Vybrané problémy spojené s principem publicity veřejného seznamu a rejstříku zástav Zdroj: Fotolia

Vybrané problémy spojené s principem publicity veřejného seznamu a rejstříku zástav

Panuje shoda na tom, že rejstřík zástav – ač je registrem věcí a (zástavních) práv k nim (a tedy „seznamem“, jak tento výraz používá občanský zákoník) – nemá povahu veřejného seznamu. Tento závěr plyne nepochybně již z legislativní techniky použité v kodexu. Konkrétně jde o to, že v případech, kdy zákon spojuje určité následky se zápisem nějaké skutečnosti do veřejného seznamu či s jejím výmazem z veřejného seznamu, a hodlá tak stanovit i pro rejstřík zástav, činí tak výslovně.

doc. JUDr. Petr Tégl Ph.D.

doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

odborný asistent katedry občanského a pracovního práva PF Univerzity Palackého v Olomouci

doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D.

odborný asistent katedry občanského a pracovního práva PF Univerzity Palackého v Olomouci

Tak je tomu konkrétně v § 618, § 1309 odst. 2, § 1310 odst. 2, § 1341 odst. 2, § 1342[1], § 1358, § 1362 odst. 2, § 1364 odst. 2, § 1371 odst. 2 a 3, § 1372, § 1375 odst. 2, § 1377 odst. 2, § 1378, § 1379 odst. 1 a 2, § 1391 odst. 1 písm. b)[2] a konečně v § 2016. V těchto případech tak pro oba typy seznamů (byť jeden z nich je veřejný a druhý nikoli) má platit stejný režim.

Oproti tomu zákon obsahuje řadu ustanovení, která dle svých slov míří pouze na veřejný seznam a nikoliv již na rejstřík zástav – např. § 631, § 632, § 720 odst. 1 a 2, § 721 odst. 1, § 738 odst. 1, dále je to skupina ustanovení regulujících základní východiska veřejných seznamů (§ 980 až 986), dále § 1125, § 1149 odst. 2, § 1154 odst. 3, § 1164 odst. 1 a 2, § 1167, § 1198 odst. 2§ 1377 odst. 3 atd.

Konečně je zde skupina ustanovení dopadajících pouze na rejstřík zástav; konkrétně se jedná o § 1314 odst. 2 písm. c), § 1319 odst. 1, 2, 3§ 1328 odst. 3§ 1335 odst. 2.

Zákonodárce tak zjevně hodlal rozlišit situace, kdy určité následky mají být spojeny buď pouze s veřejným seznamem (lhostejno, o jaký veřejný seznam se jedná – katastr nemovitostí či jiný veřejný seznam), nebo pouze s rejstříkem zástav (jako neveřejným seznamem), anebo mají dopadat na oba seznamy současně. V dalším textu se na konkrétních příkladech pokusím analyzovat, zda je tento legislativní přístup korektní a zda s ním nejsou spojeny v určitých aspektech některé obtíže. Již nyní lze obecně poznamenat, že zdaleka ne ve všech případech je tento přístup – tj. stanovení odlišného či naopak shodného režimu – racionální. Existují i situace, kde je určitý následek spojen pouze s předpokladem zápisu (či naopak absence zápisu) určité skutečnosti ve veřejném seznamu či rejstříku zástav, ačkoli pro takovou konstrukci není žádný důvod (viz dále).

Demonstrace pochybností na příkladu § 1377 OZ

Pochybnosti ohledně vhodnosti stanovení odlišného (resp. naopak shodného) režimu pro veřejný seznam a rejstřík zástav budu demonstrovat na příkladu § 1377 OZ, řešícího zánik zástavního práva. Nejprve si přiblížíme jeho znění. prvního odstavce plyne, že zástavní právo zanikne, ale pohledávka[3] trvá, nastanou-li následující situace:

a) zanikne-li zástava,

b) vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva,

c) vrátí-li zástavní věřitel zástavu zástavci nebo zástavnímu dlužníkovi,

d) složí-li zástavce nebo zástavní dlužník zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci,

e) uplyne-li doba, na niž bylo zástavní právo zřízeno.

Je třeba poznamenat, že zákon upravuje tyto následky na první pohled bez ohledu na skutečnost, zda byla zástava (či zástavní právo) zapsána ve veřejném seznamu či rejstříku zástav, či zda tam zapsána nebyla. Tento závěr by však byl zjednodušený. Zejména u zástavního práva zapsaného do katastru nemovitostí (popř. do jiného veřejného seznamu) je třeba zkoumat, zda k jeho zániku nevede – zejm. u písm. b), c) a d) – až samotná extabulace, tj. výmaz z knihy. Problematický je zde fakt, že občanský zákoník nemá obecnou úpravu extabulace a jejich účinků.[4][5] Z několika více méně nahodilých ustanovení (srov. např. § 1378) přitom nelze bezpečně dovozovat potřebné závěry. Každopádně, i kdyby se v uváděných případech písm. b), c) a d) § 1377 odst. 1 jednalo o výjimky z principu extabulace a zástavní právo by zanikalo již na základě zde uvedených skutečností – o čemž lze vést spory – zůstává i tak zachována aplikovatelnost § 1378, dle něhož „Je-li zástavní právo zapsáno do rejstříku zástav nebo do veřejného seznamu i po svém zániku, jedná se o závadu váznoucí na zástavě.

Druhý odstavec § 1377 říká, že účinky podle odstavce 1 (tj. zánik zástavního práva při dalším trvání zajištěné pohledávky) „nastanou i v případě, že další osoba nabyla k zastavené věci vlastnické právo v dobré víře, že věc není zatížená zástavním právem. To neplatí, je-li zástavní právo zapsáno v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu“.

Konečně dle třetího odstavcenejsou-li věc a zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu, nastanou účinky podle odstavce 1 i v případě, že zástava, popřípadě její část, byla převedena:

a) a zástavní smlouva určuje, že zástavu nebo její část lze převést bez zatížení zástavním právem, nebo

b) k převodu zástavy došlo v rámci běžného obchodního styku při podnikání zcizitele“.

Uvedený § 1377 skrývá řadu nejasností. S ohledem na téma mého příspěvku lze upozornit na – minimálně – těchto pět pochybností.

Za prvé, jaký je vztah § 1377 odst. 1 písm. e) k odst. 3 písm. a)?

Za druhé, jaký je akční rádius § 1377 odst. 2 druhé věty?

Za třetí, jaký je vztah § 1377 odst. 2§ 1107 odst. 1?

Za čtvrté, jaký je vztah § 1377 odst. 3 písm. b)§ 1107 odst. 1?

Za páté, aplikuje se § 1377 odst. 3 skutečně jen na případy, kdy věc a zástavní právo nejsou zapsány ve veřejném seznamu (nikoli již rejstříku zástav)? Krom toho, je možné aplikovat toto ustanovení dokonce i na případy, kdy věc a zástavní právo jsou zapsány ve veřejném seznamu?

Na uvedené otázky se budu snažit odpovědět v dalším textu. Přitom je vhodné poznamenat, že k jejich řešení není možno přistupovat izolovaně (tedy izolovaně posoudit to které ustanovení). Problémy zde uvedené se vzájemně prolínají, a tudíž odpověď na některou z otázek musí nutně reflektovat i problematické aspekty vyskytující se v rámci jiného (jiných) ustanovení.

1. Vztah § 1377 odst. 1 písm. e) k odst. 3 písm. a)

Dle odst. 1 písm. e) zástavní právo zanikne, ale pohledávka trvá, uplyne-li doba, na niž bylo zástavní právo zřízeno; zde přitom není rozhodný fakt, zda jsou zástava či zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu či rejstříku zástav. Dle odst. 3 písm. a) nejsou-li věc a zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu, nastanou účinky podle odstavce 1 i v případě, že zástava, popřípadě její část, byla převedena a zástavní smlouva určuje, že zástavu nebo její část lze převést bez zatížení zástavním právem.

