Několik poznámek k problematice právnické osoby jako osoby blízké

V soudní praxi, respektive judikatuře nenajdeme rozhodnutí, jež by tuto otázku zkoumalo z obecného pohledu právní metodologie. Nejvyšší soud České republiky se jí nejvíce dotkl v judikatuře, která se týká ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v posledním účinném znění, případně § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v posledním účinném znění. Tato judikatura však obsahuje nejednu nepřesnost. Zastáváme-li fikční teorii právnických osob, pak osobami vzájemně blízkými však mohou být vždy jen fyzické osoby, protože blízký vztah byl v českém právním řádu vždy pojímán jako vztah lidské blízkosti mezi konkrétními lidmi. Jednotlivé ustanovení, které hovoří o osobě blízké, aniž by ji definovalo, je obecně možné na právní vztah, v němž vystupuje právnická osoba, použít především analogicky za splnění podmínek pro analogický postup. Rekodifikace soukromého práva zavedla novinku v podobě ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, která má potenciál při řešení předestřené otázky pomoci.

Úvod

Ve svém příspěvku se snažím odpovědět na několik otázek. Můžeme hovořit o osobách vzájemně blízkých ve smyslu tohoto legálního pojmu, jestliže je alespoň jedním ze subjektů právního vztahu právnická osoba? Jakým způsobem vlastně můžeme zákonné ustanovení hovořící v hypotéze (skutkové podstatě) o osobách blízkých aplikovat na vztah mezi osobou fyzickou a právnickou nebo též mezi více právnickými osobami? Jaké novinky v tomto směru přinesla rekodifikace soukromého práva? Zkoumám tedy pouze obecnou otázku, zda je v českém právním řádu možné zahrnout právnickou osobu do normativního pojmu „osoba blízká“. Obecnou úvahu na toto téma totiž v tuzemském odborném diskurzu k problematice zájmové propojenosti fyzických a právnických osob v různých oblastech práva poněkud postrádám.[1] Neanalyzuji proto konkrétní ustanovení právního řádu a nezkoumám, zda se v tom kterém případě i právnická osoba může ocitnout v onom „vztahu blízkosti“. Zaměřuji se pouze na výše položené obecnější otázky, které pokládám za prvořadé a dosud ne zcela zodpovězené. Čtenář nechť má na paměti, že zastávám fikční teorii právnických osob, protože ji pokládám za nejvýstižnější, ač přirozeně uznávám, že není jedinou obhajitelnou.[2] Tento fakt má přímý vliv na mé závěry.

V této části kritizuji judikaturu Nejvyššího soudu, abych si připravil půdu pro vlastní názor představený v částech následujících. Nejvyšší soud ve své judikatuře už drahnou dobu zaujímá postoj, že jestliže dlužník učiní relativně neúčinný, odporovatelný právní úkon vůči právnické osobě, za niž má právo navenek jednat a její vůli utvářet, v řízení o odpůrčí žalobě musí tato právnická osoba prokázat, že v okamžiku právního úkonu nevěděla o zkracovacím dlužníkově úmyslu. Ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále obč. z.), lze tudíž použít také na vztah mezi právnickou osobou a fyzickou osobou-dlužníkem, který je nejčastěji jejím statutárním orgánem či osobou z jiného důvodu oprávněnou za ni navenek jednat a utvářet její vůli. Jinými slovy, právnická osoba je v takovém případě osobou dlužníkovi blízkou ve smyslu § 116 obč. z. Tento názor poprvé zazněl v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001,[3] a od té doby jej za svůj přijaly i jiné senáty tohoto soudu.[4] Prosadil se například též v případě nutného předchozího souhlasu valné hromady akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným s uzavřením určitých smluv mezi touto společností a osobou oprávněnou uzavřít takovou smlouvu jménem společnosti nebo osobou jí blízkou ve smyslu § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále obch. z.).[5] Tento svůj závěr Nejvyšší soud ve všech citovaných rozhodnutích zdůvodnil následovně. Zákon výslovně nehovoří o tom, že by osobou blízkou mohla být i osoba právnická, nicméně ani § 42a odst. 2 obč. z., ani § 196a odst. 1 obch. z. mezi oběma typy nijak nerozlišují a počítají samozřejmě se situací, kdy se dané právní jednání odehraje mezi fyzickou a právnickou osobou. Proto lze tato ustanovení obecně použít i na takovou situaci, a to na základě analogické aplikace § 116 obč. z., jenž osobu blízkou definuje. Fyzické osoby, které jsou právním řádem povolány vytvářet vůli právnické osoby a navenek ji projevovat, mají prakticky vždy blízký zájmový vztah k této osobě. Tato judikatura je ovšem chybná a matoucí v několika směrech.

