Několik úvah k příbuzenské pěstounské péči

Pěstounská péče je institutem náhradní rodinné péče, jehož primárním cílem je zajištění péče o dítě v situaci, kdy o něj nemohou z nejrůznějších důvodů pečovat jeho rodiče (či poručník). Po tuto dobu o dítě pečuje pěstoun, který může být osobou dítěti blízkou či cizí. Předmětem mého příspěvku je zamyšlení nad problematikou svěřování dítěte do péče pěstounů, kteří jsou s dítětem v příbuzenském vztahu. Na první pohled se tato problematika jeví jednoduchou. Při bližším zkoumání však objevíme problémy, které může příbuzenská pěstounská péče v praxi vyvolat.

KM
Právnická fakulta UP v Olomouci

Občanský zákoník výslovně upřednostňuje příbuzné dítěte, či osoby jemu blízké, jestliže se ujali o jeho péči. Shodná byla úprava i dříve v zákonu č. 94/1963, Sb., o rodině. Toto pravidlo se nepoužije v případě, kdy by takové svěření bylo v rozporu se zájmy dítěte. Danou právní úpravu považuji za vhodnou, neboť biologické vztahy mohou hrát v životě dítěte významnou roli a příbuzným by tak měla být dána přednost při péči o dítě. Tento postup je také ve shodě s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, který zakotvuje právo dítěte znát své rodiče a být v jejich péči. Přednost příbuzných při péči o dítě je v souladu také s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který klade důraz na zachování vztahů dítěte se svou rodinou.[1] Pokud dítě nemůže vyrůstat a být vychováváno svými rodiči, je správné a logické, aby byly hledány osoby jemu nejbližší.

Kdo je příbuzným dítěte?

Než se budu zabývat samotnou problematikou, chci poukázat na definování osob příbuzných a blízkých. Dříve účinný občanský zákoník, zákon č. 40/1964 Sb., příbuzenství nevymezoval, pouze uváděl pravidla pro určování stupňů příbuzenství. Ust. § 22 odst. 1 dnes účinného občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále jen OZ) uvádí, že jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Příbuzenství je ust. § 771 OZ definováno jako vztah založený na pokrevním poutu. Může se jednat o pokrevní pouto, které vzniklo přirozeně, či jako důsledek vyvratitelných domněnek otcovství.[2] Typicky tedy příbuznou osobou, která se může stát pěstounem, budou prarodiče dítěte či starší sourozenci. Mohou jimi být však teta či strýc dítěte. Měli bychom však uvážit, jak dalece tyto příbuzenské vztahy mohou sahat. Zde je vhodné brát ohled na další okolnosti, kterými mohou být např. etnický původ.[3] Ačkoli se může formálně jednat o příbuzného dítěte, nemělo by podle mého názoru zůstat opomenuto již zmíněné pravidlo obsažené ve výše uvedeném ust. § 22 odst.1 OZ. Ve většině případů v praxi se pěstouny stávají prarodiče dítěte.[4] Zákon nespecifikuje, zda se má jednat o osobu, která je blízká dítěti či rodičům dítěte. Komentář k OZ zde uvádí, že je nutné vzít v potaz oba pohledy. Ačkoli se tedy může jednat o osobu, která je blízká dítěti, ne však např. jeho rodičům, nemůže být pouze z tohoto důvodu vyřazena z okruhu nejvhodnějších osob k pěstounské péči o dítě.[5]

Pozitiva a negativa příbuzenské pěstounské péče

Specifikem této pěstounské péče je, že zde neprobíhá proces zprostředkování. Tato zásada je upravena OZ v ust. § 962 odst. 2 a v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen ZSPOD) v ust. § 20 odst. 3 písm. b). Takový postup je zřejmě logický a správný. Z důvodu možného pasivního potvrzení faktického stavu je příbuznému či blízké osobě uložena povinnost oznámit přijetí cizího dítěte do péče. Tato povinnost je zakotvena v ZSPOD v ust. § 10a odst. 2.[6] Zákon zde tuto povinnost ukládá každé osobě, které přijme do péče cizí dítě.

