Vlastnické právo k pokladu Zdroj: Fotolia

Vlastnické právo k pokladu

Text se zabývá otázkou, komu a z jakého důvodu by mělo být přiznáno vlastnické právo k pokladu – zda vlastníkovi pozemku, nálezci, nebo státu. Sleduje historický vývoj jednotlivých nároků od antických dob přes středověk do současnosti. Zabývá se skutečností, jak mělo na vlastnické právo k pokladu vliv odlišné chápání cennosti v minulosti a v současnosti, kdy je tento institut zpravidla spojen s archeologickým nálezem.

JUDr. Pavel Salák jr., Ph.D.

Právnická fakulta Masarykovy Univerzity

JUDr. Pavel Salák jr., Ph.D.

Právnická fakulta Masarykovy Univerzity

I přes toto odlišné pojetí je možno se v antickém právu inspirovat. Nárok vlastníka pozemku je typický pro původní římskou společnost preferující absolutní pojetí vlastnického práva. Nárok nálezce byl preferován zejména při náhodném nálezu, ale vlastník pozemku stále obdržel určitý podíl. Nárok státu se pak zpravidla opíral o skutečnost, že poklad byl chápán jako věc bez dědice a tedy připadl státu jako odúmrť. Skutečnost, že pokladem byl často předmět historické hodnoty, vedla nakonec k tomu, že z občanského práva u nás nález pokladu vymizel. Přesto by i památkový zákon měl lépe pamatovat na nároky nálezce a vlastníka pozemku, aby nedocházelo k zatajování těchto nálezů.

Úvod

Nabytí vlastnického práva k pokladu je z hlediska římského práva – a nejen jeho – poměrně velmi specifický nabývací titul. Pokud se podíváme na řadu jiných právních institutů, tak v dlouhodobém vývoji římského práva, i práva pozdějšího, se tyto instituty zpravidla postupně vyvíjely a rozvíjely, více méně plynule. V případě nálezu pokladu je tomu jinak, lze říci, že otázka nabytí vlastnického práva k pokladu jakoby oscilovala mezi třemi možnostmi, jednou se přiblížila k té, jindy zas k oné, případně docházelo k jejich kombinaci. Podobné oscilace pak můžeme pozorovat i ve vývoji novodobém a jejich vyústěním je koneckonců i fakt, že nový občanský zákoník institut nálezu pokladu do své právní úpravy nepřevzal, a to přesto, že většina zákonů, jimiž se jeho autoři inspirovali, nález pokladu obsahuje.

Dle justiniánského práva vlastnické právo k pokladu připadalo napůl nálezci a majiteli pozemku, kde byl poklad nalezen. V právnické literatuře 18. a 19. stol. se řešila otázka, co bylo nabývacím titulem u toho kterého z nich, zda šlo o okupaci, akcesi, či o něco jiného. Nelze však nic jiného než souhlasit s Randou, že nabytí vlastnického práva k pokladu je specifickým nabývacím titulem, byť jej třeba i systematika ABGB pod okupaci zařazuje.[1] Přesto je však třeba uznat, že některé myšlenky, kterým Randa oponuje, mohou mít svůj reálný podklad v historickém vývoji vlastnického práva k pokladu. Následující text si neklade za cíl zmapovat vývoj vlastnického práva k nálezu pokladu, spíše poukazuje na určité podobnosti či odlišnosti a na důvody, proč a komu by měl pokad připadnout.[2] Výklad tedy není postaven vývojově, ale právě dle jednotlivých potenciálních vlastníků. Z téhož důvodu jsou některé fragmenty, jež problematiku pokladu řeší, zmiňovány pouze okrajově, anebo nejsou zmiňovány vůbec.[3] Podobně se ani nezabývá problematikou dělení pokladu v případě děleného vlastnictví, jak je zná text § 399 ABGB.[4]

Pojem pokladu

Skutečnost, že nový občanský zákoník institut nálezu pokladu nepřevzal, nebo přesněji zahrnul do nálezu věci skryté (§§ 1062–1065 NOZ), nelze považovat za žádnou chybu, ba naopak můžeme říci, že jde v podstatě o vyústění vývoje, v tomto případě zcela plynulé, jež souvisí se změnou nazírání na pojem „poklad“. Římskoprávní pojetí termínu poklad představuje „definice“ právníka Paula, obsažená v ustanovení Dig. 41.1.31.1.[5] Vedle této definice existují ještě dvě „zákonné“ definice další, v Theodosiánském[6] a Justiniánském[7] kodexu, které na první pohled vykazují velmi podobné rysy. Zmiňovaná Paulova definice je ale chápána jako nejpřesnější a jako stěžejní mimo jiné i proto, že definice pokladu v moderních kodifikacích (pro nás zejména ABGB)[8] z ní v zásadě vycházejí.[9] Aby mohl být daný předmět považován za poklad, musí splnit několik podmínek. Přestože jednotliví autoři jich uvádějí různý počet, jde spíše o rozdíl v systematice, nežli o skutečný obsahový rozdíl.[10] Obecnělze říci, že musí jít o věc skrytou, tedy úmyslně uschovanou, nikoliv pouze zapomenutou, ztracenou či opuštěnou. Dále pak musí jít o věc, jejíž původní vlastník sice může být znám (respektive dohledatelný z různých okolností), nicméně není možné se dopátrat, kdo je její současný vlastník. V žádném případě však nejde o res nullius, alespoň ne v právu římském. Konečně pak jde o věc cennou.

V souvislosti s poslední jmenovanou podmínkou však není postoj jednotný. Zatímco A. Randa uvádí na prvním místě, že poklad vyžaduje, „aby tu byly uložené (skryté) peníze nebo skvosty “,[11] a dále pak rozebírá, co vše je možno považovat za cennou věc, naopak komentář Roučeka a Sedláčka uvádí „cennost“ věci až jako poslední znak pokladu. Každopádně však rakouské právo s kritériem cennosti počítalo. Existují ale i právní řády, které podmínku zvláštní hodnoty věci nevyžadují (§ 984 BGB).

Ostatně i mezi romanisty je veden spor o to, zda skutečně má být ona cennost předmětu jedním ze znaků pokladu.[12] Důvod tohoto sporu je prostý – zatímco všechny ostatní podmínky lze považovat za podmínky objektivní, „hodnotnost“ věci má jistě svůj rozměr objektivní, zároveň však může mít – a velmi často také má – také rozměr subjektivní.[13] Je však možno se domnívat, že i v antice byla ona hodnota věci jedním z kritérií pokladu. Ostatně naznačuje to nejen definice Paulova, ale i samotný výraz thesaurus (v justiniánské kodifikaci thensuarus).[14]

Je-li v antických pramenech řeč o pokladu, je toto zpravidla spojeno s výrazem pecuniae, objevuje se však i výraz monilia – tedy šperk. Ať již se domníváme, že výraz pecuniae znamená v daných fragmentech pouze peníze, nebo je možno jej chápat i šířeji, tedy obecně jako cenný majetek (tedy i šperky), oba tyto druhy předmětu pokladu mají jedno společné. Jejich hodnota je dána a priori hodnotou drahého kovu, který v sobě obsahují. Jediný fragment nenaznačuje, že by se v případě nálezu pokladu jeho hodnotnost shledávala v hodnotě umělecké, neřkuli vědecké.[15] Tento pohled na poklad pak přetrvává i v období středověku. Když např. hovoří Glanvill ve svém Traktátu (kolem roku 1188) o pokladu, nahrazuje Paulův výraz pecuniae slovy „some kind of metal“ podobně i Bracton ve svém spisku De Legibus (kolem roku 1250).[16] Přestože je zde řeč o právu anglickém, oba právníci byli vzděláni v právu římském a podíváme-li se na území našeho státu, tento přístup k nálezu pokladu přetrvával až do osvícenství. Patrně největší nalezený poklad tzv. duhovek, tedy keltských zlatých mincí, který byl nalezen u Podmokel roku 1777, nebyl pro majitele příslušného panství, avšak ani pro panovnici Marii Terezii ničím jiným, než velkou horou zlata a podle toho s ním také bylo naloženo. Duhovky byly roztaveny a byly z nich vyraženy dukáty.

Na druhou stranu lze říci, že podmokelský nález v tehdejší společnosti stál na počátku toho, co v konečném důsledku vedlo k vyřazení nálezu pokladu ze soukromoprávních kodifikací na našem území a přesunu této problematiky do oblasti veřejnoprávní, do otázky regulace ochrany kulturního dědictví. Prvotní zájem odstartovala publikace E. Voigta[17] o podmokelském pokladu a větší zájem o historii jen podnítil romantismus, spojený s národním obrozením, který ovládal 1. polovinu 19. století. Nejen státy s antickou tradicí, ale i habsburská monarchie tak postupně začíná rozlišovat mezi obyčejnými poklady a nálezy archeologické a numismatické hodnoty. Sluší se však připomenout, že i tyto předměty měly povahu pokladu dle ABGB, a to i v těch případech, kdy šlo o předměty uložené do hrobů s mrtvolami. Zde však muselo jít o hroby dávné.[18] Větší snaha o akcentaci tohoto pohledu se objevuje podle švýcarského vzoru na našem území v jednotlivých meziválečných osnovách občanského zákoníku.[19] Přestože není možné říci, že poklad, jak byl právem definován, a archeologický nález jsou totožné,[20] jejich průniková rovina je natolik velká, že skutečně není žádnou chybou zmiňované opuštění pokladu v novém občanském zákoníku. Pouze tak zákoník do důsledku dotáhl myšlenky, jež se objevovaly již v souvislosti s kodifikačními snahami mezi světovými válkami, totiž že nález pokladu bude spíše institutem přechodným, jež by měl splynout s nálezem věcí skrytých, neboť daná problematika přejde právě do zákona památkového.[21]

Vlastník pozemku

V otázce vlastnického práva k pokladu v dobách nejstarších, tedy v době Říma královského a republiky, bohužel není mnoho právních zmínek. Máme zde však náznaky z pramenů literárních,[22] že v této době nalezený poklad patřil vlastníkovi pozemku, na němž byl poklad nalezen. V těchto případech je však třeba brát v potaz jak autorskou licenci, tedy co se zrovna hodilo či nehodilo autorovi „do scénáře“ bez ohledu na právní úpravu, tak i skutečnost, že autor nebyl svým vzděláním právník a vycházel z obecné představy, než ze skutečné právní úpravy. Přitom u nálezu pokladu je nízké povědomí o skutečné právní úpravě v moderní době typické a je otázkou, zda tomu tak nebylo i v minulosti. Citované zmínky z textů uměleckých však potvrzuje ustanovení Dig. 41.2.3.3. Tento fragment řešil problém, zda byl-li vydržen pozemek, bylo možné vydržet i poklad v něm, a jestli pro toto vydržení bylo rozhodující povědomí o tomto pokladu. Dle názorů Marca Junia Bruta a Mania Manilia, tedy republikánských právníků, vydržení bylo možné a povědomí o existenci pokladu nebylo rozhodující.[23]

Stejně tak je možno podívat se i do dalších právních řádů té doby. Postoj, že by poklad měl připadnout vlastníkovi pozemku, zastávalo např. právo židovské. Poklad je v Bibli zmiňován na mnoha místech, nicméně z hlediska tématu je nejvýznamnější zmínka v Mt. XIII. 44: „‘Οµοι´α ε’στ`ιν η’ βασιλει´α τω˜ ν ου’ρανω˜ ν θησαυρω˛˜ κεκρυµµε´νω˛ ε’ν τω˛˜ α’γρω˛˜ , ο’`ν ευ’ρω` ν α’´νθρωπος ε’´κρυψεν, κα`ι α’πο` τη˜ ς χαρα˜ ς αυ’ του˜ υ’ πα´γει κα`ι πωλε˜ι πα´ντα ο’´σα ε’´χει κα`ι α’γορα´ζει το`ν α’γρο`ν ε’κε˜ινον.“[24] Podobně přiznává vlastníkovi pozemku právo na poklad i třeba islámské právo, byť zde je celá záležitost složitější.[25] Otázkou je, co bylo oním titulem, proč měl poklad vlastníkovi pozemku připadnout. Nejprve je třeba se zastavit u výrazu dominus fundi, který tuto osobu označuje. Zde je opět patrný fakt, že Římanům byl poněkud vzdálený striktní výklad jednotlivých pojmů. Přestože dominus fundi lze skutečně přeložit jako „vlastník pozemku“, prameny ukazují, že ani jeden z těchto výrazů není chápán tak úzce. Jakkoliv termín fundus označuje pozemek, lze se oprávněně domnívat, že Římané a priori neodmítali fakt, že by poklad mohl být nalezen i ve věci movité,[26] jak to např. upravoval ABGB.[27] Podle tohoto zákona byla tedy cenná věc pokladem jen tehdy, byla-li nalezena v nemovitosti. Randa tuto skutečnost kladl dokonce jako druhý znak pokladu, sám však doporučoval postupovat iu cenných věcí nalezených ve věcech movitých obdobně.[28] Jeho názor však byl z hlediska rakouské civilistiky patrně v menšině, neboť podle ustálené judikatury se u nálezů ve věcech movitých postupovalo za Rakouska-Uherska dle ustanovení o věci skryté.[29] Jen pro zajímavost je možno dodat, že obdobně hovoří u skryté věci o „vlastníkovi pozemku “ a nikoliv obecně o vlastníkovi skrýše i nový občanský zákoník (§ 1064 zákona č. 89/2012 Sb.).

Podobně je to i s výrazem dominus. S nálezem pokladu by mohl v souvislosti s pozemkem přicházet do úvahy nejen vlastník, ale bonae fidei possessor, emfyteuta, superficiář či usufruktář či zástavní věřitel, případně i nájemce či pachtýř. Pokud jde o vlastníka, tak obdobné postavení by měl mít i vlastník bonitární, případně bonae fidei possessor. V případě emfyteuty a superficiáře, kteří jsou svou pozicí nejblíže vlastníku, je však situace jiná. Jejich právo spočívá jen ve věcném oprávnění k jinému pozemku a právo na poklad (jeho část) přísluší tedy jen vlastníkovi pozemku.[30] Nárok nájemce či pachtýře je úplně možné vyloučit, neboť jejich vztah k pozemku je založen ryze na obligačním vztahu a z hlediska věcněprávního jsou pouze detentory. Přestože usufructář má k pozemku opět věcněprávní vztah, ani u něj není pozice jiná, než u emfyteuty nebo superficiáře. Usufruktář má právo těžit z pozemku plody, avšak poklad není plodem ani přirozeným, ani civilním. Sám o sobě postrádá charakteristický rys plodu – tedy trvalou opakovatelnost jeho produkce plodonosnou věcí. Ostatně Ulpián výslovně uvádí, že poklad není plodem pozemku.[31]

Poněkud výjimečné je postavení zástavního věřitele. Tryphonius v Dig. 41.1.63.4 uvádí, že v případě věřitele, který najde poklad na pozemku dlužníka, přísluší věřiteli polovina pokladu jako nálezci a druhá dlužníkovi-vlastníkovi pozemku, nicméně v případě, že zástavní věřitel k pozemku získá impetratio domini,[32] pak mu připadne nejen pozemek, ale dlužníkova polovina pokladu. Dlužníkovi ji však musí vydat, pokud zastavenou věc dlužník vykoupí během lhůty k plnění.[33] Tento fragment byl však vystaven značným změnám kompilátorů (viz níže), takže se zdá, že se původně vztahovala Tryphoniova myšlenka toliko na fiduciárního věřitele.[34]

Další otázkou, která však nebyla přímo žádným fragmentem řešena, je otázka, co s pokladem, který byl nalezen na hranici pozemku. V takovém případě, by podle některých, měl být rozdělen nikoliv napůl mezi oba sousedy, ale poměrně podle toho, kolik se v kterém pozemku nacházelo. Tato myšlenka je dovozována z ustanovení Dig. 41.1.7.13 (in fine) a Dig. 41.1.8pr.[35]

Ačkoliv se císař Hadrián přiklonil k rozdělení pokladu mezi nálezce a vlastníka, už jen z tohoto rozdělení je patrné, že přestože nebýt nálezce, poklad by patrně nebyl objeven, nepřipadne nálezci celý. Skutečností, že Hadrián (respektive Justinián) přiřkl nálezci na cizím pozemku jen polovinu nálezu, respektoval nárok vlastníka pozemku. Nadto, pokud tento hledal bez souhlasu, ztrácí nárok na svůj díl a celý nález připadá majiteli pozemku. Zajímavý je v této souvislosti rovněž fragment Dig. 41.1.63, který řeší otázku dělení pokladu v případě, že byl nalezen otrokem ve spoluvlastnictví. Druhý paragraf tohoto fragmentu hovoří o tom, že v případě, že je poklad nalezen na pozemku jednoho z vlastníků otroka, tak tomuto připadne polovina pokladu z titulu vlastnictví pozemku. Následně však daný paragraf pokračuje poněkud zvláštně v rozporu s předchozím paragrafem a zároveň i obecnou zásadou, že cokoliv nabývá společný otrok, dělí se mezi jeho vlastníky a přiznává vlastníkovi pozemku nárok i na druhou polovinu.[36] Někteří dovozují, že by mělo jít o následek skutečnosti, že tento vlastník mu přikázal, aby onen poklad hledal. Zde sice mají pravdu, že by měl poklad připadnout vlastníkovi pozemku, nicméně pak by onen otrok nemohl být „nálezcem“[37] – viz níže. Zdá se, že tento názor není původní, ale byl k textu připojen justiniánskými kompilátory. Přesto by tento postoj prozrazoval preferenci vazby pokladu na pozemek. Podobný postoj pak nalezneme i v Basilice (Bas. 50.1.59.2),[38] nicméně již glosátoři tento názor odmítli.[39]

Poklad není možno chápat jako plod pozemku, nicméně nárok vlastníka lze zdůvodnit akcesí pokladu k pozemku – Superficies solo cedit. Není náhodou, že vlastnické právo k pokladu přísluší vlastníkovi pozemku v nejstarších dobách. V těch dobách totiž bylo vlastnické právo k pozemkům na italské půdě – ager limitatus – chápáno skutečně absolutně.[40] V moderních zákonících, které se inspirovaly hadriánským dělením, bylo pochopitelně řešeno, proč by měla polovina připadnout vlastníkovi pozemku. Někteří hovořili o akcesi, jiní o okupaci, další pak o kombinaci těchto důvodů. Komentář Roučka a Sedláčka pouze suše konstatuje, že „vlastník věci (…) nabývá již tím, že je vlastníkem oné věci, tudíž bez jakéhokoliv přičinění “.[41]

Přestože kontinentální zákoníky přebírají hadriánské pojetí vlastnického práva k pokladu, i zde nalezneme ohlas priority nároku, jež měl k pokladu dominus fundi. Z moderních předpisů Švýcarský zákoník v čl. 723 sice dělí poklad mezi vlastníka pozemku a nálezce, ale nárok vlastníka pozemku je preferován (čl. 723 odst. 2 ZGB), zatímco nálezce má pouze nárok na polovinu hodnoty pokladu (čl. 723 odst. 3).[42] Členové subkomitétu pro věcná práva šli ve svém návrhu pak ještě dál. Nejenže se inspirovali tímto zákoníkem v otázce nálezu věci vědecké a kulturní hodnoty (čl. 724 ZGB, v Osnově 1924 § 377),[43] na rozdíl od švýcarského práva v těchto případech návrh Osnovy počítal s tím, že vlastník nemovitosti, v níž byl tento předmět nalezen, bude odškodněn nejen za škody způsobené hledáním, ale bude mít nárok i na hodnotu oné věci. Autoři přitom výslovně argumentovali římskoprávní tradicí, na níž byl náš právní řád budován.[44] Když byla ústavněprávními podvýbory obou sněmoven projednávána ustanovení Osnovy 1937, jež se věnovala pokladu, dr. Srb, který zastupoval ministerstvo spravedlnosti, a svým způsobem také celou superrevizní komisi, v rámci diskuse mimo jiné uvedl: „Ustanovení o pokladu jsou jakýmsi průlomem do principu neomezeného vlastnického práva k půdě. Kdybychom stáli na stanovisku, že všechno, co je v pozemku, náleží vlastníkovi pozemku, pak by ta ustanovení o pokladu vůbec nemohla existovat, poněvadž by také ten, kdo poklad nalezl, nikdy nemohl míti právo na jakoukoliv část hodnoty pokladu.“[45]

Ohlas výše zmíněné myšlenky profesora Stiebera o potřebě náhrady i u předmětů vědecké hodnoty (obecněji) se nakonec alespoň částečně odrazil poněkud nečekaně ve vládním nařízení č. 274/1941, o archeologických památkách. Ustanovení § 7 odst. 1 uvedeného nařízení přiznávalo vlastnické právo k movitým předmětům nalezeným při archeologickém průzkumu protektorátu, ale ten byl povinen vlastníkovi pozemku nahradit v případě nálezů z drahého kovu hodnotu tohoto kovu.[46] Toto ustanovení, a z něj vycházející pojetí nálezného v současném zákoně o památkové péči, jako by bylo posledním ohlasem skutečnosti, že cennost pokladu původně spočívala právě v hodnotě drahého kovu.

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 10, 2014. Pokračování článku dostupné zde.


[1] RANDA, A. (SPÁČIL, J. ed.). I. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém; II. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha: ASPI, 2008, Právo vlastnické…, s. 111, zde též odlišné názory v pozn. č. 7. Je zajímavé, že v souvislosti s držbou hovoří Randa s odkazem na § 394 o tom, že pouhé odkrytí pokladu k nálezu nestačí. Viz ibidem, Držba…, s. 58. 

[2] K vývoji srovnej např. BĚLOVSKÝ, P. Nález pokladu ve vývoji soukromého práva. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. 2004, č. 24, s. 894, případně s určitými výhradami též starší autorovy publikace k tomuto tématu, nejkomplexněji zejména příslušná kapitola v publikaci. Vývoj soukromého práva na území českých zemí (I. díl). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. 

[3] Jde např. o otázku nabytí pokladu nalezeném ve státním pozemku, či ve věci zasvěcené, stejně tak problematika nabytí pokladu otrokem.

[4] Toto, kromě klasických feudálních vztahů, mohlo hrát určitou roli ještě v případě tzv. fideikomisárních statků. Viz RANDA, A. (SPÁČIL, J. ed.). I. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém

[5] Dig. 41.1.31.1 Paulus 31 ad ed.: Thensaurus est vetus quaedam depositio pecuniae, cuius non exstat memoria, ut iam dominum non habeat: sic enim fit eius qui invenerit, quod non alterius sit. alioquin si quis aliquid vel lucri causa vel metus vel custodiae condiderit sub terra, non est thensaurus: cuius etiam furtum fit. „Poklad je stará úschova peněz, u nichž neexistuje povědomí o tom, komu patří. Proto poklad patří tomu, kdo jej našel, protože nepatří nikomu jinému. Ale jinak je tomu v případě, že někdo něco uložil pod zem buď z důvodu strachu, nebo za účelem zisku, pak se nejedná o poklad a ten, kdo jej vezme, spáchá krádež.“ (překlad: DOSTALÍK, P. Texty ke studiu římského práva soukromého. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 53).

[6] CTh. 10.18.2.pr. Imppp. grat., Valent. et Theodos. aaa. ad populum urbis constantinopolitanae. Quisquis thesauros et condita ab ignotis dominis tempore vetustiore monilia quolibet casu repererit, suae vindicet potestati, neque calumniae formidinem fiscali aut privato nomine ullis deferentibus pertimescat; non metalli qualitas, non reperti modus sub aliquod periculum quaestionis incurrat „Kdokoliv, kdo náhodou nalezne poklad a šperky, jejichž dřívější vlastník není znám, ať je má ve své moci, a ať se neobává žádného nařčení vzneseného ze strany fisku nebo soukromníka, a ať ani kvalita kovu ani způsob objevu nevede k žádnému nebezpečí vyšetřování.“ (Za korekci překladu děkuji R. Černochovi.).

[7] C. I. 10.15.1.1 Nam in suis quidem locis unicuique, dummodo sine sceleratis ac puniendis sacrificiis aut alia qualibet arte legibus odiosa, thesaurum (id est condita ab ignotis dominis tempore vetustiore mobilia) quaerere et invento uti liberam tribuimus facultatem, ne ulterius dei beneficium invidiosa calumnia persequatur, ut superfluum sit hoc precibus postulare, quod iam lege permissum est, et imperatoriae magnanimitatis videatur praevenire liberalitas postulanda. . „Neboť dáváme každému povolení hledat poklad (totiž movité věci ukryté dávno jejich dnes již neznámými vlastníky) na svém pozemku, jestliže jej bude hledat bez použití zlých čar či jiného nevhodného způsobu, a nalezený svobodně užívat, aby boží dobrodiní nenásledovalo závistivé nařčení, jako je nadbytečné prosit o to, co je již zákonem dovoleno, a aby se císařský majestát projevil jako první v požadování štědrosti.“ (Za korekci překladu děkuji R. Černochovi.) Obdobnou definici pak poskytuje neprávní pramen Cassiodor Var 6. 8.

[8] Podoba institutu nálezu pokladu se v ABGB oproti původnímu podobě z r. 1811 byla změněna dekretem dvorské kanceláře z 16. června 1846 č. 970 Sb. z. s.

[9] Čl. 716 Code Civil, § 398 ABGB, § 984 BGB, čl. 723 ZGB. 

[10] Např. Randa uvádí tři podmínky: skrytá cenná věc, druhou pak její ukrytí ve věcech nemovitých, a konečně dlouhodobost skrytí, jež neumožňuje znát nynějšího vlastníka. RANDA, A. (SPÁČIL, J. ed.). I. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém; II. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha: ASPI, 2008, Právo vlastnické…, s. 109–110. Naopak komentář Roučka a Sedláčka uvádí jako první podmínku fakt, že jde o věc skrytou, druhou podmínkou je pak „kvalifikovaná“ věc skrytá – tedy věc, jež měla svého vlastníka, která je však ukryta dlouhou dobu, a konečně jde o věc cennou. ROUČEK, F. – SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 2. díl. Praha: V. Linhart, 1935, s. 409, s. 405–406.

[11] RANDA, A. (SPÁČIL, J. ed.). I. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém; II. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha: ASPI, 2008, Právo vlastnické…, s. 109.

[12] MALAVÉ OSUNA, M. B. „Pecunia, monilia y mobilia“ como objeto del tresoro. In: El derecho de familia y los derechos reales en la romanistica espanola (1940–2000). Huelva, 2000, s. 453. 

[13] V této souvislosti autorovi vytanula vzpomínka na jeden rozhovor s odsunutými sudetskými Němci. Přestože museli odejít takřka beze všeho, z rozhovoru se zdálo, že dotyčná paní nejvíce litovala skutečnosti, že v rodném statku musela nechat zazděnou sklenici naložených vajec. 

[14] Toto slovo jako takové pochází z řečtiny a jeho etymologie není zcela jasná, nicméně v zásadě tento výraz znamenal něco jako schránku, v níž se něco vzácného uschovává. K výkladu pojmu thesaurus viz WISSOWA, G. – KROLL, W. – MITTELHAUS, K. – ZIEGLER, K. Paulys realencyclopädie der classischen Alterumswissenschaft: neue Bearbeitung. (PWRE) 2. Reihe. 11. Halbband. Stuttgart: Metzler, 1936, sloupce 7–13.

[15] Malavé Osuna uvádí fragment Liv Ab Urbe condita 40.20. Viz MALAVÉ OSUNA, M. B. „Pecunia, monilia y mobilia“ como objeto del tresoro. In: El derecho de familia y los derechos reales en la romanistica espanola (1940–2000). Huelva, 2000, s. 455. V tomto případě je však na prvním místě si položit otázku, zda termín thesaurus je v daném textu použit jako terminus technicus právní. Odpověď na tuto otázku je však negativní, slovo poklad je zde použito ve významu „neprávním“. Ostatně i v Digestech se setkáváme s tím, že se termín thensaurus objevuje v jiném smyslu, než jak byl výše nastíněnou definicí zaveden – viz např. Dig. 10. 4. 15, jehož prvními slovy se inspiroval pro jeden ze svých textů T. Mayer-Maly. MAYER-MALY, T. Thesaurus meus. In: Studia in Honorem Velimirii Pólay Septuagenarii Elmér Polay, Ödön Both and Jósef Attila Tudományeygyetem, eds, Állames Jogtudományi. Kar. t. 33, fasc.1–31. Szeged: Szegedi Jósef Attila Tudományegytem Állam-és Jogtudományi Kara, 1985, s. 283–289. Již ze spojení těchto slov je patrné, že v tomto případě nejde o poklad v právním slova smyslu, neboť jeho vlastník je znám. 

[16] Citováno dle DOBIE, J. The law of treasure trove. Juridical Review. 1931, Vol. XLIII, s. 302. 

[17] VOIGT, M. A. Schreiben an einen Freund: von den bey Podmokl einen in der Hochfürstl. Fürstenbergischen Herrschaft Pürgliß gelegenen Dorfe in Böhmen gefundenen Goldmünzen. Praha: Höchenberg und Compagnie, 1771. 

[18] Randa v souvislosti s tím uvádí jako příklad tzv. „židovské zahrady “ v Praze (židovský hřbitov užívaný do konce 15. stol. v oblasti Spálená, Purkyňova, Jungmannova a Lazarská – pozn. autor). Je zajímavé, že zde Randa uvádí právě tento příklad, neboť židovské právo vyžaduje neporušitelnost hrobů na věčné časy a shodou okolností archeologické práce v této lokalitě musely být na základě protestů židovské obce v r. 2000 zastaveny. Přesnější je tedy vyjádření komentáře Roučka a Sedláčka, který uvádí obecně místa, která jako pohřebiště již dlouho neslouží a není zde již pietní zájem osob žijících, ROUČEK, F. – SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 2. díl. Praha: V. Linhart, 1935, s. 406. V ostatních případech by pak nastupoval § 306 trestního zákona RANDA, A. (SPÁČIL, J. ed.). I. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém; II. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha: ASPI, 2008, Právo vlastnické…, s. 110, pozn. 3. 

[19] SALÁK, P. Nález pokladu mezi ABGB a Osnovou OZ z r. 1937 aneb cesta tam a zase zpátky. Časopis pro právní vědu a praxi. 2013, roč. 21, Supplementum 2013, s. 269–275, též SALÁK, P. Vlastnictví k nálezu pokladu v osnovách občanského zákoníku 1924–1946 ve světle archivních materiálů. In: P. Salák (ed.). Inspirační zdroje práva v proměnách věků – sborník příspěvků z letní školy katedry dějin 2014. Brno: Masarykova univerzita, 2014, v tisku.

[20] PROKOPOVÁ, K. Fenomén soukromých archeologických sbírek a vývoj vlastnictví archeologických nálezů. In: Dny práva 2011 – Days of Law 2011. Ovlivňování sféry soukromého práva právem veřejným v minulosti. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 174–154.

[21] Důvodová zpráva k hlavě 7 (§§ 156 až 173). Sněmovní tisk 844. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Praha: Státní tiskárna, 1937, s. 267.

[22] Plaut Trimm I verš 177, Horatius Sat. II.6 verš 10 a 11.

[23] Takovýto výklad viz DAUVILLIER, J. La parabole du trésor et les droits orientaux. RIDA – Revue internationale des driots de l’antiquité. 1957, s. 109; též HONSELL, H. – MAYER-MALY, T. – SELB, W. Römisches Recht. (aufgrund d. Werkes von P. Jörg, W. Kunkelund L. Wenger). Berlin, Heidelberg, New York, London, Paris, Tokio: Springer-Verlag, 1987, s. 166. Naopak Zeidler tento fragment s tezí o vlastnickém právu k pozemku nespojuje a přiklání se k názoru, že termín „thesaurus “ v tomto textu není ve smyslu pokladu jako právního termínu, ale ve smyslu „pokladu“, který si někdo ukryl do cizího pozemku (tedy existuje povědomí, kdo je vlastník). Viz ZEIDLER, G. Die Rechtsverhältnisse am Schatz. Berlin, 1880, s. 60–63. Sluší se dodat, že příslušný fragment odmítá postoj obou právníků, což je však dáno právě skutečností, že náhled klasických právníků na vlastnické právo k pokladu byl jiný, než u právníků republikánských.

[24] Mt. XIII.44: Nebeské království se podobá pokladu ukrytému v poli, jejž někdo najde: opět ho ukrývá, odchází plný radosti, prodává vše, co má, a kupuje to pole. Překlad viz Jeruzalémská bible: Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou. Praha, Kostelní Vydří: Krystal OP, Karmelitánské nakladatelství, 2009.

[25] Dle Dauvilliera islámské právo rozlišuje vlastnictví k pokladu podle druhu pozemku. Vlastnické právo k pokladu připadá zcela vlastníkovi pozemku označovanému jako milk, což lze přirovnat k římskému dominium ex iure quiritium. Pokud byl poklad nalezen v pustině (mawát), tak nálezci připadnou čtyři pětiny a pátá část připadne muslimské obci. DAUVILLIER, J. La parabole du trésor et les droits orientaux. RIDA – Revue internationale des driots de l’antiquité. 1957, s. 114. Ve skutečnosti však byla situace ještě složitější, neboť kromě druhu pozemku bylo třeba rozlišit, zda poklad byl z doby „předmuslimské“ nebo již muslimské. Navíc se projevuje i různost učení jednotlivých škol. K sunnitským právním školám a rozdílům v jejich právním učení viz např. BEZOUŠKOVÁ, L. Několik poznámek k sunnitským právním školám a taqlídu. Právník. 2010, roč. 149, č. 11, s. 1158–1171.

[26] K tomu ZEIDLER, G. Die Rechtsverhältnisse am Schatz. Berlin, 1880, s. 20, 21.

[27] § 399 ABGB: „Z pokladu obdrží jednu polovici nálezce, druhou vlastník pozemku…“ Prvorepublikový komentář však již toto vykládá jako věc nemovitou, tak i movitou, což je bezesporu dáno zkušenostmi z chystané rekodifikace. Viz ROUČEK, F. – SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 2. díl. Praha: V. Linhart, 1935, s. 409, 410. Prof. Rouček zde hovoří obecně o „vlastníkovi skrýše “ a výslovně zmiňuje možnost pokladu ve věci movité. Není divu, právě na návrh F. Roučka byl po vzoru ZGB nahrazen termín „vlastník pozemku “ termínem „vlastník věci “, což se pak odrazilo i do podoby znění příslušného ustanovení ve všech osnovách. Zápis z 67. porady subkomitétu pro věcná práva dne 20. 12. 1922, s. 3, 4. NA, fond Ministerstvo spravedlnosti v Praze 1918–1953, karton 303, složka 1924–1926.

[28] RANDA, A. (SPÁČIL, J. ed.). I. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém; II. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha: ASPI, 2008, Právo vlastnické…, s. 109.

[29] Gl. U. 11.389, Gl. U. W. 10.157. Viz ROUČEK, F. – SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 2. díl. Praha: V. Linhart, 1935, s. 402. Též RANDA, A. (SPÁČIL, J. ed.). I. Držba dle rakouského práva v pořádku systematickém; II. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha: ASPI, 2008, Právo vlastnické…, s. 109 pozn. 2a).

[30] Ostatně ačkoliv je to často opakovaný omyl, institut superficies v římském právu není výjimkou ze zásady Superficies solo cedit. Superficiář sice, na rozdíl od usufruktáře, má nejen právo užívací a požívací, ale smí i měnit podstatu stavby, nicméně stavba jako taková je, v souladu s uvedenou zásadou, stále součástí pozemku. I proto jde o věcné právo k věci cizí. HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910, s. 465–466.

[31] Dig. 24.3.7.12 Ulpianus 31 ad sab. Si fundum viro uxor in dotem dederit isque inde arbores deciderit, si hae fructus intelleguntur, … Sed et si vi tempestatis ceciderunt, dici oportet pretium earum restituendum mulieri nec in fructum cedere non magis, quam si thensaurus fuerit inventus: in fructum enim non computabitur, sed pars eius dimidia restituetur quasi in alieno inventi. „Jestliže byl pozemek dán muži jako věno, a on pokácel stromy, jestliže byly počítány k plodům… Jestliže ale byly stromy zlámány silou vichřice, pak jejich hodnota musí být zaplacena ženě, neboť je není možné počítat mezi výnosy (plody). Stejně jako když by byl nalezen poklad, též se do plodů nezapočítává, ale rozdělí se tak, jako by byl nalezen v cizím pozemku.“

[32] Tento institut umožňoval věřiteli v případě, že nenalezl kupce, požádat císaře, aby mu ji přiřkl za odhadní hodnotu. Tento institut se objevuje někdy na poč. 3. stol. po Kr. HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vydání. Praha: J. Otto, 1910, s. 489–490.

[33] ŠTĚTINOVÁ, V. Thesaurus – právní úprava pokladu. SVOČ, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta 2013, s. 16.

[34] SCHULZ, F. Fr. 63 D 41, 1 (Zur Lehre vom Schatzerwerb). Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte: Romanistische Abteilung, 1914, s. 110–112, rekonstrukce textu viz s. 96, 97.

[35] ZEIDLER, G. Die Rechtsverhältnisse am Schatz. Berlin, 1880, s. 21, 22, zde i odlišné názory. Dig. 41.1.7.13 Gaius 2 rer. cott. … et ideo prope confinium arbor posita, si etiam in vicinum fundum radices egerit, communis est. „… a proto je-li strom blízko umístěn confinia (pruh půdy oddělující dva pozemky určený k otáčení pluhu – pozn. autor), jestliže kořeny vedou pod sousední pozemek, je společným.“ Dig. 41.1.8pr. Marcianus 3 inst. Pro regione cuiusque praedii. „Za hranicemi toho, koho je pozemek.“

[36] Dig. 41.1.63.2 Tryphonius 7 disp. Si communis servus in domini unius fundo proprio invenit, de parte, quae soli domino semper cedit, non est dubium, quin solius domini praedii sit: verum an aliquid ex parte ferat alter socius, videndum est, et numquid simile sit, atque cum stipulatur servus iussu unius domini aut per traditionem aliquid accipit vel nominatim alteri: quod magis dici poterit. „Jestliže společný otrok objeví (poklad) v pozemku, který patří jednomu z vlastníků, co se týče (části), která vždy patří vlastníkovi pozemku, není pochybnosti, že připadne samotnému vlastníkovi pozemku. Na druhou stranu by mělo být zváženo, zda by neměl svůj díl z druhé poloviny dostat i druhý spoluvlastník a zda případ není podobný situaci, kdy otrok učiní stipulaci na příkaz jednoho z vlastníků, nebo obdrží něco tradicí, nebo výslovně pro druhého. Což se zdá spíše lepším řešením.“

[37] Tento názor zastával Salkowski. K tomu viz SCHULZ, F. Fr. 63 D 41, 1 (Zur Lehre vom Schatzerwerb). Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte: Romanistische Abteilung. 1914, s. 102.

[38] Bas. 50.1.59.2. Ει’ δε` ε’ν τω˛˜ α’ γρω˛˜ ε’νο`ς τω˜ ν δεσποτω˜ ν ευ’´ροι, του˜ χυρι´ον του˜ α’ γρου˜ γι´νεται, ω’´ςπερ ει’ ο’ νο´µατι αυ’ του˜ ε’πηρω´ τησεν η’` ε’λαβε´ τι. „Jestliže ale bylo nalezeno v pozemku jednoho z vlastníků, bude vlastníka pozemku, ač bylo slíbeno (nalézt), nebo nalezl náhodou.“

[38] SCHULZ, F. Fr. 63 D 41, 1 (Zur Lehre vom Schatzerwerb). Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte: Romanistische Abteilung. 1914, s. 101. Zde též rekonstrukce podoby textu před zásahem justiniánských kompilátorů.

[39] „Ve svém původním typu jest v pravdě absolutním, výlučným panstvím, nepřipouštějícím jakékoliv obmezení… pohlcuje nezbytně vše, co jest k věci připojeno (princip akcese)…“ Mimo jiné bylo i prosto pozemkové daně, neboť za vlastníka se dle římského myšlení považoval ten, komu je daná úplata placena. Viz BONFANTE, P. Instituce římského. (přeložil J. Vážný). Brno: ČS Akademický spolek Právník, 1932, viz s. 269.

[40] ROUČEK, F. – SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. 2. díl. Praha: V. Linhart, 1935, s. 410. Ibidem i odkazy na odlišné názory výše uvedené. Nevědomky tak potvrzuje, že jde zjevně o pozůstatek absolutního pojetí vlastnického práva k pozemku.

[41] Čl. 723 ZGB: „4. Schatz 1. Wird ein Wertgegenstand aufgefunden, von dem nach den Umständen mit Sicherheit anzunehmen ist, dass er seit langer Zeit vergraben oder verborgen war und keinen Eigentümer mehr hat, so wird er als Schatz angesehen. 2. Der Schatz fällt unter Vorbehalt der Bestimmung über Gegenstände von wissenschaftlichem Wert an den Eigentümer des Grundstückes oder der beweglichen Sache, in der er aufgefunden worden ist. 3. Der Finder hat Anspruch auf eine angemessene Vergütung, die jedoch die Hälfte des Wertes des Schatzes nicht übersteigen darf.“

[42] V pozdějších osnovách bylo toto ustanovení nahrazeno větou, že za „…drahocennou věc lze považovat také každý výtvor, který má hodnotu vědeckou nebo uměleckou “. (§ 311 Osnovy 1931, obdobně § 169 Osnovy 1937, 1946). Obdobně se mělo postupovat v případě přírodnin.

[43] „Prof. Dr. Stieber uvádí, že podle usnesení poslední schůze vypracoval nový návrh předpisů o pokladu v tom smyslu, aby mohly býti těmito předpisy postiženy také nálezy drahocenných přírodnin, fosilií a pod. … po názoru řečníkově (prof. Stiebra – pozn. autor) nedoporučuje se sledovati v tomto směru zásady švýcarského práva, neboť u nás pojem vlastnictví přece jenom ještě pevně tkví v kořenech myšlenkového pojetí práva římského, podle něhož vlastníku náleží vše, co v jeho věci jest uschováno třeba bez jeho vědomí,…“ Zápis z 68. porady subkomitétu pro věcná práva dne 10. 1. 1923, s. 1. NA, fond Ministerstvo spravedlnosti v Praze 1918–1953, karton 303, složka 1924–1926.

[44] „Prof. Dr. Stieber uvádí, že podle usnesení poslední schůze vypracoval nový návrh předpisů o pokladu v tom smyslu, aby mohly býti těmito předpisy postiženy také nálezy drahocenných přírodnin, fosilií a pod. … po názoru řečníkově (prof. Stiebra – pozn. autor) nedoporučuje se sledovati v tomto směru zásady švýcarského práva, neboť u nás pojem vlastnictví přece jenom ještě pevně tkví v kořenech myšlenkového pojetí práva římského, podle něhož vlastníku náleží vše, co v jeho věci jest uschováno třeba bez jeho vědomí,…“ Zápis z 68. porady subkomitétu pro věcná práva dne 10. 1. 1923, s. 1. NA, fond Ministerstvo spravedlnosti v Praze 1918–1953, karton 303, složka 1924–1926.

[45] Viz zápis z porady ústavněprávních výborů k návrhu občanského zákoníku dne 7. října 1937, s. 13/3. NA Praha, fond Ministerstvo unifikací, K 157.

[46] § 7 nařízení č. 274/1941: „1) Movité archeologické památky získané výkopy (§ 5) připadají do vlastnictví Protektorátu Čechy a Morava, ten je však povinen nahraditi vlastníku pozemku u archeologických památek z drahých kovů, nebo jiných drahých surovin obecnou cenu hmoty. 2) O nabývání vlastnictví u nálezů náhodných (§ 6) platí předpisy občanského práva…“ (rozuměj ABGB – pozn. autor).

římské právo nález vlastnictví poklad

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články