Menu

Články

Ochrana soukromí při poskytování zdravotní péče z pohledu práva veřejného

ČlánkyObčanské právodoc. JUDr. Olga Sovová, Ph.D.04.03.2018
doc. JUDr. Olga Sovová, Ph.D.04.03.2018

Příspěvek se zabývá právem na soukromí a jeho ochranu při poskytování zdravotní péče z pohledu práva veřejného, avšak s ohledem na interdisciplinaritu zdravotnického práva jsou pojednány základní otázky důvěrnosti vztahu pacient–lékař též z hlediska právní úpravy zakotvené v občanském zákoníku.

Na základě judikatury je rozebrán pojem právo na soukromí a jeho ústavně konformní výklad při poskytování zdravotní péče. Pozornost je věnována povinné mlčenlivosti a jejímu prolomení, zejména ve veřejném zájmu. V závěru příspěvek poukazuje na některé aktuální otázky, které bude nutno řešit, i s ohledem na Národní strategii elektronizace zdravotnictví.

ÚVOD

Právo na soukromí je považováno za jedno z nejdůležitějších základních práv fyzické osoby, které chrání její lidskou důstojnost a další hodnoty, jako je svobodná interakce s ostatními i právo zvolit si informace, které volně poskytuje svému okolí.

Soukromí bývá někdy zužováno pouze na ochranu osobních údajů v informačních systémech. Pojem soukromí však má širší dimenze, jak obecně, tak při poskytování zdravotní péče. V souvislosti s jednou z priorit Ministerstva zdravotnictví České republiky (MZD), kterou je Národní strategie elektronického zdravotnictví,[1] bude nutno diskutovat o ochraně soukromí jak pacientů, tak i zdravotnických pracovníků.

Úmluva o biomedicíně[2] přímo nehovoří o povinné mlčenlivosti, nicméně výslovně zdůrazňuje v článku 10, že každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o zdravotním stavu a toto právo může omezit pouze zákon.

Zahraniční teorie i praxe rozlišuje pojem „privacy“ – „soukromí“ – a „confidentiality“ – „důvěrnost“. Oblast soukromí a jeho ochrany se zaměřuje na získávání informací, zatímco důvěrnost je zaměřena na sdělování informací. Oba pojmy se však doplňují a překrývají, a to nejen při poskytování zdravotní péče.[3]

Lze se ztotožnit s názorem, že evropské pojetí soukromí je zaměřeno na ochranu důstojnosti a osobnosti člověka jako celku.[4]

1. ÚSTAVNĚ KONFORMNÍ VÝKLAD PRÁVA NA OCHRANU SOUKROMÍ

Způsobem, který odpovídá evropskému pojetí, přistupuje k ochraně soukromí i Ústavní soud. Ten velmi často hovoří i o právu každého na autonomii, právu na sebeurčení. V ústavně konformním pojetí můžeme tuto autonomii chápat jako svobodu v rozhodování, možnost výběru svého chování v určité situaci a právo i možnost zůstat pánem svého jednání i způsobu života.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že každý jednotlivec má subjektivní právo na všeobecnou ochranu svobodné sféry osoby.

„Z tohoto úhlu pohledu se jedná o ‚sběrné’ či generální právo na autonomii osob, které logicky reaguje na nemožnost předvídat při formulování základních práv všechny v budoucnu se vyskytující zásahy do svobodného prostoru osoby.“[5]

Jedním z těchto základních práv je i právo na výběr poskytovaných informací, Ústavní soud zde hovoří o právu na informační sebeurčení.

„Do oblasti svobodné sféry jednotlivce pak spadá i právo jednotlivce na takzvané informační sebeurčení. Jen osoba sama je oprávněna rozhodnout o tom, jaké údaje o sobě poskytne včetně údajů o své pracovní, ekonomické či podnikatelské aktivitě, pokud zákon neukládá v tomto směru osobě povinnost tak, jak to předvídá čl. 4 odst. 1 LPS.“[6]

Obdobně říká Whitman v citovaném díle: „Naše právo na soukromí je tvořeno právem na vytvoření a kontrolu vlastního zobrazení, které sami veřejnosti předkládáme.“[7]

Je zdravotnictví při zjišťování anamnézy toto právo hraje klíčovou roli, a je proto jednoznačně na zdravotnickém pracovníkovi, aby pacienta poučil o možných rizicích neuvedení úplných údajů.

Jednou z významných otázek při poskytování zdravotní péče je právě ochrana osobních údajů a poskytování informací o zdravotním stavu. Údaje o zdravotním stavu se zaznamenávají do zdravotnické dokumentace, a jsou vedené buď v listinné, nebo elektronické podobě. Nejčastější vedení dokumentace je kombinací obou těchto podob, protože zdravotničtí pracovníci často v rámci velkých zdravotnických zařízení, nebo i zařízení spolupracujících, typicky fakultních nemocnic a zdravotnických ústavů, které všechny spadají pod MZD, informace sdílejí.[8]

Čím dokonalejší je moderní medicína, čím modernější je informační síť, tím širší přístup k důvěrným informacím mají třetí osoby a instituce a tím větší je riziko zneužití těchto informací.

„Čím je stále rozsáhlejší přístup k osobním, často důvěrným a diskrétním údajům, ať již ze strany jejich uživatelů, jako jsou pojišťovny, instituce důchodového zabezpečení, statistické orgány státní správy apod., tím je vztah mezi lékařem a pacientem relativnější.“[9]

Lékaři, další zdravotničtí pracovníci, ostatní pracovníci ve zdravotnictví, kteří všichni tvoří osobní složku poskytovatele zdravotních služeb, pokud je právnickou osobou, se tak seznamují s velkým množstvím údajů, jejichž sdělení či dokonce zveřejnění, by mohlo pacientovi velmi uškodit, často i v jeho osobním či pracovním životě. Právní i etické předpisy tak chrání právo pacienta na zachování důvěrnosti o jeho zdravotním stavu, což je jeho soukromou oblastí. Ochrana je zaručena institutem povinné mlčenlivosti.

2. SOUVISEJÍCÍ OTÁZKY POVINNÉ MLČENLIVOSTI

Povinnost dodržovat lékařské tajemství – zachovávat mlčelivost o zjištěních souvisejících se zdravotním stavem – je považována, spolu s povinností poskytovat zdravotní péči na základě kvalifikovaného, informovaného souhlasu, za jádro vztahu pacient–lékař, a je tedy nedílnou součástí postupu lege artis. Povinná mlčenlivost je základním stavebním kamenem vztahu mezi pacientem a zdravotníkem, který je prosazován již v Hippokratově přísaze: „Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co nesmí se sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti!“.

V Etickém kodexu ČLK se v § 2 odst. 10 uvádí: „Lékař je v zájmu pacienta povinen, s výjimkou případů, kdy je to právně nutné, důsledně zachovávat lékařské tajemství, tedy nepodávat informace jakékoli třetí osobě o skutečnostech, které se dozvěděl přímo nebo nepřímo v rámci svého profesionálního vztahu k pacientovi. Smrt pacienta neuvolňuje lékaře z tohoto závazku.“

Institut povinné mlčenlivosti však rovněž chrání zdravotnické pracovníky před neopodstatněnými zásahy státní moci do výkonu jejich zdravotnického povolání. Formou takového zásahu může být i požadování informací nejen o zdravotním stavu pacienta, ale i o dalších údajích, které o něm zdravotnické zařízení získá v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Proto je třeba považovat oblast povinné mlčenlivosti ve zdravotnictví, stejně jako zdravotnické právo, za interdisciplinární, která v sobě zahrnuje práva i povinnosti uložené jak právem soukromým, tak právem veřejným. Povinná mlčenlivost je upravena v rámci povinností zdravotnického pracovníka paragrafem 51 zákona o zdravotních službách (ZZS).[10]

Povinná mlčenlivost u zdravotnických pracovníků, spojená přímo s informacemi získanými při výkonu jejich profese, je považována za mlčenlivost státem uloženou, neboť je to zákonná povinnost, viz výše.[11] Je samozřejmě diskutabilní, nakolik je tato mlčenlivost uložena ve veřejném zájmu, neboť odborná literatura i praxe je poměrně nejednotná, co považovat za povinnou mlčenlivost státem uloženou. Část praxe i teorie se přiklání k tomu, že za tento typ mlčenlivosti je možno považovat pouze povinnost zachovávat mlčenlivost ve veřejném zájmu.[12]

Vzhledem ke změně pohledu na vztah pacient – lékař by bylo vhodné uvažovat spíše o tom, že mlčenlivost ve zdravotnictví je mlčenlivostí státem uznanou, což mj. vyplývá i z jejího interdisciplinárního charakteru.

Je však nutno upozornit i na skutečnost, že lékařské tajemství či povinná mlčenlivost bývají často důvodem pro odmítnutí informací nebo vyjádření, které jednak nejsou kryty povinnou mlčenlivostí, jednak naopak mohou zakrývat zjištění nezbytná pro vyšetření případných pochybení.[13]

Bez ohledu na možnosti zakrývání selhání jednotlivce nebo i celého systému, povinná mlčenlivost tvoří nedílnou součást postupu lege artis a její prolomení je možné pouze v případech stanovených zákonem.

Problémem je, že četné průlomy do lékařské mlčenlivosti ve vztahu k různým státním orgánům snižují přehlednost a účinnost naší právní úpravy. V praxi mimo to nebývá mlčenlivost dostatečně respektována, pokud jde o její rozsah, což se v minulosti dělo především z důvodu neznalosti právní úpravy. V současné době mohou ke snaze zdravotnických pracovníků porušovat povinnou mlčenlivost přispívat i časté změny právní úpravy nebo i mediální tlaky či veřejností sledované kauzy.

Za porušení povinné mlčenlivosti je jednoznačně považováno nahlášení hospitalizace cizince, nelegálně pobývajícího na území ČR, orgánům Policie ČR, neboť toto nemá oporu v žádném právním předpise.

V souvislosti s novým občanským zákoníkem, zákon č. 89/2012 Sb. (OZ), se objevila v praxi diskuse o tom, zda na dědice či osoby blízké přechází právo zprostit zdravotnického pracovníka mlčenlivosti.

„Policejní orgán si je vědom, že prolomeni povinné mlčenlivosti je upravováno zákonem č. 372/2011 Sb., o poskytování zdravotních služeb, přičemž za zvláštní zákon, na který se zákon č. 372/2011 Sb., odvolává, lze považovat zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Občanský zákoník se v oddíle 6, pododdíle 1, zaobírá osobností člověka. V ust. § 81 odst. 2 se uvádí: ‚Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy’. Dále ust. § 82 odst. 1 uvádí ‚Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek’. Lze tedy usuzovat, že člověk, který je v domnění, že mu bylo právo na zdraví upřeno, se může domáhat nápravy. V souladu s ust. § 82 odst. 2, tato práva v případě smrti člověka přecházejí na osoby jemu blízké, které se mohou domáhat ochrany jeho osobnosti. Tedy jinými slovy, osoba blízká je oprávněna činit kroky za zemřelého ve snaze ochránit jeho osobnost.

Policejní orgán tedy zastává právní názor, že osoba blízká (rodič, dítě, manžel/ka) je oprávněna za podmínek daných zákonem č. 89/2012 Sb., prolomit povinnou mlčenlivost upravovanou zákonem č. 372/2011 Sb., neboť osoba blízká zde vystupuje se zájmem ochránit osobnost zemřelého.“[14]

Uvedená argumentace však vychází z nesprávného pochopení vztahu mezi občanským zákoníkem a ZZS, případně dalšími zdravotnickými zákony. Zvláštním právním předpisem je vždy příslušný zdravotnický zákon a občanský zákoník má pouze subsidiární, podpůrnou úlohu, jako obecný právní předpis.

Subsidiarita občanského zákoníku ve vztahu ke zdravotním službám znamená, že se použije občanský zákoník v případech, kdy má takové ustanovení, o kterém zvláštní právní předpis mlčí.[15] Zproštěním mlčenlivosti osobou, které to zákon o zdravotních službách výslovně neumožňuje, by došlo k tomu, že právní jednání bude absolutně neplatné. Pokud by zdravotnické zařízení, nebo konkrétní zdravotnický pracovník, na základě takového zproštění informace poskytl, jeho jednání by bylo nezákonné.

Otázky spojené s prolomením povinné mlčenlivosti nebo s výjimkami, jak to nazývají někteří autoři,[16] jsou velmi náročné zejména pro zdravotnickou právní praxi, opět z důvodu interdisciplinarity a roztříštěnosti v různých právních předpisech.

V zásadě můžeme rozlišit prolomení povinné mlčenlivosti na základě zproštění osobou, v jejímž zájmu je povinná mlčenlivost uložena, dále zákonnou povinnost sdělit informace ve veřejném zájmu a zákonnou možnost použít informace. Vždy je však nutné, aby způsob či možnost prolomení povinné mlčenlivosti byl zakotven v zákoně.

Možnost využití informací získaných v souvislosti s výkonem zdravotnického povolání, tedy prolomení povinné mlčenlivosti, stanoví ZZS v § 51, odst. 2–4. Pro zdravotnické pracovníky je významný odst. 4, který jim umožňuje využít informací, krytých jinak povinnou mlčenlivostí, pro ochranu vlastních práv i práv poskytovatele v soudním řízení.

Povinnost sdělit informace ve veřejném zájmu je roztříštěna v mnoha právních předpisech, jako je například zákon o ochraně veřejného zdraví nebo zákon o umělém přerušení těhotenství. Rovněž oznamovací povinnost, poměrně široce zakotvená v trestním zákoníku (TZ)[17]§ 368 a povinnost překazit trestný čin, § 367 TZ, z pohledu pacienta i zdravotnického pracovníka nejen znamenají zásah do vztahu odpovědnosti a důvěry při poskytování zdravotní péče, ale rovněž jsou značným stresovým faktorem. Ne vždy je trestní oznámení pro podezření, např. z týrání svěřené osoby, odůvodněné. V jiných případech naopak může dojít k tomu, že zjevná trestní činnost není odhalena.

Například u trestných činů sexuální povahy upozorňuje nauka, že častým podnětem jsou oznámení zdravotnických zařízení. Na druhé straně však poškození, nebo i jejich rodiny, mají snahu zatajovat, že došlo k tomuto typu deliktu z obavy před dehonestací či jinou újmou.[18] Citovaní autoři se zmiňují též o výslechu oznamovatele, který sám nebyl svědkem trestného činu. Nicméně taktika i specifika výslechu zdravotnického pracovníka, obvykle lékaře a zdravotní sestry, kteří zjistili problém, nejsou naukou samostatně zpracovány.[19] U některých trestných činů také ne vždy bez souhlasu poškozeného nebo zákonného zástupce, nebo souhlasu soudu, může zdravotnický pracovník či přímo zařízení poskytnout orgánům činným v trestním řízení konkrétní poznatky ze zdravotnické dokumentace.

Veřejnoprávní charakter povinné mlčenlivosti je totiž zdůrazněn i specifickým vymezením pojetí povinné mlčenlivosti pro účely celého trestního řízení.

§ 124 TZ: „Státem uložená a uznaná povinnost mlčenlivosti: Za státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti se považuje mlčenlivost, která je uložena nebo uznána jiným právním předpisem.“

Orgán činný v trestním řízení je povinen řídit se předpisy veřejnoprávními a v dané situaci konkrétně § 8 trestního řádu[20], který mu dává možnost, jak zjistit údaje chráněné povinnou mlčenlivostí. K tomu je velmi návodné rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 321/06, které jasně říká, že informace chráněné mlčenlivostí ve zdravotnictví je třeba vyžadovat postupem podle § 8 odst. 5 trestního řádu (TŘ).

Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/132/120


No 1 (2017): Časopis zdravotnického práva a bioetiky


[1] Viz Usnesení vlády ČR č. 1054 z 28. 11. 2016, <www. vlada.cz>. Národní strategie je dostupná z: <www.nsez.cz>.

[2] Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. 96/2001 Sb. m. s.

[3] FORRESTER, K. – GRIFFITHS, D. Essentials of Law for Medical Practitioners. Australia: Elsevier, 2011, s. 6.

[4] Viz srovnání s doktrínou i soudní praxí USA, kde je právo na soukromí chápáno jako součást lidské svobody. WHITMAN, J. Q. The Two Western Cultures of Privacy: Dignity versus Liberty. Faculty Scholarship Series. 2004, Paper 649. Dostupné z: <http://digitalcommons.law.yale.edu/fss_papers/649>.

[5] Srov. např. nález I. ÚS 1835/07, I. ÚS 43/04. ČZPaB 1/2017 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal

[6] Srov. I. ÚS 1835/07.

[7] Pracovní překlad autorka.

[8] Zdravotnická profesní mluva nazývá tento způsob léčby, kdy část výkonů a vyšetření, včetně vzájemných lékařských konzultací, se provádí v jiném zdravotnickém zařízení na základě smluvních ujednání mezi poskytovateli, komplementem. Nemusí se samozřejmě jednat o ujednání pouze mezi státními provozovateli.

[9] ULSENHEIMER, Klaus. Arztstrafrecht in der Praxis. 2. Auflage. Heidelberg: Müller, 1998, s. 270. ČZPaB 1/2017 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal

[10] Zákon č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).

[11] Srov. § 51, odst. 3 ZZS.

[12] Srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 647–648.

[13] HRIB, N. Kriminalistika a zdravotnictví. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 68–69. ČZPaB 1/2017 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal

[14] Archiv autorky. Pro účely vědecké použito se svolením dotčených osob.

[15] V případě zdravotnických služeb je takovým ustanovením § 100 OZ o souhlasu osoby starší 14 let. ČZPaB 1/2017 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal

[16] Např. UHEREK, P. Povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků: komplexní rozbor aktuální právní úpravy. Praha: Grada, 2008, kap. 5.

[17] Zákon č. 40/2009 Sb.

[18] MUSIL, J. – KONRÁD, Z. – SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 468.

[19] Ibidem, s. 469. ČZPaB 1/2017 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal

doc. JUDr. Olga Sovová, Ph.D.Policejní akademie ČR v Praze, Centrum zdravotnického práva PF UK
100%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři