Relativní neúčinnost - I.

Docentka JUDr. Michaela Zuklínová, CSc., se v sérii příspěvků zabývá účinnou právní úpravou právního jednání, zakotvenou v ustanoveních § 545 až 599 zákona č. 89/2012 Sb., o. z. V dnešním příspěvku se s paní docentkou podíváme na obecný úvod k relativní neúčinnosti, v příštích dnech bude následovat komentář k jednotlivým ustanovením.

Katedra občanského práva Právnické fakulty UK v Praze
Foto: Shutterstock

I. Institut u nás označený „relativní neúčinnost“ není nový. Už římské právo jej znalo v podobě zvané „actio Pauliana“. Obnovilo jej moderní právo německé (pruské), a pak i rakouské (1883). Od té doby se tento právní institut  - pod různými označeními – vyskytuje v evropských právních řádech dodnes.

II. Účelem institutu upraveného pod rubrikou „relativní neúčinnost“ je chránit věřitele v době, kdy má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, ale nemá žádnou jistotu, že onu pohledávku skutečně vymůže. Není totiž jisté, že dlužník ještě bude mít dostatečný majetek (přitom věřitel nemá po ruce kvalitní zástavu), protože dlužník jedná (jednal) způsobem, kterým zjevně svůj majetek zmenšuje, popř. znehodnocuje. Věřitelova šance uspokojit se z dlužníkova majetku pomalu bere za své, anebo už vzala za své.

Proto zákon dává věřiteli právo opatřit si majetkové hodnoty k uspokojení své pohledávky nikoli z majetku dlužníka (protože ten už nemá dostatečný majetek nebo již nemá nic), ale z toho, co z majetku dlužníka ušlo, a to právě jednáním dlužníka na úkor (čili k újmě) věřitele, tj. tzv. fraudulózním jednáním (jednáním tradičně označovaným jako negotium in fraudem creditoris).

Přitom možnost věřitele získat tyto majetkové hodnoty (které dříve patřily dlužníkovi) je založena na tom, že právnímu jednání, kterým ony majetkové hodnoty změnily vlastníka (tj. onomu fraudulóznímu jednání) budou vůči - výhradně a toliko - věřiteli (srov. výraz „relativní“) odepřeny již dříve obecně nastalé právní účinky. Jinak řečeno: z pohledu věřitele obnoví se právní stav dříve existující, což mu umožní postihnout převedené majetkové hodnoty tak, jakoby je stále měl dlužník. Kdyby takový právní stav nenastal, věřitel by zasahoval cizí majetek, což není přípustné (čili jednal by protiprávně).

Ale tak jako tak je zasahován (žalován) někdo jiný než dlužník a majetek někoho jiného než dlužníka. Je nezbytné apriori vyloučit bezbřehost takových zásahů. Proto je stanoven taxativní výčet případů (skutkových podstat), kdy jsou zásahy připuštěny.

III. Jen stěží lze ale říct, že zákonodárcem zvolené označení, totiž „relativní neúčinnost“, je vhodné, ba je na místě konstatovat, že je tomu právě naopak. Mnohem vhodnější se zdá být výraz "odpor“ nebo „odporovatelnost“, přesto, že, jak se uvádí v důvodové zprávě, „relativní neúčinnost“ je pojem hmotněprávní. Lze ale soudit, že „odporovatelnost“ má také hmotněprávní povahu (jde o svého druhu vlastnost právního jednání, podobně jako třeba právě neúčinnost), naproti tomu „odpor“ má povahu mezní, je nástrojem uplatnění hmotného práva. Nicméně, má-li se naplnit prve uvedený účel tohoto institutu, je třeba nejprve vznést odpor, čili „podat odpůrčí žalobu“, a teprve tím, že žalobě bude vyhověno, nastane relativní neúčinnost právního jednání (tj. soud např. prohlásí to a to právní jednání za relativně neúčinné vůči věřiteli).

Ještě vhodnější označení nejspíš ale představuje starší výraz „bezúčinnost“. Jde o to, že odporem napadené právní jednání právní následky účinky má, rozhodnutí soudu se jich nedotkne, jenom vůči věřiteli se právní situace té majetkové hodnoty, která ušla s dlužníkova majetku, od těchto účinků „osvobodí“ natolik (čili bude to právní jednání vůči věřiteli „bez účinků“), že věřitel se bude moct právě z této hodnoty uspokojit.

Tak či onak je pravděpodobné, že se pro označení toto, co zákon nazývá „relativní neúčinnost“, bude nadále užívat výrazů „odpor“ a „odpůrčí žaloba“, protože sám zákon, totiž ustanovení § 589 odst. 2, mluví „o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba)“! Pak je třeba dovozovat, že na jedné straně věřitel (právnímu jednání) odporuje, takže podává odpůrčí žalobu (§ 589 odst. 2), na straně druhé je cílem jeho odporu domoci se určení, anebo spíš (srov. dále) zjištění neúčinnosti právního jednání dlužníka (§ 590 aj.)!

