Moderaci smluvní pokuty se již nelze vyhnout jejím započtením Zdroj: Fotolia

Moderaci smluvní pokuty se již nelze vyhnout jejím započtením

Vymáhání smluvní pokuty v sobě v závislosti na její výši neslo za starého občanského zákoníku riziko, že ji soud v občanskoprávních vztazích shledá neplatnou pro rozpor s dobrými mravy nebo v obchodněprávních vztazích sníží (moderuje).

Mgr. Jan Pořízek

Mgr. Jan Pořízek

advokát, Mališ Nevrkla Legal

Mgr. Jan Pořízek

advokát, Mališ Nevrkla Legal

Moderaci však bylo možné „obejít“ či spíše předejít započtením smluvní pokuty na vzájemnou pohledávku dlužníka, protože soud mohl podle judikatury Nejvyššího soudu moderovat jen existující pohledávku. Nedávno si však Nejvyšší soud svůj dosavadní právní názor „rozmyslel“ a tuto cestu k předcházení moderace uzavřel.

Podle § 301 obchodního zákoníku soud mohl nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. To platilo jen v obchodněprávních vztazích. Starý občanský zákoník obdobnou úpravu neobsahoval. V občanskoprávních vztazích tak byla nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta označena za neplatně sjednanou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 starého občanského zákoníku, a to v celém jejím rozsahu. K její neplatnosti pak přihlížel jako v jiných případech absolutní neplatnosti z moci úřední, zatímco moderace smluvní pokuty v obchodněprávních vztazích byla možná jen na návrh účastníka soudního řízení. Je však nutné připomenout problematický rozsudek Nejvyššího soudu ve věci spis. zn. 32 Cdo 3853/2007 ze dne 10. ledna 2008, podle kterého soud může smluvní pokutu snížit i bez návrhu dlužníka, pokud v řízení vyjdou najevo skutečnosti odůvodňující závěr, že tato smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká.

Platilo tedy „všechno nebo nic“, tedy věřitel měl právo buď na celou smluvní pokutu, nebo na nic. Ačkoli existovala poměrně bohatá judikatura v této věci a dalo by se říci, že pomyslná hranice „mravnosti“ odpovídala 1 % dlužné částky denně, spolehnout se na ni v žádném případě nedalo. Bylo možné nalézt řadu rozhodnutí, která označila za „nemravnou“ nižší smluvní pokutu, jakož i rozhodnutí, podle nichž byla „mravná“ i smluvní pokuta vyšší. Navíc ne každá smluvní pokuta je sjednána procentní sazbou z dlužné částky. Například u smluvní pokuty ve výši fixní částky za vadu díla ani tento nedokonalý „návod“ nebyl.

Snaha Vrchního soudu v Praze v jeho rozhodnutí ve věci spisové značky 12 Cmo 95/2005 ze dne 13. července 2005 tuto zažitou praxi změnit bohužel nevyšla. Vrchní soud v Praze konkrétně v tomto rozhodnutí prezentoval „novátorský“ právní názor, že právní úkon (jeho část) je pro rozpor s dobrými mravy neplatný (pouze) tehdy, nepřichází-li v úvahu žádný představitelný postup v mezích tohoto právního úkonu, který by v rozporu s dobrými mravy nebyl. Pokud naopak přicházejí v úvahu možné situace, na které předmětný právní úkon (jeho část) dopadá, jež by se dobrým mravům nepříčily, pak nelze označit takový právní úkon (jeho část) za neplatný a je potřeba individuálně posoudit v každém jednotlivém případě, zda lze konkrétnímu výkonu práva přiznat právní ochranu, či nelze-li tuto ochranu přiznat pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 starého občanského zákoníku.

Konkrétně v daném případě to znamenalo, že smluvní ujednání o úroku z půjčky 104 % ročně není absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy (neboť placení úroku z půjčky je obvyklým a hmotným právem předpokládaným jednáním) v celém rozsahu, avšak v části, ve které dohodnutá výše úroku přesahuje úrok obvyklý u takto poskytovaných půjček, může být podle okolností případu rozporný s dobrými mravy a jako takový podle § 3 odst. 1 starého občanského zákoníku nepožívá právní ochrany. Tento právní názor tak do jisté míry směšoval jinak striktně rozlišovanou neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy a výkon práva z (platného) právního úkonu pro tento rozpor, ale nepochybně byl pozitivní snahou řešit ono „všechno nebo nic“. V praxi se ovšem nemohl prosadit, jelikož Nejvyšší soud v rozsudku ve věci spisové značky 33 Odo 875/2005 ze dne 11. srpna 2005 zaujal názor opačný a konstatoval, že výkon práva může být v souladu nebo v rozporu s dobrými mravy pouze v celém rozsahu, stejně jako může být ujednání o smluvní pokutě vzhledem k její výši pouze platné nebo neplatné z pohledu ustanovení § 39 starého občanského zákoníku.

Tímto „historickým exkurzem“ však poněkud odbíhám od tématu, tedy moderace smluvní pokuty. K citované úpravě obchodního zákoníku se sluší doplnit, že § 2051 (nového) občanského zákoníku ji (nyní již pro všechny občanskoprávní vztahy) upravuje takřka totožně. Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu tak může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.

Nelze zapomínat ani obecnou úpravu § 577 občanského zákoníku, tedy že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Přitom soud není vázán návrhy stran, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Podle tohoto ustanovení by tedy nepochybně bylo možné změnit rozsah smluvní pokuty, nebýt § 2051 občanského zákoníku, který má jakožto lex specialis přednost.

Vžijme se nyní do role věřitele pohledávky ze smluvní pokuty, který má vzhledem k její výši důvod se domnívat, že ji soud na základě § 301 obchodního zákoníku sníží. Dříve mu bylo možné poradit, aby ji započetl na vzájemnou pohledávku dlužníka, samozřejmě pokud taková existuje. Pokud taková vzájemná pohledávka neexistovala, mohl věřitel smluvní pokutu nebo její část postoupit za úplatu jinému subjektu, který dlužníkovi smluvní pokuty sám dlužil a zápočet provedl. Například u velkých projektů ve stavebnictví, z kterého pochází řada sporů o smluvní pokuty, je taková situace zcela běžná. Objednatel může mít právo na smluvní pokutu v důsledku existence vad či nedodržení termínů dokončení díla, zatímco zhotovitel může mít právo na dosud neuhrazenou část ceny. Platilo totiž, že moderovat lze jen existující nárok na smluvní pokutu. Pokud tedy před moderací zanikla, zde započtením, moderace nepřicházela v úvahu. Následně bylo na dlužníkovi, aby svoji vzájemnou pohledávku případně uplatnil u soudu. Započtení smluvní pokuty na ni a její zánik z tohoto důvodu však již nemohl zpochybnit požadavkem na moderaci smluvní pokuty.

Naopak dlužníkovi smluvní pokuty, u které bylo s ohledem na její výši pravděpodobné, že ji soud shledá nepřiměřenou, bylo vhodné poradit, aby ji nebo její část, o kterou by ji soud mohl snížit, neplatil, ani na ni nezapočítával své případné vzájemné pohledávky proti věřiteli, natož aby například pohledávky za věřitelem za účelem takového zápočtu získal. Připravil by se tím totiž o obranu nepřiměřeností smluvní pokuty v případném soudním řízení.

Tento postup měl oporu v judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ve věci spisové značky 32 Odo 1007/2006 ze dne 28. srpna 2006 a dalších na něj navazujících rozhodnutích. Nejvyšší soud v něm totiž vyslovil právní názor, že rozhodnutí soudu o moderaci smluvní pokuty je rozhodnutím konstitutivním, jímž lze moderovat jen nárok existující, a nelze tedy rozhodovat o snížení smluvní pokuty, která v době rozhodování soudu neexistuje. Nebylo proto možné toto ustanovení použít, pokud například žalovaný před zahájením soudního řízení právo na smluvní pokutu započetl proti pohledávce žalobce, a pohledávka žalobce na smluvní pokutu v důsledku zániku započtením již v době podání žaloby, resp. rozhodování o ní neexistovala.

Tento právní názor je však již minulostí. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se od něj totiž rozsudkem ve věci spisové značky 31 Cdo 927/2016 ze dne 11. dubna 2018 odchýlil a konstatoval, že je-li smluvní pokuta nepřiměřená, nemůže jednostranným zápočtem dojít v rozsahu její nepřiměřené výše k zániku pohledávky ze smluvní pokuty, ani k zániku pohledávky, proti níž je započítáváno.

