(Úplné) procesní novinky I.

Pojem „novinka“ by proto mohl z důvodu jeho nadužívání zevšednět a ujít pravidelnému čtenáři právnické literatury z pozornosti. Když se pojem (a nejen on) opakuje stokrát (tisíckrát), tak máme tendenci jej, slovy psychiatrů, „vytěsnit“.

O změnách v procesním právu souvisejících s účinností nového občanského zákoníku jsem se v uplynulém roce zmiňoval v pravidelných článcích opakovaně. Zejména o novém pojetí civilního procesu, který je od 1. 1. 2014 „rozdroben“ do více předpisů – tedy do zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních a zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob.

V civilním procesu upraveném stařičkým občanským soudním řádem se však objevily úplné novinky („novoty“), dosud českému civilnímu procesu neznámé (alespoň tomu novodobému), o nichž se začnu zmiňovat v tomto článku, neb by neměly zůstat právnickou veřejností (a nejen jí) opomenuty a nepovšimnuty. Jsou v zásadě dvě: procesní podpůrcovství a žaloba z rušené držby.

 

Procesní podpůrcovství – hmotně právní (i procesní) souvislosti

Institut procesního podpůrce je reflexí hmotně právní úpravy nápomoci při rozhodování obsažené v ustanoveních § 45 – 48 nového obč. zák., která je reálným vyjádřením „ochrany slabšího“, což je trend, který nový hmotně právní kodex doslova prostupuje. Doufejme, že se „nezvrhne“ v ochranu nikoliv slabšího, ale nezodpovědného a práva porušujícího účastníka řízení. Slabé má vyspělý demokratický stát chránit – nikoliv však „lemply“ a notorické neplatiče všeho možného.

Možná poněkud nelogicky a neorganicky je úprava procesního podpůrcovství včleněna do pasáže občanského soudního řádu upravující jednání (§ 116a), namísto toho, aby se objevila u zastoupení – už jen proto, že ustanovení § 116a odst. 1 o. s. ř. na § 23 o zákonném zastoupení odkazuje a podpůrce podporovanému pomáhá, a tedy jej de facto zastupuje. Proč tomu tak je, bude uvedeno níže.

Nápomoc při rozhodování může využít člověk, kterému duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti. Všichni jistě z našeho okolí známe případy, kdy „to na zbavení svéprávnosti není“, ale na samostatné jednání rovněž ne. A právě těmto lidem mají podpůrci účelně pomáhat – a v řízení před soudem jim k tomu dává procesní předpis nově pravomoci.

Smlouvu o nápomoci, která nemusí být písemná, ale soudem „posvěcená“ vždy, schvaluje soud v řízení upraveném v novém zákonu o zvláštních řízeních soudních; konkrétně v jeho ustanoveních § 31 – 33 upravujících řízení o některých podpůrných opatřeních.

Podle § 32 z. ř. s. lze rozhodnout o schválení smlouvy o nápomoci jen na návrh podporovaného nebo podpůrce a k návrhu musí být smlouva přiložena; není-li uzavřena v písemné formě, musí být její podstatný obsah zachycen v návrhu.

Také v této souvislosti se projevuje „kostrbatost“ nové právní (nejen procesní) úpravy: Těžiště nového institutu najdeme v hmotně právní rovině, řízení, v němž soud smlouvu o nápomoci schvaluje, v zákonu o zvláštních řízeních soudních a reálné procesní vyjádření v občanském soudním řádu. Uživatel nových procesních předpisů tak bude muset přeskakovat, listovat a spojovat souvislosti z více míst právní úpravy, což jistě jeho komfortu neprospěje.

Ustanovení § 116a o. s. ř. primárně upravuje sporné řízení (podle jeho zařazení v občanském soudním řádu); není však vyloučeno ani v řízení zvláštním, a to s ohledem na možnost subsidiarity upravenou v § 1 z. ř. s.

Vzhledem k tomu, že občanský soudní řád vztahuje popůdrcovství k jednání, pojďme se zamyslet nad rolí podpůrce u tohoto důležitého (možná i nejdůležitějšího) úkonu soudu, při němž se reálně projevuje ústavně chráněná zásada přímosti, ústnosti i veřejnosti. Jeho právo na účast u jednání soudu vyplývá i z ustanovení § 46 odst. 1 nového obč. zák., podle něhož se smlouvou o nápomoci podpůrce zavazuje podporovanému, že bude s jeho souhlasem přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a sdělení a že mu bude nápomocen radami.

 

Podpůrce a jednání ve věci

Účastník má podle ustanovení § 116a odst. 2 o. s. ř. během jednání právo na konzultace s podpůrcem; je-li takových osob více, což zákon nevylučuje, zvolí si jednu z nich. Zároveň procesní předpis říká, že § 23 o. s. ř. není procesním podpůrcovstvím dotčen, to znamená, že i nadále může soud, bez ohledu na to, zda pomáhá účastníkovi podpůrce, jmenovat mu podle naposledy citovaného ustanovení procesního opatrovníka, přestože se jedná o věc, v níž by plně nesvéprávný účastník mohl s ohledem na jednoduchost případu jednat samostatně. Mohlo by se tedy teoreticky stát, že v jednací síni bude sedět účastník, jeho podpůrce i soudem ustanovený opatrovník, případně zvolený či ustanovený advokát.

Smyslem podpůrcovství (v procesní rovině) jsou konzultace – tedy porady účastníka a podpůrce během jednání. To ovšem neznamená, že je povinností soudu podpůrce k prvnímu jednání předvolat (§ 115 odst. 1 o. s. ř.), případně mu doručovat soudní písemnosti (zejm. rozhodnutí), které je jinak povinen doručit účastníkovi či jeho zástupci nebo opatrovníkovi. Jestliže se však soud o podpůrcovstí dozví při nařízeném jednání a podporovaný o účast podpůrce požádá, měl by jednání odročit. Jinak je ovšem zásadně na podporovaném účastníkovi, aby si podpůrce s sebou k jednání (či jinému úkonu) přivedl a radil se s ním – protože se v případě podpůrce nejedná o zástupce ani opatrovníka, je ve vztahu k němu role soudu v zásadě pasivní. Je jen jeho povinností umožnit mu plnohodnotně se účastnit jednání a zasahovat do jeho průběhu radami podporovanému účastníkovi.

Přestože to zákon výslovně neuvádí, je právem podpůrce účastnit se i jiných úkonů soudu založených na zásadě ústnosti, zejména přípravného jednání (§ 114c odst. 2 o. s. ř.), dožádání (§ 39), provádění důkazu mimo jednání (§ 122 odst. 2 o. s. ř.) nebo místního ohledání (§ 130 odst. 2). Při všech těchto úkonech soudu má být podpůrce právo být přítomen, aby mohl podporovanému pomáhat a tím fakticky plnit své smluvní povinnosti.

Zákon kromě jiného (v ustanovení § 116a odst. 2 o. s. ř.) ukládá soudu, aby ex officio přihlédl k námitce neplatnosti právního úkonu učiněné podpůrcem v řízení – bez ohledu na to, zda si to podporovaný přeje či nikoliv (například pro obavy z chování protistrany). Potom je povinností soudu k takové námitce přihlédnout a vypořádat se s ní při svém rozhodnutí.

 

Závěr

Procesní úprava podpůrcovství působí v novelizovaném občanském soudním řádu poněkud neorganicky, neboť se v případě podpůrce se jedná „něco mezi“ zástupcem, účastníkem a opatrovníkem.

Takových rušivých prvků ovšem najdeme v procesním předpisu více, protože proces, který opět zůstal nerekodifikován, bude následovat zcela novou hmotně právní úpravu jen obtížně.

Ale to ukáže až čas a o tom až někdy později. Nejdříve o druhé novince, o níž už byla zmínka v tomto článku – žalobě z rušené držby.