[1] V průběhu roku 2021 tlak na vakcinaci sílil, až na začátku prosince 2021 Ministerstvo zdravotnictví novelizovalo tzv. očkovací vyhlášku[2], na jejímž základě se očkování proti covidu-19 stalo pro vybrané skupiny obyvatelstva povinným.[3] I když po podání senátorského návrhu na zrušení této novely k Ústavnímu soudu a po veřejném odporu nový ministr zdravotnictví Válek novelu očkovací vyhlášky a s ní povinné očkování zrušil[4], obavy z toho, jak snadné je povinnou vakcinaci proti covidu-19 zavést, s námi zůstávají. Zajímavý je i osud druhé části příslibu ministra Blatného – státem převzaté garance za očkování.
Předcházející část článku si můžete přečíst zde.
Jaké nároky se Ministerstvo zdravotnictví nechystá odškodnit
Už po první dávce, kterou paní D absolvovala na začátku března 2021, měla bolesti na hrudi s pocitem nemožnosti se nadechnout, bolesti páteře a hlavy, třes končetin, postupně se přidal zvýšený krevní tlak a zvýšené teploty, od třetího dne po první dávce nástup pracovní neschopnosti, v níž je dosud. Přes její obtíže jí byla doporučena druhá očkovací dávka, kterou absolvovala na konci března téhož roku. Následovala kaskáda problémů, jejichž vyvrcholením byl závažný stav hrozící srdeční zástavou. Paní D musí absolvovat řadu vyšetření a terapií, kam se sama není schopna dopravit. Doporučeno jí bylo plavání. Ve výzvě k doplnění, kterou obdržela od MZd, je kromě klasické výzvy k uvedení toho, v čem spatřuje jí způsobené zvlášť závažné ublížení na zdraví, uveden požadavek na doplnění informace, za jaké nároky a v jaké výši požaduje odškodnění s tím, že jiné nároky než bolestné, ztížení společenského uplatnění a ztráty na výdělku ve smyslu § 2 zák. č. 569/2020 Sb. požadovat nelze.
Zda jiné nároky než bolestné, ztížení společenského uplatnění a ztráty na výdělku požadovat lze či nikoli, je však otázkou výkladu. Připomeňme si text § 2 zák. č. 569/2020 Sb.: „Stát nahradí osobě, která se nechala očkovat léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, újmu způsobenou očkováním léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, došlo-li následkem tohoto očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpění bolesti, ztrátě na výdělku nebo ztížení společenského uplatnění…“. Jestliže přistoupíme na výklad, který autorka nabízí v části tohoto textu s nadpisem „Neexistence zvlášť závažné újmy na zdraví“, pak je zřejmé, že v této části ust. § 2 se o rozsahu odškodnění nepojednává. Ten je zřejmý až z druhé věty § 2 zák. č. 569/2020 Sb.: „…Pro posouzení této újmy a rozsah náhrady se použije zákon č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, obdobně.“
Rozsah náhrady je v zák. č. 116/2020 Sb. stanoven v § 2, a to tak, že
- očkovanému se hradí vytrpěné bolesti, ztráta na výdělku a ztížení společenského uplatnění,
- osobě, která vynaložila náklady na péči v souvislostí s poškozením očkovaného, se hradí účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví očkovaného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost, pokud se odškodňuje očkovaný, a
- osobě blízké očkovanému se hradí náhrada za duševní útrapy, dojde-li následkem očkování k usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného.
Podle názoru autorky, by tedy mělo MZd i očkovanému proti covidu-19 hradit vedle bolestného, ztížení společenského uplatnění a ztráty na výdělku i účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví očkovaného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost, pokud je vynaložil sám, protože tato možnost ani zákonem č. 116/2020 Sb., ani zákonem č. 569/2020 Sb. vyloučena není.
Je však možné odškodnit náklady na péči o očkovaného proti covidu-19 jiné osobě a je možné přiznat náhradu duševních útrap sekundárním obětem? V § 2 zák. č. 569/2020 Sb. se uvádí, že „…Pro posouzení této újmy a rozsah náhrady se použije zákon č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, obdobně.“ J. Vedral v Metodické pomůcce pro přípravu návrhu právních předpisů[5] píše, že „Jestliže se mají určité vztahy řídit v plném rozsahu určitou právní úpravou, užívá se při odkazu na tuto úpravu slova „obdobně“; nemají-li se určité vztahy řídit určitou právní úpravou v plném rozsahu nebo mají-li se řídit jen některými částmi určité právní úpravy, užívá se při odkazu na tuto úpravu slova „přiměřeně“.“ Na druhou stranu jedinou oprávněnou osobou je podle zák. č. 569 očkovaný („Stát nahradí osobě, která se nechala očkovat…“) V tomto případě lze mít za to, že záměr zákonodárce je vyjádřen přesně, a to tak, že v případě újmy vzniklé po očkování proti covidu-19 nemá v úmyslu poskytnout odškodnění nikomu jinému než očkovanému.
V této souvislosti jen drobná poznámka: Když spolek Rozalio vznesl požadavek, aby byl zák. č. 569/2020 Sb. novelizován tak, aby bylo umožněno odškodnění sekundárních obětí i podle něj, dozvěděl se, že MZd s odškodněním sekundárních obětí nepočítá, ani to nevidí jako potřebné. Náměstek ministra, se kterým bylo jednání vedeno, odtušil, že o žádném zemřelém po očkování neví, podle jeho názoru tedy ani zřejmě neexistují pozůstalí, kteří by mohli nárok uplatnit, i kdyby byl v zákoně zaveden. Co se týče tou dobou sto šedesáti úmrtí po očkování covid-19 registrovaných SÚKLem, jedná se pouze o podezření na úmrtí, nikoli prokázaná úmrtí související s očkováním proti covid-19.[6] [7]
To, že zákonodárci zvolili tak odlišnou úpravu v zák. č. 569/2020 Sb. od zák. č. 116/2020 Sb., nemůže vysvětlit ani skutečnost, že očkování proti covidu-19 bylo po většinu očkovacího období formálně nepovinné. Očkování proti covidu-19 totiž bylo po značnou část očkovacího období vynucované nepřímo. Několik měsíců byla účast na běžném životě neočkovaným prakticky znemožňována požadavkem na to, aby neustále podstupovali testy, které se vláda rozhodla od 1. listopadu 2021 nehradit, a to přesto, že i neočkovaní jsou účastníky veřejného zdravotního pojištění.[8] V dalším stádiu, od 22. listopadu 2021, vláda znemožnila neočkovaným přístup prakticky na všechna místa s výjimkou zdravotních zařízení, obchodů a lékáren[9], očkování proti covidu-19 se tak stalo de facto povinným. Dalo by se i spekulovat, zda důvod, proč tou dobou nebylo zavedeno jako regulérně povinné, nebyla právě obava z náhrad újmy po očkování podle zák. č. 116/2020 Sb., kde se rozsah náhrady jeví širší než v zák. č. 569/2020 Sb. Každopádně by bylo podle názoru autorky velmi nespravedlivé osobám, které byly očkovány v době od 22. listopadu, ale nejspíš už od 1. listopadu 2021, a utrpěly po očkování újmu, ale i sekundárním obětem po takto očkovaných, nepřisoudit náhradu újmy obdobně jako podle zák. č. 116/2020 Sb. Na druhou stranu je třeba připustit, že představu autorky o vynucovaném očkování zcela zásadně nesdílí Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“), který dospěl k závěru, že MZd ve svých opatřeních pouze stanovilo, za jakých podmínek lze využívat služby a provádět činnosti regulované mimořádným opatřením. V bodě [29] rozsudku NSS sp. zn. 8 Ao 1/2022 ze dne 1. dubna 2022 se NSS odkazuje na odůvodnění napadeného mimořádného opatření MZd (č. j. MZDR 14601/2021-34/MIN/KAN), ze kterého podle názoru NSS nevyplývá, že by mělo být jeho cílem nepřímé donucení neočkovaných osob k očkování stanovením určitých zákazů a omezení, a bylo proto na volbě navrhovatelky, zda se nechá očkovat, či nikoli.
Ačkoli ani zák. č. 569/2020 Sb., ani zák. č. 116/2020 Sb. výslovně neupravují otázku náhrady nákladů spojených s uplatněním nároku, autorka má za to, že v této otázce je třeba vycházet z ustanovení § 513 o. z., z něhož vyplývá, že příslušenstvím pohledávky jsou i náklady spojené s jejím uplatněním. Pokud poškozený za účelem prokázání výše bolestného a ztížení společenského uplatnění vynaloží prostředky na znalecký posudek, měl by požadovat náhradu i tohoto nákladu. Podobně v případě, že vynaloží prostředky na advokáta, který mu pomůže s formulací žádosti a/nebo na mzdového účetního, který pro něj spočítal ušlou mzdu. Kdyby nedošlo k ublížení na zdraví v důsledku očkování, tento náklad by poškozenému nevznikl. Pokud poškozený není odborníkem v daných oborech, jistě nebude pochyb o tom, že se jedná o náklad účelně vynaložený.
Je škoda, že zákonodárci neumožnili takový postup, aby MZd nejdříve mezitímně rozhodlo, zda poškozeného odškodní, a pak ho teprve vyzvalo k vyčíslení požadované náhrady. Naprostá většina poškozených vůbec netuší, co vše musí podle zákona a požadavků MZd splnit. Pokud poškozený pochopí, jak lze dospět k vyčíslení požadované výše náhrady újmy, na zpracování posudků a podání musí vynaložit prostředky, které si musí často vypůjčit, protože je dlouhodobě v pracovní neschopnosti a má problém vůbec pokrýt své životní náklady. To vše, aniž by měl jistotu, že bude úspěšný a že mu bude náhrada ze strany MZd přiznána.
Jaké další nároky Ministerstvo zdravotnictví nebude odškodňovat
Jak plyne z ust. § 2894 odst. 2 o. z., povinnost odškodnění nemajetkové újmy musí být buď výslovně ujednána mezi škůdcem a poškozeným, nebo musí být stanovena zvláštním zákonem. Ani zákon č. 116/2020 Sb., ani zákon č. 569/2020 Sb. nestanoví povinnost hradit očkovanému duševní útrapy. Zákon č. 116/2020 Sb. ve svém ust. § 2 odst. 3 stanoví povinnost státu poskytnout za duševní útrapy náhradu osobě blízké očkovanému, dojde-li následkem povinného očkování k usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného.
Duševní útrapy spadají do kategorie nemajetkové újmy. Od přijetí nového občanského zákoníku se vedou odborné diskuze ohledně vymezení tohoto pojmu, pojmu další nemajetková újma, pojmu duševní bolest a ohledně jejich vztahu. V této situaci si připomeňme již výše uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1564/2020 ze dne 9. února 2021. Ústavní soud zde uvádí, že „V souladu s principem plné náhrady újmy je třeba v rámci kategorie tzv. dalších nemajetkových újem odškodnit vše, co nebylo možné zahrnout pod náhradu bolestného či ztížení společenského uplatnění, jako např. duševní útrapy způsobené psychickou újmou, které současný přístup obecných soudů (založený metodikou Nejvyššího soudu a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 ze dne 1. 11. 2017) náležitě nezohledňuje“. Dále v tomto nálezu Ústavní soud uvádí, že „považuje vzhledem k ústavně garantovanému principu plné náhrady újmy na zdraví za nepřijatelné, aby duševní strádání způsobené psychickou újmou bylo výše popsaným způsobem marginalizováno pouze z důvodu, že soudy při vyčíslení újmy na zdraví postupují podle tabulky, která na jednu stranu obsahuje několik desítek položek podrobně vymezujících újmu na těle a s ní spojené strádání, psychickou újmu však vůbec nezohledňuje. Stejným deficitem ostatně trpí i metodika Nejvyššího soudu, která v části B neobsahuje ani jednu položku vymezující duševní bolestivé stavy“.
Je těžko pochopitelné, že zákonodárci dopustili, že zde máme dva zákony k odškodnění újmy po očkování a ani jeden nerespektuje Ústavním soudem zdůrazňovaný princip plné náhrady újmy. Mělo by MZd nad rámec zákonného zmocnění tento princip realizovat a pokud poškozený o odškodnění psychické bolesti, duševních útrap či jiné nemajetkové újmy požádá, odškodnit i tyto nároky? Pokud tyto nároky MZd neodškodní, bude moct poškozený tyto nároky přednést před soudem, ačkoli byl v rámci zákonného rozsahu odškodněn MZd? Škoda, že toho, kdo zákony č. 116/2020 Sb. a č. 569/2020 Sb. připravoval, a ty, kteří je přijímali, nenapadlo tyto problémy vyřešit.
Další položky, které mohly být zákony č. 116/2020 Sb. a č. 569/2020 Sb. upraveny, a nejsou, jsou např. náklady na výživu pozůstalých, jako by tomu bylo podle o. z.; odškodnění postiženého dítěte, jehož matka byla během těhotenství očkována; odškodnění toho, kdo se nakazil od osoby, která byla očkovaná; odškodnění dítě, které se narodilo matce, jež se nakazila od očkovaného – tak, jak je tomu v některých zemích.
Závěr
K naplnění požadavku právní jistoty, jež je jedním ze znaků právního státu, je třeba, aby bylo právo stabilní, jednotné, relativně jednoduché, a především předvídatelné. Zákon č. 569/2020 Sb., na jehož základě má být realizovaná garance za očkování proti covidu-19, ale ani zákon č. 116/2020 Sb., na nějž se zákon č. 569/2020 Sb. odvolává, tento požadavek nejen nenaplňují, ale ani se mu nepřibližují. Pokud si poškození nemají připadat jako věc, které si nikdo nevšímá, když přestane plnit svůj účel, měly by oba zákony projít zásadní revizí.
Čtenář možná uvažuje, z jakého důvodu by měl stát poskytovat očkovaným proti covidu-19 odškodnění, když se přitom, jak NSS judikoval ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 8 Ao 1/2022, nejednalo o očkování povinné a poškození se rozhodli k vakcinaci dobrovolně. Čtenář si možná vzpomene na ujišťování, že očkováním vir SARS-CoV-2 vymýtíme, nebo alespoň nastolíme kolektivní imunitu. A tak se řada ochotných lidí očkovala. Řada lidí se očkovala, protože věřila sdělení, že očkovaní vir nepřenášejí a nechtěla nikoho nakazit. Někdo neunesl společenský tlak v době, kdy si nikdo nechtěl vedle neočkovaného sednout u stolu, a pokud se nakazila babička neočkovaného, hrozilo mu společenské odsouzení. Důvod pro očkování mohl být i finanční. Třeba požadavek na to, aby se studenti na koleji prokazovali testem, který si museli sami hradit, je opravdu k očkování dohnal, protože by neměli kde bydlet. Neočkované děti šly do karantény, jen co škola nahlásila, že byly v kontaktu s nakaženým, a rodiče s nimi zůstávali doma, což nezřídka zásadně zatížilo rodinný rozpočet. Na podzim 2021 nemohli neočkovaní rodiče dopřát svým dětem pravidelné sportovní a kulturní vyžití, protože by své pojišťovnou nehrazené PCR testy v intervalu 72 hodin neuplatili, a později by s dětmi jako neočkování nemohli jít vůbec nikam. Sportovci se nechávali očkovat, aby mohli sportovat ve vnitřních sportovištích apod. To vše proto, že nás vláda spolu se svými poradci přesvědčovala, že očkování je jediná cesta z pandemie a že používané vakcíny jsou bezpečné.
Jestliže se tedy jedinec nechal očkovat pro blaho společnosti (což se netýká jen očkování proti covidu-19, ale i povinných očkování), není slušné s ním být solidární, když se v důsledku očkování dostal do potíží? Mít zdravotní následky po očkování nebyla jeho volba, stal se obětí nešťastné náhody. V duchu Rawlsovy Teorie spravedlnosti bychom neměli dopustit, aby byl někdo zvýhodněn či naopak znevýhodněn na základě přírodních náhod a aby byl obětován ve jménu „vyššího blaha“. Nikdo by neměl být předmětem „kalkulu společenských zájmů“.[10]
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Bizarní pře o znásilňování Čechů vakcínami. Očkování proti covidu uhradí pojišťovna, 4. 12. 2020, https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-koronavirus/663028/bizarni-pre-o-znasilnovani-cechu-vakcinami-ockovani-proti-covidu-uhradi-pojistovna.html či Očkování proti koronaviru bude v Česku „zdarma“ z pojištění. Stát slíbil odškodnění, 4. 12. 2020, https://www.byznysnoviny.cz/2020/12/04/ockovani-proti-koronaviru-bude-v-cesku-zdarma-z-pojisteni-stat-slibil-odskodneni/ (dostupné 19. 4. 2022).
[2] Vyhl. č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem.
[3] Vyhl. č. 466/2021 Sb., kterou se mění vyhláška č. 537/2006, o očkování proti infekčním nemocem.
[4] Vyhl. č. 21/2022 Sb., kterou se mění vyhláška č. 537/2006, o očkování proti infekčním nemocem.
[5] Vojtek, P. Aktuální problémy náhrady nemajetkové újmy podle občanského zákoníku In Pracovní právo 2018. Brno: Masarykova univerzita, 2018.
[6] Vedral, j. a kol. Metodická pomůcka pro přípravu návrhu právních předpisů. https://www.vlada.cz/assets/ppov/lrv/dokumenty/Metodicka_pomuckaIII.pdf(dostupné 24. 4. 2022).
[7] Zápis ze schůzky s náměstkem ministra zdravotnictví JUDr. Radkem Policarem, 14. 2. 2022, https://rozalio.cz/zapis-ze-schuzky-s-namestkem-ministra-zdravotnictvi-judr-radkem-policarem/ (dostupné 24. 4. 2022).
[8] K podezření na nežádoucí účinky po očkování proti covidu-19 včetně úmrtí – Příběhy o očkování https://iniciativa21.cz/pribehy/, (dostupné 24. 4. 2022).
[9] Blíže např. Vališová, V. Ať žije zpoplatnění testů – cesta k „dobrovolnému“ očkování, 2. 11. 2021, https://advokatnidenik.cz/2021/11/02/at-zije-zpoplatneni-testu-cesta-k-dobrovolnemu-ockovani/ (dostupné 25. 4. 2022).
[9] https://www.mzcr.cz/wp-content/uploads/2021/11/Mimoradne-opatreni-omezeni-maloobchodniho-prodeje-zbozi-a-poskytovani-sluzeb-s-ucinnosti-od-22-11-2021.pdf (dostupné 25. 4. 2022)
[10] Rawls, J. Teorie spravedlnosti. Praha, Victoria Publishing, 1995, str. 34
Diskuze k článku ()