V textu NOZ nalezneme úpravu kvitance v ustanoveních § 1949 a následujících. Zákon stanoví, že pokud věřitel přijímá plnění, vydá dlužníkovi na jeho žádost potvrzení o splnění dluhu neboli kvitanci. Terminologicky se tak stejně jako na mnoha jiných místech nového občanského zákoníku vracíme do doby práva prvorepublikového, kde sám termín vychází z toho, že někdo kvituje, tedy potvrzuje nebo schvaluje určitý úkon, v tomto případě splnění dluhu. Jedná se tedy ve své podstatě o jakousi stvrzenku, která dokazuje to, že dlužník svůj dluh splnil, a pro dlužníka je naopak potvrzením toho, že jeho konkrétní závazek vůči věřiteli zanikl. Zákon to sice explicitně nestanovuje, ale ze samé podstaty věci vyplývá nutnost písemné formy, aby v případě pochybností kvitance měla dostatečnou důkazní váhu na rozdíl od pouhého ústního prohlášení. Stejně jako u směnky není písemná forma nikterak specifikována a při zachování zákonných náležitostí může být kvitance se stejnou váhou napsána jak na zdobném dopisním papíře, tak na zadní straně pivního tácku, byť by toto bylo přinejmenším poněkud nestandardní.
Co musí kvitance obsahovat?
Jak již bylo napsáno, vzhled kvitance není ani tak důležitý, jestliže je dodrženo vše, co zákon vyžaduje do obsahu. Základními údaji jsou data o samotných osobách, tedy stranách závazku. Zákon vyžaduje pouze jména dlužníka a věřitele, nicméně je vhodné tyto osoby jednoznačněji specifikovat například datem narození, bydlištěm nebo jiným, ve spojení se jménem jednoznačně určujícím, údajem. Dále pak zákon stanoví požadavek na uvedení předmětu plnění, nejčastěji půjde o určitý finanční obnos, a v neposlední řadě se vyžaduje vymezení místa a času, tedy kdy a kde došlo ke splnění dluhu. Takto věřitelem vydaná kvitance je pak vždy považována za soukromou listinu. V minulosti by toto mohlo v případě rozporu mezi stranami o dluhu, jehož se kvitance týká, představovat problémy, nicméně NOZ v ustanovení § 565 prokazování soukromou listinou řeší tak, že pokud je tato použita proti osobě, která ji zjevně podepsala, má se za to, že její pravost a správnost byla uznána. Jinými slovy věřitel může jen těžko rozporovat dlužníkem jako důkaz předloženou kvitanci, kterou sám podepsal. V minulosti hrozilo, že by osoba (nejčastěji tedy dlužník), která kvitanci jako soukromou listinu předkládá, v případě popření její pravosti či pravdivosti byla povinna toto prokazovat jinak. Obzvlášť v případě pravdivosti by toto pro dlužníka bylo takřka nemožné, tudíž současná úprava poskytuje v tomto ohledu dlužníkům více jistoty, že kvitance je dostatečným důkazem o zaplacení dluhu.
Věřitel kvitanci na požádání vydá povinně, jinak nemusí od dlužníka nic dostat
Vydávání kvitance není nikterak automatické a věřitel tak nemusí činit při splnění každé pohledávky. Nicméně pokud je o vydání kvitance svým dlužníkem požádán, je k jejímu vydání ze zákona povinen. Pokud se rozhodne z jakéhokoliv důvodu tomuto požadavku nevyhovět, hrozí mu, že od dlužníka žádné plnění neuvidí. Zákon totiž dlužníkovi, jemuž je vydání kvitance ze strany věřitele odepřeno, dává právo plnění odepřít, aniž by se přitom dostal do prodlení. Kvitance tak je důležitou listinou, která nejenže chrání dlužníka, ale ve své podstatě i věřitele, když jasně vymezuje stav pohledávky mezi oběma stranami.
Při vypisování kvitance pozor na to, co vlastně podepisujeme
Co kvitance je a jak se používá je víceméně jasné už po prvním přečtení příslušného paragrafu v zákoně. Laická veřejnost však často není obeznámena s novinkami, které při používání kvitance NOZ zavedl, čímž se vystavuje riziku, že v pozici věřitele vystavujícího kvitanci mohou poměrně radikálně nevědomky zhoršit své postavení. Zákon totiž stanoví pro užití kvitance dvě vyvratitelné domněnky. Tou první je na konci ustanovení § 1449 odst. 1 domněnka, že pokud je kvitance vydána na jistinu, má se za to, že bylo vyrovnáno také příslušenství pohledávky. Tou druhou v paragrafu následujícím je domněnka, která stanoví, že se při opakovaných plněních z téhož právního důvodu má za to, že ten, kdo předloží kvitanci na plnění splatné později, splnil také to, co bylo splatné dříve. První domněnka je pro věřitele významná hlavně v případech pozdního plnění. Pokud tehdy vystaví kvitanci pouze na jistinu, těžko se pak bude domáhat jejího příslušenství, například úroku z prodlení. Kvitancí na jistinu se má za to, že dlužník spolu s jistinou uhradil veškeré úroky, úroky z prodlení nebo náklady spojené s vymáháním pohledávky (ne však smluvní pokutu, která se za příslušenství pohledávky nepovažuje). Vzhledem k tomu, že se jedná o vyvratitelnou domněnku a ne fikci, může případně věřitel splnění celého dluhu včetně příslušenství rozporovat a je na něm, aby jej vyvrátil. To však může být často velmi obtížné, neboť jak bývá mnohdy náročné dokázat, že k něčemu došlo, dokázat, že k něčemu nedošlo, může být ještě náročnější.
Na domněnku o opakovaných plněních by si měli dát pozor hlavně pronajímatelé nemovitostí
Velké problémy může přinést hlavně domněnka týkající se opakovaných plnění zakotvená v ustanovení § 1950. Týkat se bude především všech, kteří poskytují služby jako opakovaná plnění. Kromě dodavatelů energií nebo poskytovatelů telekomunikačních služeb, kteří jsou však vybaveni dostatečným právním aparátem, aby si danou věc ohlídali, pak hlavně poměrně laické skupině majitelů nemovitostí, kteří tyto nemovitosti pronajímají. V praxi totiž může dojít například k tomu, že neplatič nájemného neuhradí nájem za měsíce leden a únor, uhradí až březnové nájemné a na to mu pronajímatel bytu jako věřitel vystaví kvitanci. Avšak právě díky domněnce v ustanovení § 1950 si tímto krokem může výrazně zhoršit své šance na vymožení dlužného nájemného za první dva měsíce, neboť kvitancí za březen se má za to, že bylo splněno vše i za měsíce březnu předcházející. Opět se jedná pouze o domněnku, kterou je možné vyvrátit, avšak nepoctivý nájemník si může pomalu začít mnout ruce, jak nad majitelem nemovitosti vyzrál a nechal si uznat splnění nikdy nesplněného dluhu. Důkazní nouze, která takto může pronajímateli vzniknout, je pak často pro něj mnohem horší než v případě prokazování nesplněného příslušenství pohledávky. Mnoho věřitelů – pronajímatelů si pouze nemusí být těchto možných následků vědomo, a tím se mohou připravit často i o velké peníze.
Do kvitance se vyplatí psát nejen to, co bylo splněno, ale i to, co splněno nebylo
Po přečtení předchozích řádků mnohé čtenáře zamrazí nad tím, jak snadno mohou nevědomě přijít o své peníze nebo si k nim v lepším případě zkomplikovat cestu. Logicky tak vyvstává otázka, jak tomu předejít a jak vypisovat kvitanci tak, aby pro obě dvě strany splnila to, co splnit má, a ani jedné straně nezpůsobila problémy. Recept je jednoduchý: na kvitanci nešetřit a vypsat všechny údaje, které jsou pro daný vztah relevantní a každý údaj co nejvíce specifikovat. A specifikovat i to, co do okamžiku vystavení kvitance splněno nebylo. Tedy kupříkladu, že byla splněna jistina pohledávky a úrok, ale nebyl splněn úrok z prodlení, nebo že bylo plněno dlužnou částkou opakovaného plnění pouze za určitý kalendářní měsíc a předcházející měsíce zůstávají nadále neuhrazeny. Vyplatí se – v případě, že věřitel má u dlužníka i další pohledávky – uvést i stav těchto pohledávek k okamžiku vystavení kvitance.
Kvitancí lze odpustit dluh, a to i nechtěně
Zajímavý důsledek pro praxi může mít i ustanovení § 1995 odstavec 2. To stanoví, že pokud je vydána kvitance dlužníkovi, který dluh neplnil, dochází tím k prominutí nesplněné části dluhu nebo i dluhu celého, pokud na něj nebylo vůbec plněno. Může se tak stát i nechtěně, kdy věřitel se domnívá, že dluh byl skutečně zaplacen nebo uvěří dlužníkovi, že mu kupříkladu poslal peníze na účet a vydanou kvitancí pak dluh promine. Z textace daného paragrafu přitom na rozdíl od předchozích popsaných úskalí užívání kvitance nevyplývá, že by se jednalo o vyvratitelnou domněnku. Na druhou stranu však důsledky pro prominutí dluhu spoludlužníkům stanovené v druhé části téhož ustanovení už jsou jako vyvratitelná domněnka konstruovány. Na definitivní stanovisko jak k této záležitosti přistupovat si asi budeme muset počkat na soudní výklad, do té doby se nezbývá než vystavovat kvitance obezřetně, aby k dané situaci vůbec nedošlo.
Zákon pamatuje i na náhradní splnění
Problém pro dlužníka může nastat v situaci, kdy je věřitel neznámý, nepřítomný nebo odmítá-li přijmout plnění. I na tyto situace zákon pamatuje a umožňuje dlužníkovi plnit dluh osobě, která vydá potvrzení, že je oprávněna dluh přijmout, ale i osobě, která toto potvrzení nemá, pokud předá dlužníkovi kvitanci vyhotovenou věřitelem. Výjimkou je situace, kdy je zjevné, že taková osoba není oprávněna plnění přijmout, například pokud dlužník ví, že předvyplněná kvitance byla věřiteli odcizena a nyní se na ni někdo snaží očividně na dlužníkovi podvodně vymámit peníze. Pokud takových osob popsaných v tomto odstavci není, má dlužník možnost složit předmět plnění dluhu do soudní úschovy na náklady věřitele.
Závěr aneb opatrnosti není nikdy nazbyt
Při vystavování kvitancí rozhodně neplatí pořekadlo, že méně je více. Naopak, čím více údajů na kvitanci uvedeme, tím menší jsou šance, že se vystavená kvitance jakkoliv vymstí nejen nám jako věřiteli, ale i dlužníkovi. Tak jako všude jinde by člověk měl být opatrný a pozorně si přečíst, co podepisuje, aby tím předešel vzniku problémů. Prevence je většinou mnohem méně náročná než případné řešení problémů, pokud skutečně nastaly.
Diskuze k článku ()