A jak velký senát tento obrat odůvodnil? Po výtce nijak přesvědčivě. Připomněl, že při posuzování přiměřenosti/nepřiměřenosti smluvní pokuty se přihlíží pouze k okolnostem existujícím v době jejího sjednání. K okolnostem, které nastaly později, se nepřihlíží. Nelze tedy přihlížet například k okolnostem ovlivňujícím délku prodlení se splněním povinnosti, jejíž splnění bylo smluvní pokutou zajištěno apod. Jinými slovy se přihlíží k denní sazbě (výši) smluvní pokuty (je-li takto sjednána), nikoli k celkové částce, do které „narostla“ v důsledku délky prodlení dlužníka se splněním povinnosti, jejíž splnění zajišťovala.

Dále velký senát připomněl, že účelem moderace je ochrana dlužníka před nepřiměřeně vysokou pokutou. Pak již jen konstatoval, že „k moderaci smluvní pokuty nedochází s účinky ex nunc, nýbrž ex tunc, k okamžiku ujednání o smluvní pokutě. Je-li smluvní pokuta nepřiměřená, nemůže jednostranným zápočtem dojít v rozsahu její nepřiměřené výše k zániku pohledávky ze smluvní pokuty, ani k zániku pohledávky, proti níž je započítáváno.“

Ex tunc účinek moderace smluvní pokuty, tedy od okamžiku jejího sjednání (nelze zaměňovat se vznikem práva na ni), tak velký senát zřejmě dovodil z toho, že soud při moderaci přihlíží k okolnostem, které v tomto okamžiku existovaly. Nijak se bohužel nezabýval povahou rozhodnutí soudu, jímž byla smluvní pokuta moderována, tedy zda je toto rozhodnutí konstitutivní či deklaratorní. Konstitutivní rozhodnutí je z pohledu hmotného práva právní skutečností, tedy zakládá, mění nebo ruší práva či povinnosti. Naopak deklaratorní rozhodnutí pouze již existující práva či povinnosti autoritativně deklaruje.

V případě moderace smluvní pokuty soud snižuje (částečně ruší) existující právo a jemu odpovídající povinnost (závazek), takže by mělo jít o rozhodnutí konstitutivní. Je však nutné připomenout, že tato moderace se promítá pouze do odůvodnění rozhodnutí, kde soud vysvětluje, proč žalobě na zaplacení smluvní pokuty zcela nebo z určité části nevyhověl. Naopak u „běžných“ konstitutivních rozhodnutí je založení, změna či zrušení práva nebo povinnosti obsaženo přímo v jejich výroku - viz typicky například rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Přitom je obecně přijímáno, že konstitutivní rozhodnutí má účinky ex nunc a práva či povinnosti zakládá, mění či ruší pro futuro. Pokud tedy velký senát hovoří o ex tunc účincích moderace smluvní pokuty, pak se zřejmě domnívá, že jde o deklaratorní rozhodnutí. Pak by ovšem soud smluvní pokutu sám nesnižoval (částečně nerušil), ale například konstatoval, že v rozsahu, kde ke snížení dochází, byla z nějakého důvodu neplatná a neexistovala. To ovšem není podstatou moderace smluvní pokuty.

Absence podrobnějšího odůvodnění a vyřešení povahy rozhodnutí soudu, kterým byla smluvní pokuta moderována, je skutečně nešťastná, protože autoritu rozhodnutí velkého senátu do značné míry snižuje. Proti ex tunc účinkům moderace smluvní pokuty přitom podle mého názoru nelze jinak nic zásadního namítat. Pokud by totiž soud mohl snížit pouze existující smluvní pokutu, tedy s ohledem na § 154 občanského soudního řádu smluvní pokutu existující v okamžiku vydání rozhodnutí, byla by moderace jako nástroj ochrany dlužníka i s ohledem na délku soudních řízení v České republice značně „bezzubá“. Pokud by věřitel (žalobce) z postupu soudu v řízení „vycítil“, že bude smluvní pokutu moderovat, raději by její část započetl nebo za tímto účelem postoupil jinému věřiteli dlužníka (žalovaného). Ne vždy, a zejména ne v právu však účel světí prostředky, a byť je změna právního názoru Nejvyššího soudu patrně vedena „dobrými úmysly“ v podobě ochrany dlužníka, náležité odůvodnění této změny to nahradit, a potažmo zvýšit její přijatelnost nemůže.

smluvní pokuta moderace smluvní pokuty započtení

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články