V soudní praxi, respektive judikatuře nenajdeme rozhodnutí, jež by tuto otázku zkoumalo z obecného pohledu právní metodologie. Nejvyšší soud České republiky se jí nejvíce dotkl v judikatuře, která se týká ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v posledním účinném znění, případně § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v posledním účinném znění. Tato judikatura však obsahuje nejednu nepřesnost. Zastáváme-li fikční teorii právnických osob, pak osobami vzájemně blízkými však mohou být vždy jen fyzické osoby, protože blízký vztah byl v českém právním řádu vždy pojímán jako vztah lidské blízkosti mezi konkrétními lidmi. Jednotlivé ustanovení, které hovoří o osobě blízké, aniž by ji definovalo, je obecně možné na právní vztah, v němž vystupuje právnická osoba, použít především analogicky za splnění podmínek pro analogický postup. Rekodifikace soukromého práva zavedla novinku v podobě ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, která má potenciál při řešení předestřené otázky pomoci.
Úvod
Ve svém příspěvku se snažím odpovědět na několik otázek. Můžeme hovořit o osobách vzájemně blízkých ve smyslu tohoto legálního pojmu, jestliže je alespoň jedním ze subjektů právního vztahu právnická osoba? Jakým způsobem vlastně můžeme zákonné ustanovení hovořící v hypotéze (skutkové podstatě) o osobách blízkých aplikovat na vztah mezi osobou fyzickou a právnickou nebo též mezi více právnickými osobami? Jaké novinky v tomto směru přinesla rekodifikace soukromého práva? Zkoumám tedy pouze obecnou otázku, zda je v českém právním řádu možné zahrnout právnickou osobu do normativního pojmu „osoba blízká“. Obecnou úvahu na toto téma totiž v tuzemském odborném diskurzu k problematice zájmové propojenosti fyzických a právnických osob v různých oblastech práva poněkud postrádám.
[1] Neanalyzuji proto konkrétní ustanovení právního řádu a nezkoumám, zda se v tom kterém případě i právnická osoba může ocitnout v onom „vztahu blízkosti“. Zaměřuji se pouze na výše položené
obecnější otázky, které pokládám za prvořadé a dosud ne zcela zodpovězené. Čtenář nechť má na paměti, že zastávám fikční teorii právnických osob, protože ji pokládám za nejvýstižnější, ač přirozeně uznávám, že není jedinou obhajitelnou.
[2] Tento fakt má přímý vliv na mé závěry.
Judikatura
V této části kritizuji judikaturu Nejvyššího soudu, abych si připravil půdu pro vlastní názor představený v částech následujících. Nejvyšší soud ve své judikatuře už drahnou dobu zaujímá postoj, že jestliže dlužník učiní relativně neúčinný, odporovatelný právní úkon vůči právnické osobě, za niž má právo navenek jednat a její vůli utvářet, v řízení o odpůrčí žalobě musí tato právnická osoba prokázat, že v okamžiku právního úkonu nevěděla o zkracovacím dlužníkově úmyslu. Ustanovení
§ 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále obč. z.), lze tudíž použít také na vztah mezi právnickou osobou a fyzickou osobou-dlužníkem, který je nejčastěji jejím statutárním orgánem či osobou z jiného důvodu oprávněnou za ni navenek jednat a utvářet její vůli. Jinými slovy, právnická osoba je v takovém případě osobou dlužníkovi blízkou ve smyslu
§ 116 obč. z. Tento názor poprvé zazněl v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn.
21 Cdo 2192/2001,
[3] a od té doby jej za svůj přijaly i jiné senáty tohoto soudu.
[4] Prosadil se například též v případě nutného předchozího souhlasu valné hromady akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným s uzavřením určitých smluv mezi touto společností a osobou oprávněnou uzavřít takovou smlouvu jménem společnosti nebo osobou jí blízkou ve smyslu
§ 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále obch. z.).
[5] Tento svůj závěr Nejvyšší soud ve všech citovaných rozhodnutích zdůvodnil následovně. Zákon výslovně nehovoří o tom, že by osobou blízkou mohla být i osoba právnická, nicméně ani
§ 42a odst. 2 obč. z., ani
§ 196a odst. 1 obch. z. mezi oběma typy nijak nerozlišují a počítají samozřejmě se situací, kdy se dané právní jednání odehraje mezi fyzickou a právnickou osobou. Proto lze tato ustanovení obecně použít i na takovou situaci, a to na základě analogické aplikace § 116 obč. z., jenž osobu blízkou definuje. Fyzické osoby, které jsou právním řádem povolány vytvářet vůli právnické osoby a navenek ji projevovat, mají prakticky vždy blízký zájmový vztah k této osobě. Tato judikatura je ovšem chybná a matoucí v několika směrech.
Zaprvé se soud slovem hlásí k analogické aplikaci ustanovení
§ 116 obč. z., není však zřejmé, zda ji skutečně provedl. Analogie je nástrojem dotváření práva v situaci, kdy ani nejširší možný jazykový význam daného pojmu („osoba blízká“) nedopadá na jev, u kterého k tomu přitom není rozumný důvod – naopak by měl být v normativním pojmu obsažen. Tato neúplnost zákona přitom nesměla být zákonodárcovým úmyslem,
[6] protože jinak by soudce aplikující danou právní normu analogicky porušil princip dělby moci. Tato neúplnost se běžně nazývá mezerou v zákoně, kterou je třeba vyplnit právě analogickou aplikací daného pravidla. Rozdíl oproti pouhé interpretaci spočívá v tom, že při interpretaci se řešitel případu pohybuje uvnitř hranic nejširšího možného jazykového významu pojmu, zatímco při analogickém postupu již vně těchto hranic; právě proto je analogie dotvářením práva, nikoli jeho výkladem.
[7] Nejvyšší soud ovšem řekl, že „nelze dovozovat, že by právnická osoba nemohla být osobou blízkou dlužníku “, a posléze dochází k závěru, že blízkou osobou je. Je tedy vidět, že soud nepoužil analogii, nýbrž doslovný výklad
[8] výrazu „osoba blízká“. Jinými slovy, podle soudu zákon nehovoří specificky ani o fyzických, ani právnických osobách, a to ani v pozitivním,
[9] ani negativním
[10] směru. Proto soud zahrnuje do legální definice osoby blízké také osobu právnickou, tedy vykládá pojem osoby blízké. Výklad ovšem není, jak bylo výše vysvětleno, dotvářením práva.
Zadruhé, i kdyby soud analogii použil, učinil by tak podle mého přesvědčení s nesprávným ustanovením. Posuzoval totiž skutkový děj, na který dopadala
[11] především ustanovení
§ 42a obč. z., respektive
§ 196a obch. z. Soud také celou dobu analyzoval tato ustanovení a dospěl k názoru, že je lze použít i na vztah mezi fyzickou a právnickou osobou. Až v závěru argumentace zčistajasna hovoří o analogické aplikaci
obecného ustanovení § 116 obč. z. To však přece obsahuje pouze legální definici osoby blízké, nikoli skutkový děj projednávaného případu. Tento skutkový děj naopak odpovídal obecným skutkovým podstatám (hypotézám) ustanovení
§ 42a obč. z., respektive § 196a obch. zák. Soud měl tedy analogicky aplikovat spíše tato ustanovení, protože právě na základě jejich analýzy měl správně dospět ke svému závěru při řešení daného jednotlivého případu. Závěru, že v podstatě není rozumný důvod, proč by se daný,
naprosto konkrétní právní následek čili dispozice (
důkazní břemeno osoby obohacené zkracovacím právním jednáním stran nevědomosti o zkracovacím úmyslu dlužníkově, resp. nezbytnost souhlasu valné hromady také stran smlouvy uzavřené s blízkou osobou) neměla uplatnit též ve vztahu mezi fyzickou a právnickou osobou. O osobách blízkých přece nehovoří pouze tato dvě ustanovení, nýbrž i řada jiných, která regulují
naprosto odlišné životní situace. Je tedy naprosto logické, že zdaleka ne vždy je žádoucí propůjčit postavení osoby blízké též právnické osobě.
[12] Analogickou aplikací obecného
§ 116 soud až příliš abstrahuje od okolností konkrétního případu a
de facto vytváří vysoce obecné právní pravidlo, že „
právnická osoba může být osobou blízkou ve smyslu § 116 obecně vždy “. Tím ovšem podle mého názoru výrazně překračuje okolnosti jednotlivého případu a svou pravomoc užívá velmi nešetrným způsobem. Soud by se neměl chovat jako zákonodárce a místo obecných tvořit pouze přísně konkrétní, zvláštní pravidla, srozumitelně a pečlivě vyvozená z jedinečných skutkových znaků případu. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že úkolem Nejvyššího soudu je také sjednocování judikatury. Soud měl tedy podle mého zůstat u analogické aplikace konkrétních ustanovení. Pokud už soud udělal tak rázný krok (analogicky aplikoval obecnou definici), měl se mnohem pečlivěji zabývat výkladem pojmu „osoba blízká“.
Zatřetí se v prvním z citovaných rozhodnutí dočítáme, že „
fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet vůli právnické osoby a které projevují její vůli navenek, mají zřejmě vždy blízké zájmové vazby a vztahy k této (své) právnické osobě “. Zde soud směšuje podmínky vzájemného poměru obdobného poměru rodinnému a citelnosti újmy jedné z osob pro osobu druhou, jako by druhá plynula z té první. Jde ovšem o dvě samostatné podmínky, které je také nutno samostatně zkoumat.
[13] Dále v rozsudku se zase naopak píše, že mezi oběma podmínkami je vztah konjunkce („a současně“). To je logický rozpor.
Začtvrté je s podivem, že si soud v citovaných případech nepoložil otázku, zda by také právnická osoba vnímala újmu zakoušenou např. svým jednatelem jako svou vlastní.
[14] Sdílená citelnost újmy totiž musí být oboustranná – již proto, že jde o
vztah blízkosti. Citelnost újmy soud zkoumal pouze v jednom směru. Zajímavé je, že kdyby se zajímal též o vnímání právnické osoby, vnesl by do odůvodnění další rozpor. Na jednom místě prvého citovaného rozhodnutí se totiž píše, že „
pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svou vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány “. Nejvyšší soud se tedy hlásí k fikční teorii právnických osob. Jestliže je však taková osoba juristickou fikcí, těžko může cokoli pociťovat.
Judikatura k tématu, ač ustálená, je tedy velmi neuspokojivá. Vyznačuje se výše popsanou metodologickou nedůsledností a obecnou tendencí k rozšiřování vztahu blízkosti na nejrůznější způsoby propojení osob fyzických a právnických.
[15] Předestřená kritika však neznamená, že by vztah mezi fyzickou a právnickou osobou nikdy nemohl být kvalifikován stejně jako vztah mezi dvěma sobě blízkými osobami fyzickými.
Ustanovení § 22 odst. 2 občanského zákoníku
V této části vykládám ustanovení
§ 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále o. z.), protože přispívá k řešení předestřených otázek. Do 31. 12. 2013 navíc český právní řád obecné ustanovení tohoto typu neznal. Jako základ dalších úvah mi poslouží názor, který zazněl na odborném portálu.
[16] Autor článku, myšleného spíše jako úvodní pobídka k diskusi, si klade otázku, zda je možné odmítnout svědeckou výpověď s poukazem na nebezpečí trestního stíhání hrozící „právnické osobě blízké“. Zaujímá názor, že takové právo je přirozenou procesní reflexí hmotněprávního vztahu blízkosti, který na základě
§ 22 odst. 2 o. z. může existovat i mezi fyzickou a právnickou osobou. Samotný text ustanovení
§ 22 odst. 2 o. z. dává jasně najevo, že právní norma směřuje pouze do oblasti majetkových práv. Jejím účelem je ochrana třetích osob před následky právního jednání, které se odehraje jak mezi dvěma fyzickými, tak i mezi právnickou a fyzickou osobou.
[17] Ustanovení zavádí konstrukci, podle níž se stejně jako poměr osob blízkých posuzuje i poměr mezi fyzickou a právnickou osobou, je-li právnická osoba jinou osobou podstatně ovlivňována; to však může platit jen s důsledky omezenými na ochranu majetkových práv třetích osob. Tím je dáno teleologické pozadí normy, které již nelze rozšířit, protože by to znamenalo popřít jasný úmysl zákonodárce (
§ 2 odst. 2 o. z.). Již proto je analogická aplikace
§ 22 odst. 2 na procesní vztahy problematická.
§ 22 odst. 2 však především nepropůjčuje právnickým osobám žádnou „obecnou kvalitu blízkosti“. I když pro jiný skutkový stav občas platí stejný právní následek (relativní neúčinnost právního jednání mezi dlužníkem-fyzickou osobou a právnickou osobou), neznamená to, že se v takovém případě právnická osoba stává blízkou osobou. Kdyby
§ 22 odst. 2 stanovoval, že v daných případech „se právnická osoba považuje za osobu blízkou“, vyvstala by legitimní otázka, jestli nemůže být osobou blízkou i v jiných případech. Proto zákonodárce podle mého mínění ví, co činí, když v tomto ustanovení vůbec nehovoří o blízkosti u právnické osoby. Vždy jen používá stejný konkrétní právní následek také pro právnickou osobu – nikdy jí však nedává jakousi obecnou vlastnost osoby blízké. Ostatně, čteme-li ustanovení pozorně, všimneme si, že pravidla o majetkových dispozicích mezi osobami blízkými se u osoby právnické použijí
i přesto, že tato osoba
apriorně není osobou blízkou.
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 1, 2017. Pokračování článku dostupné zde.
[1] Ačkoli diskuse probíhají již mnoho let.
[2] K dalším patří např. teorie reality či teorie přenesené reality, které v různých směrech více zdůrazňují svébytnost právnické osoby vůči lidem, kteří ji tvoří.
[3] R 53/2004 civ.
[4] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (R 100/2013 civ.), ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3852/2007 (Výběr judikatury NS 4157/2008), ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4903/2009 (Výběr judikatury NS 730/2011), ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006 (Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – C 6463).
[5] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1061/2004 (Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – C 4102), ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4124/2010 (Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – C 10028). Jiné případy aplikace ustanovení o osobách blízkých na vztah mezi osobou fyzickou a právnickou velmi kvalitně rozebírá Richter. Viz RICHTER, Tomáš. Obchodní společnost jako osoba blízká – několik poznámek k judikatuře Nejvyššího soudu. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 15, s. 556. Dále viz PAVELA, Ľudovít – ČECH, Petr. Obchodní společnost jako osoba blízká? Právní rádce. 2007, roč. 7, č. 1, s. 27.
[6] Musí jít o neplánovanou neúplnost zákona.
[7] Viz MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 212–214.
[8] Doslovným výkladem myslím střední cestu mezi výkladem restriktivním na jedné straně a extenzivním na straně druhé.
[9] "Osobou blízkou je pouze fyzická osoba.“
[10] "Právnická osoba není osobou blízkou.“
[11] Který v prvé řadě vystihovala.
[12] Srov. RICHTER, Tomáš. Obchodní společnost jako osoba blízká, s. 556.
[13] Podobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1836/2003 (Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – C 2601).
[14] Viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2600/2005 (Výběr judikatury NS 1997/2006).
[15] Tyto způsoby přehledně rozebírá Řeháček. Viz ŘEHÁČEK, Oldřich. Právnické osoby jako osoby sobě navzájem blízké. Bulletin advokacie. 2012, roč. 19, č. 3, s. 31.
[16] KOPA, Martin. Je možné odepřít výpověď z důvodu nebezpečí trestního stíhání právnické osoby blízké? In: Jiné právo [online]. 19. 1. 2014 [2016-05-23]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2014/01/martinkopa-je-mozne-odeprit-vypoved-z.html.
[17] Viz důvodovou zprávu k § 15 až § 22 o. z. [2016-05-23]. Dostupné z: https://www.obczan.cz/zakon/noz/castprvni/hlava-ii/dil-1?do=detail-item-66-comments-item-200-switchExpanded.
Diskuze k článku ()