Nesezdané soužití v evropském kontextu: hledání rovnováhy mezi ochranou slabší strany a autonomií vůle

Úvodem

Změny v podobách rodin, pro které evropské státy zejména v průběhu posledních pade­sáti let hledají řešení, jsou označovány za revoluci na poli rodinného práva.Rodinný ži­vot Evropanů prochází v posledních letech změnami, v jejichž rámci pozorujeme sníže­ní sňatečnosti, vyšší rozvodovost, vznik tzv. patchworkových rodinnebo narůst počtu nesezdaných soužití. Evropské země mají často potíže nesezdaná soužití právně reflekto­vat, jelikož rodinné právo je v nich tradičně orientované na manželství.Touto orientací se vyznačuje i historie českého rodinného práva.Vývoj posledních padesáti let v Evropě však přinesl odklon od vnímání rodiny jen v podobě tradičního manželství, které trvá celý život manželů.Souvisejícím jevem je mimo jiné zmíněný vzestup počtu nesezdaných soužití. Změna společenského pohledu na manželství a nesezdané soužití spočívající v jejich vnímání jako alternativ s sebou nese i nižší nebo žádný společenský tlak na sňatky párů zakládajících rodinu se společnými dětmi. Taková situace však přirozeně přináší nové právní výzvy, týkající se zejména distribuce majetkových statků nabytých za soužití páru. Přístupy evropských států k nesezdanému soužití se liší v závislosti na rozdílných kulturních faktorech, jako jsou náboženství a tradice,také na politických vlivech,demo­grafických faktorech jako například počet nesezdaných soužití, rozvodovost, sňatečnost, nebo i vlivech mezinárodních. V následujícím textu se zaměřím na myšlenková i právní východiska, která jsou v evropském právním prostředí významná pro diskuze o právní úpravě nesezdaného soužití. Možná tato východiska mohou být inspirací i pro zatím ab­sentující diskuzi českou.[8][7][6][5][4][3][2][1]

Úvahy o autonomii vůle a ochraně slabší strany

Kateřina Šimáčková, soudkyně Evropského soudu pro lidská práva, ve starším komentáři poznamenala, že: „z komparativních studií CEFL, judikatury ESLP i vnitrostátní judika­tury vyplývá, že se v evropském prostoru vytvořily standardy, které zdůrazňují respekt k ro­dinnému životu člověka (ať se rozhodl pro nějakou formu soužití nebo žít sám) a respekt k autonomii svobodné vůle při respektování ochrany slabší strany.“[9]

Ve většině států Evropy v nějaké míře probíhá diskuze o tom, zda a jak upravit nesez­dané soužití, tj. faktické soužití druha a družky.Pokud uvažujeme nad právní úpravou nesezdaného soužití jako faktického stavu, nutně narazíme na vyvažování dvou důleži­tých právních principů uvedených v citovaném komentáři, tedy principu autonomie vů­le s principem ochrany slabší strany jako výjimky z něj. V průběhu nesezdaného soužití se druh či družka může dostat do pozice slabší strany, ve které jim obecná právní úprava poskytuje malou právní ochranu nebo neposkytuje žádnou.Současně však případná spe­ciální právní úprava zasahuje méně nebo více do autonomie druha a družky, kteří sice nastolili faktický stav nesezdaného soužití, ale aktivně neprojevili vůli se právně vázat. Neuzavřeli manželství, případně neuzavřeli mezi sebou smlouvu či nebyla sepsána závěť a podobně.[11][10]

Na začátek nutno předestřít, že zdaleka ne každé nesezdané soužití staví jednoho z páru do pozice slabší strany. Nesezdaný pár je standardně tvořen dvěma rovnocenný­ mi, dospělými, plně svéprávnými lidmi. V rámci partnerského soužití dvou lidí však často nastávající generické životní situace a poměry, které mají na jednoho z páru značné ne­gativní ekonomické dopady.Jedná se o situace, kdy páru přibude společné dítě či více dětí. Právě existence společných dětí může být pomyslným milníkem při úvaze o právní úpravě nesezdaného soužití (někdy je zmiňována i délka trvání soužití). Komise pro evrop­ské rodinné právove své publikaci na základě komparace evropských právních úprav definuje tzv. kvalifikovaná soužití. Těmi jsou soužití trvající alespoň pět let nebo soužití se společnými dětmi.Soužití trvající několik let bude pravděpodobně mezi párem tvořit různé ekonomické a jiné vazby, případně závislosti. Pokud se do nesezdaného soužití narodí dítě, je vznik ekonomických závislostí a vazeb, často v důsledku rozdělení rolí v rodině, vysoce pravděpodobný.V případě, kdy se nesezdanému páru narodí společné dítě (či více dětí) a jeden z partnerů omezí svou pracovní činnost ve prospěch péče o ně a domácnost, dochází běžně k podstatnému zhoršení jeho schopnosti generovat příjem, a po­ tažmo i ke zhoršení jeho ekonomické situace. Alespoň ve smyslu určitého typu závislosti pečujícího druha na pracujícím druhovi v oblasti hospodaření s financemi a majetkem. V takovém případě lze minimálně po určitou dobu označit pečujícího druha za slabší stra­ nu v nesezdaném soužití.[15][14][13][12]

