Meze předsmluvní odpovědnosti Zdroj: Redakce

Meze předsmluvní odpovědnosti

Svým dnešním příspěvkem bych rád drobně přispěl do právnické diskuze tématem, které je stále nové a stále se vyvíjí. Nový občanský zákoník v ustanoveních § 1728 až 1730 zavedl do právního řádu explicitní zakotvení institutu předsmluvní odpovědnosti (culpa in contrahendo).

JUDr. Aleš Linhart Ph.D.

JUDr. Aleš Linhart, Ph.D.

Advokát

JUDr. Aleš Linhart, Ph.D.

Advokát

My, kdo jsme měli možnost studovat v Německu a poučit se z německého civilního práva, jsme narazili na tento institut již při studiích. Moc jsme mu v té době nerozuměli, a to proto, že v předchozí právní úpravě českého práva tento institut upraven nebyl, byť soudy tento typ odpovědnosti částečně dovozovaly ve své judikatuře. Chyběla pouze zákonná úprava. Teprve nyní jsou ovšem zřetelněji vymezeny hranice předsmluvní odpovědnosti, jakož i založena odpovědnost za škodu jejím porušením vzniklou. V praxi ale přetrvávají otázky, které je potřeba vyřešit.

Citovaná ustanovení občanského zákoníku vymezují v podstatě následující jednotlivé skutkové podstaty odpovědnosti za jednání stran:

1. odpovědnost za vedení jednání bez úmyslu smlouvu uzavřít

Občanský zákoník stanoví, že každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, s výjimkou jednání o smlouvě bez úmyslu ji uzavřít. Zde občanský zákoník zakládá deliktní odpovědnost, přičemž deliktem je zde uvedení druhé smluvní strany v omyl. Odpovědnost za škodu se zde stanoví podle obecných ustanovení odpovědnosti za škodu podle § 2910 a násl. Poškozená strana může požadovat náhradu veškerých marně vynaložených nákladů.

2. nesplnění informační povinnosti

Strany si při jednání o uzavření smlouvy vzájemně sdělí všechny právní a skutkové okolnosti tak, aby se každá ze smluvních stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý zájem smlouvu uzavřít. Ustanovení míří jak na okolnosti, které by mohly způsobit absolutní či relativní neplatnost smlouvy (například omezení jedné ze smluvních stran), jakož i na informace o tom, z jakého důvodu chce příslušná strana smlouvu uzavřít. Informační povinnost lze splnit přímo i nepřímo, pokud to vyplývá – a dá se tak dovodit – z obsahu sdělení strany. Informační povinnost však nevzniká, pokud strana informaci již má nebo ji již musí vědět. V souvislosti s rozsahem poskytnutých informací lze posoudit legitimitu důvodu, pro který by případně byla negociace ukončena ve smyslu § 1729 odst. 1 občanského zákoníku. Sankcí za nesplnění povinnosti je podle obecného ustanovení § 2910 odpovědnost za způsobenou škodu.

3. ukončení jednání bez spravedlivého důvodu

Podle ust. § 1729 odst. 1 občanského zákoníku platí: „Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.“

Jsou zde dány kumulativní podmínky naplnění skutkové podstaty, přičemž limitem autonomie smluvních stran je povinnost poctivého jednání, které je jednou ze základních zásad soukromého práva, konkrétně zakotveného v § 6 občanského zákoníku.

Odpovědnost za ukončení jednání bez spravedlivého důvodu je limitována klasickými znaky odpovědnosti za škodu, tedy protiprávním jednáním, kterým se zde rozumí překvapivé ukončení negociace bez legitimního důvodu. Za takové ukončení lze považovat i nečinnost jedné ze smluvních stran. Spravedlivým důvodem je takový důvod, který druhá smluvní strana mohla předvídat při náležité opatrnosti nebo o něm byla informována. Vždy je ovšem nutno posuzovat okolnosti daného případu. Legitimitu důvodu může odůvodnit zavedená praxe stran nebo obchodní zvyklosti v dané oblasti. Důležitou roli hraje také porušení informační povinnosti ze strany toho, kdo jednal nepoctivě.

Dalším předpokladem a znakem odpovědnosti za škodu je, že nepoctivá strana musí uhradit skutečnou újmu nebo ušlý zisk, přičemž rozsah náhrady je zákonem limitován do výše odpovídající ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. V praxi to představuje důkazní a výkladový problém a je na straně, která se náhrady škody domáhá, aby předkládala dostatečné množství důkazů, zejména k obdobnosti případů. Je často otázkou, zda vůbec obdobné případy existují, jak je prezentovat, porovnávat, jak se k příslušným srovnávacím důkazům dostat.

Třetím znakem je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, jak ji známe u jiných druhů náhrady škody. Posledním znakem je zavinění, které u předsmluvní odpovědnosti spočívá ve vytvoření legitimního očekávání druhé strany v reálné uzavření smlouvy. Culpa in contrahendo je tedy koncipována jako odpovědnost za zavinění a subjektivní charakter této odpovědnosti plyne i z dosavadní smluvní praxe. Je potřeba připomenout, že podle § 2911 je při porušení povinnosti presumována nedbalost.

4. zneužití nebo prozrazení důvěrných informací

§ 1730 odst. 2 je upraveno nakládání s důvěrnými informacemi a jejich sdílení: „Získá-li strana při jednání o smlouvě od druhé straně důvěrný údaj nebo sdělení, dbá, aby nebyly zneužity, nebo aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu.“

Důvěrné údaje tedy nesmí být použity v rozporu s účelem jejich poskytnutí, a to pod sankcí náhrady škody, resp. vydání toho, oč se strana obohatila. Ustanovení ovšem nezakládá zákonem stanovenou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, která by prolamovala zákonnou povinnost informace poskytnout ve smyslu jiných právních předpisů. Dá se říci, že tyto věci jsou mezi stranami řešeny uzavíráním tzv. non-disclosure agreements, tedy dohodami o mlčenlivosti, které obsahují i sankce za porušení a jsou hojně využívány. Z mé praxe se mi jeví, že tyto dohody mají zejména prevenční charakter. Po účinnosti občanského zákoníku lze očekávat častější vymáhání škod pro jejich porušení.

Výkladová praxe soudů

Za účinnosti starého občanského zákoníku byla předsmluvní odpovědnost soudy dovozována na základě obecných právních institutů, konkrétně jako odpovědnost za porušení prevenční povinnosti podle § 415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. podle odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům ve smyslu § 424 starého občanského zákoníku.

Rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v otázce předsmluvní odpovědnosti při ukončení jednání před uzavřením smlouvy formulovaly především následující judikáty, které mají podle mého názoru výkladový přesah i do současnosti.

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1166/2004 – Nejvyšší soud se zabýval otázkou předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu v důsledku porušení předsmluvní odpovědnosti spočívající v ukončení jednání o uzavření smlouvy. Nejvyšší soud dovodil, že odpovědnost, která vyplývá z toho, že předpokládaná smlouva nebyla uzavřena, nemá smluvní povahu. Odpovědnost za škodu bylo možno i v tomto případě dovodit na základě aplikace § 415 starého občanského zákoníku, tedy porušení obecné prevenční povinnosti. Porušení této povinnosti vedlo k obecné odpovědnosti za škodu podle § 420. Ve světle uvedeného Nejvyšší soud dovodil jednotlivé předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobené ukončením jednání o uzavření smlouvy následovně:

Tehdy se jednalo o případ protiprávního úkonu jedné ze stran, kdy k ukončení jednání o uzavření smlouvy došlo bez legitimního důvodu ve stádiu, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování potenciálního smluvního partnera v dobré víře, že k uzavření smlouvy dojde. Nejvyšší soud tehdy také uzavřel, že do vyčíslení škody nebylo možno zahrnout běžné, tj. obvyklé, náklady spojené s jednáním o uzavření smlouvy, neboť s jejich vynaložením je nutno počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoli. Škodou ale mohou být náklady vzniklé v důsledku specifických požadavků druhé strany.

Další rozhodnutí Nejvyššího soudu se skrývají pod sp. zn. 25 Cdo 127/200725 Cdo 4147/2008 a 25 Cdo 2863/2012. V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 127/2007 Nejvyšší soud dovodil, že při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jedné ze strany považovat za protiprávní, pokud jednání o uzavření smlouvy dospělo do stádia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž by k tomu měla legitimní důvod. Porušení prevenční povinnosti má za následek vznik odpovědnosti za škodu podle § 420, a to jen tehdy, jsou-li splněny další zákonem stanovené podmínky, tj. existence škody, příčinná souvislost a zavinění škůdce.

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 695/2003 dovodil, že ten, kdo porušil svůj závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí prodat nemovitost, odpovídá druhému účastníkovi za škodu, která mu vznikla v souvislosti se zajišťováním finančních prostředků na její koupi.

Jde-li o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4147/2008, byla v této věci přezkoumávána smlouva o smlouvě budoucí. I v tomto rozhodnutí, a to ohledně posouzení příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí a vznikem škody na druhé straně, z hlediska § 420 občanského zákoníku, byť se jednalo o náhradu ušlého zisku, Nejvyšší soud vycházel z ustálené výkladové praxe, vyšel z předchozích rozhodnutí a ušlý zisk přiznal.

Dále je zde rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 45/2011 – V tomto případě žalovaná uzavřela nájemní smlouvu, v níž se zavázala pronajmout žalobkyni nebytové prostory, byť v době uzavření smlouvy byly obsazeny původním nájemcem, tj. třetí osobou. Vznik nájemního vztahu tak byl vázán na jejich vyklizení. Žalovaná tomuto závazku nedostála a navíc zapříčinila, a to dohodou s původním nájemcem a i zpětvzetím žaloby na vyklizení proti původnímu nájemci, že nájemní vztah z této smlouvy nevznikl. Nejvyšší soud dovodil, že žalovaná svým chováním porušila prevenční povinnosti podle § 415. V návaznosti na svá předchozí rozhodnutí pak Nejvyšší soud dovodil, že za náklady, které jedna ze stran vynaložila s ohledem na specifické požadavky druhé strany, lze považovat i úhradu nájemného podle smlouvy uzavřené žalobkyní za účelem zpřístupnění garáží se zřetelem k tomu, že tato smlouva byla uzavřena v časovém předstihu tak, aby žalobkyně v souladu se svými smluvními závazky vůči žalované byla připravena po uvolnění garáží jejich nájem realizovat.

Posledním z rozhodnutí Nejvyššího soudu je označeno sp. zn. 23 Cdo 951/2011. Nejvyšší soud při vymezení pojmu předsmluvní odpovědnosti odkázal na výše uvedená rozhodnutí a doplnil je co do určení rozsahu vzniklé škody, když rozlišil mezi obvyklými náklady a specifickými náklady. Šlo-li o majetkovou újmu spočívající ve vynaložení nákladů v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy a přípravu návrhu smlouvy, resp. nákladů odůvodněně vynaložených na přípravu plnění, pak potenciálním smluvním partnerům zpravidla vznikají náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu uzavírané smlouvy, s jejichž vynaložením musí počítat bez ohledu na to, zda smlouva nakonec uzavřena bude či nebude. Jedná se o tzv. obvyklé provozní náklady. Vynaložení těchto obvyklých provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu považovat nebylo lze. Oproti tomu v případě vynaložení nákladů, které nelze považovat za běžné a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, nelze vyloučit jejich posouzení jako škody. Připomínám, že hovořím o době před přijetím nového občanského zákoníku.

Judikatura po rekodifikaci

Nový občanský zákoník v rámci úpravy závazkových vztahů obecně navazuje na dosavadní stav soukromého práva a závěry soudní judikatury ohledně institutu culpa in contrahendo explicitně v zásadě přebírá. Rozdíl oproti předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu lze spatřovat jednak v rozsahu náhrady újmy a explicitním rozšířením časové působnosti i na období před vlastním uzavřením smlouvy. Připomínám, že předchozí soudní praxe se přeci jen většinou zabývala jen případy, kdy nějaká smlouva uzavřena byla.

Vývoj judikatury lze demonstrovat na následujících rozhodnutích:

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5233/2014 – Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu, že žalovaná vyrozuměla žalobkyni o výběru nejvhodnější nabídky v zadávacím řízení a následně oznámila žalobkyni zrušení zadávacího řízení s odůvodněním, že pro administrativní pochybení došlo ke zkreslení nabídkové ceny. Žalobkyně však mezitím pro účely budoucího plnění veřejné zakázky nakoupila elektřinu a v důsledku zrušení zadávacího řízení tvrdila, že jí vznikla škoda spočívající v rozdílu mezi náklady na pořízení elektřiny a tržbami z jejího zpětného prodeje. Nejvyšší soud musel aplikovat ještě ustanovení starého občanského zákoníku, protože výběrové řízení bylo vyhlášeno před účinností nového. Nicméně již v tomto případě ve světle předchozí judikatury a nových ustanovení § 1728 a násl. dovodil nutnost naplnění dvou předpokladů vzniku předsmluvní odpovědnosti – dobrou víru jedné ze stran kontraktačního procesu, že smlouva bude uzavřena, a ukončení jednání o uzavření smlouvy bez legitimního důvodu. Zároveň posoudil pojem „spravedlivý důvod“. V tomto případě byla spravedlivým důvodem zadavatele k ukončení jednání o uzavření smlouvy skutečnost, že nabídka žalobkyně nesplnila podmínky a předpoklady stanovené v zadávací dokumentaci, čehož si žalobkyně od počátku byla vědoma, to bylo také prokázáno, pročež jí náhrada škody nebyla přiznána.

Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 111/2016 a navazující usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5660/2016 – Institutu předsmluvní odpovědnosti se dotýká případ, kdy předmětem sporu byly nejasnosti týkající se průběhu soukromého tendru ohledně prodeje akcií cílové společnosti vlastněné zadavatelem. Jednalo se o soukromoprávní obchodní transakci, kterou zadavatel veřejně oznámil se značně širokými mantinely a vyhradil si právo vybrat investory do další fáze procesu prodeje dle svého uvážení, stejně tak si vyhradil právo změnit podle potřeby proces prodeje a právo odmítnou jednotlivé nebo všechny nabídky a ukončit transakci. Na základě podmínek tendru bylo možné zaslat nabídky elektronickou poštou za podmínky, že originální stejnopis bude následně zaslán poštou. Po uplynutí termínu mohl zadavatel podle svého uvážení rozhodnout, kteří uchazeči budou v transakci pokračovat a kteří postoupí do užšího druhého kola. Účastník soutěže, pozdější žalobce, předložil nabídku, byl pozván do druhého kola, a následně s ním bylo zahájeno jednání o tzv. sdílené exkluzivitě. Účastník však byl později z důvodu nedoložení průhledného financování z tendru zadavatelem vyloučen a akcie byly prodány třetí osobě. Tento neúspěšný účastník podal několik žalob opírajících se o porušení předsmluvní odpovědnosti zadavatele, když dovozoval, že měl oprávněně za to, že byl vybrán jako jediný a předpokládal, že smlouva o prodeji akcií bude uzavřena právě a jen s ním. Jedna z žalob směřovala také k určení povinnosti, že vyhlašovatel tendru má poskytnout tomuto neúspěšnému účastníkovi informace potřebné k vyčíslení ušlého zisku účastníka soutěže tak, aby tento neúspěšný účastník mohl následně podat žalobu na náhradu ušlého zisku. Tato škoda podle žalobce měla vzniknout jako důsledek nepoctivého jednání zadavatele, který přes důvodné očekávání účastníka soutěže v uzavření smlouvy jednání o další účasti v soutěži ukončil, aniž pro to měl spravedlivý důvod. Soud prvního stupně ani soud odvolací však účastníkovi nevyhověly a povinnost zadavatele sdělit mu informace o podstatných podmínkách vítězné nabídky mu neuložily. Nakonec rozhodoval Nejvyšší soud o dovolání žalobkyně, přičemž tato přípustnost dovolání odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, kterými byly otázky, zda je možné posoudit jednání příjemce návrhu smlouvy jako přijetí návrhu ve smyslu § 1740, jestliže příjemce prostřednictvím osoby k tomu oprávněné emailem akceptuje rovněž emailem zaslaný návrh smlouvy, a to s odchylkou, zda je možné dovodit existenci ujednání o obsahu smlouvy ve smyslu § 1705. Nejvyšší soud dovolání odmítl, přesto se vyjádřil stručně i meritorně. Dovolací námitky podle něj ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká nesprávnosti, popřípadě neúplnosti skutkových zjištění, na nichž zpochybňované právní posouzení věci založila.

Na skok do německé a rakouské soudní praxe

V závěru bych rád zmínil několik stěžejních rozhodnutí z německého a rakouského právního prostředí, jež se zabývají problematikou předsmluvní odpovědnosti a z nichž se taktéž český právní řád do určité míry inspiroval. V první řadě bych rád uvedl velmi starý německý případ, jehož rozhodnutí vedlo k širokému uznání již známé právní instituce culpa in contrahendo v Německu a Rakousku. Jedná se o případ „role linolea“ (RGZ 78, 329), rozhodnutý počátkem 20. století německým Říšským soudem. Poté, co si žalobkyně v obchodním domě vybrala podlahové linoleum, odjela do jeho skladu, aby vybrané podlahové linoleum koupila. Ve skladu byla obsluhována skladníkem, který překládal některé role, aby se dostal k roli s požadovaným vzorkem. Tyto role dané stranou nicméně spadly a srazily žalobkyni a její dítě. V důsledku této nehody k nákupu nakonec nedošlo. Soud rozhodl, že majitel obchodního domu je v důsledku předsmluvní odpovědnosti odpovědný za vinu svého zaměstnance, který zapříčinil vznik škody (potenciálnímu) zákazníku při překládání zboží.

Dalším případem je tzv. případ „listu salátu“ (BGHZ 66, 51) rozhodnutý německým Kasačním soudem dne 28. 1. 1976, kdy žalobkyně, která se domáhala náhrady škody, byla v samoobsluze se svojí nezletilou čtrnáctiletou dcerou. Dcera uklouzla na listu salátu a zranila se. Vyvstala zde otázka, zda se uplatní pouze odpovědnost za škodu způsobenou občanskoprávním deliktem nebo výhodnější odpovědnost z kvazi závazku, tedy před uzavřením smlouvy o koupi zboží. Soud nejprve odmítl uplatnění předsmluvní odpovědnost vůči žalobkyni. Důvodem bylo, že ona sama neměla v úmyslu smlouvu uzavřít, neboť tento úmysl měla pouze její maminka. V úvahu přicházela tak pouze odpovědnost ze smlouvy s ochranným účinkem ve prospěch třetích osob. Ta se však neuplatnila, neboť matka v daný moment ještě žádnou smlouvu neuzavřela. Aby soud poškozenou ochránil, rozhodl, že odpovědnost vůči třetím stranám na základě zásad smlouvy s ochranným účinkem ve prospěch třetích osob připadá rovněž v úvahu, pokud existuje pouze předsmluvní závazek. Na základě tohoto závěru tak soud škodu přiznal.

Posledním judikátem z německého prostředí, který bych rád zmínil, je případ „krmiva z brambor“ (BGHZ 93, 23), jež rozhodl německý Kasační soud 20. 11. 1984 a jež se zabýval otázkou, zda se u dárce vztahuje zproštění odpovědnosti na nároky vyplývající z předsmluvní odpovědnosti a z deliktu, pokud je porušení povinnosti spojené s předmětem daru. Žalovaný, jakožto výrobce krmiva, daroval žalobci, jakožto zemědělci chovajícímu býky, tekutou krmnou bramborovou kaši, neboť jí měl přebytek. Tento produkt byl nicméně ošetřen enzymy a měl být býkům podáván zpočátku pouze v malých množstvích, o čemž žalovaný žalujícího nepoučil. Žalující tak podával krmivo býkům v nesnížené míře, v důsledku čehož pak mnoho býků uhynulo. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dar od žalovaného, u nějž se v důsledku bezúplatnosti obchodu uplatní tzv. „privilegovaná odpovědnost“ (zproštění se odpovědnosti), není možné uplatnit nároky ze smlouvy. V úvahu tak připadalo pouze porušení (před) smluvní povinnosti ochrany (ve smyslu objasnění ohledně enzymatického ošetření a dávkování). Současně se zde jednalo o otázku, zda se uplatní privilegovaná odpovědnost v souvislosti s darem i v případě porušení smluvních nebo předsmluvních závazků k ochraně. Německý Kasační soud v této souvislosti uvedl, že pokud se porušení vztahují na předmět daru, uplatní se privilegovaná odpovědnost (zproštění se odpovědnosti) i na porušení předsmluvních závazků a tím tak i na předsmluvní odpovědnost. Soud pak dále uvádí, že tato výsada by se měla vztahovat i na konkurenční nároky na náhradu škody z deliktu, jinak by byla neúčinná.

Z rakouského právního prostředí stojí za zmínku zejména dva právní spory. Prvním z nich je případ „zlatých dukátů“ (5Ob626/76), završený rozhodnutím rakouského Nejvyššího soudu ze dne 6. 7. 1976, který dospěl k závěru, že předsmluvní povinnosti porušuje ten, kdo ukončí předčasně jednání o kupní ceně za účelem škodit či kdo nevaruje druhou stranu v rámci poctivého styku o skutečnosti stěžejní pro jednání. Obsah sporu spočíval v tom, že žalobce chtěl získat od žalovaného bungalov na základě inzerátu v novinách. Žalovaný byl spolu s manželkou majitelem bungalovu, každý jednou polovinou. Žena žalovaného zmocnila žalovaného k obchodnímu jednání, avšak nikoli k uzavření smlouvy. Vlastnictví bungalovu mezi žalobcem a žalovaným projednáváno nebylo. V rámci obchodních jednání se strany nemohly dohodnout na kupní ceně, nicméně bylo opakovaně uvedeno, že „chtějí prodat“. Žalobce pak informoval obžalovaného, že prodá zlaté dukáty s cílem získat v hotovosti přibližnou částku kupní ceny, což také udělal. V důsledku protinabídek žalobce s jinou výší kupní ceny nedošlo k uzavření smlouvy. Majitelé bungalovu následně prohlásili, že už nechtějí bungalov prodat. Zpětný odkup žalobcových zlatých dukátů však překročil kupní cenu, takže žalobce měl nárok na náhradu škody v důsledku předsmluvní odpovědnosti.

Druhým rozhodnutím ze zmiňovaných rakouských judikátů je případ „bobule vinné révy“ (2 Ob 541/81), rozhodnutý rakouským Nejvyšším soudu dne 15. 12. 1981. V tomto rozhodnutí soud stanovil, že obecná povinnost předcházet škodám i v rámci předsmluvní odpovědnosti nalézá své limity v přiměřenosti. Jedná se o podobný případ jako výše zmiňovaný německý případ listu salátu. Žalobce uklouzl v samoobslužném obchodě po bobuli hroznového vína a přivodil si zranění. Nebylo však jasné, kdy se bobule hroznového vína dostala na zem, zejména proto, že se jednalo o jedinou bobuli. V tomto případě tak zavinění personálu nebylo prokázáno. V této souvislosti soud dále uvedl, že pokud se vyžaduje určitá péče, musí být zdroj nebezpečí pro povinnou osobu identifikovatelný. Požadavky na řádnou péči tak mají své limity v přiměřenosti.

V Rakousku se obecně předsmluvní odpovědnost uplatní stejně široce jako v Německu. Zahrnuje tak nejen případy informační povinnosti, ale i předsmluvní ochrany či nezbytné péče.

Závěrem k předsmluvní odpovědnosti

Explicitní vyjádření institutu culpa in contrahendo v občanském zákoníku je bezesporu pozitivním krokem v českém právním řádu. Lze očekávat, že do budoucna dojde k častějšímu uplatňování náhrady škody za nepoctivé ukončení jednání o smlouvě i za porušení důvěrnosti informací před soudy. Přezkum konkrétních skutkových okolností zůstane pak v rukou soudu, přičemž, jak uvedeno výše, charakter předsmluvní odpovědnosti je subjektivní a škůdce tak odpovídá za zaviněnou škodu. Důkazní břemeno ponese tedy především žalobce a bude záležet na tom, jak prokáže vznik takové odpovědnosti, příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a jednáním strany porušující zákonnou (předsmluvní) povinnost a v neposlední řadě i výši způsobené újmy.

Vzhledem k tomu, že vyčíslení skutečné výše škody se v praxi jeví jako obtížné, neboť zákon obsahuje řadu pojmů zatím blíže nevyložených a ponechává tak prostor k dotvoření výkladové praxi soudů, nezbývá než se těšit, jak tuto úpravu blíže vymezí další judikatura.


Kongres Právní prostor 2018

Ve dnech 24. a 25. dubna 2018 se v Seči u Chrudimi konal již 8. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad kongresem převzal předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský a Česká advokátní komora.

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

judikatura kongres odpovědnost za škodu deliktní odpovědnost předsmluvní odpovědnost smluvní právo Právní prostor 2018

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotili 4 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články