Nemožnost zápočtu pohledávky nejisté či neurčité z pohledu aktuální judikatury

Nový občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, ve svém ustanovení § 1987 odst. 2 stanovil obecné pravidlo, že pohledávka nejistá nebo neurčitá není způsobilá k započtení. Obecnost formulace vyvolávala od počátku nejasnosti, jaké že pohledávky budou považovány za pohledávky nejisté či neurčité, tedy jaké pohledávky nebude možné uhradit jednostranným zápočtem.

advokát Plavec & Partners, advokátní kancelář s.r.o.
Foto: Fotolia

Po více než pěti letech účinnosti nového občanského zákoníku se k dané problematice vytvořila judikatura, která poskytuje k citovanému ustanovení již konkrétnější vodítka.

Asi nejpodrobněji se danou problematikou zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 (ze dne 1. 10. 2018). Zde dovodil, že v kontextu civilního procesu je zákaz jednostranného započtení nejistou a neurčitou pohledávkou spatřován zejména v ochraně věřitele před tím, aby řízení o jím uplatněné pohledávce bylo zdržováno složitým prokazováním protipohledávek dlužníkových. Lze-li očekávat, že by námitka započtení s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost. Na druhou stranu Nejvyšší soud ČR konstatoval, že současně nelze daný nástroj aplikovat způsobem, který by žalovaného zcela zbavoval námitky započtení jako zákonem předvídané procesní obrany. Nebylo by správné, aby na základě citovaného ustanovení mohl soud odhlédnout od jakékoliv vzájemné pohledávky žalovaného dlužníka, pokud proti ní žalující věřitel uplatní racionální argumentaci, neboť tím není řízení o žalobou uplatněné pohledávce bez dalšího zdržováno.

Jako další kritérium, které může posloužit k posouzení možnosti či nemožnosti zápočtu, je pak možné použít závěr Nejvyššího soudu ČR, dle kterého povětšinou nepůjde o nejistou a neurčitou pohledávku uplatněnou k započtení, pakliže pochybnosti o její existenci vyvolává toliko spornost právní kvalifikace, nikoli problematičnost zjišťování skutkových předpokladů jejího vzniku.

Nejvyšší soud ČR konečně ve svém rozhodnutí konstatoval, že je dovození nekompenzability protipohledávky v rámci civilního procesu méně často přiléhavé tam, kde započítávaná pohledávka vyvstává ze stejného právního vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou.

Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že otázka nejisté či neurčité pohledávky bude vždy posuzována individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu s tím, že pravděpodobnost platného zápočtu pohledávky se zvyšuje u pohledávek, které lze jednoduše skutkově prokázat a které vznikly ze stejného právního titulu jako pohledávka, proti které zápočet směřuje. Prokazování pohledávky, které bylo použito k zápočtu, by obecně nemělo být složitější než prokazování pohledávky, která tvoří předmět sporu.

Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí zabýval i dopadem zápočtu pohledávky k započtení nezpůsobilé. V takovém případě se jedná o zápočet, který je relativně neplatný (tj. na zápočet se bude nahlížet jako na platný právní úkon do té doby, dokud se jeho neplatnosti druhá strana nedovolá), ledaže by šlo o případ předvídaný v ustanovení § 588 občanského zákoníku, tj. zápočet by se zjevně příčil dobrým mravům, anebo odporoval zákonu či zjevně narušoval veřejný pořádek. V takovém případě by byl zápočet neplatný absolutně a soud by k němu musel přihlédnout i bez vznesení námitky neplatnosti.

Na závěr je účelné ještě citovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, které se zabývá právním režimem započtení v situaci, kdy vzájemné pohledávky (cena díla a smluvní pokuta) byly založené smlouvou uzavřenou za účinnosti předcházejících právních předpisů (tj. do 31. 12. 2013), kompenzační jednání však bylo učiněno až za účinnosti nového občanského zákoníku. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pro způsobilost pohledávek k započtení je v takovém případě rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla. Pro určení právního režimu, jemuž podléhá určitá pohledávka, není v koncepci § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodné, kdy tato pohledávka vznikla (ve smyslu kdy věřiteli vzniklo bezprostřední, nepodmíněné právo na plnění), nýbrž kdy vznikl právní poměr (právní vztah), z něhož tato pohledávka vznikla. Za určující vodítko při výkladu přechodných ustanovení (pro určení právního režimu rozhodného pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení) považoval princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo. Pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení (ve vztahu k právnímu jednání započtení učiněnému po 31. 12. 2013) musí být proto rozhodná právní úprava, která na smluvní strany dopadala v době, kdy uzavíraly smlouvu, z níž pohledávka vznikla. Kompenzabilita je jednou z podstatných vlastností, která charakterizuje pohledávku, a dodatečná, smluvními stranami nepředvídatelná změna předpokladů započitatelnosti smluvených pohledávek by byla zjevně neproporcionálním zásahem do legitimní důvěry smluvních stran ve stabilitu právního řádu.

Stejná výkladová pravidla je pak třeba (dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 4795/2017), aplikovat i pro určení právního režimu pro způsobilost vzájemných pohledávek k započtení podléhajících různým právním úpravám. Má-li být zachován princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo, musí být pro způsobilost pohledávek řídících se různými právními úpravami (před a po 1. 1. 2014) k započtení rozhodná právní úprava, kterou se daná pohledávka řídí.

Hodnocení článku
60%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články