Specifika jednání s církevními právnickými osobami

Organizace katolické církve v České republice

Jakkoliv katolíci vyznávají víru v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev, druhů církevních právnických osob je nespočet. Území České republiky se dělí na osm diecézí, které jsou dále členěny na farnosti[1]. Nejvýznamnější právnickou osobou pak je Česká biskupská konference, která je statutárním orgánem římskokatolické církve v České republice. Při významných kostelech se historicky tvořily kapituly (sbory kněžích) – Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze je nejstarší dosud existující právnickou osobou u nás. Vedle toho existuje i řada dalších osob církevního práva – kanonie, kongregace, hnutí atd.[2]

Každá z těchto osob je nadána vlastní právní subjektivitou, má vlastní majetek a vlastní statutární orgány a způsob jejich jednání za tu kterou osobu. V čele (arci)diecéze stojí (arci)biskup, v čele farnosti farář. Osob oprávněných jednat za tu kterou právnickou osobu však může být více. Aktuální informace lze zjistit z Rejstříku evidovaných právnických osob („Rejstřík“), vedeného Ministerstvem kultury, jemuž zákon[3] přiznává statut veřejného seznamu[4].

Se statutem veřejného seznamu pak zákon o církvích a náboženských společnostech spojuje formální a materiální publicitu Rejstříku, tedy že (i) každý má právo do něj nahlížet a že (ii) údaje v něm zapsané jsou účinné vůči každému a proti tomu, kdo jednal s důvěrou ve správnost zápisu, nemůže ten, koho se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá faktickým skutečnostem.

Omezení jednatelských oprávnění

S ohledem na princip materiální publicity Rejstříku je nezbytné si v tomto rejstříku ověřit, kdo a jakým způsobem je za danou právnickou osobu oprávněn jednat. Právě v otázce zástupčího oprávnění dochází k prolínání obecného a kanonického práva[5].

Kanonické právo při nakládání s církevním majetkem rozlišuje tzv. pravidelnou správu, kterou může příslušný subjekt činit samostatně, a tzv. mimořádnou správu, pro kterou je třeba souhlas zřizovatele (tj. v případě farnosti souhlas biskupství) nebo dokonce Apoštolského stolce.

Mezní hodnoty dispozice s majetkem byly Českou biskupskou konferencí stanoveny v Obecně závazném nařízení ve věcech správy církevního majetku ze dne 17. října 2016[6]. Podle něj platí, že církevní právnická osoba může jednat samostatně, převádí-li majetek v hodnotě do 10 milionů Kč. K převodu majetku v hodnotě od 10 do 40 milionů je třeba souhlasu diecézního biskupa. K převodu majetku ve vyšší hodnotě je vždy třeba souhlas Apoštolského stolce. Nařízení stanoví také nutnost souhlasu ordináře[7] nadřízeného biskupství i pro většinu nájemních vztahů.

Vedle toho je třeba věnovat pozornost i způsobu jednání té které církevní právnické osoby, který je evidován v Rejstříku. Tam je zpravidla uveden výčet jednání, k jejichž platnosti je třeba souhlasu zřizovatele. Rozsah těchto jednání a jejich mezní hodnoty se napříč církví liší, avšak zpravidla bude přísnější než hodnoty stanovené ve zmiňovaném nařízení.

Jakkoliv je pro světské právo nepochybně významnější dodržení způsobu jednání, který je uveden v Rejstříku než dodržení dalších omezení plynoucích z interních církevních předpisů, nelze očekávat, že se statutární orgán od těchto „interních omezení“ odchýlí. Nadto – v důsledku mj. absence konkordátu mezi Českou republikou a Svatým stolcem – není jasné, jaké právní dopady by porušení takových „interních omezení“ (jimiž ovšem kanonické právo podmiňuje platnost jednání, srov. např. kánon 1291 CIC[8]) mělo působit v rámci práva světského.

Obecně je možné uzavřít, že souhlas zřizovatele bude vždy třeba v případě nakládání s nemovitostmi. Velmi pravděpodobně pak bude třeba u transakcí o hodnotě alespoň nižších statisíců. V případě transakcí, jejichž hodnota přesahuje 40 milionů Kč, bude nezbytný i souhlas Svatého stolce.

Specifická budou dispoziční oprávnění statutárních zástupců řádů a kongregací, které v rámci církevní hierarchie stojí mimo dříve zmiňované územní členění. Nepodléhají tak žádnému z biskupů či biskupské konferenci, ale přímo Svatému stolci, a vztahuje se tak na ně pouze 40milionový limit. Jednání v rámci tohoto limitu tak řády (resp. jejich „hlavní“[9] subjekty) mohou činit samostatně. Omezení platí až pro jednání o hodnotě vyšší než 40 milionů Kč, kdy potřebují souhlas Svatého stolce (a zpravidla také hlavního představeného celého řádu).

Praktické dopady

S ohledem na nutnost zamýšlenou transakci alespoň projednat na ekonomické radě farnosti, popř. – u podstatnějších transakcí – získat souhlas zřizovatele, či dokonce Apoštolského stolce, je třeba počítat s tím, že transakce s církevními subjekty budou trvat zpravidla déle[10] než obdobné transakce mezi „běžnými“ podnikateli. K projednání žádosti o udělení souhlasu nejsou stanoveny žádné závazné lhůty.

Potřeba získání souhlasu zřizovatele pak ze své podstaty vede k určité ingerenci zřizovatele do procesu vyjednávání. Vyloučit nelze ani ex post požadavek zřizovatele na úpravu již dohodnutých podmínek; zde je třeba podotknout, že církev často sleduje i jiné než čistě ekonomické zájmy.

V důsledku územního členění církve a řadě paralelně existujících subjektů je pak v neposlední řadě třeba počítat s tím, že formální pravidla a zejména aplikační praxe se může napříč diecézemi lišit. To může mít na zamýšlené transakce zásadní dopady.

---

[1] Farnosti se mohou sdružovat do větších celků, které však samy o sobě právní subjektivitu nemají. V Čechách se označují jako vikariáty, na Moravě jako děkanáty.

[2] Církev římskokatolická eviduje 16 právnických osob v kategorii „Konference, církevní provincie a diecéze“ (Česká biskupská konference, Konference vyšších představených mužských řeholí České republiky, Konference vyšších představených ženských řeholí v ČR, Česká církevní provincie, Moravská církevní provincie, 2 arcibiskupství, 6 biskupství, Arcibiskupský kněžský seminář, Institut františkánských studií, Vysokoškolský teologický ústav Salesiánské provincie Praha), stovky farností a kvazifarností rozdělených do diecézí, desítky mužských i ženských řeholních řádů a kongregací, přičemž právnickými osobami jsou jak zastřešující kongregace či provincie u některých řádů, tak jednotlivé kláštery, opatství, konventy, řádové domy, komunity či řádové školy, nemocnice apod., dále 2 metropolitní a 1 stoliční kapitula, 3 katedrální kapituly, 7 kolegiátních kapitul a Prelatura Svatého Kříže a Opus Dei v České republice, několik desítek dalších sdružení (různá společenství, komunity a hnutí, sekulární instituty a laická sdružení, akademie, specializovaná centra, Charita Česká republika atd.), a dále stovky charit (Česká katolická charita a diecézní, oblastní, městské a farní charity, v Hejnicích Mezinárodní centrum duchovní obnovy pro pohoštění poutníků); převzato z https://cs.wikipedia.org/wiki/Evidovan%C3%A1_pr%C3%A1vnick%C3%A1_osoba_c%C3%ADrkve_a_n%C3%A1bo%C5%BEensk%C3%A9_spole%C4%8Dnosti dne 26. 2. 2020.

[3] Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně ustanovení § 17 odst. 2 zákona.

[4] Jde o nepřesnou terminologii zákona, Rejstřík – ve smyslu právní teorie – veřejným rejstříkem (tedy seznamem osob) a nikoliv veřejným seznamem (tedy seznamem věcí). Tak, či tak, na právních důsledcích – tedy materiální a formální publicitě registru – se nic nemění.

[5] V rámci tohoto příspěvku myšleno právo pouze římskokatolické církve, tedy v užším slova smyslu.

[6] Ke dni 26. 2. 2020 dostupné z: https://cbk.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/294_00294/acta-2018.pdf.

[7] Ordinář je ten, kdo je nadán nejvyšší výkonnou mocí v dané církevní entitě; v rámci diecéze tedy zpravidla biskup.

[8] Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici, zkratka CIC) je soubor vnitřních právních předpisů a norem (kanonického práva) římskokatolické církve, závazný pro všechny římské katolíky.

[9] Např. Česká provincie dominikánů, která je „hlavním“ představitelem dominikánského řádu na našem území zřizuje další, podřízené právnické osoby dle jednotlivých klášterů. Na tyto „klášterní“ subjekty se pak uplatní i dílčí limity, a dominikánské kláštery tak k určitým jednáním potřebují souhlas provincie. Takové členění se však uplatní jen u některých řádů – premonstráti např. žádný centrální subjekt nemají.

[10] Vnímání času jako takového je obecně v rámci církve specifické. Je logické, že zástupci instituce s dvoutisíciletou historií budou mít o pojmu „věčnost“ představu diametrálně jinou než zástupce fintech startupu.