Relativní neúčinnost - II.

Docentka JUDr. Michaela Zuklínová, CSc., se v sérii příspěvků zabývá účinnou právní úpravou právního jednání, zakotvenou v ustanoveních § 545 až 599 zákona č. 89/2012 Sb., o. z. V minulém příspěvku jsme se s paní docentkou podívali na obecný úvod k relativní neúčinnosti, dnes následuje komentář k jednotlivým skutkovým podstatám, kdy lze uplatnit odpůrčí žalobu.

Katedra občanského práva Právnické fakulty UK v Praze

§ 589

(1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.

(2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

I. Pokud první ustanovení v rámci právní úpravy relativní neúčinnosti praví, že za určitých předpokladů, má věřitel právo žádat soud o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka vůči věřiteli, nevypovídá tím bohužel dostatečně o tom, jaký je smysl zdejšího institutu. Jenom zcela obecně (ba příliš obecně) mluví o právu věřitele postupovat za určitých podmínek určitým způsobem. Navíc takto hovoří způsobem spíš zavádějícím.

Lze obecně konstatovat, že předpokladem úspěchu věřitele je (1) vykonatelná pohledávka, a to aspoň v době rozhodování soudu (srov. 38 Rc 64/2002; ovšem s výhradou, že mluví o vymahatelnosti), která (2) nebyla buď vůbec uspokojena (protože nebylo z čeho), nebo byla uspokojena jen zčásti, a (3) odporovatelné jednání dlužníka (v podobě některé v zákoně výslovně uvedených skutkových podstat).

II. Conditio sine qua non veškerého uvažování o odporování jednání dlužníka je sama povaha jednání dlužníka: dlužník jedná tak, že jeho jednání brání nebo znesnadňuje uspokojení věřitele. Pokud ovšem (např.) rozprodává nebo rozdává svůj majetek dlužník, který má majetku dostatek, takže bez obtíží může i násobně věřitelovu pohledávku uspokojit, není odpůrčí žaloba namístě, resp. nemůže být úspěšná.

III. Zásadním předpokladem úspěšného postupu věřitele, který je zkracován dlužníkovým jednáním, je existence vymahatelné pohledávky věřitele vůči dlužníkovi (za dlužníkem). „Vymahatelnost“ (jedna z vlastností právního jednání) je výraz, který si zaslouží více pozornosti.

Na území našeho státu se v právním řádu – v souvislosti se zdejším právním institutem – objevily dvě různá označení pro totéž: jde o to, jakou kvalitu má mít pohledávka, pro kterou věřitel může využít odpůrčí žaloby s cílem dosáhnout svého uspokojení.

Tradiční pojem „vykonatelnost“ (německy „Vollstreckbbarkeit“, který byl a je standardní pro rakouskou právní úpravu), znamená vynutitelnost pohledávky donucovací mocí státu, resp. orgánu, event. subjektu, kterému bylo donucování k plnění povinnosti státem dovoleno (soudní exekutoři).

Vynutitelná pohledávka je taková, která je způsobilým tzv. exekučním titulem, tj. takovým právním důvodem, na jehož základě je možné právo nuceně vykonat (jde zejména o vykonatelná rozhodnutí soudu, popř. rozhodce, vzniklá ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti atd.; srov. § 274 o.s.ř. a demonstrativní výčet tam uvedený, aj.). Vymahatelnou pohledávkou se naproti tomu rozumí taková pohledávka, která ještě nebyla najisto postavena, ale už se stala splatnou, dospěla.

Přes zmíněnou tradici pojmu „vykonatelná“, roz. pohledávka, ve dvou po sobě následujících právních úpravách se v našem právním řádu objevil pojem „vymahatelnost“ (na místě dnešní „vykonatelnosti“): poprvé to bylo v § 4651 OZ 1950, podruhé se tak stalo prostřednictvím tzv. velké novely OZ 1964 zákonem č. 509/1991 Sb. v § 42a, která byla víceméně otrocky opsána, byť ve stručné zkratce, z cit. ust. OZ 1950). Stojí za to připomenout, ani právní teorie, ani právní praxe, ani v jednom z období účinnosti cit. právních úprav nezaváhala, a dále četla namísto zákonné „vymahatelnosti“, standardní vymahatelnost.[1]  

IV. Věřitel má právo domáhat se určení neúčinnosti právního jednání dlužníka jen v případě, že jeho vykonatelná pohledávka nebyla uspokojena, protože v důsledku jednání dlužníka být uspokojena nemohla, anebo byla uspokojena jen zčásti.

V. Právo domáhat se určení neúčinnosti právního jednání dlužníka vůči své osobě má ale věřitel (podle věty první prvního odstavce zde vykládaného ustanovení), včetně toho případu, že ona třetí osoba, vůči které odpor směřuje, je teprve v očekávání prospěchu, byť v očekávání důvodném: její právo na plnění už vzniklo, ale plnění ještě nedostala, byť se ho již domohla – právo je již vykonatelné! Čili dokonce třetí osoba již má proti svému dlužníkovi (který je zároveň dlužníkem odporujícího věřitele) právo zajištěné exekučním titulem! (Na tomto místě se nabízí poznamenat, že se tady dobře ukazuje, jak je nevhodné, ba nesprávné, užívat v legislativním textu spojku „i“. Tato spojka totiž má několikerý význam, a je proto velmi zavádějící (text není na první pohled pochopitelný: z druhé věty odst. prvního by bylo možné dovodit také to, že jde o další případ, kdy je možné podat odpor).

VI. O jaká že právní jednání dlužníka, která věřitele zkracují, a jsou proto odporovatelná, jde, to stanoví ustanovení § 590§ 591§ 592. Jen pro ilustraci je možné říct, že zdaleka nejde jen o darování, prodej, majetková vypořádání různého druhu, ale také např. o zřízení služebnosti nebo reálného břemene ve prospěch jiného, o odmítnutí dědictví, o prominutí dluhu atd. Výčet fradulózních skutkových podstat je taxativní, čili nemůže být výkladem rozšiřován.

Pokud jde o výraz „právní jednání“, není bez zajímavosti uvést, že v prvorepublikové teorii, která rozlišovala mezi právním jednánímprávním úkonem (Rechtsgeschäft a Rechsthandlung), se bylo možné setkat s názorem, že výraz právní jednání (roz. dlužníka) není příhodný, že je třeba mluvit o právním úkonu (srov. řády konkurzní, vyrovnací a odpůrčí, upravil V. Hora, Praha 1931, str. 351), a tím, že nejde jen o odporovatelná právní jednání.

VII. Ve zdejším ustanovení se stanoví předpoklady úspěšného uplatnění odporu, následující tři ustanovení (§§ 590 až 592) obsahují seznam právních jednání, vůči kterým lze odpor uplatnit. Stručně je možné říct, že odporovat lze čtyřem skupinám jednání, vč. opomenutí:

  1. právním jednáním, pro něž je charakteristický úmysl dlužníka zkrátit věřitele,
  2. právním jednáním, pro něž je příznačné, že jde o mrhání majetkem, a konečně
  3. právním jednáním, která jsou jednostranná (tj. bezplatná) a jednání s nimi srovnatelná,
  4. právním jednáním v podobě opomenutí, které naplnilo znaky některé z prve uvedených skutkových podstat.

VIII. Osoba žalovaného, tedy ten, proti komu odpůrčí žaloba směřuje, se uvádí v ust. § 594: opět zjednodušeně řečeno, je to ten, kdo měl z fraudulózního jednání dlužníka nějaký prospěch, nebo jeho dědic.

IX. Konečně je tu velmi významná otázka, čeho se věřitel odpůrčí žalobou domáhá.

Odporující věřitel žádá to, co odporovatelným a odporovaným jednáním ušlo ze jmění dlužníka, aniž je zapotřebí zvlášť navrhovat (žalobou na určení žádat) prohlášení bezúčinnosti dotyčného jednání.[2]

Tudíž otázku, zda jde skutečně o jednání dlužníka, které je ve smyslu zdejších ustanovení odporovatelné, a jako takové neúčinné vůči věřiteli, vyřeší soud jako otázku předběžnou, meritorně se bude zabývat otázkou týkající se toho, co věřitel žádá (ne tím, co tvrdí). A věřitel žádá, a to žalobou na plnění, aby se mu dostalo uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem z toho, co ve svůj prospěch získal žalovaný. (Věřitel tudíž nesmí žádat víc, než kolik stačí k uspokojení jeho pohledávky, resp. dostane-li víc, např. nemovitost větší hodnoty, musí to, co výši pohledávky přesahuje, vrátit.). A je zřejmé, že nemůže-li žalovaný splnit pohledávku (namísto dlužníka), je povinen vydat to, co mu přibylo, tj. jaký prospěch získal od dlužníka, a nemůže-li ani to, musí poskytnout náhradu.

§ 590

(1) Věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání,

a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám,

b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo

c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

(2) Věřitel se může dovolat neúčinnosti kupní nebo směnné smlouvy uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana poznat v dlužníkově jednání mrhání majetkem, kterým je dlužníkův věřitel zkracován.

I. Ve zdejším ustanovení se upravuje základní a také největší skupina odporovatelných právních jednání.

O právních jednáních odporovatelných podle zdejšího ustanovení lze říct, že jsou to taková jednání, jež dlužník učinil v úmyslu zkrátit věřitele.

II. 1. Předně jde o jednání, které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele. Odporovat lze jakémukoli právnímu jednání. Může tudíž jít o jednání bezplatné i úplatné, typu smluvního i jiného (např. smlouva darovací nebo kupní, prominutí dluhu, odmítnutí dědictví, ale také nerovné rozdělení jmění manželů, vypořádání spoluvlastníků jinak než podle spoluvlastnických podílů, odložení věci značné hodnoty s úmyslem opustit ji atd.).

2. Úmysl zkrátit věřitele (tj. tzv. dolus pauliana) spolu se skutečností, že druhá strana, z takového jednání dlužníka získala prospěch, o úmyslu zkrátit věřitele věděla, je podstatnou náležitostí relativní neúčinnosti, takže odporující věřitel takový úmysl tvrdí a dokazuje. Nicméně důkaz v pravém slova smyslu (procesním) nemusí přinést, pokud je dokazatelné, že odpůrčí žalobou je opravdu možné způsobit nebo usnadnit uspokojení věřitele, a je pak na žalovaném, aby tvrdil a dokázal opak. Přitom úmysl zkrátit věřitele se nemusí týkat právě žalobce, ale i jiného věřitele.[3]

Úmysl dlužníka - zřejmě (vzhledem k obecné formulaci)  nemusí být namířený přímo na zkrácení věřitele, může jít o úmysl eventuální, nepřímý – stačí, aby dlužník věděl, že věřitele zkrátit může, a přesto jednal, jsa srozuměn s tím, že svým jednáním věřitele zkrátí.

3. Pětiletá lhůta (jakož i všechny další lhůty, které jsou stanoveny v ustanoveních upravujících relativní neúčinnost) se počítá ode dne podání odpůrčí žaloby nazpět, tedy jde o dobu pěti let, které uplynuly před podáním odpůrčí žaloby.

4. Dalším předpokladem úspěchu odpůrčí žaloby je vědomost (srov. slova „byl znám“) toho, kdo od dlužníka něco získal, event. získal něco na úkor dlužníka, o úmyslu dlužníka takovým právním jednáním zkrátit věřitele. Je třeba upozornit, že v této první skutkové podstatě jde o prosté vědomí, totiž stačí i prosté (pouhé) vědomí žalovaného, tj. toho, kdo získal prospěch jednáním věřitele zkracujícím (na rozdíl od druhé skutkové podstaty, kdy jde o situaci, že žalovaný vědět musel (srov. hned dále). Je třeba zdůraznit, že prosté vědomí o zkracujícím úmyslu se u žalovaného nepředpokládá (na rozdíl od případů fraudulózních jednání uvedených sub c)), a je tedy na žalobci (věřiteli), aby také tuto skutečnost prokázal.

III. Druhý okruh odporovatelných jednání představují ta, kterými dlužník v posledních dvou (na rozdíl od pěti let, která jsou relevantní v prvém případě) letech před podáním odpůrčí žaloby (objektivně zřejmě) zkrátil své věřitele, avšak druhé straně, která prospěch nabyla, musel být dlužníkův úmysl věřitele zkrátit znám.

V daném případě šlo totiž o právní jednání, kdy úmysl zkrátit takto věřitele byl evidentní (tj. zřejmý), což bývá pravidlem, anebo žalovaný byl v takovém postavení, aniž byl osobou dlužníkovi blízkou, že o úmyslu dlužníka věřitele zkrátit vědět prostě musel. (Věřitel zde prokazuje nejen vědomost žalovaného, ale také okolnost, že žalovanému úmysl dlužníka zkrátit věřitele musel být znám.)

IV. Třetí skupina právních jednání, vedených v úmyslu zkrátit věřitele, jsou zkracující jednání, k nimž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, anebo ta zkracující jednání, která dlužník v posledních dvou letech učinil ve prospěch osoby blízké. Pro tyto případy bývá užíváno označení „rodinná pauliana“.)

Kdo je osobou blízkou, o tom stanoví § 52, který za osobu blízkou označuje jednak všechny osoby navzájem příbuzné v řadě přímé, z příbuzných ve vedlejší linii jenom sourozence, a dále manžela a partnera. Další osoby se pak považují (fikce) „za osoby sobě navzájem blízké“, pokud splňují dvě podmínky: jsou navzájem v poměru rodinném nebo obdobném, a dále jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Ovšem je také vyvratitelnou domněnkou stanoveno, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené (tj. ty, jejichž vzájemný poměr vznikl manželstvím jednoho z nich, § 774), jakož i osoby, které spolu trvale žijí. Osoby, které trvale žijí, je standardní terminus pro okruh osob, které sdílejí svůj život po všech stránkách, takže se dá říct, že žijí jako manželé nebo registrovaní partneři, přesto, že jimi nejsou. Být osobami, které spolu trvale žijí, má významné právní důsledky (srov. např. ust. § 49).

Znalost úmyslu zkrátit věřitele právním jednáním ve prospěch osoby blízké, se u osoby blízké samozřejmě předpokládá (v podstatě jde o vyvratitelnou domněnku). Nicméně je třeba připustit, že o úmyslu zkrátit věřitele osoba blízká, která získala od dlužníka prospěch, nevěděla, ani vědět nemusela (úmysl zkrátit jí „znám nebyl a ani znám být nemusel“). V tomto případě má osoba blízká právo dokázat, že jí skutečně nebylo nic o úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele známo, a vzhledem k určitým objektivním okolnostem jí ani nic známo být nemuselo. (Příkladem takové nevědomosti blízké osoby, která získala prospěch od dlužníka, může být třeba manžel v dlouhotrvajícím manželství, který obdaruje svého manžela něčím ze svého majetku s tím, že obdarovanému to bude aspoň sloužit, protože sám dárce to nepotřebuje.)

V. V ustanovení odstavce druhého zdejšího paragrafu je upravena další, totiž čtvrtá, skupina právních jednání dlužníka, kterými dlužník zkracuje věřitele, jednání, která lze charakterizovat jako „mrhání majetkem“.

V tomto případě ovšem musí právní jednání spočívat v (bezvadné) kupní, popř. směnné smlouvě. Na první pohled se zdá, že se v případě těchto smluv dlužníkův majetek nezmění, že jeho hodnota zůstává stále stejná. Ale právě toto může být jen jevové! „Mrháním majetkem“ se rozumí jen a právě to, že dlužník zcizuje lehkomyslně kusy svého majetku pod cenou. Mrhá-li svým majetkem, není rozhodné, s kým dlužník kontrahuje, ať s osobou dosud neznámou, která projevila zájem o věc po uveřejnění inzerátu, anebo s osobou blízkou (např. svou dcerou).

Je na odporujícím věřiteli, aby dokázal, že odporované právní jednání je ve své podstatě mrháním majetkem. Mrhání totiž dobře není možné u úplatných smluv bez dalšího předpokládat, protože i dlužník běžně kontrahuje a získává prostředky na živobytí, ať toho či onoho druhu.

Relevantní ale není každé mrhání majetkem, ale jen takové, kdy kontrahent musel poznat, že právní jednání jeho kontrahenta ve své podstatě svědčí o tom, že mrhá svým majetkem: může usuzovat v první řadě z toho, že zciziteli vůbec na vzájemném plnění nezáleží, že se spokojí s jakoukoli částkou, kterou obdrží. Je ovšem pravda, že nejen lichváři využívají obtíží své oběti, takže nejednou může být obtížné zjistit, zda dlužník kontrahuje pod cenou, protože – jak tvrdí – potřebuje rychle prodat, skutečně z nějakého objektivně existujícího racionálního důvodu, anebo zda jde o zcela smyšlený důvod, popř. důvod, který je použit jen k zastření pravého důvodu. Proto je zapotřebí, aby ten, s kým dlužník kontrahoval, musel rozpoznat – při průměrném rozumu, popř. bylo-li to zjevné, že prodává-li nebo směňuje-li kontrahent pod cenou, mrhá svým majetkem, a to bez obtíží z toho, že rozdíl mezi cenou tržní a kupní je zřetelný, ba nápadný (nejde jen o to, že nehospodaří se svým majetkem jako řádný hospodář, jehož jednání je za hranou obvyklého hospodaření). A důkaz o tom, že nabyvatel – žalovaný – musel poznat, že jde na straně zcizitele – dlužníka o mrhání majetkem, musí přinést věřitel.

K tomu, aby odpůrčí žaloba v tomto případě měla úspěch, je třeba, aby k jednání, jež lze označit za mrhání majetkem, došlo v posledním roce před podáním odpůrčí žaloby. To je nejkratší lhůta ze všech skutkových důvodů odpůrčí žaloby.

Povšimněme si konečně, že v tomto případě není výslovně uveden úmysl dlužníka zkrátit věřitele: je zřejmé, že plně postačuje objektivní zjištění podstaty jeho prvního jednání spočívajícího v pozbývání majetku pod cenou – to jest bez toho, aby prodával, resp. směňoval za tržní cenu objektivně zjistitelnou – a tedy bez zachování výchozí majetkové úrovně.

 

§ 591

Neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o

a) plnění povinnosti uložené zákonem,

b) obvyklé příležitostné dary,

c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo

d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

I. Ve zdejším ustanovení je uvedena pátá skutková podstata.

Odporovatelné je - kromě těch, která uvádí ust. §590 - rovněž bezúplatné právní jednání dlužníka. Je to každé takové jednání, kdy dlužník, který druhé osobě poskytuje nějakou majetkovou hodnotu, nedostane od druhé osoby žádné vzájemné plnění, tj. žádnou úplatu. Mluví se též o lukrativních právních jednáních (protože druhá strana něco získává, aniž sama něco poskytuje).

Odpůrčí žaloba bude mít úspěch, bude-li podána do uplynutí dvou let od takového jednání.

Dále: podmínkou úspěchu odpůrčí žaloby není v tomto případě důkaz o úmyslu zkrátit věřitele. Úprava se dotýká bezúplatných jednání dlužníka bez dalšího.

II. Některá bezúplatná právní jednání ovšem věřitel napadnout nemůže.

1. Předně nesmí jít o případ, kdy dlužník třetí osobě poskytuje – bezúplatně – plnění, čímž plní svou zákonem uloženou povinnost. Jde typicky o výživné, ale může jít i o jinou povinnost stanovenou zákonem. Výživné nemusí být jen to, které bylo stanoveno rozhodnutím soudu, ale i takové, které povinný poskytuje oprávněnému dobrovolně (podle zákonného ustanovení).

Jen ovšem bude třeba vždy zvážit výši, resp. rozsah výživného. Jde o to, do jaké míry by bylo možné předpokládat, že takové výživné by – v případě rozhodování – stanovil soud, anebo zda jde o výživné zásadně převyšující tuto částku, tedy kupř. i takové výživné, které – ač se poskytuje k výživě – nadměrně překračuje potřebnost, atd. atd., ale je třeba i v rozporu s dobrými mravy.

2. Druhou vyloučenou skupinou bezúplatných jednání jsou ta, na jejichž základě je poskytován obvyklý příležitostný dar. I v tomto případě bude třeba posoudit, co je to příležitostný dar, a především, zda jeho hodnota je obvyklá, popř. přiměřená takové příležitosti, event. se vzetím zřetele i k dalším okolnostem daného darování (věk obdarovaného, jeho zásluha, jeho pracovní postavení atd. atp.).

3. Třetí skupinu představují neodporovatelná věnování, pokud jsou učiněna „v přiměřené výši“ a „na veřejně prospěšný účel“.

Výrazem „věnování“ bývá zvykem označovat určitý druh darování. Pochází ze slova „věno“ a dnes už se s ním setkáme málokdy. Např. v němčině se ale jedná o standardní označení (v odvozeninách od slovesa spenden, srov. ve starší hovorové češtině výraz „špendnout“), které pak pokrývá milodary, tzv. darování orgánů, věnování na zbožné a jiné veřejné účely atp. Lze také mluvit o „dlužníkových bezplatných opatřeních“ (to je ovšem pojem nadřazený).

Pokud jde o výraz „veřejný účel“, asi nebude obtížné zjistit, zda jde ještě o účel veřejný, anebo již soukromý.

Složitější bude opět zjištění, co je onou „přiměřenou výší“. Pomocnou ruku lze najít ve starší literatuře, která se zabývala zmíněnými „opatřeními“, resp. věnováním. Výše věnování se poměřuje „důchodem“ dlužníka (což je prostě tím, jaká plnění pravidelně přijímá), a dále kvalitou jeho hospodářského stavu, tedy stavem jeho jmění.

4. Konečně (za čtvrté) jsou vyloučena ta dlužníkova bezúplatných jednání, na jejichž základě bylo poskytnuto plnění, kterým „bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti“. Tento výraz, doslova převzatý z odpůrčího řádu z r. 1930, není v dnešních poměrech snadné uchopit, především jej sdělit současnými slovy. V podstatě lze říct, že jde o to, že dlužník učinil zadost své mravní povinnosti, např. podporoval svého sourozence, svou sešvagřenou příbuznou, např. tchyni, nebo přiměřeným způsobem „vracel“ to, co jednou bylo poskytováno jemu (drobná vzájemná plnění sousedů v domě, rozmanitého druhu).

Obdobně lze vyhovění „ohledům slušnosti“ rozumět třeba jako přispění na nahrazení škody, která vnikla za účasti dlužníka, ale bez jeho zavinění, nebo úprava sousedního hrobu, když už zjevně není nikdo, kdo by se staral, atp.

O všech právě zmíněných skupinách jednání, často nikoli právních, platí, že se nepředpokládají, tj. že skutečně jde o takové jednání, navíc souladné s ustanovením zákona, se očekává důkaz žalovaného, a to právě proto, že se vlastně jedná o jeho obranu proti odpůrčí žalobě, ovšem chováním dlužníka! Proto často dlužník vystupuje v řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného a pomáhá mu bránit se proti odpůrčí žalobě. Naproti tomu bezplatnost dotyčného jednání by měl prokázat věřitel.

 

§ 592

Stejně jako právní jednání uvedená v § 590 nebo 591 se posoudí i opomenutí, kterým dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě vůči sobě vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy způsobil. To platí i tehdy, odmítl-li dlužník dědictví, ledaže bylo předluženo.

I. Opomenutí představují šestou skutkovou podstatu.

II. Právně lze jednat konáním nebo opomenutím (srov. § 546).

Rozlišuje se pouhé nekonání, kdy je osoba povinna něco konat, ale svou povinnost nesplní, nekoná. Naproti tomu, má-li osoba právo, pak buď je nevyužije, nekoná, zdrží se výkonu práva, nebo strpí, aby někdo jiný její právo omezoval, a nebrání takovému omezování obvyklými právními prostředky. Dovozuje se, že nekonání je projevem vůle, právním jednáním jen tehdy, lze-li z onoho nekonání vyvodit vůli určitého obsahu. Tak je tomu i ve zdejším případě: dlužník opomene - s cílem zkrátit věřitele - nějaké chování nebo právní jednání, přičemž takové opomenutí má za následek zmenšení majetkové hodnoty dlužníkova majetku.

III. Opomenutí je poslední skupinou odporovatelných jednání dlužníka, tj. jednání, která věřitel může napadnout odpůrčí žalobou. Všechna právní jednání (a nepochybně také jednání ne-právní povahy), která zákon uvádí v předchozích ustanoveních § 590§ 591 (podle toho, jak počítáme) osm, resp. pět skutkových podstat jsouce vyjádřena jako ne-konání, totiž opomenutí in fraudem creditoris, jsou pro věřitele, jemuž svědčí vykonatelná pohledávka, odporovatelná.

Takovým opomenutím dlužník pozbyl své majetkové právo, anebo – s povinnostními důsledky pro sebe – způsobil, že jiné osobě vzniklo majetkové právo, nebo její majetkové právo bylo zachováno (tj. nepozbyla je, nezaniklo, ač jinak, to jest bez jednání dlužníka, by jej byla pozbyla), nebo její majetkové právo bylo zajištěno. Za zvláštní případ opomenutí se považuje také odmítnutí dědictví, s výjimkou případu, že odmítané dědictví bylo předluženo. Důležité je, aby si byl dlužník takového svého opomenutí vědom, není možné, aby opomenul ve smyslu zdejšího ustanovení, nejsa si vědom, že nějaké majetkové právo má, nebo že pro jinou osobu a na svůj úkor např. zajišťuje majetkové právo.


[1] Zhoršení postavení věřitele tkví jen v tom, že právní řád dovoloval podat odpor již po tom, co pohledávka dospěla, kdy nastala její splatnost, a nastala zjevně marně, protože dlužník stejně nemá, z čeho by plnil. Podle OZ 2014 ale může věřitel podat odpor teprve poté, co získal proti třetí osobě (již dlužník prospěl) exekuční titul.

[2] Sb.n.s. 8151, 9230; R 1/56 (naproti tomu Rc 63/98, Rc 26/2000).

[3] Srov. Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, upravil V. Hora, Praha 1931, str. 23 (pozn. 3).

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část I.
Mimořádná stabilizační odměna v souvislosti s koronavirem

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část I.

Započítávají se mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu do průměrného výdělku, a tedy zvyšují průměrný výdělek na výpočet dovolené, příplatků za práci přesčas, v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek, jakož i placených překážek v práci, či nikoliv?

Kolektiv autorů
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu