Úvod
Smyslem následujícího příspěvku je podání stručného výkladu úpravy práva některých osob na zaopatření s přihlédnutím k jejímu historickému i aktuálnímu kontextu. Úprava bude postupně nazírána z hlediska svého odůvodnění a inspirace, poté celkové charakteristiky a konečně konkrétního obsahu a rozsahu práva na zaopatření.
Právní úprava předmětného institutu je zakotvena v části třetí hlavě III dílu 6 OZ pod názvem „Právo některých osob na zaopatření“ (§ 1665 až 1669). V kontextu celku dědického práva jde o úpravu relativně sevřenou a stručnou.
Z obecnějšího pohledu na místo práva některých osob na zaopatření v institucionální struktuře (objektivního) dědického práva lze tento institut možno vidět jako prvek základní triády „dědická posloupnost – odkaz – zaopatření“.
Odůvodnění úpravy a její inspirace
Konsolidovaný text důvodové zprávy OZ odůvodňuje zařazení ustanovení o právu některých osob na zaopatření tak, že „život se smrtí zůstavitele nezastaví a v některých situacích nelze pokládat převzetím dědictví a odkazů a zapravením případných dluhů zůstavitele majetkové záležitosti za uzavřené. Při úpravě dědění podle zákonné posloupnosti se pamatuje na zabezpečení osob zůstaviteli blízkých v míře, v jaké na to pozůstalost stačí. Ve všech případech zahrnutých do tohoto dílu jde o nabývací tituly, které se neopírají o dědické právo v přesném slova smyslu. Kdo má právo na zaopatření podle navržených ustanovení, není dědicem a toto právo nabývá přímo ze zákona.“[1]
Inspiračním zdrojem úpravy je obecný občanský zákoník, jakož i prvorepublikový tzv. senátní návrh občanského zákoníku z roku 1937.[2] Ve světle historické inspirace je ovšem třeba vidět nejen to, že doplněná úprava není nová, ale také to, že nový je právní řád, do něhož opět vstupuje; v té souvislosti si odborná literatura klade otázku, jaký význam bude mít úprava práva některých osob na zaopatření v novém právu, které obsahuje oproti době jejího dřívějšího zakotvení nové instituty plnící srovnatelné funkce.[3]
Celková charakteristika úpravy
Celková charakteristika práva některých osob na zaopatření a jeho právní úpravy budiž podána natřikrát, a to z hlediska povahy práva na zaopatření, jeho vztahu k výživnému a konečně struktury jeho právní úpravy.
Povaha práva na zaopatření byla v komentářové literatuře přiléhavě popsána tak, že jde o pasivum pozůstalosti. Nabízí se připodobnění odkazu, který je také jiné povahy než (subjektivní) právo dědické; je však součástí jeho úpravy s ohledem na intenzivní (a evidentní) souvislost s děděním.
Vztah práva na zaopatření a výživného je blízký; přece však jde o různé instituty. Právo na zaopatření se od práva na výživné liší nejen formálně (zejména systematickým zařazením), ale i materiálně (zejména doplňkovostí, popř. i krátkodobostí, jakož i tím, že ne vždy se jedná jen o „výživu“).
Struktura (relativně stručné) úpravy práva na zaopatření se potom odvíjí zejména od osoby oprávněného. Zákonodárce zde upravuje
- právo toho, kdo by jinak byl nepominutelným dědicem, ale nemá právo na povinný díl, na nutnou výživu (§ 1665),
- právo pozůstalého manžela na slušnou výživu (přičemž totéž právo jako těhotné vdově je přiznáno za zůstavitele neprovdané matce jeho dítěte), popř. na nutné zaopatření (§ 1666); k právu pozůstalého manžela se připojuje vůbec zvláštní pravidlo nabytí vlastnického práva k movitým věcem tvořícím vybavení rodinné domácnosti pozůstalým manželem (§ 1667),
- právo pozůstalého rodiče na nutné zaopatření (§ 1668),
- právo osob, které požívaly v domácnosti zůstavitele až do jeho smrti bezplatné zaopatření, na toto zaopatření (§ 1669).
Obsah a rozsah práva na zaopatření
Smyslem další, analytické části tohoto příspěvku není podrobnější výklad o jednotlivých právech, jak jsou vypočtena výše, nýbrž jejich základní srovnání z hlediska jejich obsahu a rozsahu.
Z hlediska obsahu právní úprava rozlišuje právo na zaopatření a právo na výživu; zaopatření je mimoto zákonem užíváno také v širším smyslu, v pojmenování celého institutu[4] (srov. nadpis části třetí hlavy III dílu 6 OZ), a v teorii někdy i v nejširším smyslu pokrývajícím veškeré zaopatřovací závazky, včetně např. výživného[5].
Východisko nabízí komentářová literatura v rozlišení mezi nutnou výživou a nutným zaopatřením: „nutné zaopatření v sobě zahrnuje nutnou výživu […] a navíc zřejmě i nezbytné ošacení, případně příspěvek na spotřebu elektrické energie, plynu či topiva tak, aby oprávněný mohl žít důstojným životem, aby nestrádal a neocitl se v nouzi.“[6] Úroveň plnění je shodně vyjádřená v „nutnosti“; rozdíl se potom jeví mezi zaopatřením a výživou.
Tomu, kdo by jinak byl nepominutelným dědicem, ale nemá právo na povinný díl, náleží výživa. Pozůstalému manželovi taktéž; pozůstalému manželovi, kterému byl zkrácen nebo odepřen zákonný dědický podíl, pak zásadně zaopatření. Pozůstalý rodič a osoby, které požívaly v domácnosti zůstavitele až do jeho smrti bezplatné zaopatření, mají právo na zaopatření.
Z hlediska rozsahu se rozlišuje jednak úroveň zaopatření (věcný rozsah), jednak jeho trvání (časový rozsah).
Věcný rozsah je nastaven buď na „slušné“, nebo „nutné“ úrovni, přičemž již obvyklým chápáním je dáno, že slušná úroveň je vyšší; nutná úroveň je dána pouze základními a nezbytnými potřebami oprávněného. Slušná úroveň výživy svědčí pozůstalému manželovi, popř. za zůstavitele neprovdané matce jeho dítěte; manželovi, kterému byl zkrácen nebo odepřen zákonný dědický podíl, náleží alespoň nutné zaopatření. I jindy je podpora (zaopatření, výživa) přiznána zpravidla jen na nutné úrovni. Zvláště však stojí zaopatření poskytované bezplatně zůstavitelem až do jeho smrti osobám v jeho domácnosti; jeho úroveň se odvíjí od stavu před smrtí zůstavitele.
Časový rozsah je omezený konkrétní, relativně přesně určenou dobou (jako jiný způsob omezení lze chápat stanovení podmínek vzniku a trvání práva) v případě pozůstalého manžela a osob, jimž zůstavitel poskytoval bezplatné zaopatření ve své domácnosti. V prvém případě jde o dobu šesti týdnů od smrti manžela; jde-li o těhotnou vdovu nebo matku zůstavitelova dítěte, která nebyla za zůstavitele provdána, o dobu končící se šestým týdnem po porodu; jde-li o pozůstalého manžela, kterému byl zkrácen nebo odepřen zákonný dědický podíl, o dobu končící uzavřením nového manželství tímto manželem (do této doby ovšem musí manžel splňovat další podmínky. Ve druhém případě jde o dobu tří týdnů po smrti zůstavitele.
Podmínky vzniku a trvání práva na zaopatření. Konkurence těchto práv (poznámka)
Nad rámec zaměření tohoto stručného příspěvku lze pro úplnost poznamenat, že právo na zaopatření je co do svého vzniku i dalšího trvání zpravidla relativně přísně podmíněno. Tento fakt úzce souvisí s jeho (již výše zmíněnou) doplňkovou funkcí. V tom směru představuje jistou výjimku právo pozůstalého manžela na služnou výživu (popř. právo za zůstavitele neprovdané matky jeho dítěte) a právo poživatelů bezplatného zaopatření v domácnosti zůstavitele.
Formou druhé závěrečné poznámky budiž uvedeno, že vedle doplňkové povahy práva některých osob na zaopatření, stanovení jeho obsahu a rozsahu a stanovení podmínek jeho vzniku a trvání jsou dalšími významnými faktory určujícími, zda a v jakém výši bude daná osoba požívat zaopatření ve smyslu § 1665 a násl. OZ, také případná konkurence více takových práv a poměr k zákonnému dědickému podílu dané osoby. Rovněž tuto otázku výslovně řeší pojednávaná právní úprava.
Závěr
Právo některých osob na zaopatření se do našeho práva vrací jako tradiční institut; vstupuje však do aktuálního – a dosti odlišného – právního kontextu, který se od původního dosti liší. Z hlediska praxe bude proto předmětem pozornosti především otázka rozsahu jeho reálného uplatnění. K dílčím praktickým otázkám bude patřit jistě i způsob určení výše neurčitými právními pojmy vyjádřených dávek.
[1] Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 681-682.
[2] Tak Svoboda, J. in Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Praha: C.H. Beck, 2015, s. 459.
[3] Tamtéž.
[4] Srov. nadpis části třetí hlavy III dílu 6 OZ.
[5] Srov. např. Králíčková, Z., Telec, I. Výživné v novém občanském zákoníku. Bulletin advokacie 3/2014, s. 23-25 (část III. Vymezení pojmů).
[6] Šešina, M., Wawerka, K. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 4. sv., Dědické právo (§ 1475 až. 1720) včetně výkladu řízení o pozůstalosti. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s.
Diskuze k článku ()