IV. Odpůrčí žaloba není ovšem vždy nezbytná. V konkrétním případě, totiž je-li naopak žalovaným věřitel, může téhož výsledku jako jinak odpůrčí žalobou dosáhnout také odpůrčí námitkou: v řízení o žalobě, kterou proti věřiteli podala osoba, která získala prospěch odporovatelným jednáním dlužníka, vznese žalovaný věřitel na svou obranu odpůrčí námitku, čímž dosáhne zamítnutí žaloby. To sice dnešní právní úprava výslovně neumožňuje (na rozdíl od čsl. odpůrčího řádu z r. 1931), ale toto dovození nelze s jistotou vyloučit: subjektivní právo lze uplatnit jakýmikoli prostředky, které jsou k dispozici, není-li výslovně stanoveno jinak.

V. Od neúčinnosti právního jednání je zásadně třeba odlišovat neplatnost právního jednání. Každé z těchto dvou adjektiv odpovídá na svou vlastní otázku, a jakékoli připodobňování nebo dokonce zaměňování obou je vyloučeno.

Otázka platnosti, resp. neplatnosti právního jednání, souvisí se splněním či nesplněním zákonných ustanovení, která stanoví jednak náležitosti právního jednání, jednak kladou na právní jednání i jiné požadavky, přičemž nesplnění požadavků zákona má (za splnění dalších nezbytných podmínek) sankční následky: právní jednání je neplatné, a to buď absolutně, nebo relativně (§ 580 až § 588).

Naproti tomu účinnost, resp. neúčinnost, nějakého právního jednání obecně dává odpověď na otázku, zda právní jednání již vyvolalo, anebo dosud nevyvolalo, resp. je schopné, anebo není schopné, vyvolat právní následky čili účinky, tj. vznik, změnu nebo zánik práv a/nebo povinností (srov. § 545§ 548 n. aj.).

VI. Pro insolvenční řízení zdejší hmotněprávní úprava neplatí (srov. zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů; tamní právní úprava neúčinnosti právního jednání je značně rozsáhlá, obsahem odpovídající potřebám insolvenčního řízení (§ 235 n.).

Exkurz

Původ ochrany věřitele prostřednictvím zvláštního právního institutu je spojován se jménem slavného právníka Julia Paula. S jeho jménem je uveden v justinianových Digestech (D 22, 1, 38, 4, Paulus). Základem tzv. pauliánské odpůrčí žaloby (actio Pauliana) bylo jednak in integrum restitutio (ve vykonávacím řízení), jednak interdictum fraudatorium (po skončení konkurzního řízení), které Justinianova Digesta spojila do jediného zvláštního ochranného institutu. Podstata je samozřejmě stále stejná už jeden a půl tisíce anebo spíše dva tisíce let.

Z pochopitelných důvodů znají tento institut všechny právní řády kontinentálního typu, přičemž jsou velmi rozmanitě podrobné, s různým pojmenováním atd.: od jediného ustanovení v Code civil francouzském i belgickém (čl. 1167), kde právní teorie mluví o l’action paulienne, lousianském (čl. 788), l'oblique action, pak dvě ustanovení v québeckém Code civil (čl. 1631 až 1632), který v anglické verzi zná Paulian action, ve francouzské l'action en inopposabilité, přes italský Codice civile (čl. 2901 až 2904), s pojmenováním azione revocatoria, až k těm s komplikovanou právní úpravou. V Rakousku platí jednak odpůrčí řád (Anfechtungsordnung, RGBl. Nr. 337/1914, novelizován naposled v r. 2010), jednak insolvenční řád, obdobná je právní úprava v Lichtenštejnku. Podobně Německo upravuje odpůrčí žalobu jednak v odpůrčím zákoně (Anfechtungsgesetz), jednak v rámci insolvenčního řízení (§ 129 n. insolvenčního řádu) a kromě toho je tu ještě několik ustanovení v BGB (§ 135 a § 136, a dále porůznu, např. v § 1365 n., § 1643 n.). V německé úpravě je zajímavé, že má lhůty k podání odporu sjednoceny ve lhůtu pětiletou. Také Švýcarsko upravuje odpor v rámci konkurzního řízení i mimo ně; přitom se rozlišuje Pauliana darovací, při předlužení a úmyslná. Nizozemí má v čl. 45 až 48 Třetí knihy BWB (totiž v souvislosti s právními úkony) obecnou úpravu Pauliany (pod rubrikou „Pauliana“), v čl. 42 až 51 zákona o úpadku „insolvenční Paulianu, a ještě „dědickou“ Paulianu v čl. 205 Čtvrté knihy BWB. Na území československé republiky platil zák. č. 64/1931 Sb. z. a násl. Obecně lze říct, že většina evropských států ctí dvojjedinost právního institutu, který nyní označujeme jako „relativní neúčinnost“, tj. jeho povahu jednak hmotněprávní, jednak procesně právní, a tento zvláštní právní institut upravují v samostatném zákoně (řádu).

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články