Odčinění duševních útrap sekundárních obětí dle § 2959 o. z.

Nyní, tj. již bezmála šest a půl roku poté, co o. z. nabyl účinnosti, již můžeme mluvit o tom, že začíná vznikat ustálená judikatura. Tento článek není její všeobjímající analýzou, jedná se spíše o příspěvek přehledového charakteru. Čtenáře s bližším zájmem o problematiku odkazuji především na odůvodnění odkazovaných rozhodnutí, případně na komentářovou literaturu.

K jakým kritériím soudy při rozhodování o nárocích dle § 2959 o. z. přihlížejí?

Vzhledem k relativně neurčité formulaci § 2959 o. z. bylo utvoření ustálené judikatury téměř nezbytností, a to jednak proto, aby se předešlo libovůli ze strany soudů, jednak aby soudy získaly určitou oporu pro své rozhodování. Významný demonstrativní výčet kritérií, která by soudy při rozhodování o předmětném nároku měly reflektovat, přinesl jak soud Ústavní (ve svém nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14)[1], tak Nejvyšší (a to v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Tato kritéria lze třídit do dvou kategorií, a sice na kritéria na straně pozůstalého, na straně jedné, a na kritéria na straně škůdce, na straně druhé.

a) Kritéria na straně pozůstalé osoby blízké

Na straně osoby blízké zesnulé či těžce na zdraví poškozeného by soudy měly zohlednit zejména následující okolnosti:

• intenzitu vztahu sekundární oběti se zemřelým / primárně poškozeným,
• věk zemřelého / poškozeného a věk sekundární oběti,
• případnou existenční závislost na zemřelém,
• jinou satisfakci (např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), jež obvykle není sama o sobě dostačující, nicméně její poskytnutí může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění,
• zda byla sekundární oběť očitým svědkem škodní události, popřípadě jakým způsobem se o ní dozvěděla.

Vzhledem k tomu, že se předpokládá určitá kvalita běžných rodinných vztahů, může být důvodem pro zvýšení náhrady toliko mimořádná blízkost a nebývalá kvalita, naopak pro nižší náhradu musí svědčit vazby, které jsou zřetelně slabší než vazby obvyklé.

b) Kritéria na straně škůdce

Na škůdcově straně bychom měli zohledňovat především toto:

• postoj škůdce ke škodní události,
• dopad události do jeho duševní sféry,
• formu a míru zavinění,
• v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné toliko z hlediska toho, aby pro něj výše náhrady nepředstavovala likvidační důsledek.

Kolik taková satisfakce činí?

Obligátní otázka zní, s jakou částkou mohou sekundární oběti počítat. Soudy již stanovily určitou „středovou“ částku, tj. částku, která by měla odpovídat jakémusi prototypickému případu bez zvláštních okolností na té či oné straně, resp. směrem nahoru či směrem dolů. Tato výchozí částka je pouhým základem pro výpočet výše odčinění imateriální újmy – tedy jakýmsi „vodítkem, od kterého se soud ,odrazí´ a zváží, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od základu (ať již směrem nahoru, nebo i dolů)”.[2]

Takováto základní částka činí dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Jak jsem již naznačil, takto zjištěnou částku lze modifikovat směrem nahoru či dolů v závislosti na okolnostech konkrétního případu. Tento vzorec by měl být východiskem v případech nejbližších osob, tj. u manžela, rodičů či dětí. Dojde-li ke škodní události v tomto roce, činí základní částka konkrétně okolo 700.000 Kč[3] – průměrná mzda se v loňském roce pohybovala okolo 35.000 Kč.

V nejnovějším rozhodnutí například Nejvyšší soud judikoval, že pokud došlo ke ztrátě obou rodičů současně (rodiče se stali oběťmi dopravní nehody), jedná se o jeden z důvodů pro zvýšení náhrady oproti základní výši. Soud konkrétně konstatoval toto: „Zahyne-li v důsledku škodní události více než jedna osoba, mělo by se to projevit ve zvýšení náhrady blízkému pozůstalému nad rámec pouhého součtu přiměřených náhrad za ztrátu každé z osob, jež zemřely. Tím spíše se toto východisko uplatní v případě úmrtí obou rodičů při stanovení náhrady za duševní útrapy pozůstalého (byť zletilého a zaopatřeného) potomka. Ztráta obou rodičů současně je nepochybně objektivně způsobilá přivodit člověku bolestnější prožitek, než ztráta jednoho z rodičů při zachování možnosti hledat oporu a lásku u druhého z rodičů, proto by náhrada za duševní útrapy spojené s jejich úmrtím měla být vyšší než součet náhrad, jež by pozůstalému náležely při úmrtí jednoho každého z rodičů.“[4]

