Úvodní poznámky

Téma svěřenského fondu nadále silně rezonuje českou právnickou obcí. Přestože už uběh­la určitá doba od chvíle, kdy se tento fenomén stal součástí našeho právního řádu, koncept „odděleného a nezávislého vlastnictví vyčleněného majetku“, zakotvený v § 1448 odst. 2 občanského zákoníku (dále „o. z.“), přináší řadu teoretických otázek a v praxi s nimi spojené aplikační nejasnosti. Svěřenský fond jako právní institut není snadné definovat, a proto se ani zákon o jeho definici nepokouší. Přinejmenším se však již prosadil názor, potvr­zený i rozhodovací praxí českých soudů,[1] že svěřenský fond není právnickou osobou.[2]

Jisté také je že svébytný Lepaulleův koncept bezsubjektového vlastnictví zná v součas­né době dále už jen občanský zákoník používaný v kanadské provincii Quebec (dále také jen „CCQ“), odkud byl do naší právní úpravy importován. Jméno francouzského právního komparatisty Lepaullea, který je považován za otce quebecké verze trustu, bývá v naší od­borné literatuře zabývající se svěřenským fondem nezřídka skloňováno. A v zásadě nejsou vyjadřovány ani pochybnosti o tom, že právní technika „přivlastnění“ majetku k účelu, která formuje autonomní jmění a tvoří základní konstrukční prvek quebecké fiducie, dala podobu i našemu svěřenskému fondu.

Na druhé straně se nelze ubránit dojmu, že význam quebecké předlohy a zkušenosti je některými českými autory úmyslně vytěsňován ve snaze nasměrovat svěřenský fond do blízké paralely se zaužívaným a familiárním konstruktem právnické osoby, a tedy do míst, kde podle rozhodnutí českého zákonodárce být nemá. Již poměrně záhy po přijetí občanského zákoníku se vyrojily závěry o rozdílném koncepčním zázemí a ukotvení vzorové quebecké úpravy[3] a postupně se v části právní teorie rozvinula názorová představa o příbuzenském sepětí svěřenského fondu s fundacemi.

Tím byl quebecký model, aniž by byl podrobněji analyzován, prakticky odložen stranou a ve vztahu k řešení právních otázek spojených se svěřenským fondem se začaly prosa­zovat alternativní výkladové přístupy, opřené paradoxně o exkurz k úpravám cizorodých a s naším svěřenským fondem nesourodých právních struktur.

Česká právní úprava svěřenského fondu, která z velké části kopíruje ustanovení que­beckého občanského zákoníku o fiducii, je jedinečná. Nedává příliš smysl ji prezentovat a interpretovat na pozadí právních úprav, které jsou naší právní tradici sice bližší než smíšený právní systém Quebecu, avšak při právní transplantaci trustu common law se buď inspirovaly technikami fiduciárního uspořádání typicky používanými v kontinentální Evropě, anebo se rozhodly kodifikovat pravou techniku anglického trustu, jak je tomu v lichtenštejnskému právu.[4]

Autoři zastávající tezi, že fundace a svěřenské fondy mají srovnatelné koncepční a funkční nastavení, podle mého soudu nedůvodně přehlížejí jejich zásadní odlišnosti, které rozhodně nemají jen doktrinální povahu. Ačkoli se také důrazně staví proti názoru, že svěřenský fond je právnickou osobou, a jako jistý obhajují fakt, že české soukromé prá­vo připouští podle quebeckého vzoru existenci „autonomního jmění“, tuto klíčovou debatu o právní (ne)subjektivitě svěřenského fondu vzápětí negují, když jí přisuzují pouze akademický rozměr a mizivý praktický význam.[5]

I když nepopírají, že ve shodě s quebeckou předlohou byl do českého práva přenesen revoluční koncept vyčleněného majetku, k němuž nikdo nemá vlastnická práva, ve svých úvahách zároveň vyzývají k nepřeceňování významu, který je připisován právní osobnos­ti, čímž v podstatě celý převzatý koncept nezávislého vlastnictví devalvují a v rozporu s přijatým legislativním řešením svěřenský fond dekonstruují a uměle zatlačují pod vliv fundačního práva.

Ve směšování institutu svěřenského fondu s právem fundací spatřuji jeho odklánění od jeho opravdové právní povahy.[6] Při analogickém uplatňování pravidel fundačního práva na svěřenské fondy hrozí nebezpečí, že dojde k denaturaci svěřenského fondu a že cíl zákonodárce integrovat do naší právní úpravy funkční ekvivalent trustu bude znehodnocen. Svěřenský fond byl do českého právního řádu zaveden po vzoru fiducie quebeckého práva jako zcela unikátní institut s relativně komplexní a na míru ušitou právní úpravou a se sobě vlastními výkladovými principy a pravidly fungování, který je v občanském zá­koníku jak systematicky, tak konceptuálně oddělen od jiných institutů.

Cílem následujícího příspěvku je jednak vysvětlit, že česká i quebecká úprava svěřenského fondu, respektive fiducie je zasazena do stejného ideového a koncepčního rámce, jednak také ale ukázat, že v obou dvou kodexech koncept nezávislého vlastnictví shodně naráží do jistých axiomatických principů prostupujících soukromým právem, které jsou projevem jeho tradičně dominujícího subjektivistického charakteru.

Také české právo stojí nepochybně na klasickém principu, že jmění je spojeno s osobou a že každá osoba má jedno jmění, které zásadně nemůže být rozděleno. Potud jsou si oba komparované systémy rovny a navzdory rozdílným historickým právním kořenům, geografickým faktorům a externím vlivům, které je formovaly, si v tomto ohledu nejsou nic dlužny. Rovněž zmínka o významu „středoevropského“ pojetí jednotného vlastnictví[7] je z hlediska nalézání možných rozdílů mezi českým a quebeckým občanským zákoníkem zcela bezpředmětná.

V rámci předkládané argumentace je mou snahou zejména upozornit na to, že dovozování analogických souvztažností mezi svěřenským fondem a fundacemi v českém občanském zákoníku je nežádoucí tendencí, která není odůvodněná vzhledem k potřebě zachovat povahu svěřenského fondu jako fundamentálního právního institutu. Není ospravedlnitelná sdílením nesprávných poznatků týkajících se převzaté quebecké práv­ní úpravy, ani paušalizujícími závěry o ohýbání transponovaného konceptu pod tíhou kulturní tradice přijímajícího organismu.[8]

1. Quebecký model – obecná východiska transponované právní úpravy

Snaha prolnout svěřenský fond se strukturami fundačního typu upravenými v části prv­ní občanského zákoníku v rámci práva osob se rozchází s rozhodnutím zákonodárce in­korporovat do českého právního řádu techniku, která se „jevila jako nejvhodnější řešení“[9] a jinde se osvědčila jako ideální způsob pro přizpůsobení myšlenky tradičního institutu trustu požadavkům kontinentálního práva.

Nesporným faktem je, že vzorovou předlohou pro svěřenský fond byla právní úprava fiducie obsažená v platném quebeckém občanském zákoníku, který taktéž – avšak o mnoho let dříve než český občanský zákoník - prošel významnou legislativní reformou.[10] Právě fiducie stála v popředí revizních prací na nové kodifikaci občanského práva v Quebecu, které byly vedeny záměrem objasnit její právní povahu a ukončit spory týkající se otázky, kdo je vlastníkem majetku ve fiducii.[11]

V této souvislosti dodejme, že i v quebecké úpravě je vlastnické právo tradičně pojímáno jako co možná nejširší moc nad věcí (pleina in re potestas),[12] tedy tak, jak k němu přistupuje český občanský zákoník (srov. § 1012 o. z.). Bylo již vysvětleno,[13] že kontinentální dogma o unitárním vlastnickém právu není v quebeckém občanském zákoníku na­ rušeno ani v čl. 2 al. 2, ani v čl. 915 CCQ, protože v příslušných článcích se nijak nemluví o podstatě vlastnického práva, natož o tom, že vlastnické právo může být rozděleno.

Idea duality vlastnictví známá v common law nebyla nikdy kompatibilní s quebec­kým právem.[14] I po rekodifikaci, která v roce 1991 zavedla koncept majetku bez vlastníka, nikoli však bez pána, zná quebecký občanský zákoník, stejně jako český, nadále jediné vlastnické právo pojímané jako nejkompletnější a nejširší možné věcné právo („le droit de propriété constitue le droit réel le plus complet“).[15] Je nutné připomenout, že navzdory bezprostřednímu a nevyhnutelnému působení common law na právní systém Quebecu si majetkové právo v této oblasti udrželo svůj kontinentální ráz. Je vystavěno na římskoprávních základech[16] a potud se slučuje s naší právní tradicí a s naším chápáním práva.

Skutečnost, že je quebecká fiducie zasazena do systému, který se řadí k tzv. smíšeným právním řádům, proto nebrání její implementaci do českého právního systému a není dů­vodem, proč by měl být převzatý novátorský koncept v jeho ryzí podobě a priori odmítán a násilně překrucován. Mnohaletý právní vývoj v jurisdikci, která má jedinečnou zkuše­nost s objevováním optimálního nástroje, jenž by dokázal uspokojit naléhavou poptávku po nalezení plně funkčního ekvivalentu trustu, ale zároveň by odpovídal kontinentálním právním principům, byly českému zákonodárci naopak nejlepší inspirací, aby obohatil občanský zákoník o zcela nový fenomén a učinil z něj v celoevropském měřítku právní unikát.

Český svěřenský fond tak v zásadě kopíruje model, který má kontinentální základ, ale zároveň nenásleduje přístup obvyklý v kontinentální Evropě při recepci anglického trustu, spočívající v moderní adaptaci římskoprávního institutu fiducia.[17] Jak bude dále podrob­něji vysvětleno, quebecká fiducie není anglosaským trustem, ale není ani fiducií podle francouzského práva. Jakkoli bylo quebecké právo ovlivněno působením francouzské právní tradice a francouzským právním myšlením, quebecká fiducie není francouzskou fiducií.

V kontextu představ jiných autorů o přiblížení českého svěřenského fondu k právnic­kým osobám, zejména fundacím, je tudíž nutné korigovat jejich tvrzení, že quebecká fi­ducie je nástrojem principiálně smluvního – a tedy v porovnání s naším svěřenským fon­dem rozdílného – charakteru.[18]

Zjevným omezením, s nímž se potýká a tuzemská právní nauka a praxe, je ztížená do­stupnost zdrojů quebecké literatury. Tento handicap je však pouze relativní a rozhodně se nesmí stát důvodem či přímo záminkou k deformování skutečné podstaty svěřenského fondu, který byl do českého občanského zákoníku po vzoru quebecké předlohy zaveden jako zcela výjimečný právní institut. Nalezení místa svěřenského fondu v širším kontextu českého soukromoprávního rámce musí na prvním místě předcházet opravdové poznání transponovaného quebeckého modelu, nikoli jeho záměrné přehlížení a odmítání s pou­kazem na působení síly zdejších historických právních kořenů a vlivu rakouské právní tradice.

Především považuji za důležité vymezit se proti automatickému zařazování svěřenského fondu do jednolité a blíže nespecifikované kategorie trustových a fundačních struktur a naopak vyzdvihnout unikátnost konceptu autonomního jmění (patrimoine d’affectation), který se stal jak v Quebecu, tak posléze i u nás ideovým a právně­technickým základem nového institutu.

Přitom jedině s využitím relevantních quebeckých doktrinálních pramenů lze dosáhnout objektivního a hlubšího srovnání principů, na kterých je zorganizováno quebecké, respektive české právo, a s tím i související zohlednění motivů a důsledků kodifikace odděleného a nezávislého vlastnictví v systémech založených shodně na primární úloze subjektu práva a na klasické teorii spojení vlastníka s majetkem.

2. Svěřenský fond jako právní uspořádání věcněprávního charakteru

Svěřenský fond evidentně nemá být právnickou osobou, protože zákonodárce svěřenský fond jako právnickou osobu, a to ani za použití právní fikce,[19] neuznal, nýbrž ve shodě se vzorovou quebeckou úpravou ho od právnických osob po právně­technické stránce i v systematice občanského zákoníku viditelně vzdálil.

Použití výrazu „fond“ v názvu institutu, v němž se promítá transpozice quebecké formy trustu, by v nás nemělo evokovat pocit, že svěřenský fond je entitou, kterou je namístě asociovat s právnickými osobami. I ze zvláštních právních předpisů je zřejmé, že na svě­řenský fond je třeba pohlížet jako na právní uspořádání [§ 2 písm. b) zákona o evidenci skutečných majitelů (dále „z. e. s. m.“)],[20] jehož vytvoření s sebou nese zvláštní věcněpráv­ní následky. Proto také je svěřenský fond, nikoli náhodně, zařazen do úpravy absolutních majetkových práv do části třetí občanského zákoníku.

Tímto zvláštním věcněprávním důsledkem je vznik odděleného a nezávislého vlastnictví majetku vyčleněného z vlastnictví zakladatele, jakož i dalšího majetku ve svěřen­ském fondu (§ 1448 odst. 2 o. z.). Zakládá se určitý věcněprávní stav, který působí vůči všem osobám, podobně jako když dochází k převedení věci do vlastnictví jiného nebo když se zřizuje jiné věcné právo ve prospěch určité osoby odlišné od vlastníka. V případě vzniku svěřenského fondu mají však nastalé věcněprávní následky účinky skutečně vůči úplně každému, tedy i vůči zakladateli, svěřenskému správci a obmyšlenému. Z konceptu auto­nomního vlastnictví plyne, že ani jednomu z nich nesvědčí k majetku ve svěřenském fon­du postavení vlastníka ani jiné věcné právo (srov. § 1448 odst. 3 o. z.).

Třebaže se na první pohled může zdát, že svěřenský fond a fundace jsou podobnými právními strukturami, které spojuje shodný znak vyčlenění majetku pro určitý účel, jde ve skutečnosti o dvě různé právní formy, ve kterých se „vyčleňovací“ záměr zakladatele může realizovat. Vytvoření svěřenského fondu není statusovým, ale je věcněprávním ná­sledkem, který je do značné míry srovnatelný se situací zcizení majetku, tedy s převodem vlastnického práva na nového nabyvatele.

Vzniká­-li svěřenský fond pořízením pro případ smrti, pak takto vytvořené právní uspořádání velice nápadně připomíná zřízení svěřenského nástupnictví. Podobá se mu právě svou strukturou, kdy určitá osoba drží a spravuje majetek pro jiného. Právní postavení správce svěřenského fondu a předního dědice v rámci fideikomisární substituce je podobné v tom, že jak svěřenskému správci, tak přednímu dědici náleží výlučný výkon vlastnic­kých práv, nikoli však v plném, ale v omezeném rozsahu. Svěřenský správce formálně sice není vlastníkem, ale de facto stojí na místě, na kterém by jinak stál vlastník, kdyby pro dosažení účelu svěřenského fondu nebylo nutné izolovat beneficiální složku vlastnické­ ho práva od jeho dalších složek. Z faktického pohledu by se dalo i svěřenského správce označit za omezeného vlastníka.

Odmítnout je třeba názor, že požadavek na vydání statutu a dodatečné zavedení evi­dence svěřenských fondů jsou „ingrediencemi“, které posunuly český svěřenský fond blíže k fundacím, respektive právnickým osobám.[21] Přijetí novely občanského zákoníku v roce 2016 nebylo ničím jiným než reakcí na zvyšující se poptávku po zajištění transparentnosti vlastnických vztahů, artikulovanou přijetím v té době nové evropské legislativy na poli boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.[22] Z hlediska koncepčního toto opatření zákonodárce svěřenský fond nikam neposunulo a nic nenasvěd­čuje tomu, že by to mělo být jeho záměrem.

Zajímavostí je, že i v Quebecu některé fiducie podléhají zápisu do veřejné evidence,[23] ačkoli nejsou právnickými osobami a není s nimi tak ani zacházeno, a přestože i na quebeckou fiducii se pro účely některých zvláštních veřejnoprávních zákonů hledí tak, jako kdyby byla právnickou osobou.[24]

Svěřenský fond nemůže být podle platné právní úpravy chápán ani jako nový subjekt práva neboli jakýsi třetí druh subjektu práv a povinností („un nouveau sujet de droit“),[25] neboť český občanský zákoník výslovně potvrzuje, že osoba je buď fyzická, anebo právnická (§ 18 o. z.), přičemž pouze osoba je způsobilá mít práva a pouze osobě mohou být ukládány povinnosti (§ 17 odst. 1 o. z.).

Věta, podle níž práva a povinnosti mohou náležet jen osobě, má zcela jasně odvrátit možné spekulace nad tím, zda svěřenský fond je či není nadán právní subjektivitou. Zá­roveň ovšem otevírá jiné problémy, na které dost možná nebylo při transpozici ojedinělé formy trust-like struktury z quebecké právní úpravy pamatováno. Nezodpovídá totiž zřetelně klíčovou otázku, zda také český občanský zákoník – podle quebeckého vzoru – při­ pouští, aby určitá práva existovala tak, aniž by někomu patřila jako jeho vlastní subjektiv­ní práva.[26]

3. Povaha vlastnických práv k věcem ve svěřenském fondu

Z hlediska posouzení, nakolik se český koncept svěřenského fondu shoduje s quebeckým modelem trustu, je důležité se vypořádat se sdělením zákonodárce obsaženým v § 17 o. z., které na první pohled naznačuje, že práva a povinnosti jsou vždy subjektivní a nikdy ne­ mohou být autonomními právy a autonomními povinnostmi. Pokud by tomu tak opravdu bylo, nemohl by se prosadit již víceméně ustálený závěr, ke kterému se kloní i české soudy, že majetek ve svěřenském fondu je majetkem bez vlastníka, a nebylo by možné dovozovat, že svěřenský fond tvoří podle quebeckého vzoru autonomní vlastnictví, respektive jmění.

Jakoby se náš zákonodárce až příliš soustředil na to, aby zdůraznil, že svěřenský fond nemá právní osobnost, když nakonec opomněl jasně vysvětlit, v čem spočívá podstata nezávislého vlastnictví a jakou povahu mají práva a povinnosti týkající se majetku ve svěřenském fondu. A jakoby se i česká právní teorie a judikatura spokojila s prostým závěrem, že svěřenský fond není právnickou osobou, že je entitou bez právní subjektivity a že ho tvoří autonomní vlastnictví vyčleněného majetku.[27]

Připustíme­-li ovšem, že majetek ve svěřenském fondu je autonomním majetkem bez vlastníka, že nikomu nepatří a přitom není věcí ničí, pak je nutné se přenést přes § 17 o. z., ze kterého plyne, že každé právo a každá povinnost se vždy přičítá nějaké osobě. Je nasnadě použít zdánlivě jednoduchý argument, že pokud subjektem práv k majetku ve svěřenském fondu nemůže být sám svěřenský fond, nezbývá jiné vysvětlení než to, že tato práva náleží svěřenskému správci.

Aplikovatelnost § 17 odst. 2 o. z. na svěřenské fondy již potvrdil Nejvyšší soud, příleži­tost k vysvětlení povahy vlastnických práv k majetku ve svěřenském fondu však nevyužil. Ve svém rozhodnutí[28] se opřel o komentářovou literaturu, která poskytuje jen velmi kostr­baté zdůvodnění, že „oprávnění a povinnosti týkající se majetku ve svěřenském fondu jsou fakticky rozděleny mezi samotný majetek ve svěřenském fondu, svěřenský fond, svěřenské- ho správce, případně další osoby“.[29]

Je tedy možné tvrdit, že vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu jsou tzv. bez­subjektovými právy (droits sans sujet / rights without holders), tj. přesně takovými, jaký­ mi je vybaven quebecký trust?[30] A pokud ano, lze jejich přítomnost smysluplně obhájit ve světle § 17 o. z.? Nenasvědčuje znění této základní normy spíše tomu, že jsou subjektivní­ mi vlastnickými právy svěřenského správce, pakliže tedy tvrdíme, že tato práva svěřen­skému správci podle povahy právního případu náleží, a proto se mu přičítají?

Hovoříme­-li v této souvislosti o „bezsubjektových“ právech, nelze se ztotožnit s výkladem, že režim autonomního vlastnictví je pouze jedním z dalších příkladů existence práv bez subjektu, jako je tomu například v případě práv nascitura nebo v případě historické­ ho konceptu tzv. ležící pozůstalosti.[31] Zatímco zmíněné instituty jsou založeny na určité, zákonem stanovené fikci existence subjektu, který je držitelem svých práv, koncept odděleného a nezávislého vlastnictví na takové právní fikci postaven není. Jisté je to, že v případě svěřenského fondu občanský zákoník nefinguje existenci subjektu práva, respektive právní osobnosti a nefinguje ani existenci subjektivních práv jako těch, která reálně nemají subjekt jako svého nositele.

Pokud uvažujeme o tom, že svěřenský fond tvoří autonomní jmění a že kopíruje kon­cepční východisko quebeckého trustu, pak na straně svěřenského fondu žádný subjekt, a to ani fiktivní, nehledáme. Nesnažíme si ani představit, že svěřenský fond je osobou, která je způsobilá mít práva a je způsobilá mít povinnosti. Zkoumáme, zda práva, která vykonává svěřenský správce na účet svěřenského fondu, jsou autonomními právy, tedy právy, která nikdo (a to ani fiktivně) nemá, respektive nedrží jako svá vlastní subjektivní práva.

Práva nascitura popravdě řečeno nemají charakter práv autonomních / bezsubjekto­vých, neboť subjekt mají, třebaže fingovaný. Hledí­-li se na počaté dítě jako na již narozené (srov. § 25 o. z.), hledí se na něj jako na osobu v právním smyslu způsobilou mít subjektiv­ ní občanská práva a vykonávat je pro sebe, ve svém vlastním zájmu. Zavádějící je rovněž uvádění analogických souvislostí mezi konceptem autonomního vlastnictví a ležící po­zůstalostí (hereditas iacens).[32] Na ležící pozůstalost se hledělo tak, jako by tu stále byl subjekt, respektive tak, jako kdyby pozůstalost byla nadále v držení zemřelého (§ 547 ABGB).[33] Idea autonomního vlastnictví bez vlastníka však nemá nic společného s vytvářením fikce existence nositele subjektivních práv a povinností. Je postavena na opačném před­ pokladu, že práva nejsou nutně subjektivními právy vykonávanými v zájmu jejich nosi­ tele, ale mohou existovat také bez nositele a být vykonávána pouhým správcem se zvlášť k tomuto účelu přidělenými pravomocemi.[34]

Proto abychom mohli s jistotou určit, že svěřenský fond plně odpovídá konceptu que­beckého trustu, musíme na prvním místě najít dostatečnou podporu pro závěr, že také v českém soukromém právu došlo k určitému narušení klasického chápání subjektivních práv. Musíme umět vysvětlit, proč i v našem právu mohou majetková práva existovat dvo­jím způsobem, tedy tak, jak tvrdil Lepaulle: práva buď patří osobě, anebo jsou přivlastněna k účelu („[…] ou ils appartiennent à un sujet de droit, ou bien ils sont affectés[…]“).[35]

Český občanský zákoník však neobsahuje ustanovení, jako je čl. 915 CCQ,[36] který je v podstatě parafrází Lepaulleových slov a průkaznou indicií, že do quebeckého občanského zákoníku byla integrována jeho vize jmění nezávislého na jakémkoli subjektu prá­va. Na druhou stranu se nezdá být pravděpodobné, že by si náš zákonodárce neuvědo­moval důsledky spojené s převzetím konceptu majetku bez vlastníka z quebecké úpravy a nezdá se, že by chtěl koncepční nastavení svěřenského fondu změnit. Zejména když dal po vzoru čl. 1261 CCQ nepochybně najevo, že majetek ve svěřenském fondu není vlastnic­ tvím správce, není vlastnictvím zakladatele a není ani vlastnictvím obmyšleného (§ 1448 odst. 3 o. z.). A protože svěřenský fond není právnickou osobou, nemůže být ani vlastnictvím svěřenského fondu. Komu tedy pak tento „oddělený a nezávislý“ majetek patří?

Naskýtá se jediná možná odpověď. Majetek ve svěřenském fondu nepatří nikomu. Ni­kdo ho nemá jako své vlastnictví, není vlastnictvím osoby (srov. § 1011 o. z.), avšak podstata vlastnického práva je zachována. Vlastnická práva nadále lpí na věcech vyčleněných do svěřenského fondu, nezanikají a nepřestávají být věcnými právy. Existují, neboť zákon i výslovně předpokládá, že vlastnická práva k majetku (jednotlivým věcem – viz zásada singularizace věcných práv) ve svěřenském fondu jsou vykonávána (§ 1448 odst. 3 o. z.).

Zároveň nelze ale říct, že „majetek ve svěřenském fondu je svůj vlastní vlastník, aniž by jeho subjektivita byla prohlášena zákonem“.[37] Taková věta nedává smysl. Opět se hodí upozornit, že v případě konceptu autonomního jmění právní subjektivitu, respektive vlastníka nepostrádáme. A především, že s konceptem autonomního jmění se k právní subjektivitě ani nepřibližujeme. Majetek nemůže sám sebe vlastnit právě proto, že práva (vlastnická) může mít pouze osoba (§ 17 odst. 1 o. z.).

Otázkou není, jestli majetek může, nebo nemůže být svým vlastním vlastníkem (s jakou­ si skrytou a neprohlášenou právní subjektivitou). Otázku je třeba položit si jinak. Vyplý­vá z nějakého ustanovení českého občanského zákoníku, že práva v každé situaci nutně někdo musí mít ve smyslu § 15 o. z.?

Bezesporu to platí o osobních právech, která jsou imanentně spojena s osobou, typicky o osobnostních právech týkajících se osobnosti člověka (§ 81 a násl. o. z.). Práva, jejichž předmětem jsou osobnostní statky, nikdy nemohou být „bezsubjektovými“ právy, neboť z povahy věci musí mít nositele, a to dokonce specificky pouze člověka jako nositele. Tedy o osobních právech lze jistě prohlásit, že je někdo – osoba – musí mít. Určuje však občanský zákoník, že také existence majetkových práv a povinností je podmíněna existencí právní osobnosti? Je někde stanoveno, že majetek musí někomu jako vlastníkovi (třebas i fingovanému nositeli způsobilosti k právům a povinnostem) patřit?

Jednoznačný argument, který by vyvracel obecně rozšířenou tezi, že nezávislé vlastnictví ve smyslu § 1448 o. z. a v intencích quebecké předlohy je vlastnictvím bez vlastníka, v zákoně nenacházíme. Předpoklad, že české soukromé právo zná i po rekodifikaci z roku 2012 jedno jediné, subjektivistické majetkové paradigma, nelze opřít o neúplné definice pojmů vlastnictví, jmění a majetek v § 495 a § 1011 o. z.[38] A jako by si náš zákonodárce nechal pootevřené dveře také v § 17 o. z. a v tichosti připustil, že určitá práva mohou existovat i bez nositele.

Lze tedy skutečně potvrdit, že podle českého občanského zákoníku nemusí být soukromá práva za každých okolností subjektivní a že některá mohou být „přivlastněna“ k účelu („appropriated to a purpose“)? Lze také ve vztahu k českému občanskému záko­níku a s odvoláním na Lepaullea napevno prohlásit, že osoba, respektive právní osobnost již není jediným ohniskem pomyslné elipsy, která obepíná systém soukromých práv? K tomu srov. P. Lepaulle:

„Rights have two ways of being: either they belong to a legal person, or they are affected, so that legal person and affectation are like two foci of the ellipse that encloses the whole juridical plan.“[39]

Domnívám se, že základní norma § 17o. z. se o povaze práv a povinností v občanském zákoníku zkrátka nevyjadřuje. Přítomnost „bezsubjektových“ práv ve výše uvedeném smyslu ovšem nevylučuje. Jejím účelem je čistě jen stanovit, že způsobilost k právům a povin­nostem se pojí výlučně s konceptem fyzické a právnické osoby a že tedy svěřenský fond, který osobou není, nemůže mít práva a povinnosti („práva může mít pouze osoba“).

Občanský zákoník nezná nic jako třetí subjekt práva a nerozšiřuje význam právní osobnosti (§ 15 odst. 1 o. z.) i na právní uspořádání, jako je svěřenský fond. Tedy nositelem práv může být jedině osoba, aniž by bylo řečeno, že právo vždy musí mít nositele. Současně se chce ale zdůraznit, že žádné právo ani povinnost ve skutečnosti nikdy nemůže zůstat bez subjektu a musí někomu „náležet“ v tom smyslu, že zde vždycky musí být vůle osoby, která zajistí, že právo bude vykonáno a že povinnost bude splněna.[40] A že tedy i za svěřenským fondem musí stát nějaký subjekt, protože práva, ať už je jejich charakter jakýko­li, musí někdo vykonávat, tj. každé právo musí mít přinejmenším určitého vykonavatele („práva může vykonávat pouze osoba“).

Pouze svěřenský správce (srov. § 1453 o. z.) je skrze svou vůli způsobilý se postarat, že vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu nebudou paralyzována, a pouze po svěřenském správci se lze domáhat, aby splnil povinnost týkající se svěřenského fondu (srov. také § 1466 odst. 2 o. z.). Je­li proto určité právo, např. smlouvou nebo závětí, chybně přiznáno nebo je­li určitá povinnost chybně uložena svěřenskému fondu, který osobou není, přičte se právo, respektive povinnost svěřenskému správci jako tomu, komu podle povahy právního případu náleží (srov. § 17 odst. 2 o. z.).

Stejné řešení, které má vyloučit úvahy, že trust je subjektem práva s právní osobností a že má způsobilost svým vlastním jménem vystupovat v řízení před soudem, se uplat­ňuje v quebeckém právu, dle kterého splnění povinnosti nelze vymáhat po fiducii (jeli­kož není entitou v právu, fyzickou ani právnickou osobou[41]), ale žaloba musí směřovat na osobu správce fiducie z titulu jeho funkce fiduciáře.[42]

Ačkoli quebecké právo přesvědčivěji než český občanský zákoník potvrzuje začlenění teorie o právech, která nikdo „nemá“ jako svá subjektivní práva (viz čl. 915 CCQ), ke správci fiducie také přistupuje jako k subjektu, jemuž se přičítají a na jehož jméno jsou zapsána vlastnická práva k majetku ve fiducii (srov. zejm. čl. 1278 CCQ, který se částečně promítá do § 1456 o. z.).

 Článek byl publikován v časopise Právník č. 7/2025. Pokračování je dostupné zde.

---

[1] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1754/2022, bod 22.

[2] K bližšímu vysvětlení, proč svěřenský fond není právnickou osobou, viz LEDERER, V. Nezávislé vlastnictví jako zvláštní paradigma v quebeckém a českém právu. Bulletin advokacie. 2022, č. 12, s. 30 an.

[3] Viz HAVEL, B. – PIHERA, V. Trust, fiducie, treuhand v Evropě a svěřenství v České republice. Národní zpráva za Českou republiku. In: TICHÝ, L. – RONOVSKÁ, K. – KOCÍ, M. (eds.). Trust a srovnatelné instituty v Evropě. Praha: Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2014, s. 54.

[4] K povaze lichtenštejnského trustu viz SCHURR, F. A. Lichtenštejnské treuhänderschaft jako příklad fungujícího režimu trustu v oblasti kontinentálního práva. In: Trust a srovnatelné instituty v Evropě, 2014, s. 155.

[5] Srov. RONOVSKÁ, K. – PIHERA, V. Nástroje správy rodinného majetku v novém soukromém právu. In: Pocta Jiřímu Spáčilovi. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 285.

[6] K odmítnutí „korporativizace“ či „fundacializace“ institutu svěřenského fondu viz také KOCÍ, M. Svěřenské fondy: Teorie tranzitivního vlastnictví jako léčba zvláštní formy Münchhausenova syndromu v zastoupení. Právní rozhledy. 2022, č. 22, s. 785.

[7] HAVEL, B. Právní osobnost (právní subjektivita) svěřenského fondu ve světle českého občanského zákoníku. In: Trust a srovnatelné instituty v Evropě, s. 205.

[8] Srov. RONOVSKÁ, K. – PIHERA, V. Nástroje správy rodinného majetku v novém soukromém právu, s. 286.

[9] ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 592.

[10] Viz platný quebecký občanský zákoník (Code civil du Québec, L.Q. 1991, c. 64 / Civil Code of Québec, S.Q. 1991, c. 64), přijatý v prosinci roku 1991. V účinnost vstoupil 1. ledna 1994.

[11] „Cet article met fin à la controverse doctrinale et jurisprudentielle quant au sort du droit de propriété des biens trans- férés en fiducie.“ QUÉBEC (PROVINCE). MINISTÈRE DE LA JUSTICE. Code civil du Québec, Commentaires du ministre de la justice et Loi sur l’application de la réforme du Code civil du Québec (extraits). Montréal, Québec: Les Publications DACFO inc., 1993, s. 418.

[12] NORMAND, S. Introduction au droit des biens. 2e édition. Montreal, Québec: Wilson & Lafleur, 2014, s. 84 a 87.

[13] LEDERER, V. Nezávislé vlastnictví jako zvláštní paradigma v quebeckém a českém právu, s. 31.

[14] GRAHAM, P. E. Some Pecularities of the Trusts in Quebec. La Revue du Barreau. 1962, Vol. 22, s. 142.

