Spojení věcí souvisejících s rozvodem manželství ke společnému řízení - část III.

Článek rozebírá možnosti a limity stávající právní úpravy spojení řízení v případech řízení o rozvod manželství a v souvisejících věcech, jako je např. úprava poměrů k nezletilému dítěti manželů, výživné manžela, výživné rozvedeného manžela nebo vypořádání společného jmění manželů.

odborný asistent MU PrF; advokát, Frank Bold Advokáti, s.r.o.
advokátka, Frank Bold Advokáti s.r.o.
Zjišťování názoru dítěte v soudním řízení
Foto: Fotolia

Výživné manžela

Manželé mají ve smyslu § 697 o. z. vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň, a to zásadně po dobu trvání manželství. V případě, že některý z manželů neplní svou povinnost dobrovolně, je možné nárok uplatnit v soudním řízení a soud výživné přizná ode dne zahájení soudního řízení ve smyslu § 922 o. z.

Místní příslušnost v těchto věcech není upravena jako výlučná, a uplatní se proto běžná pravidla sporného řízení. Standardně bude proto místně příslušný obecný soud žalovaného – povinného manžela dle § 84 o. s. ř. Podle § 89 o. s. ř. je dána také místní příslušnost soudu, který by byl příslušný k řízení o věcech spojených. Takovým řízením by mohlo být i řízení o rozvod manželství. Proto by přicházelo v úvahu podání žaloby o výživné manžela spolu s návrhem na spojení věcí u soudu, který vede běžící řízení o rozvod manželství, přestože by tento jinak podle § 84 o. s. ř. místně příslušný nebyl. Věcně příslušné jsou podle § 9 odst. 1 o. s. ř. okresní soudy a v souladu s § 36a o. s. ř. rozhoduje samosoudce. Pravidla příslušnosti tedy spojení tohoto řízení s řízením o rozvod manželství nebrání. 

Řízení o výživné manžela je standardní sporné řízení, jehož procesní úprava je obsažena v o. s. ř. a jeho účastníky jsou manžel uplatňující své právo na výživné a žalovaný manžel povinný výživou. Přes nevyjasněnou povahu řízení o rozvod manželství se domníváme, že spojení řízení o rozvod a o výživné mezi manžely fakticky odlišnosti v procesní úpravě nebrání. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu a dokazování, co do zjišťování skutečností souvisejících s rozvratem manželství se uplatní modifikovaná projednací zásada a pro ostatní skutečnosti významné pro nárok na výživné bude rozložení důkazního břemene odpovídat standardním sporným řízením. V řízení o výživném manžela to bude pravidelně znamenat potřebu učinit skutková zjištění zejména o příjmech (či potenciálních příjmech), majetkových a osobních poměrech obou manželů, péči o rodinnou domácnost apod.[28] Také odlišnosti v právní úpravě koncentrace řízení by nemusely přinášet praktické potíže, když pro uvádění skutečností a označení důkazů rozhodných pro nárok na výživné by bylo možné vycházet z pravidel § 118b o. s. ř., a buďto by koncentrace nastala po prvním jednání či ve stanovené lhůtě, nebo by soud mohl využít možnosti nedat účastníkům potřebná poučení, a tak ve smyslu § 118b odst. 3 o. s. ř. ve vhodných případech koncentraci odložit na pozdější okamžik.

Z pohledu podmínek § 112 o. s. ř. se bude jednat o řízení týkající se stejných účastníků ve věcech, které spolu přinejmenším částečně skutkově souvisí. Zejména v situaci, kdy by byla obě řízení zahájena zároveň nebo v krátké časové souslednosti, bude spojení věcí z pohledu hospodárnosti rozumné, a to jak z pohledu soudu, tak z pohledu účastníků a jejich nákladů. Pokud by řízení o výživné manžela bylo zahájeno dříve a řízení o rozvod manželství by bylo zahájeno až po prvním jednání ve věci výživného, nebude zřejmě spojení obvykle v zájmu hospodárnosti řízení vhodné. Spojení věcí však nebrání flexibilnímu postupu v řízení, např. rozhodnutí o části předmětu řízení (ať už o rozvodu, nebo o výživném) částečným rozsudkem nebo rozhodnutí, kdy dojde k zamítnutí návrhu na rozvod manželství (ať proto, že manželství nebude rozvráceno, nebo se uplatní některá z tvrdostních klauzulí dle § 755 odst. 2 o. z.) a zároveň uložení povinnosti platit výživné.

Domníváme se proto, že spojení řízení o rozvod manželství s řízením o výživné manžela je za současné právní úpravy bez větších problémů možné.

