Specifika jednání s církevními právnickými osobami

V důsledku majetkového vypořádání s církvemi se církevní právnické osoby staly významným hráčem nejen na realitním trhu. Do obchodních vztahů s církvemi se tak mohou čím dál častěji dostávat i „běžní“ podnikatelé, pro které může být jednání s církevními subjekty poměrně velkou neznámou. Vzhledem k tomu, že dominantní roli mezi církvemi v České republice hraje církev římskokatolická, tento článek se zaměřuje právě na ni.

Mgr. et Mgr. Tomáš Martinecadvokát, Advokátní kancelář KF Legal, s.r.o.
Mgr. et Mgr. Josef Fiřt, LL.M.advokát, Advokátní kancelář KF Legal, s.r.o.

Organizace katolické církve v České republice

Jakkoliv katolíci vyznávají víru v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev, druhů církevních právnických osob je nespočet. Území České republiky se dělí na osm diecézí, které jsou dále členěny na farnosti[1]. Nejvýznamnější právnickou osobou pak je Česká biskupská konference, která je statutárním orgánem římskokatolické církve v České republice. Při významných kostelech se historicky tvořily kapituly (sbory kněžích) – Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze je nejstarší dosud existující právnickou osobou u nás. Vedle toho existuje i řada dalších osob církevního práva – kanonie, kongregace, hnutí atd.[2]

Každá z těchto osob je nadána vlastní právní subjektivitou, má vlastní majetek a vlastní statutární orgány a způsob jejich jednání za tu kterou osobu. V čele (arci)diecéze stojí (arci)biskup, v čele farnosti farář. Osob oprávněných jednat za tu kterou právnickou osobu však může být více. Aktuální informace lze zjistit z Rejstříku evidovaných právnických osob („Rejstřík“), vedeného Ministerstvem kultury, jemuž zákon[3] přiznává statut veřejného seznamu[4].

Se statutem veřejného seznamu pak zákon o církvích a náboženských společnostech spojuje formální a materiální publicitu Rejstříku, tedy že (i) každý má právo do něj nahlížet a že (ii) údaje v něm zapsané jsou účinné vůči každému a proti tomu, kdo jednal s důvěrou ve správnost zápisu, nemůže ten, koho se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá faktickým skutečnostem.

Omezení jednatelských oprávnění

S ohledem na princip materiální publicity Rejstříku je nezbytné si v tomto rejstříku ověřit, kdo a jakým způsobem je za danou právnickou osobu oprávněn jednat. Právě v otázce zástupčího oprávnění dochází k prolínání obecného a kanonického práva[5].

Kanonické právo při nakládání s církevním majetkem rozlišuje tzv. pravidelnou správu, kterou může příslušný subjekt činit samostatně, a tzv. mimořádnou správu, pro kterou je třeba souhlas zřizovatele (tj. v případě farnosti souhlas biskupství) nebo dokonce Apoštolského stolce.

Mezní hodnoty dispozice s majetkem byly Českou biskupskou konferencí stanoveny v Obecně závazném nařízení ve věcech správy církevního majetku ze dne 17. října 2016[6]. Podle něj platí, že církevní právnická osoba může jednat samostatně, převádí-li majetek v hodnotě do 10 milionů Kč. K převodu majetku v hodnotě od 10 do 40 milionů je třeba souhlasu diecézního biskupa. K převodu majetku ve vyšší hodnotě je vždy třeba souhlas Apoštolského stolce. Nařízení stanoví také nutnost souhlasu ordináře[7] nadřízeného biskupství i pro většinu nájemních vztahů.

Vedle toho je třeba věnovat pozornost i způsobu jednání té které církevní právnické osoby, který je evidován v Rejstříku. Tam je zpravidla uveden výčet jednání, k jejichž platnosti je třeba souhlasu zřizovatele. Rozsah těchto jednání a jejich mezní hodnoty se napříč církví liší, avšak zpravidla bude přísnější než hodnoty stanovené ve zmiňovaném nařízení.

Jakkoliv je pro světské právo nepochybně významnější dodržení způsobu jednání, který je uveden v Rejstříku než dodržení dalších omezení plynoucích z interních církevních předpisů, nelze očekávat, že se statutární orgán od těchto „interních omezení“ odchýlí. Nadto – v důsledku mj. absence konkordátu mezi Českou republikou a Svatým stolcem – není jasné, jaké právní dopady by porušení takových „interních omezení“ (jimiž ovšem kanonické právo podmiňuje platnost jednání, srov. např. kánon 1291 CIC[8]) mělo působit v rámci práva světského.

Obecně je možné uzavřít, že souhlas zřizovatele bude vždy třeba v případě nakládání s nemovitostmi. Velmi pravděpodobně pak bude třeba u transakcí o hodnotě alespoň nižších statisíců. V případě transakcí, jejichž hodnota přesahuje 40 milionů Kč, bude nezbytný i souhlas Svatého stolce.

Specifická budou dispoziční oprávnění statutárních zástupců řádů a kongregací, které v rámci církevní hierarchie stojí mimo dříve zmiňované územní členění. Nepodléhají tak žádnému z biskupů či biskupské konferenci, ale přímo Svatému stolci, a vztahuje se tak na ně pouze 40milionový limit. Jednání v rámci tohoto limitu tak řády (resp. jejich „hlavní“[9] subjekty) mohou činit samostatně. Omezení platí až pro jednání o hodnotě vyšší než 40 milionů Kč, kdy potřebují souhlas Svatého stolce (a zpravidla také hlavního představeného celého řádu).

Praktické dopady

S ohledem na nutnost zamýšlenou transakci alespoň projednat na ekonomické radě farnosti, popř. – u podstatnějších transakcí – získat souhlas zřizovatele, či dokonce Apoštolského stolce, je třeba počítat s tím, že transakce s církevními subjekty budou trvat zpravidla déle[10] než obdobné transakce mezi „běžnými“ podnikateli. K projednání žádosti o udělení souhlasu nejsou stanoveny žádné závazné lhůty.

Potřeba získání souhlasu zřizovatele pak ze své podstaty vede k určité ingerenci zřizovatele do procesu vyjednávání. Vyloučit nelze ani ex post požadavek zřizovatele na úpravu již dohodnutých podmínek; zde je třeba podotknout, že církev často sleduje i jiné než čistě ekonomické zájmy.

V důsledku územního členění církve a řadě paralelně existujících subjektů je pak v neposlední řadě třeba počítat s tím, že formální pravidla a zejména aplikační praxe se může napříč diecézemi lišit. To může mít na zamýšlené transakce zásadní dopady.


[1] Farnosti se mohou sdružovat do větších celků, které však samy o sobě právní subjektivitu nemají. V Čechách se označují jako vikariáty, na Moravě jako děkanáty.

[2] Církev římskokatolická eviduje 16 právnických osob v kategorii „Konference, církevní provincie a diecéze“ (Česká biskupská konference, Konference vyšších představených mužských řeholí České republiky, Konference vyšších představených ženských řeholí v ČR, Česká církevní provincie, Moravská církevní provincie, 2 arcibiskupství, 6 biskupství, Arcibiskupský kněžský seminář, Institut františkánských studií, Vysokoškolský teologický ústav Salesiánské provincie Praha), stovky farností a kvazifarností rozdělených do diecézí, desítky mužských i ženských řeholních řádů a kongregací, přičemž právnickými osobami jsou jak zastřešující kongregace či provincie u některých řádů, tak jednotlivé kláštery, opatství, konventy, řádové domy, komunity či řádové školy, nemocnice apod., dále 2 metropolitní a 1 stoliční kapitula, 3 katedrální kapituly, 7 kolegiátních kapitul a Prelatura Svatého Kříže a Opus Dei v České republice, několik desítek dalších sdružení (různá společenství, komunity a hnutí, sekulární instituty a laická sdružení, akademie, specializovaná centra, Charita Česká republika atd.), a dále stovky charit (Česká katolická charita a diecézní, oblastní, městské a farní charity, v Hejnicích Mezinárodní centrum duchovní obnovy pro pohoštění poutníků); převzato z https://cs.wikipedia.org/wiki/Evidovan%C3%A1_pr%C3%A1vnick%C3%A1_osoba_c%C3%ADrkve_a_n%C3%A1bo%C5%BEensk%C3%A9_spole%C4%8Dnosti dne 26. 2. 2020.

[3] Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně ustanovení § 17 odst. 2 zákona.

[4] Jde o nepřesnou terminologii zákona, Rejstřík – ve smyslu právní teorie – veřejným rejstříkem (tedy seznamem osob) a nikoliv veřejným seznamem (tedy seznamem věcí). Tak, či tak, na právních důsledcích – tedy materiální a formální publicitě registru – se nic nemění.

[5] V rámci tohoto příspěvku myšleno právo pouze římskokatolické církve, tedy v užším slova smyslu.

[6] Ke dni 26. 2. 2020 dostupné z: https://cbk.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/294_00294/acta-2018.pdf.

[7] Ordinář je ten, kdo je nadán nejvyšší výkonnou mocí v dané církevní entitě; v rámci diecéze tedy zpravidla biskup.

[8] Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici, zkratka CIC) je soubor vnitřních právních předpisů a norem (kanonického práva) římskokatolické církve, závazný pro všechny římské katolíky.

[9] Např. Česká provincie dominikánů, která je „hlavním“ představitelem dominikánského řádu na našem území zřizuje další, podřízené právnické osoby dle jednotlivých klášterů. Na tyto „klášterní“ subjekty se pak uplatní i dílčí limity, a dominikánské kláštery tak k určitým jednáním potřebují souhlas provincie. Takové členění se však uplatní jen u některých řádů – premonstráti např. žádný centrální subjekt nemají.

[10] Vnímání času jako takového je obecně v rámci církve specifické. Je logické, že zástupci instituce s dvoutisíciletou historií budou mít o pojmu „věčnost“ představu diametrálně jinou než zástupce fintech startupu.

Hodnocení článku
80%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Sdílejte článek
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři