Na základě svých dosavadních praktických zkušeností mám za to, že právě citované tvrzení lze analogicky vztáhnout i na situaci, kdy mezi manželi (případně pouze jedním z manželů) a třetí osobou vyvstane určitý majetkový spor související se základním institutem manželského majetkového práva – a to se společným jměním manželů, neboť v takovémto případě je třeba při vedení dotčeného sporu (a následného vymáhání pohledávky) korektně aplikovat řadu vzájemně provázaných hmotněprávních a procesních institutů.
V intencích společného jmění manželů manželé fakticky společně realizují jedno ze svých základních lidských práv, které je chráněno na ústavněprávní úrovni, a to právo vlastnit majetek. Nejen z těchto důvodů je pak úkolem zákonodárce, aby minimálně na zákonné úrovni stanovil jednoznačná pravidla pro případ vzniku majetkového sporu, jehož se v právní praxi typicky účastní věřitelé jednoho či obou manželů.[1]
Celá situace týkající se společného jmění manželů může být částečně komplikována i tím, že v průběhu času (kdy věřitel uplatňuje za manželem – dlužníkem či oběma manželi svoji pohledávku u orgánu veřejné moci) může dojít k zániku tohoto majetkového společenství, jakožto i k jeho následnému vypořádání; což ostatně zákon z důvodu právní jistoty výslovně předpokládá.[2]
V právní praxi může být ve vztahu ke společnému jmění manželů poněkud problematické, pokud věřitel uplatňuje dlužnou pohledávku za jedním z manželů a předmětný dluh následně vymáhá prostřednictvím soudního exekutora v exekučním řízení. V tomto článku se budu zabývat nastíněnou materií ve vztahu k hmotněprávním předpokladům uspokojení dluhu z majetku náležejícího do společného jmění manželů, možností nařízení exekuce a postižení majetku formálně náležejícího do společného jmění manželů, které již zaniklo; a to vše za situace, kdy závazek (respektive dluh vůči třetí osobě) vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.
V následujícím pojednání se ve vztahu k uvedené problematice mimo jiné pokusím nalézt odpověď na otázku, zda je rozhodné, v jakém časovém okamžiku takovýto dluh vznikl – zda před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), nebo zda jeho vznik spadá do období po proběhnuvší rekodifikaci soukromého práva. Vzhledem k takto zúženému zaměření článku v následujících řádcích záměrně pominu časovou otázku uzavření manželství (tedy zda toto bylo uzavřeno již za účinnosti OZ či zda uzavření manželství předcházelo účinnosti OZ), neboť pro složitost a vývoj judikatury by si toto téma nepochybně zasloužilo samostatné a hlubší zpracování.
Společné jmění manželů dle OZ
Společné jmění manželů je neodmyslitelným prvkem manželského majetkového práva. Jak uvádí J. Psutka: „Současně představuje jeden z nejvýznamnějších a v praxi nejčastěji nastávajících případů vlastnické plurality subjektů.“ Je proto logické, že tento zvláštní případ (bezpodílového) společenství jmění je v obecném kodexu soukromého práva detailně upraven.[3]
Literou zákona je společné jmění manželů vymezeno jako to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů. Pro účely tohoto článku je tak třeba zdůraznit, že součástí společného jmění manželů jsou jak aktiva, tak i pasiva, což lze ostatně dovodit i ze samotného zákonného vymezení právního institutu jmění, které tvoří souhrn majetku a dluhů konkrétní osoby.[6][5][4]
Při porovnání společného jmění manželů s ostatními druhy majetkových společenství (jako je například spoluvlastnictví, ať již reálné či podílové) lze dojít k tomu, že společné jmění manželů se vyznačuje určitými specifickými znaky. Pro toto majetkové společenství je signifikantní, že jeho vznik je dovolený v zásadě pouze mezi manžely (a nikoliv mezi registrovanými partnery, kteří vstupují do statusového právního vztahu v intencích zákona o registrovaném partnerství). Za další zvláštnost společného jmění manželů považuji kogentní pravidlo spočívající v tom, že manželé (fakticky smluvní strany) mají ve vztahu ke společnému majetku ze zákona rovná práva a stejné povinnosti.[8][7]
Z hlediska věřitele, který má výlučnou pohledávku za jedním z manželů, je tak podstatné, co vše (tedy hlavně jaká aktiva) společné jmění manželů zahrnuje. Pro zodpovězení této otázky je nutné v konkrétním případě zjistit, zda je režim tohoto majetkového společenství zákonný, smluvní či zda byl založen rozhodnutím příslušného orgánu veřejné moci (tedy civilního soudu); jinými slovy, pro uspokojení pohledávky třetí osoby za jedním z manželů může být klíčová skutečnost, zda společné jmění nebylo smluvně (oproti zákonné úpravě) zúženo či jakkoliv jinak modifikováno. Byť nevycházím z žádné konkrétní statistiky, ze svých zkušeností z praxe je mi známo, že v drtivé většině případů se společné jmění manželů řídí zákonným režimem, což mnohdy může být pro úspěšné uspokojení pohledávky věřitele za jedním z manželů rozhodující.
