Možná uvidíme, že stávající odpovědi nevedou k nejrozhodnějšímu řešení konkrétních praktických situací, a že bychom tedy měli hledat řešení trochu odlišná, která praktický život dokáže vyřešit rozumnějším způsobem.
Mé dnešní téma se týká otázky, zda vůbec může existovat nějaká obligace, jejíž stranami budou jednak manželé jako členové určitého manželského majetkového společenství, a jednak jeden z těchto manželů. Stávající přístup se k tomuto pojetí staví spíše negativně. To se netýká jen společného jmění manželů, ale i problematiky podílového spoluvlastnictví, viz judikatura Nejvyššího soudu o možnosti pronájmu společné věci jedním ze spoluvlastníků. Závěr v české judikatuře je takový, že takové obligace v žádném případě nepřipouští. O to zajímavější je pohled do příbuzných právních řádů, které s tím nemají vůbec žádný problém. Myslím, že to je impuls k zamyšlení a k revizi stávající české doktríny. Pojďme si ukázat několik banálních případů, které mohou velmi jednoduše nastat.
Několik příkladů ze života
Máme manžela A, který zdědí milion korun. Částka se tak stává součástí jeho výhradního jmění. Může se dohodnout s druhým manželem, že tyto prostředky poskytne na opravu společného domu s tím, že dům bude po nějaké době pronajímán, bude z toho nějaký zisk. V okamžiku, kdy zisk dosáhne původní investované částky, budou tyto peníze vráceny do jeho výhradního majetku?
Ekonomicky naprosto racionální úvaha. Je ale otázka, zda toto připouští právo. Jestli vůbec právo něco takového zná. Předpokladem je, že existuje obligace, kde na jedné straně máme manžela, který má právo na vrácení investovaných prostředků, podotýkám po dobu trvání manželství, a na druhé straně je manželské společenství. To znamená manželé, členové tohoto společenství, kterým patří dům, do kterého bylo investováno.
Velmi obdobný problém, byť případ vypadá úplně jinak. Představme si manžele, kteří mají společný majetek, například dům. Nepohodnou se, jeden z nich se zblázní a dům podpálí. Můžeme to nějakým způsobem, samozřejmě po dobu trvání manželství, zohlednit? Vzniká právo na náhradu škody manželského společenství na straně vůči manželi-žháři, který dům podpálil?
Představme si, že manžel-žhář, má nějaký rozsáhlý výlučný majetek. Není to jen otázka druhého manžela, který přišel o dům, protože to byl také jeho dům. Je to i otázkou věřitele druhého manžela.
Takže máme manžela-žháře, a máme druhého manžela, který má své věřitele. Z čeho se mohou jeho věřitelé uspokojit? Jednak z výhradního majetku druhého manžela, a dále podle § 732 v určitém rozsahu (podle toho, jestli splní podmínky), i ze společného jmění. Jenže společné jmění není. Dům shořel. Dostane se věřitel druhého manžela na výhradní majetek manžela-žháře? Samozřejmě, že se na něj dostat nemůže, manžel-žhář není jeho dlužník. V okamžiku, kdy ale řekneme, že součástí společného jmění je i pohledávka na náhradu škody vůči manželu-žháři (je to majetková hodnota, dokonce na peněžní plnění, peněžní pohledávka, která je součástí společného jmění), promění se manžel-žhář v poddlužníka a věřitel má možnost se uspokojit vůči manželi-žháři.
Velmi podobný je třetí případ. Jeden z manželů má ve výhradním majetku věc, která by se velmi hodila pro provozování společného podniku obou manželů, závodu, který by byl součástí společného jmění. Dohodnou se, že tuto věc použijí, dají do společného podnikání, ale manžel, kterému věc patří, to nechce zdarma, očekává za to peníze. Otázka zní: je možné, aby jeden z manželů prodal svůj výhradní majetek manželskému majetkovému společenství?
