Způsoby právního jednání

§ 546

Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.

I. Právní jednání je projev vůle, který jako právní důvod (a právní skutečnost) vyvolává právní následky (vznik, změnu nebo zánik práv a/nebo povinností).

Vůli je možné projevovat, čili právně lze jednat, různými způsoby. Především lze jednat ve smyslu právním pozitivně, tj. konat (konání), anebo negativně, tj. nekonat (opomenutí), srov. v § 546 část věty před středníkem.

Konání může spočívat v dání (dare) nebo v činnosti, dělání, činění (facere). Také nekonat je možné různými způsoby. Rozlišuje se pouhé nekonání, kdy osoba, která je povinna něco konat (natřít plot) svou povinnost nesplní, nekoná (non facit), (plot nenatře). Jestliže ale osoba má nějaké právo, je oprávněna, může dojít k dvěma situacím, kdy taková osoba nekoná. Buď se zdrží jednání (omittere), a své právo (svou právní možnost) nevyužije, nebo strpí (pati), aby někdo jiný její právo omezoval nebo rušil, a nebrání takovému omezování či rušení prostředky, které jí právní řád k obraně poskytuje.

Příkladem dání je situace, kdy někomu něco darujeme nebo jinak (úplatně i bezplatně) poskytneme, příkladem konání je, když vykonáváme, provozujeme, nějakou činnost (pro jiného), když něco děláme; příkladem zdržení se je situace, kdy slíbíme sousedovi, že nevysadíme topoly hned u plotu, abychom mu nestínili (nebudeme tudíž plně využívat své vlastnické právo), a konečně příkladem strpění může být soused, který podle dohody se svým sousedem chodí pro vodu do sousedovy studny, a soused (ten, kterému patří studna), tomu nebrání.

II. Právně jednat, ať už konáním či opomenutím, je možné buď výslovně, nebo jiným způsobem, který objektivně nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěl jednající projevit, vyjádřit (§ 546 část věty za středníkem).

Výraz „výslovně“ je nepochybný: jednající svou vůli projevuje navenek slovy.

Druhý způsob právního jednání označujeme za konkludentní, což v překladu znamená „ten, jenž je v něčem obsažen“. Jde o to, že osoba jedná, aniž používá slova, tak, že je objektivně, navenek, zřejmé, jakou vůli chce projevit: např. chce-li odvolat, zrušit své předchozí právní jednání, roztrhá nebo spálí apod. listinu, na kterou dříve napsala své poslední pořízení.

Obvykle se rozlišuje ještě třetí způsob právního jednání, kdy jde rovněž o nevýslovné jednání: právní jednání mlčky. Při tomto způsobu jednání osoba nekoná (na rozdíl od osoby, která jedná konkludentně) nic, nechová se nijak, mlčí, nedělá nic.

Mlčení, stejně jako nekonání, zásadně nemůže znamenat projevení vůle. Neplatí tedy obecně platná zásada o tom, že kdo mlčí, souhlasí (qui tacet, consentire videtur). V právu platí zásada právě opačná: o tom, kdo mlčí, nelze mít za to, že souhlasí (qui tacet, consentire non videtur). Proto, je-li v návrhu smlouvy uvedeno, že nedostatek odpovědi adresáta do určitého dne se považuje za jeho souhlas, nejsou tato slova právně významná, nepřihlíží se k nim.

Z toho se pak vyvozuje právní pravidlo: mlčení – nekonání – může být právním jednáním jen tehdy, lze-li z něj vyvodit, že se skutečně jedná o projev vůle, a co je jeho obsahem.