VĚCNÁ PRÁVA (§ 979 - § 1474)
Současná úprava věcných práv v občanském zákoníku trpí především jejich podceněním. Toto podcenění je důsledkem tradice 50. až 60. let, která je promítnuta i v současné úpravě ve starém občanském zákoníku. Nový zákoník se snaží tuto situaci napravit. Projevuje se zde jedna z koncepčních myšlenek nového kodexu, a to myšlenka konvence. Je snaha upravit věcná práva konvenčně, tak jak je tomu v jiných demokratických zemích s tržním hospodářstvím. V případě většiny institutů, které v úpravě věcných práv najdeme, jde především o vzor Rakouska, Německa a Švýcarska, s tím, že vlastnictví, věcná břemena či právo stavby jsou instituty, které jsou léty ohmatané a fungující. Nový občanský zákoník ale ani v oblasti věcných práv nechce být dogmaticky konzervativní a nevyhýbá se některým novým trendům. Dokladem toho je zejména úprava zástavního práva, která nevychází z konceptů, které vznikly a mají své kořeny v 19. století, ale kopíruje vzorový zákon, který byl vypracovaný Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj. Ze stejných základů vychází úprava zástavního práva na Slovensku, která byla před několika lety podstatně změněna a také přihlíží k právní úpravě německé. V rámci úpravy věcných práv existuje také určitý výkřik moderny, kterým je úprava svěřeneckého fondu, kterou jsme do nového kodexu zapracovali na doporučení legislativní rady vlády a s převzetím analogické právní úpravy v občanském zákoníku Quebecu z roku 1992. Druhá koncepční myšlenka, která provází i úpravu věcných práv, je myšlenka integrace, tzn. soustředit do občanského zákoníku vše podstatné, co se týká věcných práv. To je důvodem nejen pro to, že je do nového občanského zákoníku zahrnuta úprava vlastnictví bytu, ale má to svou projekci také v tom, že nový kodex sjednocuje obligační právo. Odpadá tedy dvoukolejnost úpravy nabývacích titulů k vlastnictví, které dnes upravuje vedle občanského zákoníku také zákoník obchodní.
Pro úpravu věcných práv má samozřejmě smysl celý kodex. Je třeba brát v úvahu, že nový kodex pojímá podstatně jinak než v současné době například právní pojem věcí, že se úplně jinak než dosavadní právo staví k hodnocení soukromých projevů vůle. Pro úpravu věcných práv mají samozřejmě velký význam přechodná ustanovení, zejména pokud jde o nemovitosti a koneckonců také některá ustanovení z úpravy náhrady škody, například § 2930, o náhradě škody způsobené zřícením budovy nebo odloučením její části. V této souvislosti bych chtěl upozornit na ustanovení § 11, které stanoví, že i pro věcná práva musí být přiměřeně použita ustanovení o obligacích a ustanovení o právu smluvním, protože smlouva má pro věcná práva nepochybně velký význam. Dále bych chtěl upozornit na ustanovení § 978, které uvozuje část vztaženou k absolutním majetkových právům. Tam je stanoveno, že ujednání mezi stranami s účinky vůči třetím osobám funguje pouze v případech, kdy to zákon stanoví. Tím je zároveň řečeno, že si strany i v oblasti věcněprávní mohou mezi sebou sjednat, co chtějí, pak to ovšem zavazuje jenom je, pokud zákon nestanoví něco jiného. Naznačuje se tím, že také například úprava sousedských práv je úpravou, která ponechává prostor smluvní dispozici dotčených osob.
Nový občanský zákoník vychází, stejně jako stávající právní úprava, ze zásady, že pro věcná práva platí numerus clausus. To znamená, že mohou existovat pouze věcná práva absolutní, s účinky vůči všem, která zná zákon a která zákon upravuje. To nám sice může připadat jako samozřejmost, ale existují právní řády, typicky francouzský či španělský, které numerus clausus věcných práv neznají a také s tím dokážou žít. Celou úpravu věcných práv uvozují ustanovení § 979 až § 986, ve kterých se řeší dvě podstatné otázky. Právě proto, že nový občanský zákoník zná pojem věcí v právním smyslu, a to věcí hmotných i nehmotných, kam spadají také práva, tak § 979 limituje dopad věcněprávních ustanovení na práva. Podstatnou pro praxi je zejména skupina ustanovení § 980 až § 986, která vrací do našeho práva důsledně, zejména v kombinaci s nově připraveným návrhem zákona o katastru nemovitostí, zásadu materiální publicity zápisu v katastr a důslednou ochranu dobré víry ve skutečnosti, které jsou do katastru zapsány. Tato ustanovení stojí na zásadě "Co je psáno, to je dáno", chrání tedy zapsaný stav a také tlačí na vlastníky nemovitostí, které podléhají zápisu do katastru, aby dbali na to, aby byla jejich práva v katastru správně zapsána. Právě proto, že jde o poměrně významný posun, je třeba poukázat na přechodné ustanovení § 3064, podle kterého zavedení zásady materiální publicity nevstoupí v účinnost okamžitě účinnosti nového občanského zákoníku, ale účinky nastanou až rok poté.
Co se týče konkrétní úpravy v rámci věcných práv, jde o čtyři větší okruhy. První se týká držby, druhý vlastnictví a spoluvlastnictví, třetí věcných práv k cizím věcem a čtvrtý se týká právě tzv. quebeckého vzoru správy cizího majetku a svěřeneckého fondu.
Držba (§ 987 - § 1010)
Držba je nově upravena v § 987 a násl. Je pojata trochu jinak než ve zjednodušené podobě, kterou známe dosud. Inspirací byla zejména úprava v právu rakouském. Úprava držby je poměrně komplikovaná a náročná zvláště proto, že institut držby kryje různé situace. Držitelem je samozřejmě vlastník věci, držitelem je ten, kdo v dobré víře spoléhá na to, že je vlastníkem, ale držitelem může být také zloděj. Tyto tři situace musí právní úprava držby pokrýt a vyřešit. Dělá to způsobem, že rozlišuje tři různé figury držby, a to držbu řádnou, poctivou a pravou.
Řádná držba (§ 991)
Je držba vlastníkova, je spojena s vlastnickým právem.
Poctivá držba (§ 992)
Je to, čemu dnes říkáme držba oprávněná. Pokud jde o poctivou držbu, tak právě proto, že jde o téma na dvě hodiny, bych chtěl poukázat na zasvěcený článek k tomuto tématu od soudce Nejvyššího soudu Jiřího Spáčila, který vyjde v Právních rozhledech.
Pravá držba (§ 993 a násl.)
Je ta držba, která není nepravá, vysvětluje se přes svůj opak. Nepravou držbu má zloděj nebo ten, kdo věc od jiného vylákal lstivě apod. Figura pravé a nepravé držby má podstatný význam pro řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením, protože nový občanský zákoník v § 1090 stanovuje, že nepravý držitel nemůže vlastnické právo vydržením nabýt. Vlastnické právo dokonce nemohou nabýt ani dědicové nepravého držitele, i kdyby byli v dobré víře. To je jeden z mnoha příkladů toho, že nový občanský zákoník usiluje o to, aby důsledně chránil vlastnictví a vlastnické právo.
V úpravě držby by vás mohly zaujmout ještě dvě věci. Jakkoliv se celá hlava druhá třetí části nového občanského zákoníku týká věcných práv, možná vyzní překvapivě věta první § 988 odst. 2, kde je přesně a výslovně napsáno, že osobní právo není předmětem držby ani vydržení. To je samozřejmost, má to ale význam vzhledem k druhé větě, protože věta druhá stanovuje, že kdo vykonává osobní právo poctivě, je oprávněn své domnělé právo vykonávat a hájit. Praktický význam druhé věty si patrně každý dobře představí, když si vzpomene na celkem známý případ výměny miminek v porodnici, kdy se nepraví rodiče k dítěti, které nebylo jejich, chovali jako ke svému.
Ochrana držby (§ 1003 - 1008)
Dalším tématem, které souvisí s úpravou držby a na které je vhodné upozornit, jsou ustanovení o ochraně držby, § 1003 až 1008. Kdo by v úvodních ustanoveních nového občanského zákoníku hledal určitou paralelu k tomu, co je ve starém občanském zákoníku upraveno v § 5, tak by tam takovou úpravu nenašel. Kdo zná, jak § 5 fungoval v praxi, tak ví, že v praxi moc nefungoval. § 5 se v zákoníku z roku 1964 objevil proto, že měl mimo jiné suplovat také ochranu držby. Problém byl ovšem v tom, že zákoník z roku 1964 původně neznal institut držby, tudíž jej uchopil právě přes § 5. Nový kodex vychází z toho, že obecná ochrana pokojného stavu nemá význam, k tomu slouží jiné instituty, a koncentruje ochranu pouze na ochranu držby. Ochrana držby má být soudní, půjde přitom pouze o zjišťování, zda byla držba narušena a zda se žalobce domáhá ochrany své držby důvodně, ale pouze se zřetelem na otázky skutkové, nikoliv na otázky právní. V takových řízeních se nebude zkoumat vlastnický titul apod. Z toho důvodu je ochrana držby limitována také prekluzivními lhůtami, které jsou upraveny v § 1008. Objektivní lhůta je roční a subjektivní šestitýdenní. Samozřejmě, kdo tyto lhůty zmešká, může se domáhat ochrany buď z titulu vlastnictví, pokud je vlastníkem, nebo pokud má jiný právní důvod, tak s odkazem na něj. Avšak potom musí dokazovat jiné skutečnosti, než v souvislosti s ochranou držby.
Diskuze k článku ()