Odpovědnost za úrazy při sportu
Sport je pro většinu lidí nedílnou součástí jejich života. Jde o způsob relaxace, zábavy, prostředek zlepšení tělesné formy a zdraví a pro mnohé o životní styl. Jeho stále vzrůstající popularita na amatérské i profesionální úrovni s sebou však přináší i zvýšenou četnost jevů, jež vyžadují pozornost práva. Jedním z těchto jevů jsou i sportovní úrazy a právní odpovědnost za ně.
Sportovní právo jako samostatné právní odvětví existuje v zahraničí již několik desetiletí a jeho úpravou se zabývá také Evropská unie. V České republice však patří sportovní právo mezi právní odvětví poměrně nová a dlouho nepanovala shoda, zda se vůbec o samostatném odvětví práva dá hovořit. Obecně jde o odvětví, jež upravuje například obchodněprávní vztahy, pracovněprávní vztahy, téma dopingu, právo duševního vlastnictví a právo na ochranu osobnosti a v neposlední řadě pak také občanskoprávní a trestněprávní odpovědnost za úrazy vniklé při sportu. Touto problematikou se nakonec musely začít zabývat také české soudy, neboť sport je významnou součástí společnosti, jde často o aktivitu zvýšeně rizikovou a není žádoucí aby byla oblast sportu zcela oddělena od oblasti právní a tedy právem neregulována. Sportovní pravidla totiž nemohou úplně nahradit právní úpravu. Občanskoprávní úprava odpovědnosti přitom v České republice neobsahuje specifická ustanovení pro sportovní činnost, je proto potřeba uplatnit úpravu obecnou.
Výše zmiňovanou obecnou úpravu občanskoprávní odpovědnosti za újmu obsahuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník). Ten v § 2894 újmou rozumí jak škodu způsobenou na majetku, tak i nemajetkovou újmu vzniklou na přirozených právech člověka. Nemajetková újma se pak nahrazuje pouze tehdy, stanoví-li tak výslovně zákon či na základě smluvního ujednání. Aby došlo ke vzniku odpovědnosti za škodu, musí být naplněny tři základní předpoklady. Předně muselo dojít k porušení právní povinnosti škůdcem. Dále pak musela vzniknout újma poškozenému. Třetím požadavkem je pak existence příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a újmou, jež poškozenému vznikla.
Základem pro odpovědnost sportovců za jejich jednání při sportu je povinnost dostát prevenční povinnosti, která je stanovena v § 2900 občanského zákoníku. Obsahem prevenční povinnosti je povinnost subjektů chovat se takovým způsobem, aby nedocházelo k bezdůvodným újmám na zdraví jiných osob.
Právní úpravu povinnosti náhrady újmy na zdraví pak občanský zákoník obsahuje konkrétně v ustanoveních § 2958 a následujících. V důsledku porušení povinnosti škůdci ze zákona vzniká povinnost nahradit jak škodu, tak i nemajetkovou újmu, kterou svým jednáním způsobil. Škůdci také vzniká povinnost jako nemajetkovou újmu nahradit i způsobené duševní útrapy. Při ublížení na zdraví odčiní dle § 2958 občanského zákoníku škůdce újmu vyplacením peněžité náhrady. Má-li újma na zdraví trvalé následky a poškozenému tak vznikne překážka lepší budoucnosti, musí mu škůdce nahradit i tzv. ztížení společenského uplatnění.
Pokud jde o posuzování odpovědnosti za vznik škody při sportovní aktivitě, je v této oblasti v důsledku neexistence speciální úpravy zásadní rozhodovací činnost soudů a klíčovým kritériem je pak teorie porušení sportovních pravidel. Jde tedy o situaci, kdy škůdce jednal v rozporu s pravidly daného sportu, čímž se stal odpovědným za škodu, která v důsledku jeho jednání vznikla. Toto kritérium porušení sportovních pravidel bylo ustáleno v zahraničí a bylo následně opakovaně aplikováno také českými soudy.[1]
V posledních několika letech se však zahraniční i české soudy začaly odklánět od striktního používání výše uvedeného pravidla porušení sportovních pravidel a v relativně jednotné judikatuře tak došlo k určitému průlomu. Novější judikatura došla k závěru, že sport je činností, která s sebou nese zvýšené riziko, čehož si jeho účastníci jsou nepochybně vědomi a musí tak s určitou mírou rizika počítat. Je proto potřeba zkoumat nejen zda došlo k porušení sportovních pravidel, ale také konkrétní okolnosti daného případu a intenzitu předmětného zákroku či akce. Samotné porušení pravidel nemůže bez dalšího znamenat porušení prevenční povinnosti stanovené zákonem, ale naopak musí toto porušení podstatným způsobem vybočovat z běžného způsobu hry. Tento názor vyslovil v České republice např. Nejvyšší soud v roce 2015.[2]
Jak vyplývá z výše uvedeného, sportovní právo obecně i odpovědnost za sportovní úrazy jsou tématem velmi aktuálním, jemuž právo a judikatura věnuje stále větší pozornost. Jde o oblast procházející značným vývojem, který bude nepochybně zajímavé sledovat i v budoucnu. Za pozitivní lze považovat vývoj soudní rozhodovací činnosti směrem k méně rigidnímu výkladu, jež umožňuje pružněji posoudit zvláštnosti každého konkrétního případu a lépe reflektuje zvláštní postavení společenského fenoménu sportu jako takového. I přes tento uvolněnější výklad, jež poněkud zmírnil nároky kladené na účastníky sportovních činností v rámci jejich prevenční povinnosti by však sportovci, ať už profesionální či amatérští, měli mít zvýšeně rizikovou povahu sportu na paměti a případně předejít nežádoucím situacím tím, že si svůj potencionální vznik odpovědnosti pojistí.
[1] např. rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Co 190/76 ze dne 17. 15. 1978; rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku č. j. 15 C 9/2012 ze dne 29. 7. 2013
[2] rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 493/2015 ze dne 20. 5. 2015
Další články
Náhrada škody státu: stát jako jeden majetkový celek
Nejvyšší soud: majetek státu je pro účely náhrady škody jeden celek: interní přesuny prostředků v rámci státu nejsou skutečnou škodou. Jaký to má dopad na posuzování odpovědnosti za škodu státních zaměstnanců?
Fentanyl a nové psychoaktivní látky – Je Česká republika připravena?
Fentanyl, jemu příbuzné syntetické opioidy a další analgetika představují jednu z největších hrozeb současné drogové scény. Přestože jsou tyto výrazy v dnešní době skloňovány zejména v kontextu krize ve Spojených státech amerických či v souvislosti se zeměmi, jako je Velké Británie a Skotsko, nelze si nevšimnout vzrůstajícího trendu neterapeutického užívání opioidů též ve spojení s pevninskými oblastmi Evropy.
Firmy přehlížejí, že předpisy v oblasti kyberbezpečnosti komplikují i vstup zahraničních investorů
Firmy, které se podle nového zákona o kybernetické bezpečnosti zařadily do režimu vyšších povinností, nebo spadají pod zákon o kritické infrastruktuře, se tím zároveň ocitly mezi společnostmi, u nichž investice ze zahraničí podléhá povinnému prověření státem.
BOZP nekončí u vlastních zaměstnanců: povinnost zaměstnavatele vůči externistům
Využívání externích dodavatelů a jejich subdodavatelů – externistů je dnes relativně běžnou součástí fungování obchodních společností. Úklid, servis technologií, IT služby, údržbu nebo jiné odborné činnosti tak často zajišťují osoby, které nejsou zaměstnanci společnosti, v jejíchž prostorách svou práci tito externisté vykonávají. Svěření určité činnosti externímu dodavateli však z pohledu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) neznamená, že se společnost současně zbavuje povinností ve vztahu k bezpečnosti osob pohybujících se na jejím pracovišti.
Když rodiče válčí a algoritmus nečeká, aneb právní past v novém přijímacím řízení na střední školy
Elektronizace přijímacího řízení na střední školy a zavedení informačního systému o přijímacím řízení (DiPSY) slibovaly konec administrativního chaosu, ředitelům středních škol však přinesly i zcela nové procesní pasti. Jak má ředitel střední školy jako správní orgán postupovat, když se rozvedení rodiče neshodnou na výběru střední školy pro jejich potomka?
