Možnosti uspokojení výlučného dluhu manžela ze společného jmění manželů - část III.

Právní institut spoluvlastnictví je v odborných kruzích zejména ze strany advokátů aktivně praktikujících právo mnohdy hodnocen tímto latinským souslovím: „Communio est mater rixarum“.

RM
doktorand FPR ZČU v Plzni
Možnosti správy majetku
Foto: Shutterstock

Předchozí část článku si můžete přečíst zde.

Na základě svých dosavadních praktických zkušeností mám za to, že právě citované tvrzení lze analogicky vztáhnout i na situaci, kdy mezi manželi (případně pouze jedním z manželů) a třetí osobou vyvstane určitý majetkový spor související se základním institutem manželského majetkového práva – a to se společným jměním manželů, neboť v takovémto případě je třeba při vedení dotčeného sporu (a následného vymáhání pohledávky) korektně aplikovat řadu vzájemně provázaných hmotněprávních a procesních institutů.

Exekuce majetku patřícího do zaniklého společného jmění manželů 

 Pro účely této kapitoly tak nadále presumuji, že třetí osoba (věřitel) má za jedním z manželů pohledávku, která mu náleží z titulu pravomocného a vykonatelného rozsudku, a současně tento dluh vznikl za trvání společného jmění výlučně jednomu z manželů, o čemž bylo pojednáno v předchozí kapitole. Vzhledem k tomu, že dlužný manžel v pariční lhůtě[2], která mu byla stanovena v rozhodnutí soudu k dobrovolnému splnění povinnosti, dluh nesplnil, věřitel učinil příslušné procesní podání a příslušný civilní soud pověřil věřitelem vybraného exekutora pro vedení exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného. Jak se již ze samotného názvu této subkapitoly podává, nastíněná situace bude dále komplikována zaniknuvším společným jměním manželů.

V případě, pokud společné jmění manželů zaniklo (a to ať již byl tento zánik předmětného majetkového společenství spojený se skončením manželství – což bude v praxi nejčastější způsob – či nikoliv[3]), je třeba ve vztahu k možnému nařízení exekuce dále zkoumat, zda společenství manželů bylo vypořádáno, či zda k jeho vypořádání prozatím nedošlo.

Na základě svých dosavadních praktických zkušeností mám za to, že právě citované tvrzení lze analogicky vztáhnout i na situaci, kdy mezi manželi (případně pouze jedním z manželů) a třetí osobou vyvstane určitý majetkový spor související se základním institutem manželského majetkového práva – a to se společným jměním manželů, neboť v takovémto případě je třeba při vedení dotčeného sporu (a následného vymáhání pohledávky) korektně aplikovat řadu vzájemně provázaných hmotněprávních a procesních institutů.

Co se rozumí zánikem společného jmění manželů zákonodárce nikterak explicitně nevymezil, nicméně obecně lze říci, že zánik předmětného majetkového společenství je vedlejším důsledkem konkrétní právní skutečnosti (například smrti alespoň jednoho z manželů[3], změny pohlaví jednoho z manželů[4] apod.). Od zániku společného jmění je třeba terminologicky odlišovat zrušení společného jmění, které „je důsledkem právní skutečnosti, která k danému cíli (tedy zrušení SJM) přímo směřuje“;[5] tedy půjde například o situaci, kdy je společné jmění manželů zrušeno na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí příslušného civilního soudu.[6] Pokud společné jmění manželů zaniklo, obligatorně se provede likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním;[7] tato likvidace může být učiněna několika zákonnými způsoby.

Jak již jsem naznačoval v předchozím odstavci, pro nařízení (jakožto i úspěšné vedení) exekuce k vymáhání dluhu vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů na majetek ze zaniklého společného jmění je nutné posoudit otázku vypořádání tohoto již formálně neexistujícího majetkového společenství.

Byť to zákonodárce explicitně nestanovil, Nejvyšší soud již v roce 2003 vyslovil tento právní názor: „K vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno.“[8] Tento soud tak ve vztahu k předestřené problematice zaujal konstantní stanovisko, které ve své rozhodovací praxi již několikráte zopakoval[9]; z tohoto důvodu jsou citované judikaturní závěry použitelné i po proběhnuvší rekodifikaci soukromého práva. Případná liknavost manželů při vypořádání předmětného majetkového společenství tak nemůže jít k tíži věřitele, který se domáhá uspokojení své pohledávky z majetku náležejícího do zaniknuvšího (a současně nevypořádaného) společného jmění manželů.

S ohledem na právě citované závěry Nejvyššího soudu tak nemůže být překvapením, že tentýž soud se relativně nedávno usnesl nad tím, že exekuci nelze vést k vymáhání dluhu vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů na majetek ze zaniklého (zúženého či zrušeného) společného jmění manželů, u něhož vypořádání nastalo.[10] V posledně zmiňovaném judikátu se Nejvyšší soud zaobíral mimo jiné otázkou, zda pro obranu nedlužného manžela v exekučním řízení (který byl taktéž jeho účastníkem na straně povinné[11]) je přiléhavá argumentace, že společné jmění manželů bylo po jeho zániku vypořádáno pouze částečně, neboť v daném případě došlo k tomu, že nemovité věci (které byly následně postihnuty exekučním příkazem) se staly na základě částečného vypořádání společného jmění manželů vlastnictvím nedlužného manžela, a to i přesto, že se manželé nedohodli na vypořádacím podílu. Nejvyšší soud uvedl, že absencí uvedené dohody o vypořádacím podílu není podmíněna platnost částečného vypořádání, a zamítl dovolání strany oprávněné.

Lze uzavřít, že v případech, kdy je možné uvažovat o uspokojení dluhu jednoho z manželů z majetku náležejícího do zaniklého společného jmění manželů, je třeba pečlivě zkoumat, zda toto majetkové společenství bylo či nebylo vypořádáno. Netřeba v této situaci dodávat, že je bezpochyby legitimní, pokud věřitel spolu se soudním exekutorem usilují o to, aby exekučními příkazy byla postižena co nejširší množina aktiv. K tomu je však třeba dodat, že v odborné literatuře se objevují i názory, podle kterých by měl být postih majetku v případě, že je z dluhu zavázán výlučně jeden z manželů náležejícího do společného jmění manželů, vždy subsidiární[12]: „Jakkoliv to neplyne přímo z textu zákona, měl by přijít na řadu až v okamžiku, kdy není dluh možné uspokojit z majetku výlučného.“[13] Jinými slovy, pohledávky jdoucí výlučně za jedním z manželů by měly být uspokojeny vždy primárně z výlučného majetku dlužného manžela. Osobně mám však za to, že tento prvek subsidiarity by měl být užíván především v takových případech, kdy výlučný majetek dlužného manžela zcela postačuje na úhradu vymáhané pohledávky, jakožto i na pokrytí nákladů exekučního řízení, a to i ve vztahu k přiměřenosti a vhodnosti zvoleného způsobu exekuce.

Závěr 

S institutem manželství je neoddělitelně spjato majetkové společenství – tedy společné jmění manželů, přičemž zákonodárce výslovně předpokládá, že tento tradiční svazek muže a ženy s sebou nutně přináší i majetkové konotace, které se mohou projevit i ve vztahu ke třetím osobám, tedy i věřitelům manželů (či pouze jednoho z manželů); ne jinak je tomu i v exekučním řízení.

Recentní právní úprava umožňuje, aby se věřitel domáhal uspokojení pravomocné a vykonatelné pohledávky, kterou má za jedním z manželů, z majetku náležejícího do společného jmění manželů; tedy je právně možné, aby byl exekučně postižen i majetek manžela, který nebyl stranou kontraktu, ze kterého následně vymáhaný dluh vzešel. Tento nedlužný manžel se pak dokonce i stává účastníkem řízení na straně povinného. Jinými slovy – i když z konkrétního závazku nejsou zavázáni společně oba manželé, na jeho uspokojení je možné použít společný majetek manželů. Ve vztahu k vymáhání dluhu za jedním z manželů je však třeba mít na paměti, že pokud tento vznikl ještě před účinností OZ, pro posouzení, zda je takovýto závazek ve společném jmění manželů, je třeba aplikovat již neúčinnou hmotněprávní úpravu. Již bylo judikováno, že aplikace ustanovení § 732 OZ je pro dluhy vzniklé do 1. 1. 2014 vyloučena.

V obecné rovině však s výjimkami platí, že dluh, ze kterého je výlučně zavázán jeden z manželů, je možné uspokojit z majetku náležejícího do společného jmění manželů pouze v případě, pokud toto společné jmění manželů existovalo v době, kdy daný závazek vznikl.

V neposlední řadě je třeba uvést, že věřitel se může uspokojení svojí pohledávky jdoucí výlučně za jedním z manželů domoci i z majetku zaniklého společného jmění, které doposud nebylo vypořádáno, což je logické, neboť zaniklé a současně nevypořádané společné jmění manželů je indikátorem toho, že zde stále existuje společný majetek (který nebyl pouze formálně mezi bývalé manžele rozdělen), který lze jako takový exekučně postihnout, byť na základě exekučního titulu vydaného pouze na jednoho z manželů.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 3/2021. 


[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015.

[2] KNAPILOVÁ, A. Pariční lhůta. In: HENDRYCH, D. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009.

[3] Společné jmění manželů za trvání manželství zaniká například prohlášením konkurzu na majetek manžela dlužníka, viz zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 268 odst. 1.

[4] § 764 odst. 1 OZ.

[5] § 29 odst. 2 Oz.

[6] PSUTKA, J. § 736 [Likvidace společného jmění manželů vypořádáním]. In: KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 267.

[7] § 724 odst. 1 OZ.

[8] § 736 OZ.

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003.

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1427/2017.

[11] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2967/2019.

[12] § 36 exekučního řádu.

[13] MELZER, F., TÉGL, P., ŠÍNOVÁ, R. Odpovědnost za dluhy manžela dle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2014, č. 19, s. 649–656.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články