[15]  Anglo Pacific Group, p.l.c. c. Ernst & Young inc., J.E. 2013-1467, [2013] R.J.Q. 1264, odst. 41.

[16] NORMAND, S. Introduction au droit des biens, s. 7.

[17] CUMYN, M. C. La fiducie du Québec, un modèle imitable? In: TIRARD, J.-M. (dir.). Trust et fiducie: concurrents ou compléments? Actes du colloque tenu à Paris les 13 et 14 juin 2007. Genève: Editions Academy & Finance SA, 2009, s. 85

[18] Srov. RONOVSKÁ, K. – PIHERA, V. Nástroje správy rodinného majetku v novém soukromém právu, s. 286.

[19] Odlišovat je třeba přístup ke svěřenskému fondu ve veřejném právu (srov. § 1 odst. 1 o. z.), kde se pro účely některých zvláštních zákonů (účely daňové, účetní, evidenční) na svěřenský fond pohlíží jako na osobu.

[20] Zákon č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů.

[21] Srov. RONOVSKÁ, K. – PIHERA, V. Nástroje správy rodinného majetku v novém soukromém právu, s. 286.

[22] Viz Důvodová zpráva k zákonu č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony. II. Zvláštní část. K bodu 8 až 10: (§ 1451).

[23] Registrační povinnost se podle zvláštního zákona týká fiducií zřízených za účelem provozování obchodního závodu (les fiducies qui exploitent une entreprise à caractère commercial). K tomu srov. Loi sur la publicité légale des entreprises, L.R.Q., c. P-44.1. (art. 21).

[24] MACDONALD, R. A. The Security Trust: Origins, Principles and Perspectives. In: Conférence Meredith. Les sociétés, les fiducies et les entités hybrides en droit commercial contemporain. Montréal, Cowansville: Éditions Yvon Blais, 1997, s. 190–191. Viz také např. Le Buis c. Québec (Sous-ministre du Revenu), 2005 CanLII 34638 (QC CQ), odst. 35.

[25] K pojetí quebecké fiducie jako nového subjektu práva viz CUMYN, M. C. La fiducie, un nouveau sujet de droit? In: CAPARROS, E. a kol. Mélanges Ernest Caparros. Montréal: Wilson & Lafleur, 2002, s. 131 an.

[26] Srov. POPOVICI, A. Trust in Quebec and Czech Law: Autonomous Patrimonies. European Review of Private Law. 2016, Vol. 24, No. 6, s. 949.

[27] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1754/2022, bod 21.

[28] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1007/2022, bod 24.

[29] Viz HURDÍK, J. Komentář k § 17. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 97.

[30] POPOVICI, A. Trust in Quebec and Czech Law: Autonomous Patrimonies, s. 933.

[31] Srov. KOCÍ, M. Komentář k § 1448. In: ŠVESTKA, J. – DVOŘÁK, J. – FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III (§ 976 až 1474). 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2022, s. 1018.

[32] Srov. PIHERA, V. In: SPÁČIL, J. a kol. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 295, pozn. 728.

[33] Srov. také např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 469/01.

[34] POPOVICI, A. Trusting Patrimonies. In: VALSAN, R. Trusts and Patrimonies. Edinburgh University Press, 2015, s. 218–219.

[35] LEPAULLE, P. Traité théoretique et pratique des trusts en droit interne, en droit fiscal et en droit international privé. Paris: Rousseau & Cie, 1932, s. 50.

[36] „Property belongs to persons or to the State or, in certain cases, is appropriated to a purpose.“

[37] Viz HURDÍK, J. Komentář k § 17. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář, s. 97.

[38] LEDERER, V. Nezávislé vlastnictví jako zvláštní paradigma v quebeckém a českém právu, s. 36.

[39] Anglický překlad viz POPOVICI, A. Trusting Patrimonies, s. 219, pozn. 90.

[40] Viz také LEDERER, V. Fiducie a svěřenský fond. Praha: Wolters Kluwer. 2021, s. 266–267.

[41] „Cette fiducie n’est pas une entité devant la loi, elle n’est ni une personne physique ni une personne morale.“ BEAULNE, J. Droit des fiducies. La collection bleue. Montréal: Wilson & Lafleur, 1998, s. 247.

[42] „Toute action impliquant la Fiducie devait donc être intentée contre les fiduciaires es qualité.“ Viz Château Wilson Inc. c. Fiducie Familiale Pezeyre-Lacroix-Foch, 2003 CanLII 14737 (QC CQ), odst. 22. „Les fiducies n’ont pas la capacité d’agir en justice.“ Viz Levasseur c. 9095-9206 Québec inc., 2009 QCCS 4615 (CanLII), odst. 14. Viz také BOUCHER, V. Fiducie. JurisClasseur Québec. Collection Thema. Montréal, Québec: Lexis-Nexis Canada, 2012, č. 21, s. 1/15.