Problematika splnění dluhu za jiného, aneb jak je to s právem na regres?

Problematiku plnění za třetí osobu upravuje ustanovení § 1936 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“). Pojďme se podívat na některá specifika tohoto institutu.

Povinnost věřitele přijmout plnění od třetí osoby

Občanský zákoník zakotvuje pravidlo, podle kterého věřitel musí přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba. Věřitel tedy nemůže plnění od třetí osoby jakkoliv odmítnout (ať už se jedná o ručitele nebo dobrodince, který chce dluh za dlužníka splatit jen tak ze své dobré vůle), pokud tím dojde k uspokojení pohledávky věřitele. Uvedené se neuplatní, je-li plnění vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, kdy je již ze samotné podstaty věci vyloučeno, aby bylo řádně splněno jinou osobou. Typicky půjde o umělecké výkony nebo podobné typy plnění, které může věřiteli řádně splnit výhradně dlužník a nikdo jiný. Výjimka z uvedeného pravidla nastane také v případech, kdy si věřitel a dlužník možnost splnění dluhu třetí osobou předem vyloučí výslovným ujednáním ve smlouvě.

Dluhy materiálně a formálně cizí a vlastní

V rámci komplexnosti problematiky splnění dluhu za třetí osobou je zásadně potřeba rozlišit mezi tzv. materiálně a formálně cizími a vlastními dluhy. Za plnění materiálně vlastního dluhu se považuje situace, kdy dluh je splněn přímo samotným závazkovým dlužníkem, čímž dochází nejen k uspokojení věřitele, ale rovněž k úplnému zproštění dlužníka ze závazku. Na druhou stranu při plnění materiálně cizího dluhu plní dluh osoba odlišná od závazkového dlužníka, která konečné náklady související s dluhem nést nemá a po uspokojení věřitele se může na původním (závazkovém) dlužníku zhojit – jejím plněním tak vůči závazkovému dlužníku vzniká tzv. subrogační regres. U materiálně cizích dluhů můžeme dále rozlišit dluhy formálně vlastní a formálně cizí, kdy u dluhů formálně vlastních je třetí osoba za určitých podmínek k plnění povinna, neboť za dluh např. ručí nebo jej jinak zajišťuje a u dluhů formálně cizích naopak není třetí osoba k plnění jakkoliv povinna a věřiteli tak nabízí plnění bez jakéhokoliv zvláštního právního důvodu.

Souhlas dlužníka s plněním a subrogační regres

U dluhů materiálně i formálně cizích občanský zákoník vyžaduje, aby k jejich splnění třetí osobou udělil dlužník svůj souhlas. Zatímco souhlas věřitele k plnění třetí osobou zákon zásadně nevyžaduje a naopak věřiteli ukládá (se shora nastíněnými výjimkami) plnění od třetí osoby přijmout, dlužníkovi takovýto stav vnucen být nemůže. Pokud dlužník nesouhlasí, aby za něho třetí osoba jeho dluh splnila, daná třetí osoba tak učinit nemůže, a to zcela bez ohledu na její vůli či osobní vztah k dlužníku. Souhlas by si třetí osoba plnící za dlužníka měla opatřit nejlépe v písemné formě, zákon však umožňuje i konkludentní poskytnutí souhlasu dlužníkem – takovýto souhlas je ovšem nezbytné si opatřit před nebo současně s nabídnutím plnění věřiteli. Podle ustanovení § 1937 občanského zákoníku předchozího souhlasu dlužníka s plněním není třeba, pokud třetí osoba plní věřiteli jeho dluh proto, že za dluh ručí nebo závazek jinak zajišťuje (tj. u dluhů materiálně cizích a formálně vlastních), přičemž v takovém případě splněním dluhu vstupuje tato osoba do práv věřitele a vzniká ji vůči dlužníku subrogační regres přímo ze zákona.

Podle ustanovení § 1936 odst. 2 občanského zákoníku platí, že kdo plní dluh jiného, aniž za dluh ručí a ani jinak dluh nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby mu postoupil svoji pohledávku. Uvedené ustanovení se týká výhradně dluhů materiálně i formálně cizích, u kterých nenastává přechod pohledávky ze zákona (jak je tomu u dluhů materiálně cizích, avšak formálně vlastních), nýbrž poskytuje třetí osobě plnící za dlužníka pouze možnost si subrogační regres vymínit – jedná se tak o tzv. fakultativní subrogaci. Pokud tedy chce třetí osoba dlužníka zbavit jeho dluhu „bezplatně“, může tak s jeho souhlasem samozřejmě učinit a pokud si na věřiteli postoupení pohledávky nevymíní, nevznikne ani subrogační regres. Třetí osoba totiž samozřejmě může plnění věřiteli poskytnout s darovacím úmyslem. Je tak výlučně na této třetí osobě, zda si subrogační postih vůči dlužníku vymíní či nikoliv.

Pokud třetí osoba před nebo současně se splněním dluhu bude po věřiteli požadovat, aby jí postoupil svoji pohledávku, nastupuje na jeho místo a v rozsahu, v jakém plnila, může plnění následně požadovat po dlužníku. Forma ani jiné náležitosti takovéto žádosti stanoveny nejsou – může být tedy ústní, nebo třeba i konkludentní, podmínkou však je, aby se tak stalo nejpozději při splnění dluhu. Pokud by třetí osoba plnila proti vůli dlužníka, bude se s největší pravděpodobností jednat o plnění bez právního důvodu – tedy o bezdůvodné obohacení, jehož vydání by případně mohla požadovat po dlužníku, za kterého dluh splnila. Bezesporu je na místě uvést, že i v případě, kdy by k řádnému a včasnému vymínění subrogačního regresu třetí osobou nedošlo, nelze tím bez dalšího dovozovat, že ze strany třetí osoby se tím pádem bude automaticky jednat o darování. Podle rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, ze dne 3. 5. 2019, totiž „právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného (§ 2991 o. z.) není vyloučeno podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. samotnou skutečností, že ochuzený (plnitel) vědomě poskytl plnění namísto obohaceného (dlužníka), ač k tomu nebyl povinen, ani tím, že si ochuzený na věřiteli nevymínil postoupení pohledávky dle § 1936 odst. 2 o. z.“

Závěr

Otázka, zda je při fakultativní subrogaci nezbytné opravdu uskutečnit formální postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 a násl. občanského zákoníku, zákon již výslovně neřeší. Na druhou stranu u subrogačního regresu, který nastává ze zákona (tj. při plnění formálně vlastních dluhů), ze zákonné úpravy jasně vyplývá, že pohledávka věřitele na třetí osobu přechází včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou spojených, přičemž věřitel je povinen v takovém případě vydat třetí osobě potřebné doklady o pohledávce a sdělit jí vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.