Úvaha nad významem osob, především právnických

Podle nového občanského zákoníku stát přizná právní osobnost právnickým osobám[1]. Pozitivní text upřednostnil teorii fikce nad teorií reality. Právnická osoba je osobou v právu, protože tak stanoví právní předpis, který jejich statusové otázky obecně upraví, nemohou existovat per se (samy o sobě).

Foto: Fotolia

Je třeba vyjít z představy právnické osoby jako derivátu člověka[2], protože bez něho by existence právnické osoby nedávala smysl. V následující úvaze se pokusím nastínit obecné důvody existence a otázky významu právnických osob.

Teologie se považuje za objevitele pojmu osoby.[3] Tento koncept vychází z poznání, že osoba je odlišná od věci (je někdo, ne něco) a je meziosobně vztahová.[4] Vstupuje totiž do vztahu s jinými lidmi, v nichž se teprve podstata člověka, jeho určení, uskutečňuje. Trochu absurdně můžeme říci, že člověk je odlišný od věci, neslouží potřebě lidí a není užitečný ve stejném smyslu jako jsou užitečné a odlišné věci.[5] Promiskuující vyjadřování pojmů člověk a osoba značí, že v teologii se za osobu považuje člověk a Bůh (resp. jeho jednotlivé hypostaze), jenže v právu za osobu považujeme člověka (též nascitura) a osobu právnickou. Ta může vstupovat pochopitelně do meziosobních vztahů, ale není to její podstatou, jako tomu je u člověka; proto je třeba meziosobní vztahovost právnických osob omezit toliko na právní vztahy (poměry).

Právnická osoba může existovat toliko v právu, protože jejím účelem je ochrana osobního majetku společníků a ochrana třetích osob proti pochybením, která se přičtou abstraktnímu pojmu právnické osoby, je to tedy abstrakce reality (jakási maska, která realitu skrývá[6]). Samozřejmě, na karnevalu nepochybujeme o tom, že masky jsou částí reality, dokonce hmotné, ale jejich účelem je skrýt, co nemá být viděno, tedy podstatu reality (identitu osob, které masky nosí). Naopak člověk vždy, když nikoho nezastupuje, jedná sám (na svůj účet a odpovědnost). Jeho právní osobnost je očividná, evidentní, nepotřebuje důkazu;[7] stát jen deklaruje, že tomu tak skutečně je; právní osobnost člověka stát uznává.

Z uvedeného vyplývá, že člověk je tvorem nadaným rozumem a city (odlišným od zvířat) a je z podstaty věci osobou. Stejně tak je osobou právnická osoba, která ale nemá podstatu totožnou s podstatou člověka, je od něho jen odvozená. Důležité je konstatování, že jednání, které není právně relevantní, není jednáním právnické osoby, i kdyby byly splněny další podmínky pro přičtení takovéhoto jednání právnické osobě. Můžeme si představit situaci rozhovoru zaměstnance (prodavače či prodavačky) v provozovně se spotřebitelem. Právně relevantní by bylo jednání v otázkách podeje a reklamace, takové by se přičetlo právnické osobě, stejně tak pokud by osobě spotřebitele např. vznikla škoda způsobená vadou výrobku[8], nebude odpovědným zaměstnanec, ale právnická osoba. Lze si ale představit, že zaměstnanec se spotřebitelem vede rozhovor o počasí, toto jednání nebude mít právní relevanci a nebude se tudíž přičítat právnické osobě.

Právnická osoba je tedy limitována svojí podstatou na otázky právní, otázky osobnostní se jí netýkají. Ty, domnívám se, zahrnují mimoprávní kategorie (jméno, projevy osobní povahy, apod.), které primárně slouží k realizaci těch složek člověka, které jsou vlastní jeho lidské podstatě a do práva jsou vtaženy prostřednictvím ochrany osobnosti a lidských práv. Jistě si lze představit ochranu osobnosti právnické osoby nástroji práva na ochranu osobnosti, ale v této otázce jde o jiný druh osobnosti než u osobnosti člověka. Jeden slouží k realizaci korporačních, ale i nadačních a jiných zájmů, druhý slouží k realizaci člověka jako míry všech věcí[9] a realizaci nekonečné hodnoty člověka. Proto bylo třeba vyjádřit, že fyzická osoba a právnická osoba mají právní osobnost odlišnou od pojmu osobnosti, kterou má jen člověk (osoba fyzická). Právními nástroji se vždy chrání toliko právní osobnost právnické osoby a u člověka se chrání osobnost člověka (která zahrnuje osobnost právnickou).

Základním problémem zůstává, k čemu jsou právnické osoby. Tyto osoby, jak je uvedeno výše, mají zajišťovat korporační či nadační zájmy (resp. fundační), dokonce je vůbec umožňovat. Právnická osoba je výslednicí osobností lidí, které se sdružily za nějakým účelem. Hovoříme-li o nadacích, tak jde nepochybně v prvé řadě o sdružení majetku, který je účelově určen. Destinářem účelu nadace[10] je osoba a nikoli majetek, z čehož vyplývá, že nadace je jen jakýmsi majetkovým převodníkem mezi osobností jednoho člověka (zakladatel) a osobností člověka druhého (destinář nadačního příspěvku), majetek slouží k realizaci vyššího cíle (služba společensky nebo hospodářsky užitečná).

Shrnu-li základní teze své úvahy, tak dospívám k závěru, že význam osob v právu je primárně mimoprávní. Jinými slovy řečeno, bez osob by nebylo právo v objektivním, ani subjektivním slova smyslu. Tyto osoby uskutečňují samy sebe v meziosobních vztazích, které jsou primárně znovu mimoprávní, patří do širší množiny vztahů (poměrů) osob. Užší množinou jsou vztahy (poměry) právní. O nich můžeme říci, že jsou závažné, a proto je upravujeme právními normami. Zde se liší význam osob fyzických (člověka) a osob právnických, ne každé jednání fyzické osoby, člověka, je právně relevantní, ale je jen obtížně představitelné jednání právnické osoby, které by nebylo právně relevantní (takové jednání by se právnické osobě vůbec nepřičetlo). Zmíněná závažnost jednání je u právnických osob podtržena, protože lidé skrze právnickou osobu realizují sebe sama za účelem překračujícím možnosti a schopnosti jednání každého jednoho z nich.

 


[1] BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník. Nejdůležitější změny. Praha: ANAG, 2013. s. 42

[2] HAVEL, B. Obchodní korporace ve světle proměn. Variace na neuzavřené téma správy obchodních korporací. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2010. s. 40 a násl.

[3] Přednášky C. V. Pospíšila z Trinitární teologie na Katolické teologické fakultě UK v Praze, zimní semestr ak. roku 2013/2014. Dále POSPÍŠIL, C. V. Hermeneutika mystéria. Struktury myšlení v dogmatické teologii. 2. vyd. Praha: Krystal OP, 2010; Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010; POSPÍŠIL, C.V. Jako v nebi, tak i na zemi. Náčrt trinitární teologie. 2. vyd. Praha: Krystal OP, 2010; Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010

[4] BUBER, M. Já a ty. 1. vyd. Praha: Kalich, 2005. s. 37 a násl.

[5] § 489 OZ

[6] ELIÁŠ, K. a kol. Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013. s. 111 a násl.

[7] § 23 OZ

[8] § 2939 a násl. OZ

[9] Autorem tohoto výroku je pravděpodobně PROTÁGORAS z Abdér.

[10] § 353 a násl. OZ

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu