Stavení promlčecí lhůty v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka

Dne 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který přinesl mnoho změn v současném civilním právu. Jednou z nich je i ustanovení § 647 o. z., které stanoví, že: „V případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží.“

právnička v Brně
Foto: Shutterstock

Toto ustanovení stojí bohužel poměrně stranou zájmu odborné společnosti, neboť jej zastínily významnější rekodifikační změny. A to i přesto, že se jedná o normu pro náš právní řád zcela novou a aplikovatelnou prakticky na jakýkoliv závazkový vztah.

Institut stavení promlčecí lhůty

Motiv zákonodárce k zavedení tohoto ustanovení je poměrně předvídatelný. Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku bylo účelem tohoto ustanovení zabránit případům, kdy „dlužník jednání pod různými záminkami protahuje, dokud právo není promlčeno, a poté uplatní námitku promlčení a odmítne plnit.“

Zákonodárce se tak snaží ochránit věřitele v případech, kdy v dobré víře a s vidinou smírného řešení sporu vyjednává s dlužníkem podmínky splnění nároku, zatímco dlužník je motivován pouze blížícím se uplynutím promlčecí lhůty. Takové jednání ze strany dlužníka je jistě nemorální a vykazuje určité znaky zneužití práva. Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. byla v podobné situaci jediným korektivem možnost považovat uplatnění námitky promlčení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a k takové námitce nepřihlížet. Podle ustálené judikatury ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., dle kterého výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. 

Nicméně je třeba podotknout, že soudy se k prolomení právní jistoty v podobě nepřipuštění námitky promlčení uchylovaly velice zřídka a kritéria pro naplnění dostatečné „míry rozporu s dobrými mravy“ byla natolik přísná, že většina důvěřivých věřitelů, vyjednávajících s dlužníkem až do doby uplynutí promlčecí lhůty, se nikdy soudního přiznání svého nároku nedočkala. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší soud, „uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“

Výklad pojmu dohoda o mimosoudním jednání

S rekodifikací civilního práva se tato situace měla změnit a věřitelům by měla být poskytnuta větší míra ochrany v podobě stavení promlčecí lhůty během mimosoudního vyjednávání, zároveň ale vyvstalo několik nejasností, které byly z velké části způsobeny faktem, že uvedené ustanovení je pro český právní řád naprostou novinkou. Při zběžném jazykovém výkladu se jako první nabízí otázka, co je myšleno onou „dohodou o mimosoudním jednání“? Jedná se pouze o smlouvu o provedení mediace ve smyslu zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, nebo se za tuto dohodu považuje jakékoliv jednání mezi dlužníkem a věřitelem? Jakou formu by taková dohoda měla mít? A v jakém okamžiku je považována za uzavřenou a dochází tedy ke stavení promlčecí lhůty? Protože zákon striktně mlčí, skrze zásadu dispozitivnosti prostupující napříč celým občanským zákoníkem lze dovodit, že dohoda o mimosoudním jednání může mít jakoukoliv formu. K tomuto názoru se kloní i odborná veřejnost, když připouští taktéž ústní formu. Zároveň ale panuje názor, že dohodou o mimosoudním jednání se nemyslí jakákoliv komunikace mezi věřitelem a dlužníkem, nýbrž „specifická úmluva, která musí naplňovat náležitosti, jež vyplývají z její podstaty“.

Hranice mezi uzavřením dohody a prostou výměnou informací mezi stranami je přitom velice nejasná a zůstane pravděpodobně na soudech, aby v následujících letech zaujaly jednoznačné stanovisko, co lze za dohodu o mimosoudním jednání považovat a co již ne. Ačkoliv nabyl rekodifikovaný občanský zákoník účinnosti před více než dvěma lety, judikatura se tímto problémem dosud nezabývala.

Celý článek čtěte ZDE.


Bulletin advokacie

Bulletin advokacie je stavovský odborný časopis, vydávaný Českou advokátní komorou, zapsaný do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik ČR, a je držitelem prestižního ocenění Právnický časopis ČR pro rok 2014, 2015 a 2016.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články