Podmínka a doložení času

Podmínka

§ 548 (1) Vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky. Je-li zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k ní. (2) Podmínka je odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky již nastalé pominou. (3) Neplyne-li z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, má se za to, že podmínka je odkládací.

I. Ustanovení o podmínkách je tradiční součástí občanských zákoníků na území našeho státu. Nicméně podmínka je prastaré právní zařízení známé samozřejmě i římskému právu.

II. Obecně řečeno, je podmínka takovou obsahovou složkou, takovým ustanovením v právním jednání, kterým se jeho právní následky (účinky, popř. účinnost, tj. vznik, změna nebo zánik práv a/nebo povinností) činí závislými na skutečnosti, o níž není jisto, zda nastane nebo nastala, popř. není jisto, kdy nastane (a to především pro jednající osoby, resp. zejména smluvní strany). Jedná se tedy o to, že v právním jednání je uvedena nějaká nejistá skutečnost, která bez ohledu na to, zda je formulována pozitivně nebo negativně, podmiňuje následky právního jednání, a to dvěma různými způsoby, srov. dále. V právních jednáních (ovšem nejčastěji ve smlouvách, ale mohou se objevit i třeba v závěti) se tento právní jev objevuje jen tu a tam, nahodile. Proto se podmínky označují za jedny z vedlejších složek právního jednání. Rozlišují se složky podstatné, pravidelné a nahodilé, podmínky řadíme mezi posledně jmenované.

Podmínky se z hlediska povahy svého vlivu na právní následky (účinky) zásadně dělí na odkládací (suspenzivní) a rozvazovací (rezolutivní). Jedny se od druhých zásadně liší.

Odkládací se nazývá podmínka tehdy, když na jejím splnění závisí, zda právní následky – vůbec – nastanou, popř. také kdy nastanou. Tedy zda a popř. kdy právní jednání způsobí to, co mělo způsobit, tj. vznik, změnu nebo zánik práv a/nebo povinností. Právní následky nastanou, pokud se podmínka splní. A dokud se podmínka nesplní, dokud je nejisté, zda očekávané právní následky nastanou či nenastanou, panuje stav nejistoty (panuje stav zvaný conditione pendente, podmínka je pendentní, doslova „visící“, totiž taková, o níž ještě není jisto, jak nakonec dopadne). Pokud se posléze, stane jistým, že se podmínka (už nikdy) nesplní, bude jistým rovněž to, že očekávané právní následky již nikdy nenastanou.

Jako rozvazovací se označuje taková podmínka, která podmiňuje zánik právních následků (účinků), které již dříve (v minulosti) nastaly (vznikly). A opět lze říct: dokud se podmínka nesplní, dokud není jisté, zda právní následky (účinky) zaniknou nebo nezaniknou, panuje stav nejistoty (stav zvaný conditione pendente). Pokud se splní rozvazovací podmínka, právní následky (účinky) právního jednání, které již dříve nastaly, zaniknou, popř. skončí.

Tak se ukazuje, že rozvazovací podmínky vlastně nejsou podmínkami: jsou to nejisté právní skutečnosti, s nimiž je spojen zánik právních účinků právního jednání. Pokud se rozvazovací podmínka nesplní (stane se jistým, že se nesplní), budou totiž již nastalé právní následky (účinky) právního jednání existovat (trvat) i nadále, přičemž jejich zánik přestane být podmíněný.

Obojí podmínky mohou být formulovány také negativně.

III. Občanský zákoník 2012 ustanovuje výslovně o tom, co již dávno teorie dovozovala, že pokud z obsahu právního jednání nebo z jeho povahy něco jiného neplyne, má se za to, že je podmínka odkládací. Zakotvení tohoto ustanovení souvisí s obecně přijatou zásadou in favorem negotii, resp. zásadou potius valeat actus quam pereat (výsl. srov. § 574, pokud jde o platnost právního jednání). Konečně bylo zákonem uznáno, že zákonodárce vždy pokud možno prosazuje zájem na tom, aby právní jednání spíš mělo právní následky, než nemělo, aby následky právního jednání spíš nastaly, než nenastaly. Je tedy logické, že právní norma cílí k tomu, aby smlouva spíš uzavřena byla, než nebyla (srov. obdobně § 43, a dále také např. § 575 odst. 3, § 576 a § 586). Spor o povahu podmínky, totiž zda je rozvazovací nebo odkládací, má proto být rozhodnut ve prospěch podmínky odkládací.

Nicméně to, co bylo uvedeno, je jistým způsobem podmíněno: uvedené dovození není dáno pravidlem, ale pouze domněnkou, a to vyvratitelnou. Pochybnost, pokud jde o povahu podmínky, vykládáme tedy bez dalšího ve prospěch podmínky odkládací, ale takovému výkladu může být oponováno: může být vyvrácen důkazem opaku.

IV. Na podmínku, která jako nejistá skutečnost může zásadním způsobem ovlivnit následky (účinky) právního jednání, jsou kladeny určité požadavky.

Občanský zákoník uvádí v odst. prvním toliko „možnost“ čili splnitelnost situace (stavu, skutečnosti), jejíž uskutečnění nebo neuskutečnění je v daném případě podmínkou. Právní teorie zpravidla dodává, že podmínka rovněž nesmí být nemravná, ani protiprávní, nezákonná, a tedy nedovolená. To ale platí jen o podmínce rozvazovací, výslovně o takové podmínce, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti.

K nemožné (nesplnitelné) rozvazovací podmínce se nepřihlíží, tj. po právu není, neexistuje, jenom se jeví. V takovém případě následky (účinky) právního jednání nejsou nijak limitovány. Obdobně je třeba posoudit i případy rozvazovacích podmínek nemravných nebo nedovolených.

Nemožná (nesplnitelná), nemravná nebo nedovolená podmínka odkládací má naproti tomu za následek neplatnost dotyčného právního jednání (takové právní jednání postrádá smysl). Neuplatní se pravidlo o možnosti oddělit vadnou část právního jednání, a zbytek právního jednání považovat za bezvadný (§ 576). Na rozdíl od tohoto obecného pravidla, platí pro nemožné podmínky v závěti speciální ustanovení § 1563.

V. Občanský zákoník 1964 vylučoval jakékoli podmínky připojené k závěti, stanovil o nich, že nemají právní účinky. Naproti tomu § 1561 a násl. občanského zákoníku 2012 je nejen dovolují, ale podmínky v závěti velmi podrobně upravují.

VI. Podmínky (výminky) je zapotřebí odlišovat od jiného vedlejšího ujednání v právním jednání, zejména ve smlouvě, kterým je doložení času (§ 550). Doložení času stanoví, že právní následky (účinky) právního jednání po určité době buď nastanou (dies a quo) nebo již nastalé právní následky (účinky) zaniknou (dies ad quem). Doba může být určena přesně (určitým dnem nebo dobou, popř. i lhůtou), anebo přesně, totiž vzhledem k určité události. Rozdíl mezi podmínkou a doložením času spočívá v jistotě, která u podmínky schází. Naproti tomu u doložení času je vždy jisté, že skutečnost nastane. Je tedy jisté, že skutečně dojde ke vzniku, resp. k zániku právních následků (účinků), a někdy je dokonce jistý den, kdy k tomu dojde.

VII. Rozvazovací podmínka jako vedlejší ujednání v jakémkoli právním úkonu je něco jiného než vedlejší ujednání při smlouvě kupní, která mají na kupní smlouvu, resp. závazková práva a povinnosti z kupní smlouvy, různý vliv (srov. např. výhradu zpětné koupě, výhradu zpětného prodeje, koupi na zkoušku, výhradu lepšího kupce apod.).

Splní-li se rozvazovací podmínka, zanikají bez dalšího již nastalé právní následky (účinky) právního jednání. Naproti tomu, uplatnění výhrady záleží jen na vůli strany, která má výhradu ve své dispozici, totiž, v jejíž prospěch je výhrada sjednána (zde prodávající). Například, uplyne-li doba pro uplatnění výhrady zpětné koupě ujednaná stranami (nebo zákonem podpůrně stanovená) marně, nebude již možné výhradu uplatnit, výhrada zaniká, což nemá na kupní smlouvu, při níž byla výhrada ujednána, žádný vliv, přesněji nemá vliv na práva a povinnosti, které z kupní smlouvy vznikly.

Splnění a zmaření podmínky neoprávněným

§ 549 (1) K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně osoba, která není oprávněna tak učinit a které je splnění podmínky na prospěch. (2) Zmaří-li záměrně, aniž je k tomu oprávněna, splnění podmínky strana, které je nesplnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka za splněnou.

I. Jestliže osoba (smluvní strana) záměrně – a přitom neoprávněně – způsobí splnění podmínky, což jí je ku prospěchu, ke splnění podmínky se nepřihlíží. Podmínka se tedy považuje za nesplněnou. Jde o fingované nesplnění (srov. výraz „považuje se za“). Takto v případě podmínky rozvazovací nastalé následky právního jednání, které mohly zaniknout, nezaniknou.

II. Jestliže naproti tomu osoba (smluvní strana) záměrně – a přitom neoprávněně – zmaří splnění podmínky, přičemž nesplnění podmínky je jí na prospěch, stane se právní jednání nepodmíněným. V případě podmínky odkládací tedy nastanou právní následky (účinky) právního jednání tím samým (eo ipso), totiž zmařením.

Doložení času

§ 550 Je-li k účinnosti právního jednání určena počáteční doba, použijí se obdobně § 548 a § 549 o odkládací podmínce. Omezí-li se účinnost právního jednání konečnou dobou, použijí se obdobně § 548 a § 549 o rozvazovací podmínce.

Doložení času (dies, anebo také doložka času) v OZ 1964 upraveno nebylo, nicméně teorie je znala, a vykládala je, neboť jde o klasický právní jev, který znalo již římské právo.

Doložení času spočívá v tom, že stanoví, že právní následky (účinky) právního jednání po určité době buď nastanou (dies a quo) nebo již nastalé právní následky (účinky) zaniknou (dies ad quem). Doba může být určena přesně (určitým dnem nebo dobou, popř. i lhůtou), anebo přesně vzhledem k určité události (ke smrti člověka, k česání jablek apod.).

Rozdíl mezi podmínkou a doložením času spočívá v jistotě, která je u doložení času, zatímco u podmínky schází: u doložení času je vždy jisté, že skutečnost nastane, u podmínky to jisté není. Při doložce času je tedy jisté, že (skutečně) dojde ke vzniku, resp. k zániku právních následků (účinků), a někdy je dokonce jistý den, kdy k tomu dojde.

Ze zahraničí

O podmínkách ustanovují všechny civilní kodexy, některý podrobněji, jiný stručně. Například Code civil má velmi podrobnou úpravu. Ustanovuje i doložení času ve srovnání s podmínkou (čl. 1168 – 1184, čl. 1185 až 1188).