V novověku byl koncept spravedlivé ceny podroben silné kritice z pozice ochrany smluvní svobody a právní jistoty. Velké občanskoprávní kodifikace ve Francii i Rakousku nicméně zákaz neúměrného zkrácení do svého obsahu zahrnuly. Ve většině zejména modernějších civilních kodexů (např. nizozemském, italském či švýcarském) však lze spatřovat výrazný příklon laesio enormis k lichvě. Také platný český občanský zákoník, který daný institut po více než šedesáti letech do našeho právního řádu znovuzavedl, tenduje tímto směrem. Zákaz neúměrného zkrácení je totiž navázán na subjektivní znak vědomosti zkracující strany o skutečnosti zakládající zkrácení a nevědomosti zkrácené strany o skutečné ceně. Spíše než abstraktní spravedlivou cenu tak platná právní úprava chrání stranu, která je z hlediska své informovanosti slabší.
Úvod
Laesio enormis neboli neúměrné zkrácení, na českém území dříve známé též jako zkrácení přes polovici, je institut, který pro případ zásadní disproporce v plnění smluvních stran umožňuje zkrácené straně domáhat se zrušení takové smlouvy. Leckoho by mohlo napadnout, že jde o institut, který se blíží lichvě či je s ní dokonce zaměnitelný. Nenechme se mýlit, odlišností je hned několik, hlavní rozdíl poté nalezneme v objektivním znaku disproporce mezi plněními stran. Právě zásadní, hrubý nepoměr je pro laesio enormis rozhodující kritérium, zatímco lichva je podmíněná i naplněním subjektivních znaků zneužití tísně, lehkomyslnosti, nezkušenosti nebo jiných okolností na straně poškozeného. Neúměrné zkrácení se od roku 1950 v českém soukromém právu nevyskytovalo, přičemž bylo do právního řádu navráceno až platným civilním kodexem. Můžeme se proto ptát: je nám tento institut ve 21. století vlastně ještě potřebný?
Historické a filosofické pozadí
Pro lepší pochopení pohlédněme do historie, proč a kde tento institut vznikl? Jak píše profesor Sommer v učebnici soukromého práva římského, byl to teprve Justinián, kdo v kodexu Corpus iuris civilis v 6. století uzákonil právo žádat zrušení smlouvy, pokud kupní cena nedosahovala ani poloviny hodnoty pozemku, ledaže by kupující doplatil, čeho se do pravé hodnoty nedostávalo.[1], [2] Tato myšlenka ochrany proti neekvivalentnímu plnění se v plné míře projevila ve středověku. Justiniánský koncept spravedlivé ceny (pretium iustum) byl od dob glosátorů předmětem extenzivního výkladu.[3] Ostatně právě glosátor Hugolinus de Presbiteris roku 1216 poprvé použil výrazu laesio enormis.[4] Ve středověkem právu současně došlo k rozšíření aplikovatelnosti pravidla o zachování spravedlivé ceny tak, aby chránila nejen prodávajícího, ale rovněž kupujícího. Zprvu přitom nebylo vyjasněno, jak velký rozpor mezi cenou a hodnotou věci již zakládá nespravedlivou cenu. Zatímco někteří raní glosátoři považovali za neúměrné zkrácení dvojnásobek spravedlivé ceny, později se prosadil názor, jejž zastával boloňský právník Azo, který hranici spatřoval v dodatečném zaplacení alespoň poloviny spravedlivé ceny (tedy v nejméně 150% plnění).[5]
Filosofickým pozadím těchto úvah byly již myšlenky Aristotelovy, jehož koncept komutativní (vyrovnávací) spravedlnosti vyžadoval, aby ani jedna strana nebyla obohacena na úkor druhé. Na tyto myšlenky navázal mj. Tomáš Akvinský, který koncept spravedlivé ceny významným způsobem rozvedl a precizoval. Není tak překvapivé, že institut laesio enormis byl nejvýrazněji rozpracován v kanonickém právu. Zatímco světské právo poskytovalo ochranu proti laesio enormis pouze ve zcela extrémních případech, doktrína kanonického práva dovozovala, že každé porušení přirozeného řádu, do něhož spadalo i odchýlení se od spravedlivé ceny, je hříchem a vyžaduje restituci.[6]
S nástupem merkantilismu jako raného kapitalismu pak můžeme v textech přirozenoprávní školy spatřovat první vážný odpor proti institutu laesio enormis. Cena začínala být chápána jako průnik nabídky a poptávky a zákaz neúměrného zkrácení se zdál nepřiměřeně omezovat obchodní vztahy.[7] Jedním z nejvýraznějších odpůrců zákazu neúměrného zkrácení byl Christian Thomasius, který laesio enormis dokonce označil za hydru, neboť tak, jako hydře po odseknutí hlavy vždy vyroste nová, každá vyřešená otázka související s laesio enormis pouze zrodí nový problém.[8]