V následujícím textu rozeberu časté argumenty spojené s otazníky nad právní úpra­vou nesezdaného soužití ve světle nadepsaných principů. Přemítání nad uvedenými principy provází prakticky každý proces příjímání nějaké formy právní úpravy nesezda­ného soužití v evropských státech. Jeden z výrazných argumentů proti přijímání speciál­ ní právní úpravy zní, že druh a družka sami aktivně nejednali a neprojevili vůli vstoupit do manželství. Manželství by přitom všechny problémy (nebo naprostou většinu z nich) spojené s právním uznáním a ochranou slabší strany právně řešilo.Právní úprava jejich neformálního soužití by tak zasahovala do autonomie vůle páru.Jedná se o důležité hle­ disko, jehož optikou na nesezdané soužití pohlížet. Druh a družka, ač vstoupit do man­želských práv a povinností mohli, rozhodli se to neučinit, což je vyjádřením jejich před­ stavy o společném životě. Snaha ochránit slabší stranu v páru by neměla vést k tomu, že nebude možné, aby spolu dva lidé měli vztah bez právních závazků, ať už majetkových či jiných. Takový stav by zcela popíral možnost druha a družky svobodně si vybrat v jakém vztahu chtějí žít a kolik závazků či volnosti chtějí v rámci svého vztahu mít. Takové rozhodování za ně nemůže činit stát.Nevhodnost popsaného stavu si lze lehce představit na příkladu mladého páru studentů bez dětí, který spolu žije tzv. na zkoušku, nebo staršího páru dvou rozvedených či ovdovělých lidí s dětmi z předchozích vztahů, kteří se nechtějí „příliš vázat“, ať už z důvodu dříve prožitého zklamání, nebo důvodu jiného.Zmíněný argument má svůj limit.Tím je rozmanitost důvodů, pro které páry setrvávají v neformálním typu svazku. Tedy že jediným důvodem není vždy souhlasná vůle obou z páru nebýt manželi a nemít tak manželská práva a povinnosti. Navíc i s vědomím právních důsledků z toho plynoucích. Mezi druhem a družkou nemusí jít o plánované rozhodnutí, ale o stav, který postupně z daného vztahu vyplyne.Nesezdané soužití nutně není vždy preferovaným typem soužití obou lidí z páru, ale jen jednoho, který sňatek z nějakého důvodu odmítá. Odmítavý postoj k manželství může plynout z různých zdrojů. Lze si představit zkušenost s rozvodem, negativní postoj k formalizování vztahu státními insti­tucemi, postoj k manželství jako zbytečné formalitě a jiné. Podobné úvahy, tedy že neformalizovat svazek nemusí být vědomé rozhodnutí páru, případně může být rozhodnutím pouze jednoho z páru, uvádí i Jens M. Sherpe.Je pravdou, že udržovat vztah, mít společnou domácnost nebo založit rodinu s někým, kdo uzavření manželství odmítá, je také určitý typ rozhodnutí. Nemusí se ale jednat o rozhodnutí nevztahovat na sebe manželská práva a povinnosti, nýbrž o „akceptaci“ podmínek, za kterých je možné mít s daným člo­věkem vztah a rodinu. Na tyto podmínky člověk může přistoupit kvůli citům k druhému, společné vztahové minulosti či společným dětem. Jeden z páru, který manželství třeba i preferuje, je tak postaven před rozhodnutí akceptovat neformální podobu vztahu nebo vztah ukončit. Tone Sverdrub popsané situace výstižně nazývá zdánlivou svobodou vol­ by obou partnerů.Otázka dle ní nemá být položena tak, zda pár má svobodnou volbu vstoupit do manželství, ale zda daný druh či družka tuto možnost individuálně mají. Ke sňatku jsou potřeba dva.Také Masha Antokolskaia poznamenává, že neformalizování svazku není vždy o zamýšlené, svobodné a společné volbě, ale o nedostatku informací nebo nerovné vyjednávací síle druha a družky.Důvodem k setrvávání v nesezdaném soužití tedy může být i odmítavý postoj toho z páru, který je založením rodiny méně sociálně a ekonomicky ohrožený. V evropském prostředí se takové ohrožení týká často žen.Lze říci, že silnější má právo veta, jelikož uzavření manželství vyžaduje společnou vůli obou z páru. Potenciálně tak může právní ochranu více ekonomicky ohroženého druha či družky zablokovat.[26][25][24][23][22][21][20][19][18][17][16]