Nejvýraznějším problémem souvisejícím s příbuzenskou pěstounskou péčí je hmotné zabezpečení těchto pěstounů. Osobám dítěti příbuzným je ze zákona stanovena vyživovací povinnost vůči dítěti. Primárně mají tuto povinnost bližší příbuzní. V případě jejich nemožnosti plnit přechází povinnost na vzdálenější příbuzné.[7] U této pěstounské péče se často můžeme setkat s kritikou související právě s hmotnou podporou takových pěstounů. Nožířová ve své knize uvádí, že dle jejího názoru by měli být prarodiče, jakožto pěstouni dítěte, více podporováni po hmotné stránce, ačkoli sami mají k dítěti vyživovací povinnost, která vyplývá z jejich příbuzenského vztahu.[8] Kolektiv autorů vedený Holubem ve svém komentáři k zákonu o rodině uvádí, že výživné ze strany prarodičů přichází na řadu až v případě, kdy vyživovací schopnost nemůže být z objektivních důvodů plněna ze strany rodičů dítěte. Těmito důvody mohou být např. nemoc či studium. Nejedná se o případy, kdy se rodiče vyhýbají práci, bezdůvodně mění zaměstnání, atp.[9] Pro úplnost chci doplnit, že od 1. 1. 2014 mají prarodiče jakožto pěstouni nárok na odměnu pěstouna pouze v případech hodných zvláštního zřetele, jak zakotvuje ust. § 47j odst. 3 ZSPOD.[10] Je otázkou, zda je taková úprava správná. Dle mého názoru musíme vzít v potaz, že prarodiče často nemají příjem z vlastní pracovní činnosti a jsou vyššího věku. Zároveň je nutno posoudit, zda dítě nemá nárok na jiné dávky, např. sirotčí důchod. O případném přiznání nároku na odměnu prarodiče v postavení pěstouna rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce. Za tím účelem si vyžádá vyjádření příslušného obecného úřadu obce s rozšířenou působností. Jedná se však o institut správního uvážení, který podle Cilečkové nemusí prarodičům poskytovat dostatečnou jistotu.[11]

Příbuzenská pěstounská péče však obsahuje také několik pozitivních aspektů. Jak jsem již zmiňovala na začátku svého příspěvku, pěstounská péče je dočasným institutem. V průběhu je nutné dbát na udržování vztahu mezi dítětem a jeho rodiči. Příbuzní a osoby blízké v praxi lépe umožní jejich styk a návrat.[12] V případě osob příbuzných a blízkých můžeme předpokládat, že budou podporovat styk dítěte s rodiči a sami také usilovat o jeho návrat do rodičovské péče. Obecně můžeme říci, že negativem spojeným se svěřením dítěte do pěstounské péče, je nedostatečná informovanost pěstounů o stavu dítěte. „Více než šedesát procent dětí v pěstounské péči má nějaké specifické potřeby, ať už ve smyslu zdravotního znevýhodnění nebo v oblasti poruch učení či hyperaktivity,“ uvádí sociální pedagožka Štochlová z brněnské SOS vesničky.[13] U osob dítěti příbuzných je velká pravděpodobnost, že o speciálních potřebách a stavu dítěte vědí a jsou na něj zvyklí. Snáze pak zajistí řádnou péči o dítě, což pozitivně ovlivní průběh pěstounské péče. V neposlední řadě nesmíme zapomenout, že pro dítě je jistě méně stresující, je-li svěřeno do péče osoby mu blízké než cizí, a samo se poté se situací lépe vyrovná.

Vztah pěstounské péče a svěření dítěte do péče jiné osoby

Je třeba se také pozastavit nad svěřením dítěte do péče jiné osoby a jeho vztahu k pěstounské péči. K této problematice existují rozličné názory. Někteří institut svěřenectví pokládají za zbytečný, jiní jej naopak doporučují. Rozhodování soudů v této oblasti není jednotné.

Výraznou, a také poměrně diskutovanou, odlišností mezi těmito instituty je finanční stránka věci. Chci poznamenat, že po rekodifikaci byla právní úprava svěřenectví více konkretizována. Velmi pozitivní změnou je doplnění ustanovení týkající se výživného. Dříve, pokud nebylo možné uložit vyživovací povinnost rodičům dítěte, ustanovení o svěřenectví nebylo aplikováno. Dle současně účinné právní úpravy bylo ustanovení rozšířeno také o výživné ostatních příbuzných. Taková právní úprava se jeví rozumnější, neboť vyživovací povinnost vůči dítěti nemají pouze jeho rodiče, ale také další příbuzní, jak bylo naznačeno výše. Ačkoli byla právní úprava svěřenectví novelizována, stále obsahuje nedostatky. Jedním z nich je již nastíněné financování.[14] Při srovnání s pěstounskou péčí vidíme, že osoba pěstouna má nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte, odměnu pěstouna, příspěvek při převzetí dítěte a příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla dle ust. §§ 47f – 47m ZSPOD. Osobě, která pečuje o svěřené dítě, nevzniká nárok na dávky pěstounské péče. Obsah pěstounské péče i svěřenectví je ve své podstatě stejný, tedy osobní péče o dítě. Do svěřenectví také mohou být svěřeny děti se specifickými potřebami, s postiženími, retardací či traumaty. Péče o tyto děti je pak stejně náročná jako v případě pěstounské péče a finančně nákladná. Zvláště pokud se např. jedná o prarodiče, kteří pobírají pouze starobní důchod. Nesmíme však opomenout, že dítě může mít nárok i na jiné dávky, např. již zmíněný sirotčí důchod. V takovém případě by nebylo nezbytné, aby osoba, která o dítě pečuje, pobírala dávky pěstounské péče a postačovalo by svěření dítěte do péče jiné osoby. To však bude zřejmě platit za předpokladu, že dítě nebude např. vyžadovat speciální péči z důvodu zdravotního stavu. Z mého úhlu pohledu by v takových případech bylo vhodnější dítě svěřit spíše do pěstounské péče, neboť zde je zajištěna např. možnost intenzivnější kontroly nad průběhem.

Dalším negativem spojeným se svěřenectvím je vyplácení výživného na dítě. Zatímco u pěstounské péče vyplácí rodiče dítěte (či jeho příbuzní) výživné státu a ten je následně vyplácí pěstounům v rámci dávek pěstounské péče[15], výživné je u svěření dítěte do pěstounské péče vypláceno dle ust. § 956 odst. 1 OZ k rukám pečující osoby. Zde může být pro pečující osoby problém ve vymahatelnosti výživného. Pokud rodiče příp. jiní příbuzní neplatí výživné, může být pro pečující osoby poměrně obtížné jej vymáhat. Pro pěstouny je situace jednodušší, neboť případné neplnění povinnosti platit výživné by vymáhal stát. V situaci, kdy výživné není možno uložit, ustanovení o svěření dítěte do péče jiné osoby se nepoužijí. Nabízí se otázka, co se stane v případě, kdy je vyměřeno nízké výživné. Autorky Cilečková a Westhalová se domnívají, že svěřenectví je možno využít, pokud bude výživné uloženo v takové výši, kdy je reálné zajistit výživu dítěte. Je nutno pamatovat na nejlepší zájem dítěte.[16] Dle mého názoru je na pečlivé úvaze soudu, jakou formu náhradní rodinné péče zvolí. Pěstounská péče kromě finanční stránky poskytuje také možnost dohledu nad úspěšností, což u svěřenectví chybí. Výrazným pozitivem je také financování pěstounů. Soud by měl pečlivě posoudit všechny okolnosti případu a na jejich základě společně s ohledem na zájem dítěte rozhodnout, který z institutů bude nejvhodnější.  

Závěr

Dle mého názoru jsou příbuzní vhodní pro dítě jakožto pěstouni. Příbuznými mohou být i osoby z širšího rodinného kruhu, pokud bude naplněno pravidlo uvedené v ust. § 22 odst. 1 OZ. Jak již bylo řečeno, pěstounská péče je institut časově ohraničený. Ačkoli může trvat delší dobu, jeho trvání se předpokládá pouze po dobu, po kterou rodiče nemohou pečovat o své dítě. Králíčková poznamenává, že pokud dítě nežije se svou rodinou ve společné domácnosti, má právo žít s tím, kdo je mu nebližší (typicky prarodiče či další příbuzní).[17] Na druhou stranu negativum spatřuji v tom, že tito pěstouni nemusí obligatorně absolvovat žádnou odbornou přípravu. Je zřejmé, že musí splňovat předpoklady pěstouna stanovené zákonem a soud individuálně posoudí, zda jsou vhodní stát se pěstouny. Dle mého názoru by i tyto osoby měly být minimálně informovány a poučeny o pěstounské péči.

Chci shrnout, že v případě svěřenectví nenáleží osobám pečujícím o dítě žádné dávky. Tohoto institutu je možno využít pouze v případě možnosti uložení výživného rodičům či příbuzným dítěte. U příbuzenské pěstounské péče mají prarodiče nárok na dávky pouze v případech zvláštního zřetele hodných. Ve vztahu svěřenectví a pěstounské péče se domnívám, že není možno paušálně říci, který z těchto institutů má přednost. Za předpokladu, že je uložené výživné v dostatečné výši a není také potřeba speciální péče o dítě, postačuje svěření dítěte do péče jiné osoby. Pokud by však vyměřené výživné nebylo dostatečné k úhradě potřeb dítěte, či by reálně hrozily problémy s jeho vymožením, nebo dítě vyžaduje speciální péči, jeví se vhodnějším řešením svěření dítěte do péče jiné osoby. Je nutno vzít v úvahu, že pěstounská péče nabízí lepší možnost financování a dohled orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Zároveň tento orgán může pomoci pečujícím osobám s problémy, které mohou nastat či nastaly. Z těchto důvodů se osobně přikláním spíše ke svěření dítěte do příbuzenské pěstounské péče. Na závěr chci upozornit, že je nutno v této oblasti vždy klást na první místo nejlepší zájem dítěte a rozhodovat s ohledem na to, co je pro něj v dané situaci nejlepší.


[1] Blíže např. Evropský soud pro lidská práva: Rozsudek ze dne 21. 1. 2014, Zhou c. Italie, stížnost č. 33773/11, Evropský soud pro lidská práva: Rozsudek ze dne 26. 2. 2004, Görgülü v. Germany, stížnost č. 74969/01.

[2] KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. O příbuzenství a švagrovství. Právní rozhledy, 2013, roč. 21, č. 8, s. 294.

[3] JEŽOVÁ, Karolína. Postoje romských adolescentů k manželství a rodičovství. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Brno, 2010. Autorka zde na základě svého výzkumu uvádí, že pro romské obyvatelstvo jsou významné i širší rodinné vazby.

[4] NOŽÍŘOVÁ, Jana. Náhradní rodinná péče. Praha: Linde, 2012. s. 17.

[5] ZUKLÍNOVÁ, Michaela. In ŠVESTKA, Jan a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II (§655 - §975). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014. s. 675.

[6] WESTPHALOVÁ, Lenka. Svěření dítěte do pěstounské péče v novém občanském zákoníku. In: Aktuální otázky péče o děti separované od rodičů. Brno: TRIADA - Poradenské centrum, o.s., 2012, s. 47-48.

[7] CILEČKOVÁ, Kateřina, WESTPHALOVÁ, Lenka. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 262.

[8] NOŽÍŘOVÁ, Jana. Náhradní rodinná péče. Praha: Linde, 2012. s. 17.

[9] HOLUB, Milan a kol. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. vydání. Praha: Leges, 2011. s. 162.

[10] WESTPHALOVÁ, Lenka. In HRUŠÁKOVÁ, Milada a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1255.

[11] CILEČKOVÁ, Kateřina, WESTPHALOVÁ, Lenka. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 267.

[12] HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 190.

[13] WIESNEROVÁ, Emma. Co chtějí děti v pěstounské péči? Neptáme se jich [online]. muni.veda.cz, 12. prosince 2013 [cit. 30. října 2014]. Dostupné na <http://www.veda.muni.cz/tema/4044-co-chteji-deti-v-pestounske-peci-neptame-se-jich#.VFJYEvmG_or>.

[14] Blíže viz. VRÁNOVÁ, Lucie. Svěření dítěte do péče jiné osoby – potřebný institut? Právo a rodina, 2012, roč. 2, č. 1, s. 14. Autorka zde uvádí problematické příklady z praxe spojené především s finanční stránkou.

[15] Nový občanský zákoník [online]. obcanskyzakonik.justice.cz [cit. 6. února 2015]. Dostupné na <http://obcanskyzakonik.justice.cz/infocentrum/caste-dotazy/jaky-je-rozdil-z-pohledu-cerpani-davek-mezi-sverenim-ditete-do-vychovy-jine-osoby-nez/>.

[16] CILEČKOVÁ, Kateřina, WESTPHALOVÁ, Lenka. In ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 262.

[17] KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. 118.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a
Sdílejte článek

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.
Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.

O možných škodách na zdraví vzniklých pacientům v souvislosti s opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pozastavilo poskytovatelům zdravotních služeb poskytování preventivní péče.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu