Dříve vyslovené přání ve vztahu ke koncepci práva dědického

Institut dříve vysloveného přání umožňuje pacientovi odmítnout budoucí lékařskou péči pro případy, že v daném okamžiku již sám nebude schopen svoji vůli projevit.

JUDr. Mgr. Radek Černoch, Ph.D. Masarykova univerzita

Na rozdíl od sebevraždy se zde předpokládá součinnost další osoby, nejedná se však o aktivní způsobení smrti třetí osobou.

Stěžejním prvkem je respektování autonomie vůle jedince, což je společné jak lékařské etice, tak i právu dědickému. Pozorujeme i další paralely s právem dědickým, a to jak z hlediska dotčeného subjektu – jedinec píšící závěť je mnohdy ve stejný okamžik i jedincem projevujícím dříve vyslovené přání – tak i z hlediska terminologického, kdy kupříkladu výraz „přání zesnulého“ může mít jak dědickoprávní význam, tak může jít o dříve projevené přání v oblasti medicínské. S vědomím, že dědické právo není pojmově čistě majetkové, se nabízí, že jak majetkověprávní dispozice, tak i dříve vyslovené přání se coby úkony činěné mortis causa mohou řídit obdobnými principy, což může být východiskem pro interpretaci i argumentaci (zvláště v tom ohledu, že po tisíciletí propracované postupy dědického práva lze do určité míry použít pro interpretaci dříve vyslovených přání coby institutu výrazně mladšího).

Úvod

Zejména v posledních letech či desetiletích se do popředí zájmu odborné[1] i laické veřejnosti dostává stále více problematika možnosti ukončení vlastního života. Podle míry zapojení dalších osob tak můžeme hovořit o sebevraždě, neposkytnutí další péče na základě dříve vysloveného přání,[2] či aktivním usmrcením jedince na jeho žádost.[3] Ve všech případech jde o problematiku komplexní, přičemž je potřeba rozlišovat alespoň dvojí rovinu argumentace.[4]

V prvé řadě jde o otázku, zda vůbec jedinci má být dána taková možnost (trestnost sebevraždy, povolení euthanasie apod.) – zde je argumentace zpravidla silně ovlivněna etickými, náboženskými, filosofickými a jinými východisky, přičemž cílem tohoto článku není zaujímat jakékoliv stanovisko k této otázce. Druhá rovina argumentace se již týká konkrétního způsobu právní regulace daného institutu, přičemž silným a legitimním argumentem mohou být obavy za zneužití. Ovšem v zásadě každý institut lze zneužít, případná obava z potenciálního zneužití by proto měla být spíše stimulem pro obezřetnější vymezení právní regulace, nežli argumentem pro zrušení/nepovolení daného institutu.

Zatímco situace ohledně sebevraždy je v našem právním řádu již delší dobu vyjasněná (spáchání není trestné, účastenství ano)[5] a euthanasie povolena není, představuje institut dříve vysloveného přání[6] určitý kompromis mezi oběma, přičemž se opakovaně setkáváme s případy, kdy tento institut vyvolá velkou pozornost i (nebo zejména?) u laické veřejnosti, nejnověji jde o případ muže z Floridy s tetováním, že si nepřeje být resuscitován.[7] V souvislosti s uvedeným případem byla pozornost médií věnována zejména tomu, nakolik jde v daném případě o vážný a jednoznačný projev vůle. Podobně nahlédneme-li do odborných článků k dané problematice, věnují se zpravidla dílčím aspektům či praktickým důsledkům a příkladům ze zahraniční praxe,[8] ovšem souvislost s právem dědickým bývá zmíněna jen okrajově. Cílem tohoto příspěvku je proto zasadit institut dříve projeveného přání do širšího kontextu, tedy vnímat jej jako projev vůle jedince činěný s vyhlídkou smrti (mortis causa),[9] což nutně vybízí ke srovnání s koncepcí práva dědického a poukázání na možné implikace z toho plynoucí.

Pojem práva dědického

Když se Jan Vážný ve svém proslulém článku[10] zabývá srovnáním pojetí práva dědického v Římě a tehdejším Československu (tj. ABGB[11] v bývalém Předlitavsku a na Hlučínsku), dochází k závěru, že zatímco moderní právo dědické je nazíráno jakožto zjev ryze majetkový, je pojetí práva římského poněkud odlišné – a rovněž širší, neboť zahrnuje kupříkladu i přechod náboženských povinností[12] a nabytí majetkové podstaty dědicem je jen jedním z důsledků universální sukcese. To, že jedinec nabývá pozůstalostní majetek, tedy pojmově není definičním znakem toho, že se stává dědicem, nýbrž jedním z důsledků faktu, že se dědicem stal. Zatímco římskoprávní východisko tímto článkem nebude nikterak rozporováno, využijeme jej k zamyšlení, jaký vztah má institut dříve vysloveného přání vůči pojetí našeho práva dědického, které je v mnoha ohledech podobné jako v době Vážného, a zda tedy alespoň v jistých ohledech nelze uvažovat o pojetí širším, nežli ryze majetkovém.

