Stručné zamyšlení nad zefektivněním náhrady škody v občanském zákoníku

Je tomu téměř rok, co v České republice vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) a tak bych v několika následujících řádcích rád zhodnotil zefektivnění náhrady škody v o.z., ke kterému podle mého názoru dochází oproti úpravě platné do 31.12. 2013.

advokátní koncipient
Foto: Shutterstock

Na prvním místě bych rád uvedl, že pozitivně vnímám způsob, jakým ke změně kardinálního předpisu občanského práva došlo tj., že zákonodárce zvolil cestu rekodifikace namísto možná snazší kompilace nebo konsolidace. Ačkoliv toto rozhodnutí dozajista vyvolalo bouřlivou debatu a v části odborné obce možná i nesouhlas s přijetím o.z., vnímám jako velmi zdařilé, že dochází ke konečnému rozchodu s tradicemi totalitního práva a je započata nová kapitola civilního práva. To je důležité právě i pro institut náhrady škody, který je tématem tohoto článku, jelikož o.z. otevírá dveře např. zefektivnění smluvního práva, s kterým jde ruku v ruce i zefektivnění podnikání a obecná vymahatelnost práva.[1]

Jako první pozitivní změnu bych zmínil ustanovení § 1764 o.z.. To sice neupravuje přímo náhradu škody, ale zavazuje smluvní stranu k plnění i za předpokladu změny smluvních okolností, jedná se tedy podle mého názoru o předběžný institut náhrady škody. Zákonodárce se v tomto inspiroval články 6.2.1. - 6.2.3. zásad UNIDROIT, kdy v předcházejících předpisech toto platilo jen v ustanoveních zabývajících se smlouvou o smlouvě budoucí a smlouvou o uložení věci. Na místě je rovněž třeba podotknout, že zásada výhrady změny, rebus sic stantibus, byla na našem území obdobně jako dnes aplikována již za první republiky. Např. dne 17. 5. 1922 Nejvyšší soud Československé republiky judikoval pod sp. zn. Rv I 407/22: „Doložka „rebus sic stantibus“ má význam nejen při smlouvě předchozí, nýbrž při úplatných smlouvách vůbec. Účinek její nezáleží nutně jen v nároku na zrušení smlouvy, nýbrž může jeviti se i v tom, že zjedná se hospodářský soulad mezi plněním a plněním navzájem.“[2] Z toho lze dovodit, že dochází k posílení smluvní volnosti, ale zároveň je i kladen větší důraz na zodpovědnost jednotlivých osob. Právo má být přísné, avšak nikoliv kruté, a proto i z tohoto ustanovení můžeme hledat výjimky v ustanovení § 1765 a § 1766.[3]

Přejdeme-li přímo k náhradě škody, tak už na první pohled při porovnání obsáhlosti úpravy o.z. a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.zák.“) dojdeme k závěru, že minulá úprava byla, co do rozsáhlosti textu oproti úpravě nové, poněkud lakonická. V o.z. dochází k formulačnímu rozšíření a přesnějšímu vymezení odpovědnosti za škodu. Důležitým rozdílem oproti původní úpravě je zavedení presumpce nedbalosti. O nedbalosti mluvíme, pokud škůdce nejedná v souladu s očekáváním, jakým způsobem by jednal průměrný člověk. O nedbalosti mluvíme i tehdy, když je škůdce nadán speciálními znalostmi, v jejichž souladu má jednat, avšak takto nečiní. To však samozřejmě neznamená, že v řízení o náhradu škody nemůže být dokázáno, že škoda byla způsobena úmyslně. V tomto kontextu je třeba zmínit, že o.z. rovněž dbá na prevenci, tak aby ke škodě vůbec nedocházelo. Náhrada škody nastupuje až jako sekundární povinnost, jako odpovědnost za způsobenou škodu. Primární povinností osob je škodě předcházet. To je zakotveno v ustanovení § 2900 o.z. jako tzv. generální prevence. Osobně u institutu náhrady škody spatřuji vyšší prioritu právě v preventivní funkci nežli ve funkci satisfakční. V kontextu s výše uvedeným můžeme najít i shodnou judikaturu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp.zn. 8 Tdo 68/2010: „Lyžař je povinen přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a zkušenostem a celkové situaci na místě, jímž projíždí (tedy zejména terénním, sněhovým a povětrnostním podmínkám, výhledovým poměrům, počtu a pohybu ostatních lyžařů či jiných osob apod.), aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti reagovat i na nenadálou překážku v jízdě. Pokud zaviněně nedodrží uvedená pravidla, lze u něj dovodit porušení tzv. obecné prevenční povinnosti uložené každému podle § 415 obč. zák. nebo nedodržení potřebné míry opatrnosti.“[4]

Generální prevence byla již upravena obč. zák. v § 415, ale občanský zákoník ji rozšiřuje v rámci výčtu chráněných objektů. Nadále o.z. přehledněji upravuje a zavádí povinnost zakročit k odvrácení škody, a to bez ohledu na to, zda jsme dané ohrožení vyvolali. Novým institutem a kladným posunem je i zavedení tzv. náhodné škody, která v obč. zák. chyběla, a dává tak podle mého názoru vyšší míru právní jistoty v tom, že poškození budou řádně odškodněni.[5]

V úvodu tohoto článku jsem zmiňoval zkvalitnění podmínek pro efektivnější podnikání a právní vymahatelnost, které podle mého názoru tkví nejen v efektivní smluvní odpovědnosti a případně následné náhradě škody, ale k rozvoji právní jistoty přispívá i zavedení předsmluvní odpovědnosti tzv. culpa in contrahendo§ 1728 - § 1729. Předsmluvní odpovědností se zabýval negativně Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004 a její uzákonění je podle mého názoru velkým krokem k modernizaci občanského práva a značně posiluje jistotu smluvních stran při vyjednávání podmínek smlouvy.

Zamyšlení o tomto tématu by mohlo být mnohem více a myšlenky by mohly proniknout mnohem hlouběji, nicméně prostor pro tento článek je omezen a proto bych zde jen závěrem rád zrekapituloval, že podle mého názoru dochází v o.z. k zefektivnění náhrady škody. Samozřejmě, že na tak velkém kodexu, jako je o.z., po ani ne roce účinnosti stále ještě můžeme nalézt nedokonalá místa, která jsou předmětem práva de lege ferenda, ale je podle mého názoru přínosné, že došlo k přijetí a nabytí účinnosti tohoto předpisu a jen delší, nikoliv několikaměsíční, praxe a historie skutečně zhodnotí jeho kvalitu.


[1] BEJČEK, Josef. Soukromé právo v pohybu. Editor Karel Eliáš. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, 181 s. ISBN 80-868-9831-8. str. 54 – 63.

[2] Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 17. 5. 1922, sp. zn. Rv I 407/22 

[3] ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2.

[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010 sp.zn. 8 Tdo 68/2010

[5] BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Nový občanský zákoník: srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. ISBN 978-80-7380-413-8. str. 444 – 446.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články