Právo rodiče na určení místa bydliště dítěte

Článek se zabývá problematikou určení místa bydliště dítěte v aktuální právní úpravě. Upozorňuje na pojetí práva určit místo bydliště podle dřívější právní úpravy a především zdůrazňuje možné problémy a otázky, které se v souvislosti s novou právní úpravou mohou vyskytnout.

Vedle důvodů, které mohou ke změně místa bydliště dítěte vést, a následků, které taková změna může přinést jak pro dítě, tak pro rodiče, do jehož péče dítě nebylo svěřeno, se článek zaměřuje na otázky, kterými se soud v řízení o významné záležitosti dítěte bude muset zabývat. Stěžejní část je zaměřena na problém, jak by měl soud ve věci rozhodovat, jak by měl být správně formulován návrh a zda bude řízení o významné záležitosti dítěte vhodným řešením pro všechny situace.

Poukázáno je rovněž na problematickou vykonatelnost soudního rozhodnutí o významné záležitosti dítěte. Autorka nastiňuje podobnost řízení o navrácení dítěte v případech mezinárodních únosů dětí a řízení o určení místa bydliště dítěte v případě, že došlo ke změně místa bydliště dítěte bez souhlasu druhého rodiče. Rovněž je představeno řešení této problematiky podle německého a rakouského práva. V závěru autorka doporučuje možná a vhodná řešení pro předcházení konfliktním situacím.

Úvod

S účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ) přibylo do výčtu práv a povinností, které jsou součástí rodičovské odpovědnosti, právo a současně povinnost rodičů určit místo bydliště dítěte. Ačkoliv není pochyb o tom, že toto právo vždy bylo součástí rodičovské odpovědnosti, výslovně je zákon o rodině v této souvislosti dříve neuváděl.[1] Judikaturou ale byla otázka určení místa bydliště dítěte řazena mezi otázky patřící k podstatným věcem při výkonu rodičovské odpovědnosti.[2] Tato skutečnost se promítla i v nové právní úpravě (v ustanovení § 877 odst. 2 OZ), kdy určení místa bydliště je považováno za významnou záležitost dítěte. Samotné ustanovení však nabízí řadu sporných otázek týkajících se jeho výkladu a praktické realizace výkonu práva na určení místa bydliště dítěte. Ve svém příspěvku bych ráda alespoň některé z těchto otázek otevřela a zamyslela se nad jejich možným řešením.

Doposud nepatřily spory rodičů o to, kde bude místo bydliště dítěte, ve smyslu § 49 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině (dále jen ZoR), mezi soudy nejfrekventovaněji řešené otázky. Pokud došlo k podání návrhu podle § 49 ZoR, obvykle to bylo v souvislosti s prevencí proti mezinárodnímu únosu dítěte. Rodič, který dítě neměl v péči, s přestěhováním dítěte do zahraničí nesouhlasil a druhý rodič se snažil touto cestou získat rozhodnutí soudu nahrazující jeho souhlas. Je samozřejmě možné, že rodiče nebudou možnost zahájit řízení podle § 877 OZ hojně využívat, a tak předložená otázka zůstane pouze v akademické rovině. Nelze však vyloučit ani variantu, že výslovná úprava v OZ dá rodičům prostor a nabídne nový prostředek, jak si za pomoci justičního aparátu vzájemně, a bohužel i svému dítěti, komplikovat život.

Místo bydliště

Ustanovení § 858 OZ výslovně uvádí mezi právy a povinnostmi rodičů náležejícími do rodičovské odpovědnosti „určení místa bydliště dítěte“. Které místo je považováno za bydliště člověka, uvádí § 80 OZ, zde ale nenajdeme jednoznačnou odpověď na otázku, co přesně je pojmem bydliště myšleno: „Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale.“[3] Podle § 858 OZ doplněného o ustanovení § 80 OZ tedy má každý rodič právo a povinnost určit místo, kde bude jeho dítě trvale žít. Jak úzce ale v této souvislosti vykládat pojem místo? Jedná se o konkrétní byt nebo dům? Nebo je pojmem místo myšlena obec? Nebo může být výklad ještě širší a vztahovat se na kraj nebo dokonce celý stát? Důvodová zpráva k OZ pouze doplňuje, že bydliště má být chápáno ve smyslu faktickém a nikoliv administrativním a že tudíž není vyloučeno, aby osoba měla bydliště i na více místech.[4]