K poslednímu případu, ve kterém je náš problém asi nejočividnější. Představme si banální situaci: jeden z manželů uzavře bez souhlasu druhého smlouvu o úvěru a jsou mu vyplaceny peněžní prostředky. Čí je dluh z úvěru? Samozřejmě manžela, který smlouvu sjednával, protože to byl dluh převzatý právním jednáním přesahujícím běžné každodenní záležitosti a byl bez souhlasu druhého manžela. To znamená, že je to výlučný dluh manžela, který uzavřel smlouvu o úvěru. Čí jsou vyplacené prostředky? Je to majetek získaný za trvání manželství (asi nenajdeme žádnou výluku, kdy majetek získaný za trvání manželství není součástí SJM podle § 709), to znamená, že vyplacené prostředky jsou společné. Co udělá manžel-dlužník? Uloží prostředky na účtu, který je vedený na jméno druhého manžela a přestane dluh splácet. A teď si přestavte tu situaci. Fungující rodina, druhý manžel všechno financuje z prostředků uložených na účtu a věřitel odstoupí od smlouvy, nebo bude z nějakého důvodu požadovat vrácení finančních prostředků. A manžel-dlužník mu řekne – ale já nemám. Věřitel se pak zase bude ptát, z čeho se může uspokojit. Z výhradního majetku manžela-dlužníka? Ten ale nic nemá. Může se uspokojit z majetku společného?
Jen pro ujasnění – představa, že na účtu jsou společné prostředky, je jen ekonomická, s právem nemá nic společného. Prostředky už banka dávno použila bůhví kde, existuje pouze pohledávka z účtu, a podle stávající judikatury Nejvyššího soudu, a ta si myslím, že je správná, je pohledávka součástí výhradního jmění. Druhý manžel nemá právo jakýmkoli způsobem disponovat s účtem, nemá právo zrušit bance příkaz na výplatu finančních prostředků, které jsou výhradním majetkem manžela-nedlužníka.
V našem příkladu se tak dostáváme do situace, kdy máme věřitele, který má svého dlužníka, může se uspokojit z jeho výlučného majetku, může jít také na společný majetek, ale rozhodně nemůže jít na výhradní majetek druhého z manželů. Výhradní majetek je i pohledávka z účtu, pokud je majitelem účtu manžel-nedlužník. A tady vidíme obrovské problémy.
Jak to řeší v zahraničí?
Možná by bylo dobré se podívat do příbuzných právních řádů, které řeší obdobnou situaci, nebo které znají obdobné instituty. V zásadě velmi obdobný problém existuje i u podílového spoluvlastníka jako subjektu určitého majetkového společenství.
Při pohledu do příbuzných právních řádů zjistíme, že v zahraničí nemají vůbec problém s tím, že by na jedné straně obligace byli členové majetkového společenství (jako členové tohoto společenství) a na druhé straně by byl právě jeden člen toho společenství. Vůbec nemají problém s tím, aby měl spoluvlastník pronajatou společnou věc.
Když se nad tím zamyslíme, velmi rozumně to funguje. Představte si, že půjde o bytový dům, který je v podílovém spoluvlastnictví, bude tam deset spoluvlastníků a jeden z nich bude mít pronajatu jednu jednotku, bude mít v užívání jeden byt. Co bychom řekli podle dosavadní judikatury? Nemá tam nájem, má tam dohodu o užívání společné věci. Co je ale klíčové? Je mu poskytovaná ochrana nájemce, kterou může užívat nájemce? Nebo si jednoduše spoluvlastníci dohodu o užívání společné věci změní a pronajmou jednotku někomu úplně jinému? Pronajmou byt třetí osobě a milý spoluvlastníku, vystěhuj se, nejsi nájemce, nemáš ochranu nájemce? Či se budeme škrábat pravou rukou za levým uchem a budeme říkat, že on sice není nájemce, ale analogicky budeme používat tu ochranu i v tomto případě?
V Německu, v Rakousku nebo v Polsku nemají sebemenší problém tyto obligace akceptovat. V okamžiku, kdy je budeme akceptovat i my, a to není primárně otázka zákona, je to otázka dogmatiky, tak nám z ničeho nic budou ty případy fungovat. Z ničeho nic řekneme ano, existuje tady pohledávka manželského majetkového společenství vůči manželovi A, který má peníze na svém účtu, tato pohledávka je součástí SJM, z níž se může uspokojit věřitel podle § 732 a celý systém se nám rozpohybuje. To je hlavní cíl mého příspěvku, připuštění těchto obligací.
Řešení podle stávajícího výkladu
Zkusme se podívat, jestli bychom přece jen nenašli způsob, jak příklady vyřešit. Asi bychom něco vymysleli, zejména v okamžiku, kdy nový občanský zákoník umožňuje vypořádání ex ante, to znamená, že manželé mohou uzavřít dohodu o vypořádání SJM ještě před tím, než dojde k zúžení nebo zániku SJM. Zákon to výslovně připouští, zaplať pánbůh za to.
Mohli bychom tedy říci, že by to byla investice do společné věci. U smluvních závazků by nám to fungovalo, dosáhli bychom stejného efektu. Manžel by chtěl investovat výhradní prostředky do společného SJM a chtěl by mít garantováno, že vynaložené prostředky po určité době dostane zpátky. Jak by to udělal? Asi by uzavřeli nějakou dohodu o modifikaci SJM, budoucího SJM, pro situaci, kdy na účtu z nájemného přibudou nějaké prostředky, současně by uzavřeli dohodu o vypořádání SJM (v případě, že tyto prostředky přestanou být součástí SJM spadají do výhradního vlastnictví jednoho manžela). V případě smluvních obligací bychom zbytečně komplikovanou cestou cíle dosáhli.
V případě mimosmluvních obligací, kdy manžel podpálí společný dům, bychom už něco takového nedokázali. Je otázka, jestli dává smysl, aby to v jednom případě komplikovaně šlo a ve druhém vůbec ne. Podle mě to v žádném případě smysl nedává.
Pojďme se podívat na některé problémy, které vznikají, pokud připustíme tyto obligace.
První otázku jsem už nastínil: jaký může být právní důvod závazku? Pokud připustíme obecně existenci těchto obligací, může být právním důvodem v zásadě cokoli. Může to být smlouva, může to být zákon (typicky nárok na náhradu škody, na bezdůvodné obohacení). Jak se to řešilo dnes? V podstatě se pouze řeklo, že k některým případům, ne ke všem, to je to paradoxní, budeme přihlížet v rámci vypořádání. Ale vypořádání předpokládá, že SJM zanikne, nebo bude zúženo. Za trvání manželství vypořádání asi úplně možné není, leda ve zvláštních případech (např. úpadek jednoho z manželů by se řešil konkurzem, který má za následek zánik SJM, u oddlužení, což je častější případ, už to ovšem neplatí). Stávající právo říká, že se věřitel dostane na své prostředky, případně manžel může po druhém manželovi něco vymoci, jen v případě vypořádávání SJM, což předpokládá, pokud se nedohodnou na zúžení, jeho zánik. Pokud k zániku nedojde, k rozvodu manžele nutit nemůžeme, věřitel má smůlu.
Zajímavé je, že Nejvyšší soud si této problematiky v jednom rozhodnutí byl vědom a postupoval tím způsobem, že řekl: věřitele nemůžeme nechat úplně na holičkách, má právo na uspokojení podle § 320 o. s. ř. (přikázání jiných majetkových hodnot). Rozhodně s ním nepracoval metodou přikázání peněžité pohledávky, o kterou ve skutečnosti jde. Otázka je, jaká jiná majetková hodnota by to podle § 320 o. s. ř. byla? Majetkové právo z vypořádání, to znamená právo na vyplacení vypořádacího podílu? Ale to zase předpokládá vypořádání SJM, tedy stejný problém jako předtím.
Lze tedy říci, že právním důvodem může být jak zákon, tak smlouva. Řešení přes smlouvu bychom dokázali nějak jinak zvládnout, ze zákona bychom to zvládnout nedokázali a vlastně bychom poškodili nedostatečnou ochranou druhého manžela, případně jeho výhradního věřitele.
Splnění závazku a příslušenství
Další otázkou je, z jakého majetku lze závazek splnit. Kdybychom automaticky formálně přebírali § 731 a následující, platilo by, že pokud máme nějakou obligaci, například dluh manžela z majetkového společenství manželů, který je součástí SJM, ve prospěch jednoho z manželů, tak tento dluh, pohledávku tohoto manželského společenství vůči jednomu z manželů (žháře, který podpálil dům), je možné vůči jednomu z manželů podle § 731 uspokojit nejenom z jeho výhradního majetku, ale i ze SJM. Dostali bychom se do absurdní situace, kdy byla pohledávka manželského společenství uspokojována z majetku manželského společenství. To nebude fungovat. Zároveň vidíme, že § 731 a následující primárně řeší vztahy vůči třetím osobám, ne mezi manžely navzájem. Rozumně to může fungovat jedině v případě, že bude pohledávka uspokojena nikoli ze společného, ale pouze z výhradního majetku.
Druhý problém se týká splatnosti úroků z prodlení. Podle mého názoru tady není třeba dělat žádné odlišnosti, to by nedávalo smysl. Pravděpodobně by bylo v rozporu s účelem manželského majetkového společenství, kdybychom řekli, že se platí úroky z prodlení. Právní úprava směřuje k ochraně právního smíru mezi manžely, obdobná myšlenka se nám projevuje na jiných místech v zákoně (například, že v průběhu trvání manželství neběží promlčecí doba mezi manžely). Přesně toto ratio legis právní úpravy dopadá i na otázku úroků. Myslím si proto, že po tuto dobu by neměla být povinnost platit úroky z prodlení.
Pokud bude na jedné straně manželské společenství a na druhé straně jeden z manželů, bude pohledávka nebo dluh buď aktivní, nebo pasivní solidarita. To vyplývá z toho, že práva a povinnosti tvoří součást SJM a manželé odpovídají ze společného jmění. Jak se solidaritou naložit?
Asi víme všichni, že jsou dva základní přístupy k solidaritě, jednomu říkáme teorie plurality, druhému teorie jednoty. V naší diskuzi zatím v obecné rovině převažuje názor, a ten si myslím je v zásadě správný, že se má uplatňovat teorie plurality. Co to znamená? Mám-li solidaritu, třeba pasivní solidaritu dlužnickou, znamená pasivní solidarita, že každý dlužník má svůj dluh. Není to jen o tom, že by to byl jeden dluh, na jehož straně bude několik subjektů, ale každý dlužník má svůj dluh, tento dluh spojuje společný zavazovací důvod a má ten následek, že zánikem jednoho zanikají i ostatní. Jsou to ale samostatné dluhy.
V našem případě to všem nebude fungovat. Nastává problém, že by na jedné straně byly tytéž subjekty a docházelo by ke splynutí. Proto si myslím, že pro případy, kdy máme obligace mezi subjekty majetkového společenství a jedním z členů tohoto majetkového společenství, musí se uplatnit nikoli teorie plurality, ale teorie jednoty. A velmi podobně to známe z úpravy podílového spoluvlastnictví, tam to platí zcela obecně. Vůči třetím osobám nebo vůči ostatním subjektům vystupují společníci jako jedna osoba a jsou tedy společně odlišnou osobou od jednotlivých členů.
Náhrada škody mezi manžely
Poslední problém, který bych chtěl zmínit, je náhrada škody mezi manžely. Pokud připustíme, že existují povinnosti náhrady škody mezi manžely, mezi manželským společenstvím a jedním z manželů, museli bychom připustit, že budeme třeba v rámci vypořádání SJM vypořádávat malé provozní dluhy (škody, které jeden z manželů svou nedbalostí, možná někdy i úmyslně, způsobí na společném majetku). A představa, že by se měl každý rozbitý talíř nebo hrníček vypořádávat, je samozřejmě naprosto absurdní. Musíme vycházet z toho, že u malých provozních dluhů předpokládáme jakousi faktickou domněnku jejich vzájemného započtení, že nějakým způsobem společný majetek plus mínus v drobných provozních škodách poškozují oba dva manželé a dochází k vzájemnému započtení.
Budou se tedy zohledňovat nikoli běžné provozní škody, tedy něco mimořádného, nadstandardního. Mimochodem i dnes, když Nejvyšší soud judikuje bez vypořádání SJM v zápočtu, říká, že se zohledňují pouze významné, podstatné částky, které byly využity ve prospěch společného, nebo výhradního majetku. Touto optikou bychom museli pozorovat i tyto případy.
Závěr
Pokusím se vše shrnout. Logické důsledky, ke kterým jsme dospěli, nejsou něco mimořádného, ale fungují i ve velmi příbuzných právních řádech, např. v Polsku. Uvědomme si, že s Polskem ohledně manželského majetkového společenství máme naprosto totožné kořeny. Pořád je naprosto jasná genetická vazba na úpravu zákonného společenství majetkového podle zákona o právu rodinném z roku 1949. V zásadě jsou základní principy pořád stejné, tam se neměnilo vůbec nic. V Polsku měli podle svého tehdy platného zákona stejnou úpravu, proto je zajímavé se podívat a zkoumat, jaké závěry dovozují.
Podle našeho názoru je i za stávající úpravy možné dovozovat obligační poměry, kdy na jedné straně budou manželé jako členové manželského majetkového společenství a na druhé straně bude jeden z těchto manželů. Myslíme si, že připuštění těchto obligací nám pomůže k řešení jinak neřešitelných problémů, což jsou ale běžné situace, se kterými by si právo mělo umět poradit.
Kongres Právní prostor 2015
Ve dnech 21. a 22. dubna 2015 se v Seči u Chrudimi konal již 5. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali Ministerstvo spravedlnosti ČR, Ministerstvo vnitra ČR, Soudcovská unie ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/
Diskuze k článku ()