Práva a ochrana věřitele s nevykonatelnou pohledávkou

Věřitel poskytuje dlužníkovi plnění s vidinou toho, že mu dlužník dluh v budoucnu za splnění dohodnutých podmínek vrátí. Jistota věřitele, že se tak v budoucnu skutečně stane, se zvyšuje za předpoklad toho, že dlužník vlastní nějaký majetek, ze kterého se může věřitel v případě, že dlužník neplní své povinnosti vůči věřiteli, uspokojit. Nepoctiví dlužníci však často, ve snaze zkrátit své věřitele, přistoupí k tomu, že se začnou zbavovat svého majetku. V takovém případě dává věřitelům zákon možnost, bránit se takovému jednání dlužníka tím, že se mohou dovolat neúčinnosti takového právního jednání dlužníka, kterým měl být věřitel zkrácen.

Pokud chce věřitel docílit toho, že právní jednání dlužníka bude neúčinné, dosáhne toho věřitel tím, že podá k příslušnému soudu tzv. odpůrčí žalobu a soud o jeho odpůrčí žalobě rozhodne tak, že určité právní jednání dlužníka je vůči tomuto konkrétnímu věřiteli neúčinné. V případě, že se věřiteli podaří dosáhnout rozhodnutí soudu o neúčinnosti vybraného právního jednání dlužníka, dává toto rozhodnutí soudu věřiteli možnost domáhat se uspokojení pohledávky ve formě exekuce, a to i z toho, co neúčinným právním jednání ušlo z majetku dlužníka, a to bez ohledu na to, kdo je aktuálním vlastníkem tohoto majetku. V případě, že není možné se uspokojit z majetku dlužníka, věřiteli náleží odpovídající náhrada v penězích.

Oproti dřívější právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, doznala právní úprava obsažená v platném občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. jisté změny, a to bohužel k tíži věřitelů, protože došlo k oslabení postavení věřitelů s nevykonatelnou pohledávkou. Tento výklad potvrdil ve své rozhodovací činnosti i Nejvyšší soud.

Podle stávajícího občanského zákoníku, a to konkrétně jeho § 593, má věřitel možnost provést tzv. výhradu práva dovolat se neúčinnosti právního jednání dlužníka prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu. Pokud věřitel výhradu provede, neběží mu lhůta pro podání odpůrčí žaloby, kterou by se dovolal relativní neúčinnosti právního jednání dlužníka, dokud se pohledávka věřitele nestane vykonatelnou. Nejvyšší soud však dovodil, že podání odpůrčí žaloby není možné, pokud pohledávka věřitele není vykonatelná. Co to v praxi pro věřitele znamená?

Standardní situací, ke které v praxi často dochází, je stav, kdy majetkem dlužníka jsou nemovitosti, tj. aktiva registrovaná v katastru nemovitostí, pohledávky věřitelů takového dlužníka nejsou vykonatelné a běží dlouhá soudní řízení o vykonatelnost pohledávek věřitele, která často začínají dlouho před tím, než dlužník přistoupí k právnímu jednání zkracujícímu věřitele. Za dřívější právní úpravy platil základní a zásadní předpoklad, že pokud věřitel podal odpůrčí žalobu, do katastru nemovitostí se na jeho návrh zapsala poznámka dovolání se neúčinnosti právního jednání, další převod nemovitosti tak byl ztížen a hlavně vylučoval dobrou víru třetích osob i přes to, že nemovitost bylo možné dále převést na třetí osobu. Věřitel se ale mohl při úspěchu ve věci uspokojit na nemovitých věcech x. nabyvatele v pořadí, pokud tito nabyvatelé nabyli vlastnictví až poté, co byla do katastru nemovitostí zapsána poznámka o dovolání se nečinnosti právního jednání.

Za současné právní úpravy však platí, že pokud věřitel nemá vykonatelnou pohledávku, nemůže přistoupit k podání odpůrčí žaloby a domáhat se toho, aby byla do katastru nemovitostí zapsána poznámka k nemovitým věcem dlužníka tam zapsaným a dosáhnout tak stavu, aby se v případě, že bude věřitel se svojí odpůrčí žalobou úspěšný, mohl uspokojit na nemovitých věcech ve vlastnictví právních nástupců dlužníka. Jinými slovy, učinění výhrady nemá žádný důsledek, a to ani preventivní ani právní, na možnost toho, aby se věřitel mohl reálně uspokojit na nemovitých věcech právních nástupců dlužníka.

V případě nemovitých věcí tak lze uzavřít, že obrana ve formě výhrady dle § 593 občanského zákoníku, není pro věřitele příliš efektivní, a jejím jediným účelem je zachovat lhůtu pro podání odpůrčí žaloby.

---

Zdroj:

• 89/2012 Sb. Občanský zákoník; Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016