Tvůrci nového občanského zákoníku své dílo označují jako „zákon pro život, zákon inspirovaný životem“, což se odrazilo mimo jiné ve snaze vytvořit komplexní úpravu situací, které dříve nijak zvláštně upraveny nebyly a aplikovala se na ně obecná ustanovení příslušné části zákona. Tak tomu je i v případě úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem, která byla za účinnosti starého občanského zákoníku posuzována toliko podle obecných pravidel. Nový občanský zákoník se po vzoru německého občanského zákoníku vydal cestou speciální úpravy, když pro tyto případy zakotvuje zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu obsaženou v ustanoveních § 2933 – § 2935.
Primární odpovědnost vlastníka a neposlušný pes
Ustanovení § 2933 obsahuje základní pravidlo, které určuje povinnost vlastníka zvířete nahradit způsobenou škodu, a to ať již bylo toto zvíře pod jeho dohledem, nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil. Stejná povinnost pak stíhá vlastníka rovněž v případě, kdy jeho zvíře uprchne. Můžeme tedy konstatovat, že zákonodárce za povinnou osobu primárně označuje vlastníka zvířete, který bude odpovídat i v případech, kdy nad zvířetem nemá faktickou kontrolu, a to bez možnosti jakékoliv liberace. Pokud však zvíře způsobí škodu v době, kdy jej má u sebe jiná osoba, které bylo zvíře svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, odpovídá tato osoba společně a nerozdílně s vlastníkem. S ohledem na skutečnost, že zavinění povinné osoby není rozhodné a tato osoba se své odpovědnosti nemůže nijak zprostit, hovoříme o absolutní objektivní odpovědnosti.
Je důležité zmínit, že smyslem a účelem této úpravy je chránit společnost před riziky vyplývajícími z často nevyzpytatelného chování zvířat a předmětná ustanovení se takto použijí pouze v případech, kdy původ újmy spočívá skutečně v chování zvířete.
Tak například pokud během venčení psa v parku dojde k incidentu, během něhož bude pokousán jiný pes, lze zcela určitě původ takové škody spatřovat v chování zvířete a uplatní se tedy systém odpovědnosti za škodu podle zvláštní skutkové podstaty. Za případné léčebné výlohy u veterináře tak odpovídá vlastník onoho psího agresora, a to i za předpokladu, že učinil veškerá preventivní opatření, která po něm lze v danou chvíli rozumně požadovat. Obdobně se bude posuzovat situace, kdy k výše uvedenému dojde při venčení psa sousedem, kterého o to požádal vlastník zvířete a za tímto účelem mu zvíře svěřil, s tím rozdílem, že za způsobenou škodu budou odpovídat solidárně oba. Užití zvláštní skutkové podstaty naopak nebude možné například v případě, pokud již zmíněného neposlušného psa použijeme jako nástroj a někoho s ním udeříme, neboť taková újma by neměla původ v chování zvířete, nýbrž v užití zvířete jako jiné neživé věci.
Privilegovaná zvířata
Shora vymezená poměrně přísná pravidla jsou korigována ustanovením § 2934, které privileguje zákonem stanovenou kategorii zvířat tím, že dává jejích vlastníku a osobě, které bylo zvíře svěřeno, možnost zproštění se povinnosti k náhradě škody, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nebyla zanedbána potřebná pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení této potřebné pečlivosti. Dle dikce zákona se jedná o domácí zvířata, která slouží vlastníku k výkonu jeho povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením.
V první řadě je tedy k uplatnění možnosti zprostit se odpovědnosti nutné, aby škoda byla způsobena domácím zvířetem. Nabízí se otázka, jaké konkrétní zástupce fauny si lze pod tímto pojmem představit. Legální definici bychom v zákoně hledali marně a musíme tak vyjít z obecného významu tohoto slovního spojení. Orientační výklad nalezneme i v důvodové zprávě, kde se dočteme, že: „Domácí jsou podle soukromoprávního pojímání ta zvířata, jejichž druh žije s člověkem buď bezvýjimečně, anebo z převážné části. Existence pštrosích nebo krokodýlích farem tedy nemění nic na tom, že pštros i krokodýl je z hlediska občanského zákoníku divoké zvíře.“ S jistotou tedy můžeme za domácí zvíře označit psa, kočku či různé druhy dobytka. Naopak mezi domácí zvířata nebude patřit například anakonda, byť chovaná v bytě ve skleněném akváriu. Hranice tohoto vymezení je však značně neostrá a bude proměnlivá v závislosti na konkrétní situaci.
K tomu, abychom mohli domácí zvíře označit za privilegované ve smyslu tohoto ustanovení, je dále nezbytné, aby sloužilo k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, popřípadě jako pomocník osoby se zdravotním postižením. První zmíněná skupina zvířat zahrnuje taková, která jsou používána při určité soustavné činnosti (lovecký pes, hlídací pes, hospodářská zvířata chovaná pro suroviny). Druhá skupina je tvořena tzv. asistenčními zvířaty, která usnadňují život osobám se zdravotním postižením a pomáhají jim vyrovnat se s jejich hendikepem.
Jsou-li naplněny výše uvedené předpoklady, má vlastník zvířete (popř. osoba, které bylo zvíře svěřeno) možnost zprostit se povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nebyla zanedbána potřebná pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení takové pečlivosti. Takový pečlivý dozor zahrnuje veškerou starost o zvíře při vynaložení míry pečlivosti, kterou lze vyžadovat od průměrně obezřetného a rozvážného vlastníka. Opět však vždy bude záležet na okolnostech daného případu, při nichž bude nutné zohlednit např. druh zvířete, jeho vlastnosti, okolní prostředí aj.
Pro lepší představu můžeme opět demonstrovat výše uvedené na konkrétním příkladu a opět k tomu využijeme neposlušného psa, kterého však tentokrát přesuneme do průmyslového objektu, kde slouží místnímu hlídači k výkonu jeho povolání. Představme si, že pes během směny kousnul do nohy mladíka, který šel po chodníku kolem objektu, neboť hlídač zapomněl zavřít bránu a pes mu utekl. I přesto, že se bezesporu jedná o privilegované zvíře ve smyslu § 2934, nelze takové počínání hlídače označit za vynaložení potřebné pečlivosti, a tudíž není možné uplatnit liberační důvod ke zproštění se povinnosti k náhradě újmy pokousanému mladíkovi.
Není zvíře jako zvíře
Ke vztahu mezi § 2933 a § 2934 můžeme uvést, že jde o vztah obecného a speciálního ustanovení s aplikační předností toho speciálního v případě naplnění podmínek jeho užití. Zásadní rozdíl však tkví v koncepci odpovědnosti, která je v § 2933 odpovědností absolutní a objektivní, kdežto v § 2934 se jedná odpovědnost objektivní s možností liberace. Důvody pro tuto rozdílnost odborná veřejnost spatřuje ve skutečnosti, že osoby, na které dopadá § 2933, chovají zvířata jen pro potěchu či zálibu a není tak důvod omezovat jejich odpovědnost či jinak zvýhodňovat jejich postavení, naproti tomu § 2934 míří na situace, kdy jsou chována zvířata sloužící k vyšším užitkům, a zákonodárce tak seznal, že absolutní objektivní odpovědnost by v těchto případech byla přílišnou tvrdostí.
Je však na místě poznamenat, že dobrý záměr zákonodárce působí ve stávající podobě úpravy poněkud nedotaženě. V literatuře je upozorňováno na aplikační potíže, které mohou při určitých typech výkladů nastat. Jako jeden z příkladů můžeme uvést výtku k dělení na domácí a ostatní zvířata, které nesmyslně znemožňuje užití liberace u asistenčních zvířat, která u nás nejsou domestikována. Canisterapie tak bude mít jiný právní režim než například terapie, při níž je využíváno exotické ptactvo. S ohledem na skutečnost, že účel a smysl asistence zvířat je v obecné rovině zcela totožný, není takové dělení příliš logické. Stejně tak bude odlišně posuzováno, pokud při útěku ze zoologické zahrady způsobí škodu stádo koní – jakožto domácí zvířata, a pokud ji způsobí tlupa opic. V případě opičího plundrování města bude zoologická zahrada povinna nahradit škodu za každé situace, naopak povinnosti k náhradě škody způsobené koňmi se bude moci zprostit.
Svémocné odnětí zvířete
Poslední ustanovení, v němž je obsažena úprava zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu způsobené zvířetem, nalezneme v § 2935. Zákon tak pamatuje na situace, kdy je zvíře vlastníkovi (popř. osobě, které vlastník zvíře svěřil) svémocně odňato třetí osobou. Svémocným odnětím rozumíme čin, kterým si osoba k něčemu pomůže svojí mocí bez toho, aby k tomu měla zákonný podklad. Pod takovým jednáním si pak můžeme konkrétně představit například krádež či loupež. Dojde-li tedy k odnětí zvířete a takto odňaté zvíře způsobí škodu, hradí ji třetí osoba sama, a to za předpokladu, že vlastník (popř. osoba, které vlastník zvíře svěřil) prokáže, že odnětí nemohl rozumně zabránit. Pokud se mu to nepodaří, hradí takto vzniklou škodu společně a nerozdílně s třetí osobou. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že odpovědnosti se nemůže zprostit ten, kdo zvíře svémocně odňal.
Závěr
Lze tedy shrnout, že nová úprava odpovědnosti za škodu způsobenou zvířetem zavádí pro vlastníky a chovatele zvířat poměrně tvrdý režim objektivní odpovědnosti za škodu, jejíž dopad bude možné omezit pouze v kategoricky vymezených případech. Toto vymezení je navíc značně nedokonalé a zcela určitě skýtá prostor pro další diskuzi a případné změny. Bude zajímavé sledovat, dojde-li ze strany zákonodárce k reflexi těchto výhrad a následnému promítnutí do textu zákona, a to ať už kvůli rovnosti obyvatelů zoologických zahrad, nebo kvůli terapeutickým andulkám.
Diskuze k článku ()