Určení místa bydliště dítěte je ze zákona významnou záležitostí dítěte a rodiče se tedy mají dohodnout. V návaznosti na výše položenou otázku ale není jasné, v čem konkrétně by měla shoda rodičů spočívat, zejména v situacích, kdy dítě žije pouze s jedním z rodičů.[5] Pokud se rodič, který má dítě v péči, rozhodne přestěhovat v rámci jednoho města do jiného domu,[6] musí s takovou změnou souhlasit i druhý rodič? A co se stane, pokud souhlasit nebude? Doslovným výkladem zákona dojdeme k závěru, že souhlas obou rodičů je zapotřebí k jakékoliv změně místa bydliště dítěte, tedy i kdyby došlo ke stěhování v rámci jednoho domu do vedlejšího bytu na stejném poschodí.

Vzhledem k tomu, že v české právní úpravě podrobnější výklad nenajdeme, bude potřeba hledat pomoc v judikatuře. Nabízí se judikatura Soudního dvora Evropské unie. V kontextu evropského práva je pojem bydliště řešen především v souvislosti s určením, ve které zemi osoba má nebo měla obvyklé bydliště. Nicméně klíčové rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci A (sp. zn. C-523/07) ze dne 2. 4. 2009 lze zobecnit i pro určení místa v konkrétní zemi. Dle tohoto rozhodnutí obvyklé bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě.“[7] Z toho tedy vyplývá, že bydlištěm dítěte je místo, kde je dítě integrováno v sociálním a rodinném prostředí, jsou zde vytvořeny podmínky pro trvalé bydlení a existuje pádný důvod pro výběr právě tohoto místa. Dítě by zde mělo vykonávat školní docházku a mělo by mít v tomto místě vytvořené rodinné a sociální vazby. Vždy je však třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu (pokud se dítě má s rodičem z určitého důvodu stěhovat do nového místa bydliště, nelze očekávat, že již předem tam bude mít vytvořené rodinné a sociální vazby a bude tam integrováno. Mělo by se však dát očekávat, že bude mít v daném místě podmínky, aby si takové vazby vytvořilo, nebo aby stávající vazby zejména k rodině nebyly podstatně narušeny nebo dokonce zpřetrhány).

Změna místa bydliště

Možné důvody pro změnu místa bydliště

V souvislosti se změnami místa bydliště není od věci se zamyslet nad důvody, které k nim mohou vést:

1) objektivní nutnost: Pokud dojde k uplynutí doby, na kterou byla sjednána nájemní smlouva, k vypovězení nájemní smlouvy ze strany pronajímatele, nebo byt či dům se stane neobyvatelným, musí ke změně místa bydliště dojít.

2) ekonomické důvody: Náklady na bydlení jsou příliš vysoké; buď došlo k jejich zvýšení, nebo se náklady na bydlení nezměnily, ale změnila se ekonomická situace rodiče, který má dítě v péči, a je nutné hledat levnější variantu. V takové situaci, pokud druhý rodič se změnou místa bydliště nesouhlasí, může být alternativou, že se bude na nákladech na bydlení podílet, tzn. bude přispívat na pokrytí těchto nákladů. Stejně tak může být důvodem pro změnu bydliště i zlepšení ekonomické situace rodiče, který má dítě v péči. V takovém případě je třeba zohlednit především zájem dítěte a možné zlepšení podmínek dítěte, kdy v novém, pravděpodobně větším bytě může mít dítě vlastní pokoj apod.

3) pracovní důvody: Rodič, který má dítě v péči, získal zajímavou pracovní nabídku v jiném městě, nebo nemůže sehnat práci v dané oblasti, proto se rozhodne přestěhovat do místa s nižší nezaměstnaností nebo většími pracovními příležitostmi, nebo je nucen změnit bydliště z důvodu změn ve svém stávajícím zaměstnání.

4) osobní důvody: Rodič, který má dítě v péči, založil novou rodinu a je potřeba pořídit větší byt nebo dům, nebo se stěhuje k novému partnerovi, případně následuje nového partnera, který musí změnit bydliště z některého z ostatních uvedených důvodů.

5) rodinné důvody: Rodič, který má dítě v péči a který pochází z jiného místa, než kde rodina společně žila, a nemá k tomuto místu žádné vazby, nemá zde žádné přátele, žádné zázemí, se po rozchodu rozhodne vrátit se do místa svého původu, nebo jej k tomuto návratu přimějí okolnosti (např. péče o nemocné rodiče apod.). 1 bez důvodu: Nejčastěji je v pozadí zdánlivě bezdůvodné změny bydliště snaha „odstřihnout se“ (a především dítě) od druhého rodiče, snaha co nejvíce zkomplikovat vzájemné kontakty, vymazat druhého rodiče ze života dítěte. Takováto změna je pak samozřejmě naschválem, ačkoliv může být maskována za kterýkoliv z výše uvedených důvodů pro změnu bydliště.

Dopady změny bydliště na dítě a na rodiče

Se změnou bydliště pochopitelně souvisí následky pro dítě samotné, ale často dochází i k následkům pro rodiče, do jehož péče dítě svěřeno nebylo. Vždy samozřejmě záleží na tom, za jakých okolností došlo ke změně bydliště a o jak velkou (ve smyslu samotného místa) změnu šlo.

Pro dítě obvykle změna bydliště, zejména pokud se nejedná pouze o stěhování v rámci menšího města nebo obce, znamená změnu školy, lékaře, v případech, kdy se jedná o stěhování nad rámec dojezdové vzdálenosti, nemá dítě nadále možnost navštěvovat zájmové kroužky, nebo minimálně musí vyhledat kroužky stejného zaměření v novém prostředí, stejně tak se výrazně omezí kontakt s kamarády, dítě je donuceno navazovat nové kontakty, vytvořit si nové sociální vazby, integrovat se v novém prostředí, může dojít i k odloučení od rodinných příslušníků, na které bylo dítě zvyklé, a ztížení kontaktu a styku s druhým rodičem může být pro dítě rovněž velmi těžké. Samozřejmě významnou roli hraje věk dítěte, a především citlivost dítěte na změny a způsob, jakým změny zpracovává.

Změna místa bydliště dítěte se projeví i u rodiče, s nímž dítě nežije v rodinné domácnosti. V této souvislosti je vždy potřeba posuzovat, do jaké míry změna bydliště dítěte zkomplikuje možnost výkonu rodičovské odpovědnosti tímto rodičem. Jaký bude mít tato změna dopad na možnou realizaci styku s dítětem, zda dojde ke změnám oproti původnímu stavu (nikoliv stavu, který byl určen rozsudkem, ale faktickému stavu, jak se dítě s rodičem skutečně stýkalo) a jak velkým zásahem do života druhého rodiče tyto změny budou (např. je-li v možnostech rodiče si každý druhý víkend jezdit vyzvedávat dítě do 200 km vzdáleného města, když doposud probíhal styk ve stejném městě, kde rodič bydlí).

Rozhodování soudu o významné záležitosti dítěte

Pokud rodič, který nemá dítě ve své péči, se změnou místa bydliště dítěte nesouhlasí, nebo vůbec nedostal možnost se na rozhodování podílet, se rozhodne věc řešit postupem podle § 877 odst. 1 OZ, rozhoduje o významné záležitosti dítěte soud. S výjimkou situací, kdy došlo ke změně místa bydliště bez vědomí jednoho z rodičů, je předpokladem pro podání návrhu k soudu skutečnost, že se rodiče pokusili o dohodu, že otázku místa bydliště dítěte společně řešili a ke společnému řešení nedospěli. Skutečnost, že mezi rodiči probíhala diskuse o významné záležitosti dítěte, je potřeba před soudem dokázat.[8] Tato povinnost dokazovat proběhnuvší komunikaci mezi rodiči ovšem výslovně nevyplývá ze zákona samotného, ale je na ni upozorněno pouze v důvodové zprávě. O čem bude soud podle § 877 odst. 1 OZ rozhodovat, by mělo být zřejmé z petitu samotného návrhu rodiče. Jak by ale měl petit znít, aby nedošlo k zásahu do práva třetí osoby (v tomto případě rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče), a především tak, aby rozhodnutí bylo vykonatelné, je velmi složitá otázka.

Z pohledu procesního práva bude řízení vedeno podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen ZZŘS), konkrétně podle ustanovení § 466 písm. j). Toto řízení je možné zahájit pouze na návrh zákonného zástupce dítěte. Soud je tedy v těchto řízeních vázán návrhem rodiče a v souladu s ustanovením § 26 ZZŘS nemůže přisoudit něco jiného, než navrhovatel požadoval. Dále je nutno poznamenat, že i když se změnou místa bydliště nesouhlasí ani samotné dítě, není oprávněno zahájit řízení podle § 877 odst. 1 OZ. Může se pouze dovolat pomoci u rodiče, do jehož péče nebylo svěřeno a který může hájit jeho názor a zájem cestou tohoto soudního řízení.

Při svém rozhodování by soud měl především vyhodnotit, jaké řešení nejlépe odpovídá zájmům dítěte, a je-li to s přihlédnutím k věku a rozumovému vývoji dítěte možné, pak by měl přihlédnout k názoru dítěte. Tyto dvě skutečnosti, tj. zohlednění názoru dítěte a zjištění, co je pro dítě nejlepší, by pak měly zajistit, že bude rozhodnuto v zájmu blaha dítěte.

Řízení zahájené před změnou místa bydliště dítěte

Před samotnou změnou místa bydliště se mohou na soud obrátit oba dva rodiče. Rodič, který má dítě v péči a chce se stěhovat, může žádat, aby soud určil jako místo bydliště dítěte novou destinaci. Rodič, který dítě do péče svěřeno nemá a který se stěhováním nesouhlasí, by měl požadovat, aby soud rozhodl, že místo bydliště dítěte se nemá měnit. Při samotném posuzování změny místa bydliště by měl soud přihlédnout především k zájmům dítěte. Dítě se totiž rozhodnutí rodiče, s nímž žije v rodinné domácnosti, většinou nemůže bránit.[9] Vedle toho by však soud měl vždy zohlednit také okolnosti, za kterých ke změně místa bydliště dochází, a zkoumat důvody, ze kterých ke změně dochází. Také je ale nutné přihlédnout k situaci rodiče, který má dítě ve své péči. Za jednu z nejpodstatnějších okolností pro rozhodnutí považuji i to, kam se místo bydliště dítěte mění a jak tato změna ovlivní výkon rodičovské odpovědnosti a dosavadní vztah mezi dítětem a rodičem, kterému dítě nebylo svěřeno do péče. Jinak by totiž mohlo být soudní řízení využíváno pouze k šikanování rodiče, který dítě v péči má, a ke snaze o trvalý dohled nad jeho soukromým životem.

Dle ustanovení § 877 odst. 1 OZ má soud rozhodovat o významné záležitosti dítěte. Předmětem jeho rozhodnutí by tedy mělo být určení, jak bude významná záležitost dítěte řešena. Může ale v tomto případě soud rozhodnout v podobě uložení zákazu (změnit místo bydliště dítěte), nebo povinnosti strpět (změnu místa bydliště dítěte) rodičům? Z hlediska výkonu rozhodnutí i praktického využití do budoucna (pokud soud určí konkrétní místo bydliště dítěte a po nějaké době se rodič s dítětem bude chtít opět stěhovat, bude nutné zahájit nové soudní řízení a rozhodnutí změnit) by taková formulace výroku byla jistě praktická. Nedomnívám se však, že při rozhodování o významné záležitosti dítěte může soud ukládat povinnosti rodičům.[10]

Řízení zahájené po změně místa bydliště dítěte

Výrazně složitější je situace, pokud se jeden z rodičů (zpravidla to bude ten, který se změnou místa bydliště nesouhlasí) na soud obrátí až tehdy, kdy už ke změně bydliště dítěte fakticky došlo. I v tomto případě má soud určit místo bydliště dítěte. Nabízí se pak tři možnosti rozhodnutí:

1. Soud určí, že místem bydliště dítěte je stávající nové místo bydliště (to je však možné pouze v případě, že by rodič, který má dítě v péči, podal vzájemný návrh k původnímu návrhu rodiče, který se změnou místa bydliště nesouhlasí. Jinak soud takovéto rozhodnutí učiní zamítnutím návrhu rodiče).

2. Soud shledá, že ke změně místa bydliště nemělo dojít a určí, že místem bydliště dítěte zůstává původní místo bydliště. To bude zpravidla znamenat schválení návrhu rodiče, který se změnou místa bydliště dítěte nesouhlasil. Zde nastávají dvě problematické a obtížně řešitelné situace: jak postupovat, pokud již není možné se fakticky do původního bydliště vrátit (byt nebo dům byl prodán, nájem ukončen atd.)? Jako řešení bych v tomto případě viděla, že soud určí jako místo bydliště dítěte například pouze obec, nikoliv konkrétní adresu, na které by mělo být bydliště dítěte. A jak dosáhnout toho, aby se dítě do původního místa bydliště vrátilo? Protože jen těžko si lze představit, že se dítě do původního bydliště vrátí samo, bez rodiče, kterému bylo svěřeno do péče. A na druhou stranu soud nemůže rozhodovat o místě bydliště tohoto rodiče, ani mu nařídit, aby se vrátil společně s dítětem. Zejména v situaci, kdy rodič, který má dítě v péči, se již v novém bydlišti usadil, má zde zázemí, zaměstnání, dítě chodí do školy atd. Při rozhodování musí být také vždy individuálně posouzeno, jak se bude dítě vyrovnávat s další změnou, byť by tato změna znamenala návrat do původního domova.

3. Soud jako místo bydliště dítěte určí bydliště rodiče, který podal návrh, tedy rodiče, do jehož péče dítě nebylo svěřeno. Opět za předpokladu, že by to rodič navrhl. Tím by ale fakticky došlo k rozhodnutí o změně péče o dítě.

Článek byl publikován v časopise Právník č. 4/2015. Jeho pokračování je dostupné zde.


[1] Podle důvodové zprávy bylo právo určit místo bydliště dítěte součástí péče o dítě; blíže viz Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k § 855–859.

[2] K tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 5 Cz 119/67.

[3] § 80 odst. 1 věta první před středníkem OZ.

[4] K tomu blíže Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k § 80.

[5] Vycházím z předpokladu, že pokud rodiče žijí spolu, jsou schopni se dohodnout na tom, kde budou společně žít a kde tedy budou žít i jejich děti. Samozřejmě mohou nastat i situace, kdy ani ve fungující rodině se nedaří najít společné řešení otázky, kde bude rodina žít. Problematika umístnění rodinné domácnosti ve smyslu § 743 OZ ale není předmětem tohoto příspěvku.

[6] Např. v souvislosti se změnou životní a ekonomické situace se rozhodne přestěhovat do většího nebo menšího bytu.

[7] Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 2. 4. 2009 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Korkein hallinto-oikeus – Finsko) (Věc C-523/07) [online]. Dostupné z: (http://curia.europa.eu/juris/document/docu ment.jsf?text=&docid=74468&pageIndex=0&doclang=CS&mode=req&dir=&occ=first&part=1&cid=32540), [2014-06-29].

[8] NOVOTNÝ, P. – IVIČIČOVÁ, J. – SYRŮČKOVÁ, I. – VONDRÁČKOVÁ, P. Nový občanský zákoník. Rodinné právo. Praha: GRADA Publishing, 2014, s. 155. K tomu také Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, k § 877.

[9] KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 72–73.

[10] Zde vycházím především z formulace výroků o jiných významných záležitostech dítěte. Např. rozhoduje-li soud o tom, kterou školu má dítě navštěvovat, určí ve svém rozhodnutí konkrétní instituci, kam má být dítě zapsáno, neukládá rodičům ani povinnost strpět, že tam bude zapsáno, ani zákaz zapsat dítě jinam.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři