Obsah a účel právního jednání

Docentka JUDr. Michaela Zuklínová, CSc., se v sérii příspěvků zabývá účinnou právní úpravou právního jednání, zakotvenou v ustanoveních § 545 až 599 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dnes je příspěvek věnován obsahu a účelu právního jednání.

Katedra občanského práva Právnické fakulty UK v Praze
Foto: Shutterstock

§ 547

Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

I. Právní jednání je projev vůle, který jako právní důvod (a právní skutečnost) vyvolává právní následky (vznik, změnu nebo zánik práv a/nebo povinností).

Obvykle se v právních ustanoveních nesetkáváme s příkazem, ale se zákazem: zakazuje se, aby právní jednání svým obsahem nebo účelem odporovalo, resp. bylo v rozporu se zákonem a/nebo s dobrými mravy. Např. se praví, že právní jednání nesmí odporovat, anebo nesmí být v rozporu se zákonem ani s dobrými mravy (srov. § 39 OZ 1964). Také v § 1 odst. 2 dnešního zákoníku se praví: „zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy…“.

Třetí premisou je konstatování: v zákonném textu schází zmínka o zákazu obcházet zákon. Obvykle se dovozuje, že tento zákaz je obsažen v zákazu rozporu se zákonem.

Podle § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu, pokud tím zjevně narušuje veřejný pořádek … (dále se pak ustanovuje o nepřípustnosti nemožného plnění).

II. Z ustanovení lze dovodit, že každý se má chovat, tj. právně jednat (a to pokud jde o obsah či podstatu tohoto jednání, i pokud jde o účel jednání) tak, jak zákon stanoví. O jednání praeter legem se nepraví nic, je tedy třeba dovodit, že dovolena jsou, neboť o tom, co zákon ani nezakazuje, ani nepřikazuje, platí, že je dovoleno.

To odpovídá skutečnosti, že člověk je z principu svého lidství svobodný. Je samozřejmé, že ve chvíli, kdy vznikne a existuje společenství lidí, omezí svoboda jednoho svobodu druhého. Toto omezení je vyjádřeno zákonnými zákazy a příkazy, tedy zákonnými omezeními, především stanovením povinností. Osoba může sama omezit svou svobodu, což zpravidla činí ujednáním s jinou osobou. Omezení svobody může v konkrétním případě založit i „organizátor“ společenství, v našem případě stát, prostřednictvím rozhodnutí státního orgánu, avšak jen v případě, kdy je takové omezení již předem obecně dovoleno zákonem.

Zásada svobodného chování platí pro celou soukromoprávní oblast s oním samozřejmým omezením, které se týká zakázaného chování.

Vzhledem k tomu, že jakýkoli zákaz lze převést na příkaz, který zákazu odpovídá, a naopak, čili že zakazuje-li zákon nějaké chování, zároveň tím přikazuje chovat se každým jiným, jen ne zakázaným způsobem, lze ze slov o tom, že právní jednání musí svým obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu, dovodit, že je zakázáno chovat se v rozporu jak s dobrými mravy, tak i se zákonem.

Sankcí za porušení příkazu či zákazu zákona je zásadně neplatnost právního jednání, jehož obsah a účel je v rozporu s dobrými mravy a/nebo se zákonem.

Uplatní se tato sankce ve všech případech, dostane-li se právní jednání svým obsahem nebo účelem do rozporu s dobrými mravy nebo se zákonem? Nikoli, a tuto odpověď lze dovodit již z § 1 odst. 2 občanského zákoníku, kde se praví, že si osoby mohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, nezakazuje-li to zákon výslovně, přičemž jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek (a navíc soubor statusových a osobnostních práv). A negativní odpověď lze dovodit také z ustanovení § 551 n. o zdánlivých právních jednáních.

Lze tedy naopak říct, že právní jednání, které svým obsahem nebo účelem odporuje dobrým mravům a/nebo zákonu, v některých případech neplatností sankcionováno nebude (buď nebude sankcionováno vůbec, anebo půjde o zdánlivé právní jednání, což není sankce ve vlastním slova smyslu, protože není, co sankcionovat, není-li tu právní jednání), anebo neplatností sankcionováno bude, přičemž při rozhodnutí o tom, o jakou podobu (druh) neplatnosti půjde, rozhodne předně to, zda je neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu společnosti, zájmu společenského, resp. veřejného, anebo zda je stanovena jen na ochranu zájmu určité osoby, a dále povaha vady, daná zejména její objektivně zjistitelnou závažností.

Ze zahraničí

Konstatování obdobné zdejšímu strohému textu, který v mnohém připomíná § 39 OZ 1964, v cizích soukromoprávních úpravách nenajdeme, vždy je to či ono (zákon nebo dobré mravy), tak či onak (totiž prostřednictvím veřejného pořádku apod.) rozvedeno.

Code civil např. má jen obdobu našeho § 1 odst. 2, BGB říká, že neplatné je právní jednání, které je v rozporu se zákonným zákazem, ledaže zákon stanoví jinak, a na jiném místě, že neplatné je právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Nizozemský BWB vyslovuje neplatnost takového právního jednání, které je svým obsahem nebo účelem v rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Atd.

Nepochybně lze ale říct, že nikde se vlastně třikrát či čtyřikrát zákonodárce nevrací k témuž nebo skoro témuž (srov. § 1 odst. 2, § 547, § 580, § 588).

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články