V souvislosti s právní úpravou nesezdaného soužití je zmiňována i obava o vznik man­želství druhého řádu či manželství nižšího stupně.Například v českém prostředí v rámci rekodifikace soukromého práva nebylo nesezdané soužití právně upraveno. Důvody uvedené hlavními autory nového občanského zákoníkubyly mimo jiné obavy o vznik manželství druhého řádu.Myšlenka autorů byla, že případná právní úprava by byla sta­tusovým institutem, a tedy by musela mít alespoň takovou úpravu jako registrované partnerství. Tak by vzniklo manželství druhého řádu, po kterém nemůže být společenská poptávka, protože manželství má u nás velmi vysoký kredit.S ohledem na zkušenosti ze zahraničí lze říci, že škála možností, jak přistoupit k úpravě nesezdaného soužití, je vel­ká. Od absence speciální právní úpravy, přes právní úpravu dílčích otázek, až po vytvoře­ní nového institutu podobného manželství s přiblížením práv nesezdaných a manželů. Jmenovat lze například norský přístup, kde zákonodárce naznal, že právní úprava nese­zdaného soužití by se měla týkat jen zásadních ekonomických otázek a těch záležitostí, kde praktická potřeba ochrany slabší strany převáží nad respektem k autonomii vůle.Také lze zmínit švédskou právní úpravu, která nesezdaným párům přiznává některá sta­tusová práva, ale nejedná se o samostatný status vedle manželství.Lze souhlasit s argu­mentem, že institut chránící slabší stranu v rámci partnerského soužití všechny evropské společnosti znají, je to manželství. Institut, který by byl podobný jen s nižší úrovní práv a povinností, by skutečně připomínal jakési manželství nižšího stupně. Z mého pohledu však právo primárně nemá sloužit tradicím, ale potřebám, které společnost v dané době má. Pokud by po novém institutu jako alternativě manželství byla společenská poptáv­ka,nenacházím příliš praktických důvodů, proč k němu nepřistoupit. Ostatně bychom v rámci Evropy nebyli zdaleka jedinou zemí, která alternativu k manželství právně upra­vuje.Ovšem, jak uvádím výše, právní úprava nesezdaného soužití nemusí být nutně koncipována jako komplexní institut podobný manželství, ale může mít podobu ochra­ny slabší strany v základních otázkách. Další uvedený argument vysokým společenským kreditem manželství považuji za pouze částečně případný. Přestože manželství v české, potažmo i evropské společnosti nezanedbatelnou váhu má,je nedotknutelnost jeho po­ stavení relativní, když bezmála polovina sňatků dnes končí rozvodem.[36][35][34][33][32][31][30][29][28][27]

S vyvažováním dotčených principů souvisí otázka, zda by případná právní úprava ne­ sezdaného soužití (potažmo jen dílčí ochranná ustanovení) měla být v režimu opt­in nebo opt­out. Jak uvádí Jens M. Scherpe,lze zvažovat dvě možnosti. Opt­in režim preferuje autonomii vůle páru. Pro vztáhnutí právní úpravy na dané soužití, by pár musel společ­ným právním jednáním vstoupit do režimu ochrany, jako například registrací či uzavřením smlouvy. V případě nesezdaného soužití je důležitou motivací pro přijetí právní úpravy ochrana slabší strany. Pokud jeden z partnerů nechce vstoupit do právních vztahů, stačí mu v režimu opt­in nečinit žádné kroky. Pravděpodobněji bude takový krok odmítat ten, který je v silnější pozici. Slabší strana, kterou právní režim chrání, je potom postavena před situaci, kdy musí nesouhlas druhého akceptovat se všemi právními dopady, nebo part­nerský vztah opustit. Princip opt­in tak neposkytuje ochranu straně, která je v pozici, ve které si se svým druhem vstup do právních vztahů nevyjedná. Pokud pár neuzavřel man­želství, je možné očekávat, že podobně by tomu bylo s registrací či jiným dvoustranným právním jednáním.Projevem opt­in přístupu je často otevření registrovaného partnerství heterosexuálním párům. S ohledem na uvedené mám za to, že právní úprava nesezda­ného soužití vyžadující ke své aktivaci dvoustranné právní jednání, neposkytuje slabší straně o mnoho více ochrany než možnost uzavřít manželství.[38][37]

Právní úprava v režimu opt­out popsané pozice obrací a posiluje právní postavení slabší strany. Silnější strana v případě, že právní úpravou vázána být nechce, musí se stranou slabší vyjednat aktivní krok, kterým společně z práv vystoupí. Samotná možnost nesezda­ného páru vystoupit z právní úpravy současně zvyšuje míru zachování principu autonomie vůle, který je z podstaty věci právní úpravou nesezdaného soužití omezen.

Dle E. Goossens registrovaná partnerství (režim opt­in) často volí státy, které nekladou příliš důraz na ochranu tzv. tradiční rodiny a současně upřednostňují autonomii vůle, na­ příklad Belgie. Defaultní režim (opt­out) upřednostňují země, které přikládají význam i ne­ tradičním rodinám a současně upřednostňují ochranu slabší strany, například Švédsko.[39]

Článek byl publikován v časopise Právník č. 2/2025. Pokračování je dostupné zde.

---

ANTOKOLSKAIA, M. 50 Years of Developments in Family Law in the Westernised World. International Survey of Family Law. 2023, s. 73.[1] 

Pro účely práce se zaměřuji na Evropu, analyzovaný trend se však týká celého západního světa, tedy Evropy, Severní Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu.[2]

Označení pro rodinu sestávající se z členů, kteří pocházejí z předchozích vztahů, často zahrnuje děti z předchozích vztahů páru, případně jejich společné děti.[3] 

GOOSSENS, E. One Trend, a Patchwork of Laws. An Exploration of Why Cohabitation Law is so Different throughout the Western World. International Journal of Law, Policy and The Family. 2021, Vol. 35, No. 1, s. 1.[4] 

Pokud se podíváme na vývoj na našem území, potom obecný občanský zákoník z roku 1811 považoval manželství za základní jednotku společenské struktury. Z toho plynul i rozdílný postoj k manželským a nemanželským dětem. Zákon o právu rodinném z roku 1949 i zákon o rodině z roku 1963 zdůrazňovaly manželství jako základ rodiny.[4] 

Slib „dokud nás smrt nerozdělí“ tradičně nalezneme ve svatebních slibech napříč Evropou.[6] 

Země jako Polsko nebo Itálie, ve kterých je právo silněji ovlivněno náboženstvím, budou pravděpodobně méně „ochotné“ právně uznat nesezdaná soužití.[7] 

Některé země jako například Nizozemsko nebo Švédsko mají progresivnější sociální politiku, dá se tak očekávat, že budou více otevřené právnímu uznání a úpravě nesezdaného soužití.[8] 

ŠIMÁČKOVÁ, K. In: POSPÍŠIL, I. – LANGÁŠEK, T. – ŠIMÍČEK, V. – WAGNEROVÁ, E. a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 663.[9] 

Pro účely tohoto článku se zabývám nesezdaným soužitím muže a ženy.[10] 

Genderové aspekty nesezdaného soužití v českém prostředí podrobněji analyzuji v článku STRAKA, L. Nesezdané soužití – přehlížená sociální realita? Cofola 2024 (v tisku).[11] 

Ibidem.[12] 

Commission on European Family Law (CEFL). Komise byla založena v roce 2001 a sestává se z akademických pracovní- ků z různých evropských zemí, zejména familiaristů a komparatistů. Více viz https://ceflonline.net/ [cit. 2024-03-07].[13] 

BOELE-WOELKI, K. – FERRAND, F. – GONZÁLEZ-BEILFUSS, C. – JÄNTERÄ-JAREBORG, M. – LOWE, N. – MARTINY, D. –TODOROVA, V. Principles of European Family Law Regarding Property, Maintenance and Succession Rights of Couples in de facto Unions, s. 55.[14] 

O existenci analyzovaných jevů v nejen evropských společnostech svědčí i přijetí Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen na poli Organizace spojených národů (OSN). Úmluva mimo jiné zavazuje státy k řešení nerovností, které vznikají mezi muži a ženami v rámci rozdělení rolí v rodině a při výchově dětí. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen. Dostupné z: https://vlada.gov.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/umluva-o-odstraneni-vsech-forem-diskriminace-zen-19711/.[15] 

Debata v tomto duchu byla vedena i při přijímání právní úpravy nesezdaného soužití ve Švédsku (zde v nějaké nějaké formě od roku 1987, The Cohabitees Act 1987:232). Dle švédského zákonodárce je respekt ke svobodné volbě páru zvolit či nezvolit si manželství hlavním principem, který je omezen pravidly chránícími slabší stranu. Před novelizací z roku 2003 probíhala diskuse, zda rozšiřovat úpravu nesezdaného soužití. Švédská vláda v návrhu uvádí, že vzhledem k to- mu, že se jedná o faktický stav (nevstupuje se do něj oficiálně jako do manželství) a pravidla se uplatní automaticky (také aby nevznikala manželství druhého řádu), by se úprava měla týkat jen zásadních ekonomických otázek a těch záležitostí, kde praktická potřeba ochrany slabší strany převáží. ASLAND, J. – BRATTSTRÖM, M. – LIND, G. – LUND- ANDERSEN, I. a kol. Nordic cohabitation law. Cambridge: Intersentia, 2015, s. 15. Podobně také kanadská provincie Que- bec, kde v roce 1988 nedošlo přes debaty ke speciální právní úpravě nesezdaného soužití s argumentací, že aplikace manželských práv na někoho, kdo se do manželství rozhodl nevstoupit, porušuje jeho autonomii. BAILEY, M. Polygamy and unmarried cohabitation. In: ATKIN, B. The International Survey of Family Law. 2011, s. 123. Přestože všechny provin- cie Kanady rozšířily manželská práva vzájemné podpory na nesezdané partnery, některé i práva majetková, Quebec s odkazem na autonomii osob nechce vztahovat úpravu manželství na ty, kteří k tomu neprojevili vůli. BAILEY, M. Unmarried cohabitation in Quebec. In: ATKIN, B. The International Survey of Family Law, 2014, s. 34.[16] 

Za jeden ze dvou hlavních argumentů proti právní úpravě je označen i autory principů rodinného práva. Blíže viz BOELE-WOELKI, K. – FERRAND, F. – GONZÁLEZ-BEILFUSS, C. – JÄNTERÄ-JAREBORG, M. – LOWE, N. – MARTINY, D. –TODOROVA, V. Principles of European Family Law Regarding Property, Maintenance and Succession Rights of Couples in de facto Unions. Cambridge: Intersentia, 2019, s. 41.[17] 

S podobnou argumentací odmítlo norské ministerstvo návrh komise na sjednocení úpravy pro manžele a nesezdané partnery z roku 2021. Norské ministerstvo uvedlo, že by měla existovat alternativa manželství (navíc u párů, které ne- mají společné děti, není poptávka po takovém kroku vůbec jednoznačná). MANDIJA, L. The new norwegian inheritance act. In: Brinig, M. International Survey of Family Law, Intersentia, 2021, s. 386.[18] 

ANTOKOLSKAIA, M. 50 Years of Developments in Family Law in the Westernised World, s. 85.[19] 

Jak poukazují autoři níže cit. publikace, samotná námitka nepřípustnosti omezení svobodné volby by mohla být uplat- něna na jakýkoli případ právní úpravy, která upravuje faktický stav, nikoli vědomé právní jednání. ASLAND, J. – BRATT- STRÖM, M. – LIND, G. – LUND-ANDERSEN, I. a kol. Nordic cohabitation law, s. 12.[20] 

V Polsku nemá nesezdané soužití speciální právní úpravu. Optikou polského zákonodárce si nesezdaní partneři vybrali žít v neformálním svazku a stát by měl respektovat jejich volbu. Autorky níže cit. článku z Gdaňské univerzity oponu- jí, že jeden z nesezdaného páru se často vzdá kariéry, aby se staral o rodinu, nevznáší nároky, aby se vyhnul konfliktu. Při ukončení soužití mu však právo nedává ekonomickou ochranu, což hodnotí jako příliš tvrdé a dovozují potřebu alespoň minimální ochrany. STĘPIEŃ-SPOREK, A. – SYLWESTRZAK, A. – BALVICKA-SZCZYRBA, M. Some Remarks on Cohabitation in Poland. In: ATKIN, B. The International Survey of Family Law, 2015, s. 247–258.[21] 

SCHERPE, J. M. The Present and Future of European Family Law. Edward Elgar Publishing, 2016, s. 71, 73.[22] 

SVERDRUB, T. Statutory Regulation of Cohabiting Relationships In: The Nordic Countries. Recent Developments and Future Challenges. In: BOELE-WOELKI, K. – DETHLOFF, N. – GEPHART, W. Family Law and Culture in Europe. Develop­ ments, Challenges and Opportunities. Intersentia, 2014, s. 67.[23] 

SVERDRUB, T. The Distinctive Legal Nature of Cohabitation Relationships and the End for Legislation. In: ASLAND, J. – BRATTSTRÖM, M. – LIND, G. – LUND-ANDERSEN, I. – SINGER, A. – SVERDRUB, T. Nordic Cohabitation Law. Cambridge:[24] 

Intersentia, 2015, s. 241–266.

ANTOKOLSKAIA, M. Economic Consequences of Informal Heterosexual Cohabitation from a Comparative Perspective: Respect Parties‘ Autonomy or Protection of the Weaker Party? In: VERBEKE, A. L. – SCHERPE, J. M. – DECLERCK, CH. – HELMS, T. – SENAEVE, P. Confronting the Frontiers of Family and Succession Law. Cambridge: Intersentia, 2012, s. 48.[25] 

Genderové aspekty nesezdaného soužití v českém prostředí podrobněji analyzuji v článku STRAKA, L. Nesezdané sou- žití – přehlížená sociální realita? Cofola 2024 (v tisku).[26] 

Za jeden ze dvou hlavních argumentů proti právní úpravě tento označují i autoři principů rodinného práva. Blíže viz BOELE-WOELKI, K. – FERRAND, F. – GONZÁLEZ-BEILFUSS, C. – JÄNTERÄ-JAREBORG, M. – LOWE, N. – MARTINY, D. – TODOROVA, V. Principles of European Family Law Regarding Property, Maintenance and Succession Rights of Couples in de facto Unions, s. 41. V českém právním prostředí podobné hodnocení uvádějí Zdeňka Gregorová a Zdeňka Králíčko- vá. Blíže viz GREGOROVÁ, Z. – KRÁLÍČKOVÁ, Z. Nesezdané soužití v právním řádu České republiky. Právní rozhledy, 1998, č. 5, s. 209–214.[27] 

ELIÁŠ, K. – ZUKLÍNOVÁ, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde. 2001, s. 180.[28] 

Rovněž Zdeňka Gregorová a Zdeňka Králíčková varovaly před vznikem manželství nižšího stupně. Autorky poukazují na to, že z manželství vyplývají nejen práva, ale také povinnosti. Pokud tedy pár odmítá přijmout povinnosti, neměl by mít možnost požívat jen práva v rámci nějaké alternativy manželství. GREGOROVÁ, Z. – KRÁLÍČKOVÁ, Z. Nesezdané soužití v právním řádu České republiky, s. 209–214.[29] 

Podobné otázky řešil i maďarský ústavní soud v rozhodnutí ze dne 17. 12. 2008, ve kterém hodnotil, zda je úprava umož- ňující uzavřít registrované partnerství párům odlišného pohlaví v souladu s ústavou. Dovodil, že s ohledem na podobný charakter manželství a registrovaného partnerství by se v případě párů odlišného pohlaví jednalo o jakési „quaziman- želství“. Právní úpravu označil za neústavní, jelikož by existovala instituce, která není manželstvím, ale nese s sebou skoro stejná práva, což by bylo v rozporu s ústavní ochranou manželství a principem právní jistoty. Do registrovaného partnerství tak mohou vstupovat pouze stejnopohlavní páry. Pro doplnění, v Maďarsku je úprava nesezdaného soužití v nějaké formě od roku 1977 po novelizaci občanského zákoníku. SZEIBERT, O. Cohabitation, registered partnership and their financial consequences in Hungary. In: Atkin, B. The International Survey of Family Law, 2009, s. 203.[30] 

ASLAND, J. – BRATTSTRÖM, M. – LIND, G. – LUND-ANDERSEN, I. – SINGER, A. – SVERDRUB, T. Nordic Cohabitation Law. Cambridge: Intersentia, 2015, s. 15.[31] 

SÖRJERG, C. Reconstructing marriage: the legal status of relationships in a changing society. Cambridge: Intersentia, 2012, s. 145.[32] 

Zajímavá je v tomto ohledu argumentace stěžovatelů ve věci Ratzenböck a Seydl proti Rakousku před ESLP, kdy se jako heterosexuální pár domáhali umožnění uzavřít registrované partnerství (t. č. Rakousko umožňovalo vstup pouze párům stejného pohlaví). Stěžovatelé argumentovali odlišnostmi manželství od registrovaného partnerství, které činí manželství pro ně nevhodné. Registrované partnerství shledávali v mnohých ohledech modernější a „volnější“ než tradiční manželství, což shledali za více vyhovující povaze jejich vztahu. Rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2017 ve věci Ratzenböck a Seydl proti Rakousku, č. 28475/12.[33] 

V několika státech Evropy je registrované partnerství otevřeno pro páry stejného i opačného pohlaví. Jmenuji Rakou- sko, Belgii, Estonsko, Francii, Lucembursko, Nizozemsko a některé části Španělska. V Řecku a Litvě je pro stejnopo- hlavní páry vedle manželství přidán ještě jiný formalizovaný svazek. BOELE-WOELKI, K. – FERRAND, F. – GONZÁLEZ- BEILFUSS, C. – JÄNTERÄ-JAREBORG, M. – LOWE, N. – MARTINY, D. – TODOROVA, V. Principles of European Family Law Regarding Property, Maintenance and Succession Rights of Couples in de facto Unions, s. 14, 15. Je zajímavé, že například v Rakousku v roce 2023 z celkového počtu 1.955 uzavřených registrovaných partnerství bylo 1.843 uza- vřeno páry opačného pohlaví. Viz Marriage and registration of registered partnerships. In: Statistics Austria [online]. [cit. 2024-06-11]. Dostupné z: https://www.statistik.at/en/statistics/population-and-society/population/marriage-and- registered-partnership/marriage-and-registration-of-registered-partnerships. V Nizozemsku počet párů opačného po- hlaví, které vstoupily do registrovaného partnerství, v průběhu let 2000–2013 vzrostl několikanásobně. Počet uzavře- ných manželství páry opačného pohlaví mírně klesl. Manželství však mezi těmito páry zůstalo dominantním svazkem, když četnost uzavřených manželství oproti registrovým partnerstvím byla v daném období asi šestinásobná. SCHRA- MA, W. National report: The Netherlands, s. 11. In: Commission on European Family Law [online]. 2015 [cit. 2024-03-12]. Dostupné z: https://ceflonline.net/wp-content/uploads/The-Netherlands-IR.pdf.[34] 

Váhu manželství ve společnosti demonstrují například debaty ohledně sňatků osob stejného pohlaví. Pokud by manžel- ství nebylo pro společnost důležité, pravděpodobně by česká společnost nevedla zapálené debaty o umožnění sňatků osobám stejného pohlaví na jedné straně, a o ústavní ochraně manželství jako svazku muže a ženy na straně druhé. Návrh ústavní ochrany manželství jako svazku muže a ženy: Sněmovní tisk 211/0, část č. 1/4, Novela ústavního zákona – Listina základních práv a svobod. [cit. 2024-02-28]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=211& CT1=0. Návrh na zpřístupnění manželství stejnopohlavním párům: Sněmovní tisk 241/0 Novela z. - občanský zákoník.[35] 

A to v České republice i ostatních zemích Evropské unie. Sňatky a rozvody. In: Český statistický úřad [online]. [cit. 2024-03-06]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/stoletistatistiky/snatky-a-rozvody. Mariagge and divorce statistics. In: Eurostat [online]. [cit. 2024-06-11]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php?title= Marriage_and_divorce_statistics#Fewer_marriages.2C_fewer_divorces.[36]

SCHERPE, J. M. The Present and Future of European Family Law. Edward Elgar Publishing, 2016, s. 75.[37]