Úskalí softwarových licencí

Nastudovat si kompletní licenční podmínky podnikového softwaru je zpravidla téměř nadlidský úkol, stejně jako pochopit složitost různých licenčních programů, na základě kterých dodávají nadnárodní softwarové kolosy programy a služby svým firemním zákazníkům. Nicméně, pouhou instalací softwaru bere uživatel a potažmo i celá firma na vědomí, že souhlasí nejen s licenčními podmínkami, ale i s případnými sankcemi, plynoucími z jejich porušení. Dodavatelé podnikového softwaru si využití svých produktů v souladu s licenčními podmínkami velmi pečlivě hlídají. Například firmy jako IBM, Microsoft či Adobe provádějí u svých zákazníků rozsáhlé softwarové audity, na základě kterých se vyhodnocuje stav pokrytí využívaných programů příslušnými licencemi. Při pořízení nedostatečného počtu licencí pro zjištěný počet uživatelů či zařízení hrozí, kromě nutnosti dokoupení dalších licencí, i nemalá finanční sankce. Situace může být ještě složitější, protože některé druhy softwaru (typicky databáze) jsou licencovány nikoli podle počtu uživatelů či zařízení (což je ještě celkem jednoduchá metrika), ale podle počtu procesorů či procesorových jader serverů, na kterých software běží, či na základě počtu uživatelů, kteří mohou s databází současně pracovat.

Zdarma, ale ne pro všechny

Jako logické východisko z „pasti“ různých typů komerčních licencí a souvisejících licenčních ujednání se může jevit využívání výhradně bezplatně dostupného (freeware) nebo tzv. volného či svobodného (open-source) softwaru. I v tomto případě je ale třeba brát v úvahu skutečné podmínky použití a v konečném důsledku i náklady na pořízení softwaru, který je často mylně vnímán jako zcela bezplatný.

Pokud jde o software, který má bezplatné použití již v názvu svého licenčního modelu, je třeba pamatovat na zásadní fakt, že zdaleka ne všechen freeware lze bezplatně používat i ke komerčním účelům. Vždy je třeba nastudovat si konkrétní licenční podmínky daného softwaru, ve kterých je specifikováno, za jakých podmínek je software používán legálně. Velmi často poskytují autoři svoje softwarové dílo k bezplatné instalaci a používání pouze domácím uživatelům či nekomerční sféře (studentům, pro vědecké účely atd.), zatímco firmy musí za freeware platit, nebo licenční podmínky vůbec neumožňují takový software instalovat v komerčním prostředí. Pro firemní uživatele může být matoucí, že lze freeware zdarma stáhnout z internetu a instalovat do počítače bez použití jakéhokoli licenčního klíče či jiné ochrany. Tento fakt je ovšem nijak nezprošťuje odpovědnosti, plynoucí z porušení licenčních podmínek – softwarovým auditem by firma neprošla.

K podobné situaci dochází také v případě softwaru, označovaného jako shareware. Tímto typem licence jsou opatřeny speciální verze programů, sloužící k otestování funkcionality, ovladatelnosti či třeba kompatibility s dalšími firemními systémy, ovšem nikoli k dlouhodobému používání bez uhrazení příslušného licenčního poplatku. Shareware programy mají často omezenou funkčnost nebo dobu možného použití, ale ne všichni jejich autoři na svůj software aplikují prostředky pro omezení jeho využívání i po uplynutí zkušebního období. Přestože řada shareware programů funguje i po vypršení testovacího období (a například jen zobrazuje oznámení s výzvou k nákupu licence), není jejich další používání v souladu s licenčními podmínkami.

Pozor na BYOD

Do rozporu s licenčními podmínkami se mohou dostat i firmy, které v rámci tzv. BYOD (Bring Your Own Device) programu umožňují zaměstnancům využívat v práci jejich vlastní zařízení. Licenční podmínky podnikového softwaru totiž zpravidla neumožňují jeho instalaci na zařízení, která nejsou evidována v majetku firmy (přestože má firma nakoupený dostatečný počet licencí). Tím se samozřejmě poněkud komplikuje možnost využívání vlastních zařízení pro pracovní účely, proto je třeba s konkrétními licenčními podmínkami programů používaných ve firmě počítat již při tvorbě strategie a pravidel BYOD programu.

Druhou obvyklou chybou při používání softwaru instalovaného na zařízeních ve vlastnictví zaměstnanců pro pracovní účely je porušení licenčních podmínek freewaru. Jestliže je software k dispozici zdarma jen pro nekomerční využití, neznamená to, že by jej bylo možné instalovat na soukromý počítač a následně jej využívat k práci.

Open-source neznamená zdarma

Zatímco komerční a freeware software využívá nejčastěji specifické znění licenčních podmínek, v případě open-source softwaru se jeho tvůrci mnohdy spokojí se standardizovanou licencí, například s rozšířenou licencí GNU General Public License (GNU GPL). Dalším podstatným rozdílem je veřejná dostupnost zdrojového kódu open-source softwaru, který lze za určitých podmínek i upravovat a tím si software přizpůsobit specifickým potřebám firmy a konkrétního nasazení. To je jedna z hlavních odlišností mezi open-source a komerčním či freeware (shareware) softwarem.

Typickým mýtem, souvisejícím s licencováním a cenou podnikového softwaru, jsou nulové náklady na open-source software. Je sice pravdou, že různé linuxové distribuce či open-source kancelářské aplikace lze zdarma instalovat na libovolný počet počítačů, využívaných ke komerčním účelům, přesto má i open-source software, určený pro podnikové nasazení, svůj obchodní model. Ten je založen nikoli na licencování podle počtu uživatelů či zařízení, ale nejčastěji na předplatném podpory pro daný počet instalací. Podporou se zpravidla myslí prioritní aktualizace funkcí či opravy nově odhalených bezpečnostních mezer pro firemní zákazníky podnikových linuxových operačních systémů.

Dále je třeba si uvědomit, že software určený pro instalaci do open-source operačních systémů nemusí být nutně šířen pod open-source licencí. I pro linuxové operační systémy samozřejmě existují komerční programy s vlastními licenčními modely.

Řešením jsou služby

Nový způsob využívání softwaru ve firemním prostředí přinášejí moderní cloudové služby. Při čerpání funkcí softwaru prostřednictvím cloudu totiž nedochází k instalaci programů do firemních počítačů a nejsou tedy potřebné ani žádné licence. Cloudovou službu si firma předplácí pro určitý počet uživatelů a nijak se přitom neřeší, z jakého zařízení ji budou zaměstnanci využívat. Ke svému účtu u cloudové služby se pak mohou přihlásit jak z firemního počítače v kanceláři, tak i ze soukromého notebooku či smartphonu z domu či na chalupě.

Podíl cloudových služeb ve firemní IT infrastruktuře pravděpodobně do budoucna rychle poroste, mimo jiné i z důvodu snadného pořízení těchto služeb pro potřebný počet uživatelů – bez nutnosti řešit složité licenční podmínky. Tento způsob čerpání funkcí podnikového softwaru vyhovuje i jeho dodavatelům. Pomáhá totiž omezit softwarové pirátství i náklady na auditování shody s licenčními podmínkami.