Výživné rozvedeného manžela

Také mezi rozvedenými manžely může při naplnění hmotněprávních předpokladů § 760 a násl. o. z. existovat zákonná vyživovací povinnost. Připomeňme, že se může jednat o běžné nebo tzv. sankční výživné, přičemž tato se liší z pohledu doby trvání vyživovací povinnosti a hmotněprávních podmínek vzniku nároku. V obou případech právní úprava v § 762 a § 761 odst. 2 o. z. indikuje, že podmínkou existence nároku na tento typ výživného je rozvod manželství.

Místně příslušný je pro řízení o výživném rozvedeného manžela obecný soud žalovaného dle § 84 o. s. ř. Nejedná se o výlučnou místní příslušnost, a proto i zde lze využít § 89 o. s. ř. a připustit místní příslušnost soudu, u kterého by bylo vedeno řízení o rozvod manželství. Věcně příslušné jsou podle § 9 odst. 1 o. s. ř. okresní soudy a v souladu s § 36a o. s. ř. rozhoduje samosoudce. Z hlediska příslušnosti proto nic nebrání spojení tohoto řízení s řízením o rozvod manželství. 

Řízení o výživné rozvedeného manžela je sporné řízení, procesní úprava je obsažena pouze v o. s. ř. a jeho účastníky jsou bývalý manžel uplatňující svůj nárok na výživné a žalovaný bývalý manžel povinný výživou.[1] V řízení o výživném rozvedeného manžela bude zapotřebí učinit obdobná skutková zjištění jako v případě řízení o výživné manžela a dále o skutečnostech uvedených v § 760 odst. 2 o. z. Tedy především o době trvání manželství, době uplynuvší od rozvodu, možnostech oprávněného se sám živit, případně o jednání vůči relevantním osobám, které by bylo blízké svou povahou trestnému činu. V případě uplatnění nároku na tzv. sankční výživné bude navíc nezbytné zjištění, zda se oprávněný nedopustil jednání majícího znaky domácího násilí, zda oprávněnému rozvodem vznikla závažná újma a zda rozvrat manželství oprávněný převážně nezapříčinil, anebo zda s rozvodem manželství nesouhlasil.[2] Řada skutkových zjištění v tomto kontextu přitom může být významná i pro řízení o rozvod. Ani v tomto případě nevyjasněná povaha řízení o rozvod manželství nemusí fakticky spojení věcí bránit. Co do zjišťování rozvratu manželství a jeho příčin se uplatní modifikovaná projednací zásada, zatímco pro ostatní tvrzení a označení důkazů se použijí standardní pravidla sporných řízení. Výše v textu věnovanému výživnému mezi manžely jsme vysvětlili, jak je možné se vypořádat s odlišnostmi pravidel koncentrace řízení. Tam uvedené platí i pro výživné rozvedeného manžela.

Obě řízení se týkají stejných účastníků, věci spolu zároveň přinejmenším částečně skutkově souvisí. Obdobně jako v případě výživného mezi manžely i zde může spojení věci s řízením o rozvod manželství vést k větší hospodárnosti řízení. Stávající právní úprava podle nás spojení těchto věcí umožňuje, prakticky bude ale nutné v řízení nejprve pravomocně rozhodnout (částečným) rozsudkem o rozvodu manželství a teprve poté rozhodovat o nároku na výživné rozvedeného manžela. Vhodně provedená novelizace o. z. by případně umožnila rozhodnout o výživném rozvedeného manžela zároveň s rozvodem manželství.

Vypořádání společného jmění manželů

Se zánikem manželství rozvodem se standardně pojí zánik společného jmění manželů a navazující potřeba jeho vypořádání ve smyslu § 736 a násl. o. z. Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud, a to podle stavu, kdy nastaly účinky zániku společného jmění.

Pro řízení o vypořádání společného jmění manželů stanoví § 88 o. s. ř. výlučnou příslušnost soudu, který rozhodoval o rozvodu manželství. Věcně příslušné jsou podle § 9 odst. 1 o. s. ř. okresní soudy a v souladu s § 36a o. s. ř. rozhoduje samosoudce. Z hlediska příslušnosti proto spojení s řízením o rozvod manželství nic nebrání. 

Řízení o vypořádání společného jmění manželů je sporné řízení upravené v o. s. ř. Jeho účastníky jsou proto manželé, jejichž společné jmění je vypořádáváno.[3] Okruh účastníků se tedy shoduje s řízením o rozvod manželství. 

Pro úvahy o spojení věcí je důležité zdůraznit, že účinky zániku společného jmění nastanou až právní mocí výroku o rozvodu manželství. Proto je dle stávající úpravy vyloučeno současné rozhodnutí o rozvodu spolu s vypořádáním společného jmění manželů. Praktické potíže by mimo jiné přinášelo přesné vymezení předmětu vypořádání a stanovení jeho hodnoty k okamžiku zániku SJM. Případné spojení vypořádání společného jmění manželů s rozvodem do jednoho řízení tím není předem vyloučeno, ale vyžadovalo by za běžného běhu věcí nejprve rozhodnutí o rozvodu a teprve po právní moci tohoto rozhodnutí i rozhodnutí o vypořádání SJM. Pouze ve výjimečných situacích, kdy k zániku společného jmění (a jeho nevypořádání) došlo již dříve, před rozvodem manželství (např. pro prohlášení konkursu podle § 268 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, nebo zrušením společného jmění rozhodnutím soudu podle § 724 o. z.), by nebyl v současném rozhodnutí o vypořádání SJM i o rozvodu praktický problém. Skutková zjištění učiněná v řízení o rozvod manželství, a případně dalších souvisejících věcech, mohou být pro vypořádání SJM významná zejména pro způsob vypořádání SJM, a to především v kontextu § 742 odst. 1 písm. d), e) nebo d) o. z. Zároveň např. pro rozhodování o výživném rozvedeného manžela může být důležitý způsob vypořádání SJM, neboť přímo ovlivní majetkové poměry každého z manželů.

Řízení o rozvod manželství a o vypořádání SJM jsou v kontextu podmínek § 112 o. s. ř. řízeními týkajícími se stejných účastníků ve věcech, které spolu přinejmenším částečně skutkově souvisí. Stávající právní úprava spojení těchto věcí proto nebrání, bylo by však nutné v řízení nejprve pravomocně rozhodnout (částečným) rozsudkem o rozvodu manželství, a teprve poté o vypořádání SJM. De lege ferenda je možné zvážit doplnění závažných důvodů pro zrušení SJM soudem dle § 724 odst. 2 o. z. tak, aby zahrnovaly i situace, kdy některý z manželů opustí rodinnou domácnost v úmyslu učinit tak trvale a manželé začnou hospodařit odděleně. Současná judikatura totiž takovou skutečnost samu o sobě za důvod pro zrušení SJM nepovažuje.[4] Uvažovaná změna by mohla přinášet řadu výhod, jejichž pečlivý rozbor by šel nad rámec tohoto příspěvku. Alespoň stručně shrňme, že by to umožnilo brzy po ukončení společného soužití na základě prokázání poměrně jednoduchých skutkových okolností dosáhnout zrušení SJM a otevřít možnost jeho vypořádání.

Závěr 

Z výše provedeného rozboru plyne, že základními překážkami pro spojení věcí souvisejících s rozvodem manželství na základě § 112 odst. 1 o. s. ř. dle současné teorie a praxe mohou být především:

  • nevyjasněná povaha řízení o rozvod manželství (tj. zda se v případě rozvodu dle § 755 o. z. se zjišťováním příčin rozvratu jedná o sporné, nebo o nesporné řízení) ve spojení s tím, že některá řízení věcně související s rozvodem jsou zjevně nespornými řízeními (např. úprava poměrů ke společným nezletilým dětem) a některá řízeními spornými(např. výživné mezi manžely);
  • to, že hmotněprávním předpokladem pro uplatnění některých nároků mezi bývalými manžely je pravomocný rozvod manželství (např. výživné rozvedeného manžela, soudní vypořádání SJM).

Věříme, že jsme na přechozích řádcích přednesli přesvědčivé argumenty, že přinejmenším u řízení, která jsou jednoznačně sporná, však faktické rozdíly v procesních pravidlech ovládajících tato řízení v porovnání s řízením o rozvod manželství nepředstavují překážku bránící spojení.

Také skutečnost, že pravomocný rozvod manželství je hmotněprávním předpokladem pro úspěšné uplatnění nároků v některých věcech, není nutně překážkou spojení. Bylo by však za stávající právní úpravy nejprve nutné pravomocně rozhodnout částečným rozsudkem podle § 152 odst. 2 o. s. ř. o rozvodu a teprve po právní moci tohoto rozhodnutí o navazujících věcech. Potřeba takového postupu však může stírat výhody, které má spojení věcí z pohledu procesní ekonomie přinášet.

S rozpadem vztahu manželů a jejich rozvodem souvisí také řada dalších věcí, které jsme v našem příspěvku detailněji nerozebírali, a přesto by bylo možné o jejich spojení s řízením o rozvod manželství rovněž uvažovat. Z těch, u kterých není pravomocný rozvod manželství hmotněprávním předpokladem uplatnění nároku v soudním řízení, jde např. o nárok na příspěvek na potřeby rodinné domácnosti podle § 690 nebo § 691 odst. 2 o. z., nárok na vydání věcí z obvyklého vybavení rodinné domácnosti dle § 699 o. z., nahrazení souhlasu manžela ve věcech správy SJM ve smyslu § 714 odst. 1 o. z. nebo zrušení či zúžení SJM soudním rozhodnutím dle § 724 o. z. Z procesního pohledu pro tato řízení platí stejné závěry jako pro řízení o výživné manžela, a jejich spojení s řízením o rozvod je proto dle našeho názoru bez problému možné.

Stručně shrnuto by postup v řízení, ve kterém by byly věci spojeny, mohl vypadat následujícím způsobem. Před prvním jednáním soud využije pro jeho přípravu ve vhodném rozsahu postup podle § 114a a 114b o. s. ř. Na prvním jednání by soud provedl výslech manželů, případně další dokazování v rozsahu potřebném pro to, aby bylo možné učinit skutková zjištění k rozvratu manželství a jeho příčinám. Následně by soud mohl rozhodnout částečným rozsudkem o rozvodu manželství, případně o jiném postupu (např. o klidu řízení dle § 392 z. ř. s.). Co do dalších částí předmětu řízení, pro které hmotněprávním předpokladem nároku není rozvod manželství (např. výživné mezi manžely), by soud mohl provést na prvním jednání koncentraci ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., a případně o uplatněných nárocích dokonce meritorně rozhodnout, případně ve vhodných situa­cích koncentraci odložit dle § 118b odst. 3 o. s. ř. na později. V dalším průběhu řízení před soudem prvního stupně by soud učinil skutková zjištění potřebná pro rozhodnutí o dalších částech řízení a po pravomocném rozhodnutí o rozvodu manželství by také odpadla překážka bránící rozhodnutí o nárocích vázaných právě na samotný rozvod.

De lege ferenda bychom považovali za přínosné, aby zákonodárce výslovně připustil možnost spojení věcí souvisejících s rozvodem manželství do jednoho řízení, a to konkrétním výčtem, obdobně jako to činí např. německý zákonodárce v § 137 FamFG. Tím by byla jednoznačně překlenuta nejistota pramenící z nevyjasněné povahy řízení o rozvod manželství se zjišťováním příčin rozvratu manželství. Zároveň se kloníme k tomu, aby spojení řízení bylo fakultativní, a nikoliv obligatorní (na rozdíl např. od úpravy § 422 z. ř. s.), neboť okolnosti týkající se různých manželských párů mohou být diametrálně odlišné a v optimálním případě by mělo být spojení věcí především důsledkem procesní aktivity účastníků řízení – rozvádějících se manželů. Hospodárnosti řízení by také mohlo prospět, pokud by zákonodárce výslovně připustil možnost rozhodnout zároveň s rozvodem manželství i o výživném rozvedeného manžela.

Zda je vhodné spojení řízení o úpravě poměrů ke společným nezletilým dětem pro dobu po rozvodu s řízením o rozvod manželství a dalšími souvisejícími věcmi, zůstává otázkou, na kterou v tomto příspěvku neposkytneme jednoznačnou odpověď. Z procesního hlediska jsou z našeho pohledu rozdíly mezi těmito řízeními výraznější než mezi řízením o rozvod manželství a spornými řízeními. Byť tyto rozdíly nejsou prakticky nepřekonatelné, bylo by v každém případě vhodné, aby z důvodu ochrany zájmů nezletilého dítěte při případném spojování bylo „hlavním“ řízením řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti, a právě s ním byla případně další řízení spojena, nikoliv naopak. 

Článek byl publikován v Advokátním deníku.


[1] Blíže viz M. Hrušáková, M. Kornel: § 762 [Tzv. sankční výživné], in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol., op. cit. sub 27, str. 445.

[2] Tamtéž.

[3] Blíže např. J. Psutka: § 740 [Vypořádání rozhodnutím soudu], in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol., op. cit. sub 27, str. 323 a násl.

[4]  Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 373/2015, podle kterého „Samotné oddělené soužití manželů a nezájem o další zachování manželství, jenž je navenek demonstrován probíhajícím rozvodovým řízením, nejsou skutečnostmi, jež by samy o sobě představovaly vážný důvod pro zúžení či zrušení SJM. K nim musí přistoupit skutečnost další, která je svou intenzitou způsobilá ovlivnit manželské majetkové společenství (…),“ nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3575/2020, který doplňuje, že takové další skutečnosti mohou být např. neshody na podstatných záležitostech hospodaření se společnými věcmi ve spojení se znemožněním toho, aby druhý manžel nakládal se společnými finančními prostředky.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články