rozdíl mezi úpravou pracovněprávní, která nevyžaduje uznaní/jednání ve věci a civilní, která je vyžaduje
[11] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016
Další články
Srovnatelné pracovní a mzdové podmínky po novém rozhodnutí Nejvyššího soudu – budou zahrnuty veškerá plnění a benefity?
Nejvyšší soud se v lednu tohoto roku zabýval otázkou, zda příspěvek na penzijní připojištění představuje součást „pracovních a mzdových nebo platových podmínek“ ve smyslu § 43a odst. 6 zákoníku práce, tedy zda musí být zohledněn při srovnání podmínek dočasně přiděleného zaměstnance a srovnatelného kmenového zaměstnance zaměstnavatele, ke kterému je zaměstnanec dočasně přidělen.
Mateřství jako překážka výkonu mandátu? Evropský parlament odpovídá změnou pravidel
Evropský parlament schválil změnu volebního aktu, která nově umožní poslankyním během těhotenství a krátce po porodu hlasovat prostřednictvím zmocněnce. Opatření reaguje na dosavadní praktické limity výkonu mandátu a usiluje o vyrovnání podmínek bez narušení jeho podstaty.
5 otázek pro Petra Kohouta: Jak AI mění pravidla veřejných zakázek?
Mgr. Petr Kohout, LL.M. není typický úředník. Jako vedoucí právního oddělení Krajského úřadu Středočeského kraje má na starosti mimo jiné metodiku veřejných zakázek – a zároveň patří k nejhlasitějším propagátorům umělé inteligence ve veřejné správě v Česku. Dvakrát po sobě získal titul Osobnost AI v kategorii veřejná správa, stojí u zrodu Platformy pro AI ve veřejné správě a je spoluautorem e-booku Nástroje AI ve veřejné správě. Na Kongresu Právní prostor 2026, který se konal 28.-29. dubna 2026, vystoupil s příspěvkem „Umělá inteligence ve veřejných zakázkách".
Kdy musí management začít řešit úpadek společnosti?
Turbulentní ekonomické prostředí posledních let přináší otázku, kterou si dnes klade stále více podnikatelů i manažerů: Kdy už je situace firmy natolik vážná, že management musí začít řešit hrozící úpadek?
Investování pod dohledem: Jak regulace formuje crowdfunding úvěrů
Rozvoj investičních platforem přináší vedle nových příležitostí i otázky právní odpovědnosti, regulace a ochrany investorů. V tomto rozhovoru jsme se s Lukášem Hartlem, novým CEO a jednatelem platformy CreditShare, bavili o tom, jak fungují klíčové kontrolní mechanismy, kde vznikají rizika a jakou roli hraje dohled při budování důvěry v tento typ investování.