Obecně lze říci, že modifikace základní částky by měla činit řádově desítky procent, nicméně – nastanou-li okolnosti mimořádné až extrémní – lze shledat přiměřeným i vícenásobek základní částky. Třeba v případě, o němž bylo rozhodnuto dovolacím soudem dne 29. 5. 2019 (sp. zn. 25 Cdo 3111/2018), šlo o posouzení výše duševních útrap pozůstalých po ženě zavražděné při výkonu služby policistky. Soudy v tomto případě aplikovaly § 2957 o. z., jenž vypočítává okolnosti hodné zvláštního zřetele, mezi něž zařadily intenzivní rodinné vztahy, velmi obtížnou situaci pozůstalého manžela coby jediného živitele a vychovatele obou pozůstalých dětí, silnou citovou a existenční závislost pozůstalých dětí na zemřelé vzhledem k jejich nízkému věku, nízký věk zemřelé, jakož i naprostou bezohlednost a lhostejnost škůdce. Kumulace těchto kritérií odůvodnila mimořádné zvýšení satisfakce, a to na 1.500.000 Kč pro každého z pozůstalých, tj. více než o stoprocentní zvýšení základní částky (ba dokonce šlo o zvýšení téměř o 200 %).

Závěr

Tento článek není hloubkovou analýzou problematiky ani vyčerpávajícím komentářem k § 2959 o. z. Jde spíše o reportáž a příspěvek deskriptivního charakteru, jehož cílem bylo zprostředkovat čtenářům nejdůležitější závěry, které soudy zaujaly k otázce výše odčinění duševních útrap tzv. sekundárních obětí. V první části jsou vyjmenována kritéria, k nimž by soudy měly v těchto případech přihlížet, část druhá pak ukazuje, jaké částky bývají sekundárním obětem přiznávány a jaké okolnosti mohou vést k tomu, že bude na místo základní částky (která se pohybuje v řádech stovek tisíc) přiznána částka mimořádná (tj. částka v řádech milionů). Bylo by možná poutavé uzavřít, že tyto částky představují jakousi cenu za lidský život, tak tomu ovšem v žádném případě není, a to přinejmenším proto, že tzv. reflexní újma je újmou nemajetkovou, kterou není možno nahradit, leč toliko odčinit. Jinými slovy, ony částky nejsou ekvivalentem za ztrátu blízké osoby, neboť takový ekvivalent jednoduše stanovit nelze - podstata nemajetkové újmy totiž tkví mimo jiné v tom, že znamená zmenšení hodnot, které nemají tržní cenu.[5]

---

[1] Je však nutno respektovat též povinnost soudů zohledňovat okolnosti konkrétního případu – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19. Ústavně konformní výklad § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravujícího odčinění duševních útrap při usmrcení osoby blízké, vyžaduje, aby obecné soudy aplikovaly kritéria pro výpočet odčinění imateriální újmy vymezená judikaturou Nejvyššího soudu jen jako vodítko, které je však nezbavuje povinnosti zvažovat a náležitě vyložit, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od takového výkladového základu (nahoru, či dolů); jinak se dopustí porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3111/2018.

[3] Srov. § 443 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., tj. předchozího občanského zákoníku, podle něhož činila tato částka 240.000 Kč v případě pozůstalého manžela, rodiče, dítěte nebo jiné blízké osoby žijící ve společné domácnosti; 175.000 Kč v případě sourozence a 85.000 Kč v případě rodiče nenarozeného počatého dítěte.

[4] Jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1835/2020.

[5] Srov. např. TICHÝ, L. Ke čtyřem základním otázkám nemajetkové újmy. Právník, 4/2020, dostupné též z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/ke-ctyrem-zakladnim-otazkam-nemajetkove-ujmy#note-15.