Neplatnost právních jednání

V sérii příspěvků se doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc., zabývá účinnou právní úpravou právního jednání, zakotvenou v ustanoveních § 545 až 599 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dnes nás seznámí s všeobecnými ustanoveními o neplatností právních jednání.

Katedra občanského práva Právnické fakulty UK v Praze
Foto: Shutterstock

Neplatnost označujeme také jako nulitu (srov. lat. negotium nullum), někdy (ovšem naprosto nesprávně a způsobem zavádějícím) také nicotnost[1]. Je to jedna ze sankcí (negativních následků) vady právního jednání.

Původně se tato sankce používala tam, kde právní jednání bylo nějak nedostatečné, resp. vadné ve svých náležitostech (srov. náležitosti jednajícího subjektu, vůle, projevu a předmětu), bez ohledu na to, zda ta která náležitost byla stanovena zákonem nebo určena ujednáním stran. Dnes je ale sankce neplatnosti výjimečně používána i v případech, kdy nejde o nedostatek požadovaných náležitostí právního jednání, ale jde o právní jednání, které zákonodárce odmítá z nějakého zvláštního důvodu (zpravidla proto, aby chránil zájmem určité osoby). Pokud pak někdo právně jedná s rozporu s takovou negativní vůlí zákonodárce, v rozporu s dotyčným právním ustanovením, totiž v rozporu s právním řádem, popř. s dobrými mravy, je takové zakázané, čili protiprávní, jednání sankcionováno neplatností (srov. např. § 714, § 1493, § 1796 aj.). Jindy se ovšem lze setkat s tím, že v právním ustanovení sankce neplatnosti výslovně uvedena není (srov. např. § 1315 odst. 1); tam je pak třeba ji dovodit, pokud je to vzhledem k obsahu a účelu dotyčného zákonného ustanovení nezbytné.

Všeobecná ustanovení

§ 574

Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

Zásada potius valeat actus quam pereat,[2] stejně jako princip in favorem negotii,[3] jsou už od dob starého Říma považovány za významné maximy, které je třeba ctít a respektovat. Jsou v souladu s účelem civilního práva, jímž je umožnit dobrý pokojný každodenní život lidí a harmonii ve společnosti. Právo je povoláno řešit problémy. Právo pomáhá, narovnává cestu, umožňuje, aby věci šly dopředu. Právo nemá brzdit běh věcí, do běhu věcí zbytečně zasahovat, naopak, pokud v běhu věcí nějaké překážky nebo zábrany jsou, má je odstraňovat. A je třeba dodat: překážky nebo zábrany mají místo jen tam, kde je to opravdu nezbytné, protože existuje nějaký jiný vyšší zájem nebo vyšší princip (z toho vyplývá i potřeba chránit slabšího, neboť princip rovnosti je vyšším principem).

Ve zdejším ustanovení uvedená zásada se stává právním pravidlem zásadního významu. Prvním a rozhodujícím pravidlem při všem uvažování a rozhodování o tom, zda právní jednání je či není platné, resp. vůbec vadné. Pokud je z něj připuštěna výjimka, pak pouze proto – jak bylo prve zmíněno, že je zde nějaký vyšší zájem chráněný zejména a především v úrovni ústavního pořádku.

Výslovné uvedení tohoto pravidla na prvním místě v řadě ustanovení, věnovaných neplatnosti právních jednání, považoval zákonodárce za nezbytné vzhledem ke stále přetrvávající praxi obecných soudů (před účinností občanského zákoníku 2014), praxi, podle níž zákon obsahuje pravidla zásadně kogentní, a jí odpovídajícímu názoru, že každou odchylku právního jednání od zákona – ale stejně i od dobrých mravů – je třeba sankcionovat neplatností, a to absolutní neplatností, protože ta je ve skutečnosti tou základní sankcí (relativní neplatnost je jen výjimečná a taxativně stanovená), a navíc může být „připomenuta“ z moci úřední kdykoli! Třeba po padesáti letech ode dne, kdy byla smlouva uzavřena! Tato praxe nevznikla sama od sebe, byla postavena na doktríně, svým původem sovětské, podle níž v podstatě platilo, že zákon vyjadřuje vůli dělnické třídy a jejího předvoje, komunistické strany Československa. Proto také byla idea zákona smlouvy (lex contractus) a smluvního práva dlouhodobě zásadně odmítána.

V občanském zákoníku najdeme mnoho ustanovení zakotvených s cílem zachovat právní jednání „při životě“, ať už pokud jde o jeho samu existenci, nebo pokud jde o jeho platnost. Patří k nim hned čtyři následující paragrafy, tj. § 575 n., dále pak § 65, § 553, § 582 odst. 1, atd. atd. Ale také, a zejména, ustanovení § 588, které omezuje případy, kdy přichází v úvahu sankce absolutní neplatnosti, jen na nejužší možný okruh vadných právních jednání.

Ze zahraničí

Civilní kodexy neobsahují zásadu „potius valeat actus quam pereat“, neboť ji všude v zemích kontinentálního práva považují za samozřejmou. Je tam stejně nepochybná jako – také nepsaný, ale věčně platný princip - princip „neznalost zákona neomlouvá“.

§ 575

Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.

Ustanovení o tzv. konverzi právního jednání bylo takřka v nezměněné podobě převzato z § 41a odst. 1 obč. zák.

Je zde upravena situace, kdy neplatné právní jednání platí, tj. je platné jako jakékoli jiné právní jednání. Zatímco totiž dotyčné jednání náležitosti (požadované zákonem nebo ujednáním stran) nemá, anebo jiné právní jednání zákon z jiných důvodů sankcionuje neplatností, právem požadované náležitosti splňuje jiné právní jednání, resp. zákon toto jiné právní jednání za neplatné neoznačuje. Tato tzv. konverze neplatného právního jednání se v praxi objevuje málokdy.

Aby bylo možné dovolat se onoho jiného právního jednání, tj. požadovat, aby i třetí osoby měly za platné právě toto jiné právní jednání, a nikoli právní jednání, k němuž ve skutečnosti došlo, musí být z okolností, tedy objektivně viděno, zřejmé, že ono jiné právní jednání – vlastně – vyjadřuje vůli jednajícího. Je možné tedy také říct: jednající by byl jednal právě takto (tj. byl by uskutečnil ono právní jednání, které je platné), kdyby byl býval věděl, že jednání, které skutečně činí, je neplatné.

§ 576

Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

I. Obsah ustanovení o neplatnosti pouze části právního jednání je takřka v nezměněné podobě převzat z § 41 obč. zák. Zdejší formulace je však mnohem přesnější.

Také toto ustanovení jednoznačně sleduje linii principu in favorem negotii, což nepopírá fakt, že jde o převzaté ustanovení.

II. Právní jednání může být neplatné celé, tj. úplně, čili jako celek, anebo jen zčásti, tj. neplatnou může být jen část právního jednání. Vada, kterou právní jednání trpí, může postihovat totiž také jen část právního jednání. Některé vady mají nutně za následek, že je postiženo právní jednání celé (např. omezená svéprávnost jednajícího, jedná-li osmileté dítě), smlouva o koupi říčního proudu nebo vlaštovek v oblasti lesa xy, jiné mohou postihovat jak celek, tak i část právního jednání (např. svéprávnost jednajícího je omezena tak, že nemůže právně jednat, přesahuje-li majetková hodnota určitou peněžitou částku, přičemž jednající smlouvou převádí několik věcí a cena jedné z nich onu mez přesahuje).

Uvažuje-li se o tom, zda je možné část právního jednání oddělit od ostatního obsahu jednání, není rozhodné, zda se právní jednání týká věci (např. nemovité), kterou lze oddělit, resp. rozdělit, nýbrž rozhodné je to, zda se jedná o obsahově oddělitelnou část právního jednání (R 3/1981).[4]

Za předpokladu, že by k právnímu jednání bylo došlo i v případě, že by strana byla neplatnost právního jednání rozpoznala včas, bude vadnou pouze tato část právního jednání a ta bude také neplatná.

Na rozdíl od obsahu § 41 obč. zák. je tedy otázka ponechána na subjektivním postoji, resp. hodnocení strany, zatímco obč. zák. považoval za rozhodnou povahu právního jednání, jeho obsah, popř. okolnosti, za nichž k jednání došlo.[5]

 

§ 577

Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

I. V tomto ustanovení je upraven speciální případ částečné neplatnosti právního jednání. Jde o ustanovení směřující stejným směrem jako ust. § 574, totiž in favorem negotii.

Možnost zásahu soudu do soukromých ujednání stran je třeba považovat za zcela výjimečný jev: soud zpravidla zasahuje jen tehdy, jestliže sankcionuje – ať už nesplnění náležitostí právního jednání nebo z jiného podobného důvodu, tedy – zásadně negativně. Na tomto místě se ale upravuje pozitivní zásah soudu: na návrh některé strany soud svým rozhodnutím závadu napraví (zhojí) ve prospěch bezvadnosti, a tudíž také platnosti právního jednání.

Určitá závada v určení rozsahu plnění, resp. v určení rozsahu práv a povinností v právním jednání, která má za následek neplatnost právního jednání, může být zhojena zásahem soudu, který přitom není vázán návrhy stran, pouze musí zvažovat význam dotyčného vadného, protože nezákonného, určení pro jednajícího.

Výsledkem rozhodování soudu je spravedlivé určení práv a povinností stran smlouvy (tj. rozhodnutí soudu má být právním důvodem příštího spravedlivého uspořádání poměrů).

II. Je-li důvod neplatnosti právního jednání, totiž smlouvy (jak je z obsahu zdejším ustanovení zřejmé, nemůže jít o jednostranné právní jednání), toliko v takovém určení množství, času, území, anebo jiného rozsahu práv a povinností, které je v rozporu se zákonem – je nezákonné, a některá ze stran to navrhne (podá žalobu), soud tento protizákonný rozsah práv a povinností změní svým rozhodnutím tak, aby nezákonný rozsah byl odstraněn, tj. aby rozsah... odpovídal zákonu.

Při rozhodování není soud vázán tím, co strana navrhla. Soud je ale povinen jednak uvážit, zda by strana vůbec k právnímu jednání byla přistoupila, kdyby byla neplatnost rozeznala včas, jednak, a to především, rozhodnout tak, aby uspořádání rozsahu práv a povinností stran bylo spravedlivé.

Zatímco spravedlivé uspořádání rozsahu práv a povinností bude in concreto odpovídat jak zájmům stran, tak okolnostem, za nichž bylo kontrahováno, popř. s jakými cíli bylo kontrahováno, otázku posouzení toho, jak by strana byla jednala, resp. zda by vůbec byla jednala, bude třeba řešit v závislosti i na okolnostech jiných než jen na obsahu výpovědi stran.

III. Zvláštní poznámku vyžaduje výraz „včas“. Zákonodárce má zřejmě na mysli všechnu dobu předcházející relevantnímu smluvnímu projevu vůle.

§ 578

Chyby v psaní nebo v počtech nejsou právnímu jednání na újmu, je-li jeho význam nepochybný.

Zdejší ustanovení bylo takřka v nezměněné podobě převzato z § 37 odst. 3 obč. zák..

Chyby v psaní a počtech nemají za následek neplatnost právního jednání, pokud je význam (obsah) právního jednání nepochybný. Pokud tedy můžeme, ať už z obsahu právního jednání, anebo pomocí výkladových pravidel nepochybně zjistit, co by v právním jednání v písemné formě bylo uvedeno, pokud by nebylo došlo k chybě, není takové pochybení považováno za vadu, kterou by bylo třeba sankcionovat neplatností. (Takovou vadou, kterou není zapotřebí sankcionovat neplatností, představují i místa v textu listiny obsahující právní jednání, která jen nedopatřením nebyla proškrtnuta.)

§ 579

odst. 1: Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.

odst. 2: Kdo způsobil neplatnost právního jednání, nahradí škodu z toho vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla.

I. Nemo turpitudinem suam allegare potest, tj. nikdo se nemůže dovolávat vlastní hanebnosti, pochybení, zavinění. Právě tuto klasickou zásadu přijímá za svou výslovně náš občanský zákoník zdejším ustanovením odstavce prvního: jedná-li se o právní jednání, které je vadné pro mou vlastní hanebnost, nemohu se jeho neplatnosti já sama dovolávat, a tím spíš nemohu z takového - pro mou vlastní hanebnost vadného jednání – těžit (tj. nemohu mít z takového jednání prospěch).

II. Neplatnost je sankcí za protiprávní jednání, právní jednání, které je v rozporu s právem, ať už proto, že právní jednání nesplňuje náležitosti v zákoně pro právní jednání stanovené, na něž je výslovně stanovena sankce neplatnosti, anebo proto, že právní jednání je neplatné z jiných důvodů porůznu v zákoně uvedených. V každém případě sankci neplatnosti zákon (tj. občanský zákoník) stanoví sám, a rozhoduje o ní soud, není možné, aby o neplatnosti právního jednání rozhodovala některá osoba (např. smluvní strana), natož aby vadnost právního jednání sankcionovala neplatností.

Zdejší ustanovení hovoří o tom, kdo způsobil neplatnost právního jednání. U jednostranných právních jednání nebude obtížné odpovědět na otázku, kdo právně jednal – a ten, kdo jednal, vadnost právního jednání také způsobil. Ale u smluv a jiných vícestranných jednání nemusí být odpověď jednoznačná. Naopak, dobře může vzniknout spor o to, která ze stran vadu způsobila. Přitom nesmíme zaměňovat způsobení vadnosti (vady) a zavinění: zde jde skutečně o to, kdo se přičinil o právem negovaný, resp. sankcionovaný stav.

III. Podle výslovného textu zdejšího ustanovení nemá ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, právo neplatnost namítnout. Námitka sice je hmotně právní jednání, ale není je možné uskutečnit jinak než v procesním postupu před civilním soudem. Z pouhého textu zákona se tedy zdá být nutné dovodit, že bude-li proti straně, která neplatnost způsobila, podána žaloba na plnění, nemůže se žalobě bránit námitkou neplatnosti právního jednání (které má být právním důvodem požadovaného plnění), ale naproti tomu se přesto, že neplatnost způsobila, může sama neplatnosti dovolat. S takovým dovozením zásadně nesouhlasím. Mám za to, že i když text zákona vypadá jednoznačně, je třeba uvažovat i o uplatnění neplatnosti, tj. o dovolání se neplatnosti právního jednání jakýmkoli způsobem, čili také žalobou. I když představitelé dosavadní soudní praxe uvádějí, že si ani nedovedou představit, že např. manžel bude žalovat na neplatnost právního jednání druhého manžela ve prospěch třetí osoby, kdy žalobcův manžel jednal bez žalobcova souhlasu, na restitutio in integrum, je takovou žalobu jako možnou nutné připustit, a tedy ji nelze a priori vyloučit.

Kromě toho se stále více v evropské soudní praxi prosazuje názor, že strana se má v první řadě obrátit na druhou smluvní stranu, což je např. z hlediska běhu lhůt relevantní právní jednání, a teprve pak oslovit soud.

IV. Ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemůže z toho, že protiprávně jednal, ale ani z dotyčného neplatného právního jednání, získat prospěch, výhodu, nemůže z toho nijak těžit. O tom, kdy jde o neplatnost relativní, resp. absolutní, viz sub I.

V. Ten, kdo neplatnost právního jednání způsobil, je naopak povinen nahradit škodu druhé straně, ledaže se druhá strana na způsobení neplatnosti právního jednání také rovným dílem podílela. Podmínkou vzniku povinnosti strany nahradit škodu vzniklou druhé straně ovšem je, aby druhá strana  o neplatnosti ani nevěděla. (Patrně mnohem přesnější by bylo mluvit o tom, že poškozená strana nevěděla o závadě, která vyvolala neplatnost právního jednání, tj. nevěděla o závadě, nedostatku, který způsobil, že nešlo o právní jednání po právu, ale o právní jednání protiprávní. Pokud bychom totiž považovali za rozhodné to, že strana právní jednání hodnotila jako odborník v právní nauce, jako osoba práva znalá, rozhodně bychom vykročili za hranici průměrného rozumu (§ 4).


[1]  Výraz „nicotnost“ (zatím tu a tam používaný v civilistické teorii a hojně a standardně v teorii správního práva) vnesla do našeho právního řádu novela ABGB z r. 1914 (zv. I. dílčí), která opravovala (nebo „opravovala“?) ABGB podle tehdy nového BGB. V tomto kodexu používal zákonodárce na místě pojmu „Ungültigkeit“ (tj. neplatnost) užívaného v ABGB, pojem „Nichtigkeit“. Novátor ABGB zřejmě německou teorii nezkoumal, a uvedl do ABGB druhý pojem pro neplatnost: pojem „Nichtigkeit“ ovšem pohotově přeložil – zřejmě podle zvukové podobnosti – jako „nicotnost“.

[2] Spíš nechť je jednání „zdravé“, totiž platí, než aby zemřelo, totiž bylo vadné, neplatné.

[3] (Vše) ve prospěch (existence, platnosti) jednání.

[4] Justiční praxe posledních dvaceti let ale bohužel vypovídá spíš o tom, že spíš se označit za neplatné celé právní jednání, než aby bylo možné neplatnou část oddělit, a právní úkon (zpravidla smlouvu) v jeho zbytku zachovat „při životě“ (srov. R 44/1998, R 67/2004 aj.).

[5] Je třeba upozornit, že jde o posun, resp. změnu právě opačným směrem, než jakým jde změna v pojmu příslušenství věci, kde jde také o otázku jevovou.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články