Autonomie vůle coby stěžejní pilíř práva dědického i dříve vysloveného přání

Římské právo dědické je vystavěno na vysoké míře respektování vůle zůstavitele, což se v prvé řadě projevuje tím, že zůstavitel má téměř neomezenou možnost co do volby svých sukcesorů (dědici, odkazovníci etc.). Může tak velice efektivně ovlivnit, co se po smrti bude dít s jeho majetkem, přičemž je jeho vůle právem respektována. Aby se tato možnost nestala toliko iluzorní při eventuálním nátlaku či změně okolností, má zůstavitel možnost svoji dříve projevenou vůli kdykoliv změnit, pročež jsou zneplatněny derogační klauzule,[13] jimiž by se takové možnosti pro futuro případně vzdal; z obdobného důvodu pak v Římě panuje averze k uzavírání dědických smluv, což lze dodnes pozorovat v právu francouzském.[14] Závěry ohledně stěžejního postavení vůle zůstavitele platí s drobnějšími modifikacemi pro dědické právo většiny současných zemí.[15] Můžeme tedy shrnout, že možnost pořizovací volnosti zůstavitele je důsledkem respektování projevu vůle jedince ohledně budoucího nakládání jiných osob ve vztahu k jeho majetku. Kromě majetku však zůstavitel může ovlivňovat například i to, kdo bude po jeho smrti vykonávat rodinné náboženské úkony (tedy péči o domácí bohy, což lze volněji interpretovat jako péči o duši),[16] či to, co se má po smrti dít s jeho tělem (cura corporis), například zda má být nabalzamováno.[17]

Vrátíme-li se ke kořenům, to jest k terminologii, užívané ohledně autonomie vůle zůstavitele právem římským, nabízí se v prvé řadě výraz „vůle zůstavitele“ (voluntas testatoris či testatoris voluntas), tedy osoby, která pořídila testament, přičemž jen v Digestech nalézáme 19 výskytů.[18] V úvahu připadá i mnoho dalších výrazů, z nich upozorněme na termín „vůle zemřelého“ (voluntas defuncti či defuncti voluntas), již tamtéž nalezneme v celkem 13 případech.[19] V některých případech může jít o synonymní vyjádření s termínem voluntas testatoris, jindy však právě fakt, že se hovoří nikoliv o zůstaviteli, nýbrž o zemřelém, může být indikátorem širšího pojetí respektu k projevu vůle zesnulého.

Hovořili-li jsme o autonomii vůle jakožto stěžejním a pro právníka naprosto samozřejmém stavebním prvku práva dědického, zjistíme, že obdobná terminologie je užívána i v oblasti medicíny – jakkoliv z podobné terminologie nelze bez dalšího vyvozovat závěry i o obsahové podobnosti, přeci jen ji lze považovat za jistý indikátor. Autonomii práv pacienta (tj. možnost rozhodnout o své další léčbě) lze totiž považovat za jeden z principů lékařské etiky.[20] Kromě toho nalézáme též další terminologické podobnosti či paralely, kdy se pro dříve vyslovené přání například v angličtině používá termínů expressed wishes (vyjádřená přání) či living will (pacientova závěť)[21] – termín vyjádřené přání v případě umírající osoby mnohdy evokuje poslední pořízení (ostatně i o. z. hovoří v dědickoprávním kontextu explicitně o „přání“[22] zůstavitele, byť v daném případě nezávazném, které však může být vodítkem pro interpretaci jeho vůle),[23] podobně tak will (a ještě silněji v českém překladu závěť) u převážné části odborné i laické veřejnosti mohou vyvolat dojem souvislosti s právem dědickým.

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 8/2018. Pokračování článku dostupné zde.


[1] Za všechny uveďme například VENCEL, Filip. Dříve vyslovená přání. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého, Právnická fakulta, 2015. Dostupné z: (https://theses.cz/id/0zrui7/DP_-_Filip_Vencel.pdf) a literaturu tam citovanou (je však třeba zohlednit, že v mezidobí vyšla řada dalších článků).

[2] Dříve vyslovené přání může být vnímáno jako předstupeň euthanasie. Viz KABÁTOVÁ, Šárka. Krok k eutanazii? Šanci odmítnout léčbu lidé mají, lékaři se ale bojí vyhovět. Lidovky.cz. 30. 1. 2016 [cit. 2017-12-18]. Dostupné z: (http:/ /www.lidovky.cz/krok-keutanazii-podpis-u-lekare-znemozni-napojeni-na-pristroje-p82-/zpravy-domov.aspx?c=A160129_113921_ln_domov_sk#utm_ source=idnes&utm_medium=text&utm_campaign=kolotoch). Pod pojem dříve vyslovené přání lze zahrnout několik možných konceptů (living will, substitute decision­making, values history). K tomu viz DOLEŽAL, Adam. Dříve vyslovená přání (Advance Directives). Právní a etické úvahy. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2017, roč. 7, č. 2, s. 4 [cit. 2017-12-18]. Dostupné z: (http:/ /medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/141/126).

[3] Užívá se též termínu euthanasie. Je s podivem, že tohoto termínu užívají mnohdy i ti, kteří jsou proti umožnění euthanasie, jakoby si snad neuvědomovali, že vystupují proti něčemu, co předtím sami označili za dobré (εὖ = dobro, dobré, dobře; θάνατος, θνῄσκω = smrt, zemřít, viz například LEPAŘ, František. Nehomérovský slovník řeckočeský. Reprint. Praha: Petr Rezek, 2008, s. 467, 516 a 528). Blíže k významu a chápání termínu euthanasie viz KUŘE, Josef. O čem vlastně diskutujeme, když diskutujeme o eutanazii? K sémantickému rámci debaty asistovaného umírání. In: ČERNÝ, David – DOLEŽAL, Adam (eds). Smrt a umírání. Etické, právní a medicínské otazníky na konci života. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2013, s. 132 an. Blíže k euthanasii viz např. KREJČÍKOVÁ, Helena. K návrhu zákona o důstojné smrti. Trestní právo. 2016, roč. 20, č. 4, s. 4–7.

[4] Právním aspektům spojeným se smrtí jak v širším kontextu, tak specificky s ohledem na dříve vyslovené přání se věnuje VLASTNÍK, Jiří. Právo a smrt. Rodinné listy. 2013, roč. 2, č. 2013, s. 5.

[5] § 144 zákona č 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[6] § 36 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů.

[7] BEVER, Lindsay. A man collapsed with ‘Do Not Resuscitate’ tattooed on his chest. Doctors didn’t know what to do. The Washington Post [online]. 1. 12. 2017 [cit. 2017-12-18]. Dostupné z: (https:// www.washingtonpost.com/news/to-your-health/wp/2017/12/01/ a-man-collapsed-with-do-not-resuscitate-tattooed-on-his-chest-doctors-didnt-know-what-to-do/?utm_term=.10c2fb50b673) či BEVER, Lindsay. A man with a ‘Do Not Resuscitate’ tattoo collapsed. Doctors didn’t know what to do. Miami Herald [online]. 1. 12. 2017 [cit. 2017-12-18]. Dostupné z: (http:/ /www.miamiherald.com/news/nation-world/national/article187551318.html).

[8] Konkrétní případy rozebírá např. PETERKOVÁ, Helena. Ukončování přístrojové podpory vitálních funkcí v kontextu zákona o zdravotních službách. Zdravotnické fórum. 2012, č. 9, s. 26–27.

[9] Jako mortis causa jsou označovány úkony činěné s vyhlídkou na smrt, nemusí však jít o její nezvratné očekávání („[…] in contemplation, although not necessarily in expectation, of impending death […]“). Rozsudek England and Wales Court of Appeal (Civil Division) ze dne 28. 2. 1991, sp. zn. Sen v Headley [1991] EWCA Civ 13 (28 February 1991). Citováno dle: Sen v Headley [1991] EWCA Civ 13 (28 February 1991) [online]. [cit. 2017-12-19]. Dostupné z: (http://www.bailii.org/ew/cases/EWCA/Civ/1991/13.html). Blíže viz BORKOWSKI, Andrew. The Law of Donatio Mortis Causa. Reprinted. Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 38.

[10] VÁŽNÝ, Jan. Pojem práva dědického a účelnost jeho dnešní struktury. Právny obzor. 1923, č. 6, s. 97–103.

[11] Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů (v textu jen „ABGB“).

[12] Viz Gai Inst. 2, 55: „Quare autem omnino tam inproba possessio et usucapio concessa sit, illa ratio est, quod voluerunt veteres maturius h e r e d i t a t e s a d i r i , u t e s s e n t , q u i s a c r a f a c e r e n t, quorum illis temporibus summa observatio fuit, ut et creditores haberent, a quo suum consequerentur.“ „Proč se ovšem tak neřádná držba a vydržení vůbec připouští [tj. vydržení pozůstalosti, pozn. autor], má důvod ten, že předkové si přáli, aby se pozůstalosti přijímaly co nejdříve, aby byli (dědicové), kteří by konali rodinné náboženské obřady, jimž se v oněch časech věnovala převeliká pozornost, a aby věřitelé měli na kom uspokojit své (pohledávky).“ Gai Inst. citovány dle: GAIUS. Institutionum commentarii quattuor. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přetisk prvního vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1999.

[13] KINCL, Jaromír. Dicta et regulae iuris aneb právnické mudrosloví latinské. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 44.

[14] Viz GRIMALDI, Michel. Droit civil. Successions. 6e éd. Paris: Litec, 2001, s. 337 an.

[15] Pro přehled viz např. SÜß, Rembert (Hrsg.). Erbrecht in Europa. 2. Auflage. Bonn: Deutscher Notarverlag, 2008.

[16] DOSTALÍK, Petr. Quis astrigantur sacris aneb přechod náboženských povinností patris familias na jinou osobu než dědice. In: Rímska rodina v sociálnych a právnych vzťahoch. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2007, s. 41–48.

[17] Viz např. Dasumiův testament (Testamentum L. Dasumi Tusci) z roku 108 n. l. Citováno dle: GIRARD, Paul Frédéric. Textes du droit Romain. 4e éd. revue et augmentée. Paris: Arthur Rousseau, 1913, s. 798–801.

[18] D 28, 3, 17 Papinianus 5 resp.; D 28, 6, 43, 1 Paulus 9 quaest.; D 29, 1, 1 pr. Ulpianus 45 ad ed.; D 29, 4, 6, 2 Ulpianus 50 ad ed.; D 29, 7, 15 Africanus 2 quaest.; D 30, 104 pr. Iulianus 1 ad urs. ferocem.; D 31, 85 Paulus 4 resp.; D 32, 11, 19 Ulpianus 2 fideic.; D 32, 37, 2 Scaevola 18 Dig.; D 32, 52 pr. Ulpianus 24 ad sab.; D 32, 73, 3 Ulpianus 20 ad sab.; D 33, 1, 7 Pomponius 8 ad q. muc.; D 33, 8, 6, 2 Ulpianus 25 ad sab.; D 34, 5, 25 Celsus 22 Dig.; D 34, 6, 2 Marcianus 6 inst.; D 36, 2, 12, 4 Ulpianus 23 ad sab.; D 40, 5, 16 Licinius 5 reg.; D 50, 16, 220, 1 Callistratus 2 quaest.; D 50, 17, 19, 1 Ulpianus 24 ad sab. Digesta v tomto článku citována dle: MOMMSEN, Theodorus (recogn.) – KRUEGER, Paulus (retract.). Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti. Vol. I. Accedunt tabulae duae. Berolini: Apud Weidmanos, 1870. Citováno dle: The Roman Law Library [online] [cit. 2017-12-08]. Dostupné z: (http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm) a Ibidem. Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti. Vol. II. Accedunt tabulae decem. Berolini: Apud Weidmanos, 1870. Citováno dle: The Roman Law Library [online] [cit. 2017-12-08]. Dostupné z: (http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm). Blíže k uvedeným fragmentům viz ČERNOCH, Radek. Voluntas testatoris v Digestech. In: VLADÁR, Vojtech (ed.). Digesta Iustiniani – thesaurus iurisprudentiae. Trnava, 2017 (v tisku).

[19] D 5, 3, 50, 1 Papinianus 6 quaest.; D 10, 2, 18, 2 Ulpianus 19 ad ed.; D 28, 5, 2 pr. Ulpianus 2 ad sab.; D 28, 5, 35, 3 Ulpianus 4 disp.; D 29, 1, 37 Paulus 7 quaest.; D 30, 113, 3 Marcianus 7 inst.; D 34, 2, 34, 1 Pomponius 9 ad q. muc.; D 34, 4, 4 Ulpianus 33 ad sab.; D 35, 1, 19 pr. Ulpianus 5 disp.; D 35, 2, 12 Papinianus 30 quaest.; D 36, 1, 57, 2 Papinianus 20 quaest.; D 40, 5, 24, 21 Ulpianus 5 fideic.; D 40, 7, 35 Papinianus 9 resp.

[20] CÍSAŘOVÁ, Dagmar et al. Dříve vyslovená přání a pokyny Do Not Resuscitate v teorii a praxi. Praha: Univerzita Karlova, 2010, s. 17. Blíže k autonomii v kontextu lékařské etiky viz MATĚJEK, Jaromír. Dříve projevená přání pacientů. Výhody a rizika. Praha: Galén, 2012, s. 22 an.

[21] MATĚJEK, Jaromír. Dříve projevená přání pacientů. Výhody a rizika, s. 16.

[22] § 1573 a § 1694 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Tato „přání“ dle o. z. jsou však naprosto odlišnými instituty (a sice majetkověprávními a především sama o sobě nezávaznými) nežli „dříve vyslovené přání“ dle zákona o zdravotních službách.

[23] § 1495 o. z.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři