Jedním z projevů této zásady je i ochrana rodinné domácnosti, kterou se rozumí jednak pospolitost spolu žijících osob, zpravidla manželů a případně jejich nezletilých dětí, ale také i zařízené obydlí, ve kterém tyto spolu žijící osoby tvořící rodinnou domácnost trvale bydlí.
Ochrana rodinné domácnosti se projevuje mimo jiné tím, že manžel, který je jinak oprávněn s domem či bytem, v němž se nachází rodinná domácnost, samostatně nakládat (pokud je například jeden z manželů výlučným vlastníkem nemovitosti, v níž se rodinná domácnost nachází), se musí zdržet všeho, co může bydlení rodinné domácnosti v takovém bytě či domě znemožnit nebo ohrozit. Takový manžel zejména nesmí bez souhlasu druhého manžela dům nebo byt zcizit nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu, zřídit právo, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny, ledaže zajistí manželovi nebo rodině po všech stránkách obdobné bydlení s bydlením dosavadním. Obdobné pravidlo platí i pro možnost ukončení nájemního práva k domu či bytu, ve kterém se nachází rodinná domácnost.
V případě porušení výše uvedeného zákazu se může druhý z manželů dovolat neplatnosti takového právního jednání, kterým došlo k ohrožení rodinné domácnosti, a to až ve lhůtě 3 let ode dne, kdy se manžel o takovém ohrožujícím právním jednáním dozvěděl, či dovědět měl a mohl.
Nejvyšší soud pak v nedávno zveřejněném rozhodnutí potvrdil, že výše uvedená ochrana rodinné domácnosti má přednost i před ochrannou dobré víry třetí osoby, která jedná pouze s jedním z manželů, který je v katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník předmětné nemovitosti. Ochrana rodinné domácnosti totiž není nijak založena na vlastnickém či jiném právu k nemovitosti zapisovaném do katastru nemovitostí, stejně tak se do katastru nemovitostí nezapisuje ani samotná rodinná domácnost, proto se žádná třetí osoba nemůže domáhat ochrany s odkazem na dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí (tzv. zásadu materiální publicity).
V případě dispozice s nemovitostí ze strany ženatých fyzických osob by tak měla druhá strana vždy vyžadovat i prohlášení druhého z manželů, že se v dotčené nemovitosti nenachází rodinná domácnost, resp. že dotčený manžel s předmětným právním jednáním ve vztahu k nemovitosti (např. prodej či zastavení) souhlasí. V opačném případě se tato druhá strana vystavuje riziku, že druhý z manželů může následně právní jednání napadnout jako neplatné, pokud se v předmětné nemovitosti nachází rodinná domácnost.
Zdroj: bnt journal
Zdroj:
občanský zákoník (89/2012 Sb.); § 747
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019
Diskuze k článku ()