Odpovědnostní režim cestovních kanceláří a cestovních agentur ve vztahu ke smlouvě o zájezdu
Odvětví cestovního ruchu zasahuje do oblastí veřejného i soukromého práva. Kapitolu samu o sobě tvoří cestovní kanceláře a cestovní agentury. Obecný jazyk tyto pojmy nerozlišuje, ačkoliv rozdíl je zcela zásadní z hlediska práva.
Cestovní kanceláře mohou být provozovány pouze jako živnost koncesovaná[1] a musí být povinně ze zákona pojištěny pro případ úpadku[2]. Cestovní agentura nemusí být takto obligatorně pojištěna a je provozována jako živnost ohlašovací volná.[3] Z toho vyplývá i omezení rozsahu podnikatelské činnosti cestovních agentur.[4]
Občanský zákoník implementuje dle požadavků směrnice Rady č. 90/314/EHS zvláštní smluvní typ - smlouvu o zájezdu[5]. Tu koncový spotřebitel vždy uzavírá s cestovní kanceláří, která jako jediná může zájezd organizovat (pořadatel). V případě cestovní agentury se v zásadě jedná o zprostředkování prodeje těchto zájezdů. To znamená, že odpovědnostní nároky ze smlouvy je třeba uplatňovat u cestovní kanceláře a nikoliv u cestovní agentury.
Při prodeji zájezdů cestovní agentuře vyplývají povinnosti informačního charakteru z důvodu ochrany spotřebitele.[6] Z porušení této povinnosti lze dovodit odpovědnost toliko veřejnoprávní a postižitelnou jako správní delikt. Nelze však vyloučit uplatnění soukromoprávních nároků vyplývajících z případné odpovědnosti za škodu pro porušení zákona v rámci obecné odpovědnosti za škodu. Například cestovní agentura zprostředkuje prodej zájezdu od subjektu, který není cestovní kanceláří. Pokud dojde k úpadku tohoto subjektu a ten nebude pojištěn, lze se teoreticky domáhat náhrady škody od cestovní agentury. Naproti tomu plná odpovědnost se uplatní ve vztahu k cestovní kanceláři, jakožto subjektu, který vždy musí být smluvní stranou smlouvy o zájezdu.
V občanském zákoníku v ustanoveních o zájezdu nalezneme speciální úpravu odpovědnosti za vady, při odstoupení od smlouvy a za škodu.
Odpovědnost za vady se dotýká kvality poskytovaných služeb v rámci zájezdu. Pořadatel zájezdu je v případě nedostatků povinen zjednat nápravu, pokud si to nevyžádá neúměrně náklady. V případě vady zájezdu, vzhledem k jejímu trvání a rozsahu, má spotřebitel právo na přiměřenou slevu z ceny zájezdu. Aby mohl případný nárok uplatnit u soudu, musí být vada vytknuta pořadateli bez zbytečného odkladu, nejdéle však do jednoho měsíce od skončení zájezdu. Pro úspěšné uplatnění nároku stačí, že je vada v této lhůtě vytknuta zprostředkovali, tedy cestovní agentuře. Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku musí být vada vytknuta v zásadě na místě, pokud to je možné.
Od smlouvy o zájezdu může zákazník odstoupit vždy, pořadatel zájezdu je omezen jen na případy, kdy je zájezd zrušen nebo pokud zákazník poruší svou povinnost. Pokud pořadatel zájezd zruší ve lhůtě kratší než 20 dnů před zahájením zájezdu, je sankcionován povinností uhradit zákazníkovi 10% z ceny zájezdu. Této odpovědnosti se lze zprostit na základě vis maior či pokud byl zájezd zrušen z nedostatku účastníků a toto bylo explicitně vymíněno jako podmínka jeho uskutečnění v potvrzení o zájezdu. V otázce odpovědnosti za škodu pořadatel odpovídá zákazníkovi i za jednotlivé dílčí služby, které zájezd tvoří bez ohledu na to, zda je poskytuje on sám. Z toho důvodu je nanejvýše vhodné, aby si pořadatel upravil režim odpovědnosti vůči těmto jiným poskytovatelům služeb.
