Zákon směnečný a šekový stanovuje podstatné náležitosti směnky cizí i směnky vlastní, které musí být ve směnce vždy obsaženy, jinak by byla považována za neplatnou. Jelikož problematika směnek je obecně velmi formalistická, má i směnečné řízení, které je upraveno zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „občanský soudní řád“) vcelku striktně nastavená pravidla.
Směnečné řízení lze rozdělit na dvě hlavní části, aniž by ovšem bylo vždy nezbytně nutné oběma těmito procesními stádii projít. První z nich se týká vydání směnečného platebního rozkazu a jde ze své podstaty o listinné řízení. Druhá část se týká případného projednání námitek v rámci soudního jednání, kde se rozhodne o případném zrušení či ponechání v platnosti směnečného platebního rozkazu, a která je zahájena podáním včasných a odůvodněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaným.
Předpoklady pro vydání směnečného platebního rozkazu
Směnka představuje abstraktní cenný papír a její majitel nemusí při předložení platné směnky k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je jejím majitelem. Zároveň leží zcela na žalobci, zda svůj nárok ze směnky uplatní ve zkráceném směnečném řízení, nebo klasickou žalobou. Podmínkou pro vydání směnečného platebního rozkazu ve zkráceném rozkazním řízení je předložení originálu (prvopisu) směnky žalobcem, o jejíž pravosti není důvodu pochybovat, jakož i dalších dokumentů a listin nezbytných k uplatnění práva (jako např. protestní listinu či dokumenty dokládajících právní nástupnictví) s výslovným návrhem žalobce na vydání směnečného platebního rozkazu. Soud tedy směnečný platební rozkaz nevydá v případě, kdy nebude splněna některá z uvedených podmínek – např. pokud žalobce vydání směnečného platebního rozkazu soudu výslovně nenavrhne nebo pokud soud nabude pochybností o tom, že jde o směnku, i když nepochybuje o pravosti listiny jako takové. Nabude-li soud pochybnosti o pravosti předložené směnečné listiny, směnečný platební rozkaz samozřejmě také nevydá.
Jsou-li podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu splněny, soud jej vydá a žalovanému v něm uloží, aby do 15 dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení, nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž je povinen uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný platební rozkaz musí být vždy doručen do vlastních rukou žalovaného – náhradní doručení je vyloučeno. Směnečný platební rozkaz, který do vlastních rukou žalovaného doručit nelze, soud usnesením zruší. Za předpokladu, že v důsledku nesplnění zákonných podmínek k vydání směnečného platebního rozkazu nedojde, nebude žaloba automaticky zamítnuta, nýbrž dojde k nařízení soudního jednání a klasickému projednání žaloby před soudem.
Námitkové řízení
Pokud žalovaný nepodá včas námitky proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu nebo podané námitky vezme zpět, nabude směnečný platební rozkaz účinků pravomocného rozsudku, který bude moci žalobce po žalovaném následně vymáhat skrze výkon rozhodnutí či exekuci. Námitky podané žalovaným po lhůtě nebo námitky neobsahující řádné odůvodnění, soud však bez dalšího odmítne. Podané námitky soud odmítne také v případě, že dojde k jejich podání neoprávněnou osobou.
Na rozdíl od účinků podání odporu proti klasickému platebnímu rozkazu podle ustanovení § 174 občanského soudního řádu se podanými námitkami směnečný platební rozkaz bez dalšího neruší. Ohledně žalovaným včas podaných a odůvodněných námitek nařídí soud k jejich projednání soudní jednání. Prostý nesouhlas žalovaného se směnečným platebním rozkazem ovšem k jeho zrušení jednoduše nestačí. Stejně tak neplatí, že by podání námitek mělo za následek zrušení směnečného platebního rozkazu jako celku, pokud se námitky týkají jen některé z jeho částí. Včas podanými a odůvodněnými námitkami se proto směnečný platební rozkaz automaticky v plném rozsahu neruší, nýbrž se jimi pouze odkládá jeho právní moc a vykonatelnost – v námitkami napadaném rozsahu.
V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést veškeré skutečnosti, které proti směnečnému platebnímu rozkazu vznáší a namítá, přičemž z obsahu námitek musí být zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a na jakých konkrétních skutkových okolnostech žalovaný staví svou obranu. Jednou vnesené námitky proto musí být zcela konkrétní a specifické a nelze je později ze strany žalovaného jakkoliv doplňovat – s výjimkou podpůrných tvrzení doplňujících v námitkách již dříve vznesené argumenty. Námitky mohou cílit jak na okolnosti směnečného vztahu či směnky jako takové (spočívající například v neexistenci některé z jejích povinných formálních náležitostí), tak v některých případech i na nedostatky mající svůj základ v mimo-směnečných vztazích. První z uvedeného typu námitek (mající původ přímo ve směnečných vztazích) označujeme jako námitky absolutní a druhý typ námitek (mající původ v mimo-směnečných vztazích) jako námitky kauzální, které je možné efektivně uplatnit vůči žalobci jen za předpokladu, že je žalobce sám účastníkem takovéhoto vztahu.
Závěr
Směnečné řízení je bezesporu značně formalistické, čímž do jisté míry zvýhodňuje žalobce – pokud je tento samozřejmě vlastníkem platné směnky, o jejíž pravosti nejsou důvodné pochybnosti. Už jen s ohledem na to, že pro efektivní obranu musí žalovaný své námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu vždy dostatečně odůvodnit, což posuzuje a rozhoduje o tom výhradně soud, přičemž ani v případě, že je tento předpoklad žalovaným naplněn a námitky jsou podány včas, se směnečný platební rozkaz neruší a o jeho případném zrušení se rozhoduje až později. Žalobce má nadto nemalou výhodu i s ohledem na důkazní břemeno, které ve směnečném řízení nese téměř výhradně žalovaný – s výjimkou prokazování pravosti podpisu na směnce, jenž má povinnost prokázat žalobce.
Diskuze k článku ()