Zaprvé se soud slovem hlásí k analogické aplikaci ustanovení § 116 obč. z., není však zřejmé, zda ji skutečně provedl. Analogie je nástrojem dotváření práva v situaci, kdy ani nejširší možný jazykový význam daného pojmu („osoba blízká“) nedopadá na jev, u kterého k tomu přitom není rozumný důvod – naopak by měl být v normativním pojmu obsažen. Tato neúplnost zákona přitom nesměla být zákonodárcovým úmyslem,[6] protože jinak by soudce aplikující danou právní normu analogicky porušil princip dělby moci. Tato neúplnost se běžně nazývá mezerou v zákoně, kterou je třeba vyplnit právě analogickou aplikací daného pravidla. Rozdíl oproti pouhé interpretaci spočívá v tom, že při interpretaci se řešitel případu pohybuje uvnitř hranic nejširšího možného jazykového významu pojmu, zatímco při analogickém postupu již vně těchto hranic; právě proto je analogie dotvářením práva, nikoli jeho výkladem.[7] Nejvyšší soud ovšem řekl, že „nelze dovozovat, že by právnická osoba nemohla být osobou blízkou dlužníku “, a posléze dochází k závěru, že blízkou osobou je. Je tedy vidět, že soud nepoužil analogii, nýbrž doslovný výklad[8] výrazu „osoba blízká“. Jinými slovy, podle soudu zákon nehovoří specificky ani o fyzických, ani právnických osobách, a to ani v pozitivním,[9] ani negativním[10] směru. Proto soud zahrnuje do legální definice osoby blízké také osobu právnickou, tedy vykládá pojem osoby blízké. Výklad ovšem není, jak bylo výše vysvětleno, dotvářením práva.

Zadruhé, i kdyby soud analogii použil, učinil by tak podle mého přesvědčení s nesprávným ustanovením. Posuzoval totiž skutkový děj, na který dopadala[11] především ustanovení § 42a obč. z., respektive § 196a obch. z. Soud také celou dobu analyzoval tato ustanovení a dospěl k názoru, že je lze použít i na vztah mezi fyzickou a právnickou osobou. Až v závěru argumentace zčistajasna hovoří o analogické aplikaci obecného ustanovení § 116 obč. z. To však přece obsahuje pouze legální definici osoby blízké, nikoli skutkový děj projednávaného případu. Tento skutkový děj naopak odpovídal obecným skutkovým podstatám (hypotézám) ustanovení § 42a obč. z., respektive § 196a obch. zák. Soud měl tedy analogicky aplikovat spíše tato ustanovení, protože právě na základě jejich analýzy měl správně dospět ke svému závěru při řešení daného jednotlivého případu. Závěru, že v podstatě není rozumný důvod, proč by se daný, naprosto konkrétní právní následek čili dispozice (důkazní břemeno osoby obohacené zkracovacím právním jednáním stran nevědomosti o zkracovacím úmyslu dlužníkově, resp. nezbytnost souhlasu valné hromady také stran smlouvy uzavřené s blízkou osobou) neměla uplatnit též ve vztahu mezi fyzickou a právnickou osobou. O osobách blízkých přece nehovoří pouze tato dvě ustanovení, nýbrž i řada jiných, která regulují naprosto odlišné životní situace. Je tedy naprosto logické, že zdaleka ne vždy je žádoucí propůjčit postavení osoby blízké též právnické osobě.[12] Analogickou aplikací obecného § 116 soud až příliš abstrahuje od okolností konkrétního případu a de facto vytváří vysoce obecné právní pravidlo, že „právnická osoba může být osobou blízkou ve smyslu § 116 obecně vždy “. Tím ovšem podle mého názoru výrazně překračuje okolnosti jednotlivého případu a svou pravomoc užívá velmi nešetrným způsobem. Soud by se neměl chovat jako zákonodárce a místo obecných tvořit pouze přísně konkrétní, zvláštní pravidla, srozumitelně a pečlivě vyvozená z jedinečných skutkových znaků případu. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že úkolem Nejvyššího soudu je také sjednocování judikatury. Soud měl tedy podle mého zůstat u analogické aplikace konkrétních ustanovení. Pokud už soud udělal tak rázný krok (analogicky aplikoval obecnou definici), měl se mnohem pečlivěji zabývat výkladem pojmu „osoba blízká“.

Zatřetí se v prvním z citovaných rozhodnutí dočítáme, že „fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet vůli právnické osoby a které projevují její vůli navenek, mají zřejmě vždy blízké zájmové vazby a vztahy k této (své) právnické osobě “. Zde soud směšuje podmínky vzájemného poměru obdobného poměru rodinnému a citelnosti újmy jedné z osob pro osobu druhou, jako by druhá plynula z té první. Jde ovšem o dvě samostatné podmínky, které je také nutno samostatně zkoumat.[13] Dále v rozsudku se zase naopak píše, že mezi oběma podmínkami je vztah konjunkce („a současně“). To je logický rozpor.

Začtvrté je s podivem, že si soud v citovaných případech nepoložil otázku, zda by také právnická osoba vnímala újmu zakoušenou např. svým jednatelem jako svou vlastní.[14] Sdílená citelnost újmy totiž musí být oboustranná – již proto, že jde o vztah blízkosti. Citelnost újmy soud zkoumal pouze v jednom směru. Zajímavé je, že kdyby se zajímal též o vnímání právnické osoby, vnesl by do odůvodnění další rozpor. Na jednom místě prvého citovaného rozhodnutí se totiž píše, že „pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svou vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány “. Nejvyšší soud se tedy hlásí k fikční teorii právnických osob. Jestliže je však taková osoba juristickou fikcí, těžko může cokoli pociťovat.

Judikatura k tématu, ač ustálená, je tedy velmi neuspokojivá. Vyznačuje se výše popsanou metodologickou nedůsledností a obecnou tendencí k rozšiřování vztahu blízkosti na nejrůznější způsoby propojení osob fyzických a právnických.[15] Předestřená kritika však neznamená, že by vztah mezi fyzickou a právnickou osobou nikdy nemohl být kvalifikován stejně jako vztah mezi dvěma sobě blízkými osobami fyzickými.

V této části vykládám ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále o. z.), protože přispívá k řešení předestřených otázek. Do 31. 12. 2013 navíc český právní řád obecné ustanovení tohoto typu neznal. Jako základ dalších úvah mi poslouží názor, který zazněl na odborném portálu.[16] Autor článku, myšleného spíše jako úvodní pobídka k diskusi, si klade otázku, zda je možné odmítnout svědeckou výpověď s poukazem na nebezpečí trestního stíhání hrozící „právnické osobě blízké“. Zaujímá názor, že takové právo je přirozenou procesní reflexí hmotněprávního vztahu blízkosti, který na základě § 22 odst. 2 o. z. může existovat i mezi fyzickou a právnickou osobou. Samotný text ustanovení § 22 odst. 2 o. z. dává jasně najevo, že právní norma směřuje pouze do oblasti majetkových práv. Jejím účelem je ochrana třetích osob před následky právního jednání, které se odehraje jak mezi dvěma fyzickými, tak i mezi právnickou a fyzickou osobou.[17] Ustanovení zavádí konstrukci, podle níž se stejně jako poměr osob blízkých posuzuje i poměr mezi fyzickou a právnickou osobou, je-li právnická osoba jinou osobou podstatně ovlivňována; to však může platit jen s důsledky omezenými na ochranu majetkových práv třetích osob. Tím je dáno teleologické pozadí normy, které již nelze rozšířit, protože by to znamenalo popřít jasný úmysl zákonodárce (§ 2 odst. 2 o. z.). Již proto je analogická aplikace § 22 odst. 2 na procesní vztahy problematická. § 22 odst. 2 však především nepropůjčuje právnickým osobám žádnou „obecnou kvalitu blízkosti“. I když pro jiný skutkový stav občas platí stejný právní následek (relativní neúčinnost právního jednání mezi dlužníkem-fyzickou osobou a právnickou osobou), neznamená to, že se v takovém případě právnická osoba stává blízkou osobou. Kdyby § 22 odst. 2 stanovoval, že v daných případech „se právnická osoba považuje za osobu blízkou“, vyvstala by legitimní otázka, jestli nemůže být osobou blízkou i v jiných případech. Proto zákonodárce podle mého mínění ví, co činí, když v tomto ustanovení vůbec nehovoří o blízkosti u právnické osoby. Vždy jen používá stejný konkrétní právní následek také pro právnickou osobu – nikdy jí však nedává jakousi obecnou vlastnost osoby blízké. Ostatně, čteme-li ustanovení pozorně, všimneme si, že pravidla o majetkových dispozicích mezi osobami blízkými se u osoby právnické použijí i přesto, že tato osoba apriorně není osobou blízkou.