Občanský zákoník v otázce náhrady nemajetkové újmy implementuje článek 5 směrnice Rady č. 90/314/EHS, který dává výslovnou možnost domáhat se i nemajetkové újmy v souladu s obecnými ustanoveními o náhradě škody. Jedná se o tzv. ztrátu radosti z dovolené (loss of enjoyment of the holiday), která je v naší úpravě vyjádřena jako „narušení dovolené“. Tento nárok není dotčen ani odstoupením od smlouvy zákazníkem či uplatněním práva z vady zájezdu. Konkrétní výše této náhrady by měla být posuzována individuálně. Vzhledem k nové právní úpravě a absenci judikatury nelze zatím na tuto otázku odpovědět určitě. Dřívější soudní praxe tuto náhradu nemajetkové újmy dovozovala z ustanovení na ochranu osobnosti. Toto řešení však právem sklízí kritiku akademické obce. V každém případě nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniká pouze v případě, že skutečným účelem dovolené byla relaxace a odpočinek, nikoliv cesta za pracovním či jiným obdobným účelem.[7] Odpovědnost za škodu může být smluvně omezena v případech, kdy tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Toto omezení není nikdy účinné vůči škodě způsobené úmyslně či z hrubé nedbalosti. Jde o mezinárodní smlouvy, které upravují oblast mezinárodní dopravy. V železniční dopravě lze omezit náhradu škody na základě Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě (COTIF). U autobusové dopravy je odpovědnost upravena na úrovni komunitárního práva EU nařízením Evropského parlamentu a Rady EU č. 181/2011. U letecké přepravy jsou limity odpovědnosti upraveny Montrealskou úmluvou a na úrovni komunitárního práva nařízením Evropského parlamentu a Rady Evropské unie č. 2027/97, které vychází z Montrealské úmluvy a vztahuje se na mezinárodní i na vnitrostátní leteckou dopravu.[8] Zvláštním typem odpovědnosti je institut pomoci v nesnázích implementovaný dle požadavků směrnice Rady č. 90/314/EHS. Do jaké míry je pořadatel zájezdu povinen tuto pomoc poskytnout záleží na obsahu smlouvy a na druhu zájezdu. Pokud půjde o výpravu do Amazonského pralesa spadající do kategorie dobrodružné turistiky, bude muset být nebezpečí akceptováno v mnohem větší míře než při zájezdu rodiny s dětmi do hotelu v přímořském letovisku. Z žádné z těchto odpovědností vyplývajících z ustanovení o zájezdu se nelze smluvně vyvázat, taková smluvní ujednání vylučující odpovědnost jsou stíhána sankcí relativní neplatnosti.
Pozn. redakce: Autor se účastnil soutěže Ukaž svou kreativitu III, ve které se svým článkem postoupil mezi finalisty.
[1] viz. § 26 zák. č. 455/1991 Sb., Zákona o živnostenském podnikání
[2] viz. § 6 an. zák. č. 159/1999 Sb., Zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu
[3] viz. § 25 zák. č. 455/1991 Sb., Zákona o živnostenském podnikání
[4] viz. § 3 zák. č. 159/1999 Sb., Zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu
[5] viz. § 2521 an. zák. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník
[6] viz.§ 3 zák. č. 159/1999 Sb., Zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu
[7] PETRÁŠ, René. Právo a cestovní ruch. 1. vyd. 224 s. ISBN 8074520323
[8] Všeobecné smluvní podmínky. ČEDOK [online]. © 2015, cestovní kancelář Čedok a.s. [cit. 2015-02-12]. Dostupné z: http://www.cedok.cz/smluvni-podminky/vseobecne-smluvni-podminky
Další články
DPH při dovozu zboží přes jiný stát EU: kde vzniká daňová povinnost
Jak se uplatňuje DPH při dovozu zboží z třetích zemí přes jiný stát EU než je místo skutečné spotřeby a jaké povinnosti mají dovozce a konečný odběratel? Rozhodující pro DPH není místo dovozu, ale místo skutečné spotřeby.
Možnosti využití AI v právní praxi
Dnes budu hovořit o tom, jakým způsobem využívám umělou inteligenci při své právní praxi. Proberu jednotlivé nástroje, které lze použít, a také standardní postup k docílení správného výsledku. Ještě před tím je možná dobré se zeptat, proč bychom právě umělou inteligenci měli používat.
Evropská komise představila návrh nových pokynů pro posuzování fúzí
Evropská komise dne 30. dubna 2026 zveřejnila návrh nových pokynů pro posuzování fúzí („Merger Guidelines“, dále jen „Pokyny“). Jedná se o nejrozsáhlejší revizi evropských pravidel pro kontrolu spojování soutěžitelů za posledních dvacet let.
Švarcsystém pod drobnohledem inspekce práce
Co odhalily kontroly inspekce práce v letech 2024–2025? Pokuty v milionech, neohlášené kontroly a sektory, kde inspektoři hledají nejčastěji.
Autonomní zbraňové systémy: Kdo odpovídá za chybu?
Autonomní zbraňový systém může po aktivaci sám vyhledat objekt odpovídající předem nastavenému cílovému profilu a použít proti němu sílu. Člověk přitom nemusí předem znát konkrétní cíl, přesné místo ani okamžik zásahu. Právě tím se takový systém liší od běžného dálkově ovládaného dronu, u něhož konkrétní cíl zpravidla vybírá operátor. Právní otázka tedy nezní, zda o likvidaci cíle „rozhodl“ stroj, ale kdo rozhodl o vývoji, nastavení a nasazení systému, jaké měl informace a zda mohl jeho působení ovlivnit.