Uspokojení výlučného dluhu vzniklého za účinnosti OZ ze společného jmění manželů
Základním předpokladem vymáhání pohledávky v exekučním řízení, v tomto případě za jedním z manželů (který je výlučným dlužníkem), je vznik a trvání dluhu, který byl současně jako pohledávka přiznán věřiteli na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Aby bylo možné tuto pohledávku uspokojit z majetku náležejícího do společného jmění manželů, okamžik vzniku tohoto závazku se musí časově překrývat s trváním předmětného majetkového společenství; z tohoto pravidla však existují jisté výjimky, které blíže rozvedu níže. Jinými slovy, výlučný dluh jednoho z manželů lze uspokojit z majetku náležejícího do společného jmění manželů jen za předpokladu, že toto majetkové společenství v daný okamžik vzniku dluhu existovalo. Typicky se bude jednat o výlučné dluhy jednoho z manželů, které tento manžel převzal za trvání společného jmění manželů – pokud tyto dluhy nemají původ v obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny; při posuzování, co lze subsumovat pod zmiňované potřeby rodiny, by se mělo podle komentářové literatury vycházet z toho, jakou životní úroveň dotčená rodina dává najevo.[11][10][9]
Na tomto místě je však třeba zmínit zákonné výjimky ze shora parafrázovaného pravidla. Podle ustanovení § 732 OZ mimo jiné platí, že pokud dluh jen jednoho z manželů vznikl proti vůli druhého manžela, a tento nedlužný manžel nesouhlas se vznikem takového dluhu vůči dotčenému věřiteli projevil bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle zákonných pravidel pro vypořádání tohoto majetkového společenství.[12]
Co se týče procesní stránky právě uvedeného případu, Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 9. 2007 judikoval toto: „Splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů tím není dotčeno.“ Byť byl právě uvedený závěr vyřčen ještě před rekodifikací soukromého práva, je plně aplikovatelný i v současnosti. Pokud se tak věřitel rozhodne uplatňovat v nalézacím řízení před soudem svoji pohledávku, ze které je výlučně zavázán pouze jeden z manželů, je třeba, aby žalovaným v civilním řízení učinil žalobce pouze z pohledávky výlučně zavázaného manžela, neboť druhému (nedlužnému manželu) by v tomto sporu nesvědčila pasivní věcná legitimace.8 Nicméně v souladu s hmotněprávní úpravou předestřenou výše se věřitel následně může domáhat uspokojení své pohledávky z majetku náležejícího do společného jmění manželů - tedy věřitel může být potencionálně uspokojen i z majetku nedlužného manžela.[13]
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 3/2021.
Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějšího předpisu, čl. 11.[1]
§ 741 OZ.[2]
PSUTKA, J. Společné jmění manželů. 1. Společné jmění manželů − pojem 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 1.[3]
§ 708 odst. 1 OZ.[4]
KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 136.[5]
§ 495 OZ.[6]
Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.[7]
§ 687 OZ.[8]
§ 731 OZ.[9]
PSUTKA, J. § 731 [Uspokojení věřitele jen jednoho z manželů při výkonu rozhodnutí]. In: KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 267. 11 KRÁLÍK, M. § 710 [Pasiva společného jmění manželů]. In: PETROV, J. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 773.[10]
§ 742 OZ.[11]
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005.[12]
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5761/2015.[13]
Diskuze k článku ()