Nástupem velkých kodifikací ovšem institut neúměrného zkrácení nezanikl, naopak. Objevil se ve francouzském občanském zákoníku (Code civil) z roku 1804, jakož i v rakouském všeobecném zákoníku občanském (ABGB) z roku 1811. Tvůrci Code civil původně zákaz neúměrného zkrácení odmítali jako přežitý institut odporující smluvní svobodě. Francouzský kodex ostatně z důvodu relativní povahy ceny v § 1118 stanoví, že nepoměr v hodnotě plnění obecně není důvodem neplatnosti smlouvy. Nakonec však byl zákaz laesio enormis do francouzského kodexu zařazen v důsledku intervence samotného Napoleona, který se obával společenských dopadů marnotratnosti a nerozvážnosti vlastníků pozemků.[9] Je zajímavé, že Code civil v § 1674 až 1685 zakotvil a číselně vyjádřil poměr, kdy se cena považuje za již zneužívající, a to sedm dvanáctin. Důležité je ovšem poznamenat, že se ochrana týká toliko prodávajícího. Při prodeji nemovitosti za cenu nižší než 5/12 její hodnoty se tak prodávající může domáhat zrušení smlouvy. Zároveň francouzská úprava umožňovala nadále zkracující straně doplnit zkrácení a zachovat tak smlouvu v platnosti.
Rakouský občanský zákoník z roku 1811 institut laesio enormis zavedl v § 934 a 935. Vycházel přitom z pojetí zkrácení přes polovici – odtud také německý název daného institutu Verkürzung über die Hälfte. Možnost využít ochrany ale rozšířil na obě strany smlouvy a současně na všechny úplatné smlouvy. Podle Jaromíra Sedláčka se však úprava neúměrného zkrácení uplatnila jen zřídka, protože smlouva byla většinou neplatná jako smlouva lichevní nebo odporovala dobrým mravům.[10] Tato právní úprava nicméně zůstala na českém území v platnosti až do roku 1950.
Zajímavý je vývoj v Německu, už s ohledem na to, že tamní občanský zákoník (BGB) byl přijímán až v roce 1896, téměř sto let po velkých kodifikacích francouzských a rakouských. Institut neúměrného zkrácení nebyl do BGB vůbec zařazen, protože byl autory považován za nemoderní a příliš narušující smluvní svobodu a jistotu[11] v hospodářském styku.[12] Upravena tak byla pouze lichva. Judikatura Spolkového nejvyššího soudu (Bundesgerichtshof, BGH)[13] ale v průběhu 20. století dovodila zvláštní konstrukci obchodu podobného lichvě, kdy se při hrubém nepoměru (asi dvojnásobku ceny) ve vztahu mezi nepodnikateli presumuje zavrženíhodná pohnutka zkracující strany.[14] Smlouva je pak z důvodu této zavrženíhodné pohnutky neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 138 BGB. Fakticky tedy lze říci, že vývoj německé judikatury dává za pravdu názoru, že v čisté podobě si neúměrné zkrácení soudní praxe dovodila.
Jsou ovšem také právní řády, které neúměrné zkrácení posun uly výrazněji směrem k lichvě. Nizozemský občanský zákoník v čl. 3:44 odst. 4 zakazuje zneužití okolností (jako např. tísně, závislosti nebo lehkomyslnosti), o kterých silnější strana věděla nebo měla vědět. Také italské právo se zaměřuje toliko na zneužití určitých okolností při uzavření smlouvy. Zná přitom dvě skutkové podstaty. U smlouvy uzavřené ve stavu nebezpečí dle § 1447 Codice civile je podmínkou vědomost zkracující strany o tom, že se zkrácená strana nacházela ve stavu nebezpečí. Rovněž pro zrušení smlouvy uzavřené ve stavu tísně dle § 1448 Codice civile se vyžaduje nejen disproporce v hodnotě vzájemných plnění a existence ekonomické tísně, ale také zneužití této tísně silnější stranou. Příkladem podobného přístupu je i Švýcarsko, které v části páté občanského zákoníku věnované závazkovému právu (Obligationenrecht) v čl. 21 upravuje institut Übervorteilung, jenž se uplatní při kumulativním splnění několika podmínek. Mezi nimi je zahrnut nejen nepoměr vzájemných plnění, ale také zneužití určitých subjektivních okolností na straně zkráceného. Ve svých důsledcích tak švýcarské právo materiálně upravuje pouze lichvu.
Článek byl publikován v časopise Právník č. 6/2020. Jeho pokračování je dostupné zde.
[1] SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Reprint 2. vydání z roku 1946. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 59.
[2] Během diskuse k přednášce položil doc. Róbert Brtko otázku, zda právo žádat zrušení smlouvy z důvodu příliš nízké kupní ceny bylo do justiniánského práva zavedeno spíše pod vlivem křesťanské, nebo stoické filosofie. Uvedené pravidlo zřejmě vzniklo v reakci na Justiniánovu daňovou reformu, v jejímž důsledku bylo mnoho drobných zemědělců donuceno prodat svůj nemovitý majetek. Za relevantní považuji názor Reinharda Zimmermanna, který upozorňuje na to, že křesťanství i stoická morální filosofie požadovaly zahrnutí etických a humanitních úvah do tvorby práva. Dle Zimmermanna právě toho chápání jisté sociální role práva vedlo k očekávání, že císař bude chránit chudé a zmírňovat tvrdost práva. (ZIMMERMANN, Reinhard. The Law of Obligations. Roman Foundations of the Civilian Tradition. New York: Oxford University Press, 1996, s. 261). Dovoluji si nicméně vyjádřit názor, že v době Justiniánově se již primárně uplatňoval vliv křesťanství.
[3] Srov. HALLEBEECK, Jan. The Ignorant Seller’s Liability for Latent Defects: One Regula or Various Sets of Rules? In: CAIRNS, John W. – DU PLESSIS, Paul J. (eds). The Creation of the Ius Commune. From Casus to Regula. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2010, s. 179.
[4] Srov. TICHÝ, Luboš. Obecná část občanského práva. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 254.
[5] Srov. HALLEBEECK, Jan. The Ignorant Seller’s Liability for Latent Defects: One Regula or Various Sets of Rules? In: CAIRNS, John W. – DU PLESSIS, Paul J. (eds). The Creation of the Ius Commune. From Casus to Regula, s. 179.
[6] Srov. ZIMMERMANN, Reinhard. The Law of Obligations. Roman Foundations of the Civilian Tradition. New York: Oxford University Press, 1996, s. 266, a HALLEBEEK, Jan. Some Remarks on Laesio Enormis and Proportionality in Roman-Dutch Law and Calvinistic Commercial Ethics. Fundamina: A Journal of Legal History. 2015, roč. 21, č. 1, s. 18–19.
[7] Srov. HALLEBEEK, Jan. Some Remarks on Laesio Enormis and Proportionality in Roman-Dutch Law and Calvinistic Commercial Ethics. Fundamina: A Journal of Legal History. 2015, roč. 21, č. 1, s. 32.
[8] Srov. FINKENAUER, Thomas. Laesio enormis. In: Handwörterbuch des Europäischen Privatrechts – EuP 2009 [online]. 2009 [cit. 2020-03-11]. Dostupné z: Laesio enormis – HWB-EuP 2009 (mpipriv.de).
[9] Srov. GORDLEY, James. The Philosophical Origins of Modern Contract Doctrine. Oxford: Oxford University Press, 1991, s. 202–203.
[10] SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k § 935. In: ROUČEK, František – SEDLÁČEK, Jaromír (eds). Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV. §§ 859 až 1089. Praha: V. Linhart, 1936, s. 394.
[11] V jistém smyslu podobně položil při habilitační přednášce otázku doc. Karel Beran, který se zajímal o to, jaký je vztah neúměrného zkrácení a zásady pacta sunt servanda. Může se snadno zdát, že laesio enormis a pacta sunt servanda jsou ve vzájemné kolizi (stejné lze ve vztahu k povinnosti dodržovat smlouvy říci také o některých dalších institutech, typicky o obnovení jednání o smlouvě z důvodu podstatné změny okolností podle § 1765 občanského zákoníku). Ve skutečnosti česká právní úprava neúměrného zkrácení naopak uvedenou zásadu v jistém smyslu prohlubuje. Umožňuje totiž zkracující straně, aby zachovala smlouvu v platnosti tím, že doplní druhé straně, oč byla zkrácena (srov. § 1793 odst. 1). V důsledku toho mohou být platné i smlouvy, u kterých by jinak mohla připadat v úvahu neplatnost pro rozpor s dobrými mravy.
[12] Srov. PIHERA, Vlastimil. Laesio enormis. Obchodněprávní revue. 2011, roč. 3, č. 11, s. 320.
[13] Srov. např. rozsudek BGH ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. VII ZR 201/06 nebo rozsudek BGH ze dne 28. března 2012, sp. zn. VIII ZR 244/10.
[14] Srov. také PIHERA, Vlastimil. Laesio enormis, s. 323.
Diskuze k článku ()