Právní věda ovšem není natolik dynamická, aby reagovala na společenské změny stejně rychle jako technologie či business, zajisté také proto, že přijmout mezinárodní úpravu určité oblasti je otázkou veřejnoprávní, vyžadující mezinárodní konsenzus.[1] Naopak, posláním práva je nalézt hranice takového systému reflektující aktuální stav smýšlení světové společnosti. Chybějící mezinárodní úprava práva obchodních společností tak při mezinárodním pohybu společností může působit problémy. Následující článek v teoretické části shrne základní koncepty určování osobního statutu právnických osob a v praktické části se zaměří na úpravy mezinárodního práva společností jak na tradičních, tak i na rozvíjejících se trzích.
Než bude pojednáno o jednotlivých konceptech určování osobního statutu PO, definujme samotný pojem osobní statut. Osobním statutem PO, případně společenským statutem, se rozumí právní řád, kterým se řídí vnitřní (stanovy PO, práva společníků) a vnější (právní osobnost, existence) vztahy PO.[2]
Teorie, kterým právní věda dala za vznik, můžeme dělit dle různých kritérií, jako nejschůdnější se nabízí dělení na teorie klasické a smíšené, které různě kombinují prvky teorií klasických:
Mezi teorie klasické řadíme inkorporační teorii, teorii sídla a teorii kontroly. Teorie inkorporační, která vznikla v 18. století ve Velké Británii, stanoví jako kolizní kritérium pro určení osobního statutu PO právní řád státu, podle kterého byla PO založena (ve kterém má své statutární sídlo). Naopak podle teorie sídla se řídí osobní statut PO právním řádem státu, ve kterém má PO své skutečné sídlo. Tato teorie, která byla poprvé uzákoněna v belgickém zákoně o obchodních společnostech z roku 1872,[3] byla historicky typická právě pro právní kulturu kontinentální Evropy. Poslední teorií, užívanou spíše v mimořádných situacích, je teorie kontroly, která jako osobní statut PO určí právní řád státu, jemuž odpovídá státní příslušnost většiny zakladatelů, společníků, či osob majících rozhodující vliv na chod této PO. V průběhu doby, se prosadily první dvě zmiňované teorie a lze tvrdit, že se dnes každý stát ve svém právním řádu svými rysy přiklání k jedné z nich.
Snaha vědců a zákonodárců vyvážit nedostatky[4] klasických teorií vedla ke vzniku smíšených teorií. Mezi tyto teorie patří bezpochyby teorie překrývání, teorie kombinační a diferenciační. Teorie překrývání, poprvé zmíněná prof. Sandrockem,[5] spočívá v tom, že otázky založení a „svéprávnosti“ PO se posuzují podle inkorporační teorie, stejně jako další vztahy, které stát skutečného sídla PO nepovažuje za nutné podmanit svému právnímu řádu. Na ostatní případy se pak aplikuje právní řád státu skutečného sídla. Teorie kombinační, dle prof. Zimmera,[6] rozlišuje dva základní momenty. Je-li dán faktický vztah mezi PO a státem jejího založení, řídí se její vztahy nadále právním řádem tohoto státu. „V tomto případě je tedy ponechána autonomie vůle zakladatelů PO co do výběru právního řádu, kterým se PO bude řídit.“[7] Chybí-li tento vztah, je aplikován osobní statut na základě teorie sídla. Poslední teorie diferenciační rozlišuje mezi vnitřními a vnějšími vztahy PO. Vnitřní vztahy se pak řídí právním řádem státu založení PO a vnější vztahy, tedy úprava otázek "svéprávnosti" a právního jednání společnosti navenek, právem státu skutečného sídla. Právě fakt, že může dojít ke kumulativnímu užití více právních řádů se klade k tíži posledně zmiňované teorii.
Neexistence mezinárodní úpravy práva společností činí při přeshraničních aktivitách PO problémy, kdy je třeba zkoumat všechny možné národní úpravy, kterých se transakce může dotýkat. Než budou analyzovány jednotlivé národní právní úpravy, je třeba zmínit, že snahy takovou mezinárodní úpravu přijmout zde byly již od 50. let 20. století, konkrétně formou Haagské úmluvy o uznání právní subjektivity zahraničních společností, sdružení osob a nadací, která byla přijata 1. 6. 1956. Tato bohužel nevstoupila v platnost, neboť byla ratifikována pouze Francií, Belgií a Nizozemím.[8] Jistě stojí za zmínku také unijní úprava, která spočívá na principu svobody usazování PO na území EU.
Česká republika
V souvislosti s rozsáhlou rekodifikací českého soukromého práva v roce 2014 prošlo i české mezinárodní právo soukromé výraznými, především strukturálními, změnami. Co se týče osobního statutu právnických osob, nový zákon o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) navázal na přibližně padesátiletou tradici inkorporační teorie, kdy § 30 ZMPS odst. 1 stanoví, že se „právní osobnost právnické osoby a způsobilost jiné než fyzické osoby řídí právním řádem státu, podle něhož vznikla.“ Je zajímavé, že téměř totožnou úpravu lze nalézt v ustanovení § 3024 obč. z., v němž je legálně definována zahraniční osoba. Odlišnost spočívá pouze v tom, že zatímco obč. z. užívá pojem „založení PO“, pak ZMPS pracuje s pojmem „vznik PO“. Otázkou zůstává, jaký vliv bude bude tato dualita mít na právní praxi, protože vznik a založení nejsou v žádném případě pojmy totožné a každý z nich nastává v jiné fázi „zrodu“ PO.[9]
Obrázek 1: Přibližné světové rozdělení států inkorporační teorie a teorie sídla[10]
Itálie
Itálie ve svém právním řádu zvolila poměrně protekcionistickou úpravu určování osobního statutu PO. Nalezneme zde jak prvky inkorporační teorie, tak prvky teorie sídla, přičemž poměr aplikace obou teorií směřuje k ochraně italských PO. V souladu s ustanovením čl. 25 odst. 1 italského zákona o MPS[11] aplikuje Itálie na italské PO teorii inkorporační a nedojde-li ke konfliktu s cizím právním řádem, zůstane jejich osobní statut zachován. Naopak zahraniční PO, které mají na italském území své skutečné sídlo, podřizuje Itálie svému právnímu řádu. Účelem tohoto ustanovení je nejen ochrana italských společností, ale také italských „stakeholderů“ vůči formálně zahraničním společnostem.[12]
Nizozemsko
V roce 1997 přijalo Nizozemsko světově unikátní zákon, který komplexně upravuje pouze mezinárodní (konfliktní) právo společností. Jedná se o desetičlánkový „zákon o konfliktním právu korporací“.[13] Tento zákon zakotvil v Nizozemsku inkorporační teorii, s výjimkou pro formálně zahraniční společnosti[14], jež podléhají zvláštní registraci a vztahují se na ně zvláštní pravidla, kupříkladu rozdílná úprava ručení těchto společností.[15]
Argentina
Bývalé kolonie často vychází z právních řádů bývalých koloniálních velmocí – nikoli ovšem v případě Argentiny. Na rozdíl od Španělska, na které, získala nezávislost v roce 1816, vychází argentinský právní řád primárně z inkorporační teorie, která je upravena v čl. 118, z. č. 19.550 o obchodních společnostech.[16] Tento stanoví, že „společnosti založené v zahraničí se řídí co do existence a formy právním řádem místa jejich založení.“[17]
Podobně jako v Itálii, obsahuje čl. 118 z.č. 19.550 korektiv ve prospěch teorie sídla, který se vztahuje na PO mající reálné sídlo na argentinském území, či argentinskému právu (svou právní formou) neznámé. Takové PO musí splnit zákonnou povinnost dokázat svou právní existenci ve státě založení, stanovit a uveřejnit své argentinské sídlo a stanovit zodpovědné osoby, přičemž registrace podléhá povolení argentinských úřadů.
Čínská lidová republika
Historie čínského mezinárodního práva soukromého sahá až do 8. století, kdy vládnoucí dynastie Tchang přijala pravidlo, které považujeme za vůbec první pravidlo upravující konflikt právních řádů na čínském území. Toto pravidlo stanovilo, že jednají-li spolu dva cizinci stejného původu, je jejich vztah podřízen právu jejich vlasti, naopak spory plynoucí z jednání cizinců nestejného původu se řídí právem dynastie Tchang-Lu.[18]
Co se týče samotné úpravy osobního statutu právnických osob, musíme se přemístit do Čínské Republiky o 11 století později. Ovlivněna evropskou kontinentální legislativní úpravou, přijala Čínská Republika v roce 1918 první moderní Zákon o mezinárodním právu soukromém. Jeho článek 3 stanovil, že „rozhodný právní řád zahraniční PO, jež byla čínským právem uznána, je právní řád jejího domicilu“. Termín domicil byl nadále definován v článku 29 čínského občanského zákoníku jako sídlo hlavní správy PO.[19] Čína tedy byla od roku 1918 typickým představitelem teorie sídla.
Následkem občanské války trvající do roku 1949, kdy byla vláda Čínské republiky nucena odejít na ostrov Taiwan, dochází v pevninské Číně k zásadnímu převratu v podobě inspirace sovětským právem. Komunistická strana Číny převzala sovětský systém MPS a začala ve svém právním řádu aplikovat inkorporační teorii. Důvodem tohoto obratu byla ochrana monopolního systému zahraničního obchodu, přesněji státních společností, které obchodovaly se zahraničím.
Skutečně revolučním počinem na půdě čínského mezinárodního práva společností je čínský Zákon o MPS,[20] který nabyl účinnosti 1. 4. 2011. Článek 14 tohoto zákona stanoví, že osobním statutem PO je principiálně právní řád státu, v němž je společnost registrována. Tento článek obsahuje také korektiv ve prospěch teorie sídla - v případě, že byla PO založena na jiném místě než je její skutečné sídlo, může být aplikován právní řád státu jejího skutečného sídla.[21]
Závěr
Jak praktický náhled do národních úprav určování osobního statutu právnických osob ukázal, liší se kritéria určování v jednotlivých právních řádech poměrně značně. Především konflikty mezi právními řády států inkorporační teorie a teorie sídla je dle mého názoru skutečně třeba řešit efektivní nadnárodní úpravou, která nebude bránit rozvoji mezinárodních aktivit PO a mezinárodní integrace vůbec.
[1] Považujeme-li problematiku odstranění obchodních bariér za otázku více obchodního než právního charakteru.
[2] HOFFMANN, Bernd von, Karsten THORN a Karl FIRSCHING. Internationales Privatrecht: einschliesslich der Grundzüge des internationalen Zivilverfahrensrechts. 9., neu bearb. Aufl. /. München: C.H. Beck, 2007, xxxix, 612 p. ISBN 34-065-5976-X.
[3] DOULA, Sufjan. Osobní statut právnických osob v mezinárodním právu soukromém. Praha, 2015. Dostupné také z: https://is.cuni.cz/studium/dipl_st/index.php?id=331f3ecce395c1f5fe3f480036de9f88&tid=1&do=main&doo=detail&did=152260. Diplomová práce. Univerzita Karlova.
[4] V případě inkorporační teorie lze mezi nedostatky řadit existenci tzv. „letterbox companies“ a riziko legální „race to the bottom“. Nedostatky teorie sídla jsou spatřovány v překážkách při mezinárodním podnikání.
[5] 1978. SANDROCK, Otto. BerDtGesVR. s. 169.
[6] ZIMMER, Von Daniel. Internationales Gesellschaftsrecht: das Kollisionsrecht der Gesellschaften und sein Verha ̈ltnis zum internationalen Kapitalmarktrecht und zum internationalen Unternehmensrecht. Heidelberg: Verl. Recht und Wirtschaft, 1996, s. 232. ISBN 9783800511662.
[7] DOULA, Sufjan. Osobní statut právnických osob v mezinárodním právu soukromém.
[8] 1956 Convention concerning the recognition of the legal personality of foreign companies, associations and institutions. Také dostupná z: http://www.hcch.net/index_en.php?act=conventions.text&cid=36
[9] DOULA, Sufjan. Osobní statut právnických osob v mezinárodním právu soukromém. S. 51
[10] Ibid, s. 57
[11] Zákon č. r.d. 31.5.1995, n. 218, Dostupné také z: http://www.normattiva.it/uri-res/N2Ls?urn:nir:stato:legge:1995-05-31;218!vig=
[12] Ibid., s. 61
[13] Wet conflictenrecht corporaties 1997. Dostupný z: http://wetten.overheid.nl/BWBR0009192/geldigheidsdatum_04-01-2010
[14] Dle zákona o zdánlivě zahraničních společnostech („WFBV“)
[15] Viz čl. 6 WFBV
[16] Ley de sociedades comerciales. Dostupný také z: http://www.infoleg.gov.ar/infolegInternet/anexos/25000-29999/25553/texact.htm
[17] La sociedad constituida en el extranjero se rige en cuanto a su existencia y formas por las leyes del lugar de constitución.“
[18] 2014. BASEDOW, Jürgen a Knut Benjamin PISSLER. Private international law in mainland China, Taiwan and Europe. Tübingen: Mohr Siebeck, s. 3-6. ISBN 3161533569.
[19] Ibid., s. 332
[20] Dostupné z: http://www.chinaiplawyer.com/law-peoples-republic-china-application-laws-foreign-related-civil-relations/
[21] K tomu blíže DOULA, Sufjan. Osobní statut právnických osob v mezinárodním právu soukromém. S. 71
Diskuze k článku ()