Vztah obou ustanovení se zdá být takový, že odst. 3 písm. a) je pouze jedním z případů uvedených obecněji v odst. 1 písm. e); zdá se tedy být jeho pouhou konkretizací. Dobu, po kterou má trvat zástavní právo, lze totiž sjednat i tak, že finálním okamžikem bude moment, v němž dojde k převodu zástavy na nového vlastníka – to je plně ve smluvní dispozici[6]. Tímto ujednáním sice dochází k určité „relativizaci“ zástavního práva – právo totiž nepůsobí vůči nabyvateli, byť mu i jeho existence v okamžiku nabytí může být známa – ovšem taková konstrukce je nepochybně přípustná. Stále by se jednalo o zástavní právo s jeho tradičním obsahem (včetně účinků erga omnes), přičemž jeho trvání by bylo závislé na splnění rozvazovací podmínky. Byl-li by tedy odst. 3 písm. a) pouhou konkretizací odst. 1 písm. e), neměl by být v zákoně zvláště uváděn.

Nabízí se ovšem otázka, zda specifické uvedení odst. 3 písm. a) nemá ve vztahu k odst. 1 písm. e) určitý zvláštní význam. Toto řešení by mohlo být opřeno o úvahu, že zatímco odst. 1 písm. e) nerozlišuje podle toho, zda je zástavní právo zapsáno ve veřejném seznamu či rejstříku zástav, odst. 3 písm. a) spojuje uvedené následky pouze s případy, kdy věc a zástavní právo nejsou zapsány ve veřejném seznamu. Z toho by a contrario plynulo, že jsou-li věc a zástavní právo zapsané ve veřejném seznamu, k uvedenému důsledku dojít nemůže (tedy zástavní právo bude zatěžovat věc i ve vztahu k nabyvateli).

Tento závěr by však nebyl správný. Bylo-li např. zřízeno a do katastru zapsáno zástavní právo k pozemku a současně bylo mezi zástavcem a zástavním věřitelem ujednáno, že smluvní převod vlastnického práva k zástavě[7] bude představovat rozvazovací podmínku pro trvání zástavního práva, pak je takové ujednání přípustné a způsobí zamýšlené právní následky bez ohledu na slova § 1377 odst. 3 písm. a). Důsledkem takového ujednání by byl zánik zástavního práva v okamžiku převodu zástavy, a to i kdyby nabyvatel o tomto ujednání nevěděl. Zástavní právo by tak sice i po převodu zástavy zůstalo zapsáno v katastru – a z hlediska § 1378 by se tak jednalo o závadu váznoucí na zástavě –, avšak tento fakt by nic neměnil na závěru o zániku tohoto práva. Ani nabyvatel by se nemohl dovolávat existence zástavního práva dle § 984 odst. 1, neboť toto ustanovení míří pouze na situace, kdy zapsaný stav nabyvateli „svědčí“, tj. tehdy, může-li mít nabyvatel ze zapsaného stavu vůči sobě nějaký prospěch. Tak tomu ovšem není tehdy, pokud někdo nabývá věc formálně zatíženou zástavním právem, ačkoli zástavní právo neexistuje; v takovém případě by se nabyvatel dovolával materiální publicity ve svůj neprospěch.

Toto téma tedy lze uzavřít tak, že úprava odst. 3 písm. a) je zbytečná, resp. s ohledem na výše uvedené dokonce věcně nesprávná.

2. Akční rádius § 1377 odst. 2 druhé věty

Dle § 1377 odst. 2Účinky podle odstavce 1 [8] nastanou i v případě, že další osoba nabyla k zastavené věci vlastnické právo v dobré víře, že věc není zatížená zástavním právem. To neplatí, je-li zástavní právo zapsáno v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu.“ Klade se otázka vztahu první a druhé věty daného ustanovení, nebo též – formulováno jinak – aplikační šíře pravidla obsaženého v druhé větě.

Druhá věta totiž – dle svých slov – představuje absolutní vyloučení použitelnosti věty první v případech, kdy je zástavní právo zapsáno v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu. Jde o to, že zákon se zápisem zástavního práva k nabývané věci ve veřejném seznamu či v restříku zástav spojuje – dle svých slov – automatické vyloučení dobré víry nabyvatele. Domnívám se však, že tento závěr by byl příliš paušalizující a ve svých důsledcích i násilný. Posouzení problému je závislé na zodpovězení otázky, zda připustíme existenci dobré víry contra tabulas, tj. v rozporu se stavem evidovaným ve veřejném seznamu, popř. rejstříku zástav.

Zde se soustředíme pouze na rejstřík zástav; ohledně něj mám za to, že absolutní (bezvýjimečná) aplikace výše uvedeného pravidla není možná. Tento závěr plyne primárně již z celkové konstrukce rejstříku zástav a z principů jeho vedení. Zjednodušeně řečeno – v rejstříku zástav jsou evidovány mj. takové zástavy (věci), které nelze dostatečně jasně identifikovat, popř. odlišit od jiných podobných věcí určitým jedinečným způsobem označení (popisu).[9] Není-li zde objektivní obecná možnost zjistit, že konkrétní movitá věc figuruje v rejstříku zástav jako zástava, nemůže být zákonodárcem přijato řešení, že v takovém případě je dobrá víra nabyvatele vyloučena. Tento závěr by zcela popřel základní pilíře, na nichž je rejstřík zástav postaven. Bezvýjimečná aplikace pravidla by vedla k závěru, že nabyvatel vlastnického práva k zastavené věci, u níž je zástavní právo zapsáno v rejstříku zástav, nemůže být nikdy v dobré víře, byť je zastavená věc v rejstříku „identifikována“ naprosto nedostatečným způsobem. Tento výklad považujeme za chybný.[10]

Nicméně, z obecného právněpolitického hlediska se lze ptát, zda je vůbec smysluplné, aby při každém nabývání vlastnického práva k movité věci (popř. nemovité věci neevidované v katastru nemovitostí) bylo zjišťováno, zda taková věc není předmětem zápisu v rejstříku zástav. Je opravdu právně politicky legitimní, klást na subjekty občanskoprávního styku takto přísné požadavky? Domnívám se, že tomu tak není a že by uvedená zákonná konstrukce měla být přehodnocena.

Vzniká zde však další problém. První věta druhého odstavce totiž používá spojení „nabytí vlastnického práva k zastavené věci“. Těmito slovy se však nepochybně nemá rozumět jen nabytí vlastnického práva k zástavě na základě smlouvy, nýbrž i jakýmkoli jiným způsobem. S použitým souslovím pak jasně kontrastuje dikce následujícího třetího odstavce, kde se již jasně mluví pouze o případech „převodu zástavy“ (nejsou-li věc a zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu – nikoli však již v rejstříku zástav), tj. o nabytí vlastnického práva k zástavě na základě smlouvy. Akční rádius třetího odstavce je v tomto ohledu užší. I zde se lze ptát, zda je toto omezení smysluplné a zda jej zákonodárce skutečně zamýšlel?

Dalším navazujícím problémem je pak vztah odst. 2 k § 1107 a k § 984 odst. 1; ten je řešen v následujícím bodu.

3. Vztah § 1377 odst. 2 k § 1107 odst. 1

Zopakujme, že dle § 1377 odst. 2Účinky podle odstavce 1 (tj. zánik zástavního práva – pozn. P. T.) nastanou i v případě, že další osoba nabyla k zastavené věci vlastnické právo v dobré víře, že věc není zatížená zástavním právem. To neplatí, je-li zástavní právo zapsáno v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu.

Dle § 1107 odst. 1Kdo nabude vlastnické právo, přejímá také závady váznoucí na věci, které jsou zapsány ve veřejném seznamu; jiné závady přejímá, měl-li a mohl-li je z okolností zjistit nebo bylo-li to ujednáno, anebo stanoví-li tak zákon.“ Dle odst. 2 pak platí, že závady, které nepřejdou, zanikají.

Vzniká otázka, jaký je vztah obou uvedených pravidel. Uvedeného problému si všímá např. Vymazal, který tvrdí: „(…) lze mít přitom za to, že pravidla dle § 1377 odst. 2 a odst. 3 NOZ svou působností v podstatě plně pokrývají i případy, které přicházejí v úvahu dle § 1107 NOZ; jde-li tedy o zástavní práva, obě ustanovení se překrývají.“[11] S tímto názorem však lze souhlasit pouze částečně, neboť obě pravidla se překrývají jen s ohledem na některé dílčí aspekty.

Za prvé, obě pravidla se vztahují na jakékoli případy nabytí vlastnického práva k věci zatížené zástavním právem; nikoli tedy jen na smluvní nabytí. Pro § 1107 odst. 1 plyne tento závěr z § 1108.

Za druhé, obě pravidla shodně formulují mj. ten předpoklad, že zástavní právo nesmí být zapsáno ve veřejném seznamu.

Za třetí, podobně je formulován i předpoklad na straně nabyvatele – dle § 1107 odst. 1 nabyvatel přejímá jiné závady než ty, které jsou zapsány ve veřejném seznamu, mj. tehdy, měl-li a mohl-li je z okolností zjistit§ 1377 odst. 2 obsahuje podmínku dobré víry nabyvatele.

Nicméně jsou zde i odlišnosti. Zatímco aplikace první věty § 1377 odst. 2 je vyloučena tehdy, jsou-li zástava a zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu či rejstříku zástav, pak § 1107 odst. 1 již podmínku zápisu v rejstříku zástav neobsahuje. Snad by bylo možno tvrdit – a z této úvahy pravděpodobně vychází i Vymazal při svém výše citovaném názoru –, že slova použitá v § 1107 odst. 1 „měl-li a mohl-li je z okolností zjistit“ „kopírují“ požadavek § 1377 odst. 2 druhá věta, že zástavní právo je zapsané v rejstříku zástav. Výše jsem však již upozornil na to, že samotný fakt, že zástava a zástavní právo jsou zapsány v rejstříku zástav, automaticky nemůže vést k závěru o vyloučení dobré víry nabyvatele zástavy, tedy k závěru, že nabyvatel měl a mohl existenci zástavního práva zjistit. V tomto ohledu se tedy obě ustanovení liší a nelze mluvit o jejich vzájemném formálním „překrývání“.

4. Vztah § 1377 odst. 3 písm. b) k § 1107 odst. 1

Podobně jako vztah § 1377 odst. 2 k § 1107 odst. 1 je nejasný i vztah § 1377 odst. 3 písm. b) k § 1107 odst. 1. I zde je možno odkázat na výše uvedený Vymazalův názor, že „pravidla dle § 1377 odst. 2 a odst. 3 NOZ svou působností v podstatě plně pokrývají i případy, které přicházejí v úvahu dle § 1107 NOZ.[12] Z důvodů výše uvedených lze souhlasit s tímto závěrem pouze částečně.

Dále se budu zabývat pouze skutkovou podstatou uvedenou v odst. 3 písm. b) a jejím vztahem k § 1107 odst. 1. Jde totiž o to, že skutková podstata uvedená v odst. 3 písm. a) míří na typově jiné situace, než které jsou upraveny v § 1107 odst. 1. Zkoumat vztah § 1377 odst. 3 písm. a) k § 1107 odst. 1 proto není účelné.

Dle § 1377 odst. 3 písm. b)nejsou-li věc a zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu, nastanou účinky podle odstavce 1 (tj. zánik zástavního práva – pozn. P. T.) i v případě, že zástava, popřípadě její část, byla převedena a k převodu zástavy došlo v rámci běžného obchodního styku při podnikání zcizitele. Vzniká otázka, zda lze uvedenou normu chápat jako lex specialis vůči § 1107 odst. 1, popř. zda je třeba toto pravidlo aplikovat pouze ve spojení s § 1107 odst. 1 (ve vzájemném souladu).

Pokud bychom chápali § 1377 odst. 3 písm. b) skutečně jako lex specialis vůči § 1107 odst. 1, znamenalo by to, že podmínky aplikace pravidla by byly následující:

a) Jednalo by se pouze o případy nabytí vlastnického práva k zastavené věci na základě smluvního převodu (nikoli o jiné způsoby nabytí vlastnického práva)[13],

b) Zástavu by převáděl podnikatel při podnikání v rámci běžného obchodního styku[14],

c) Muselo by jít o zástavu, která není předmětem evidence ve veřejném seznamu,

d) Muselo by jít o úplatné nabytí zástavy (tato podmínka plyne mlčky již z toho, že věc převádí podnikatel při podnikání v rámci běžného obchodního styku)[15],

e) Na straně nabyvatele by se nevyžadovala dobrá víra[16],

f) Ustanovení by nedopadalo na případy jiných věcněprávních omezení převáděné věci (např. na služebnosti)[17].

Zatímco výjimečnost podmínek uvedených sub a), b), d), f) lze akceptovat a právně politicky odůvodnit, pak podmínka uvedená sub e) – tj. absence dobré víry nabyvatele – je dle mého názoru nejen v rozporu s obecným principem ochrany dobré víry (srov. § 7), nýbrž specificky s celou koncepcí nabývání věcných práv od neoprávněného v občanském zákoníku. Dobrá víra se jako předpoklad nabytí od neoprávněného důsledně vyskytuje v § 984 odst. 1, § 1107 odst. 1, § 1109, § 1110, § 1111, § 1112, § 1343 odst. 2, § 1377 odst. 2, popř. v dalších ustanoveních řešících podobnou materii. Nabízí se tedy otázka, zda je neuvedení předpokladu dobré víry ve skutkové podstatě § 1377 odst. 3 písm. b) chtěným krokem zákonodárce či pouze teleologickou otevřenou mezerou v zákoně, kterou by bylo třeba uzavřít pomocí analogie.[18]

Pro vyloučení analogie by musel existovat zvlášť závažný důvod, který by uvedený krok legitimizoval. Žádný takový důvod zde však nespatřuji. Naopak, pokud bychom skutečně dospěli k závěru, že dobrá víra nabyvatele zde není vyžadována, založil by uvedený výklad výrazný hodnotový rozpor s řadou jiných ustanovení občanského zákoníku řešících obdobné skutkové situace. Uzavírám proto, že dobrá víra nabyvatele je v režimu § 1377 odst. 3 písm. b) vyžadována.[19] V tomto ohledu je třeba uvedené ustanovení hodnotit nikoli jako lex specialis vůči § 1107 odst. 1, nýbrž jako ustanovení, k jehož aplikaci je třeba zohlednit i koncepci § 1107 odst. 1. Obě ustanovení je proto nutné aplikovat v souběhu.

5. Aplikuje se § 1377 odst. 3 skutečně jen na případy, kdy věc a zástavní právo nejsou zapsány ve veřejném seznamu (nikoli již rejstříku zástav)? Je možné aplikovat toto ustanovení dokonce i v případech, kdy věc a zástavní právo jsou zapsány ve veřejném seznamu?

Pokud jde o samotnou základní koncepci § 1377 odst. 3, i zde je možno konstatovat nesystémovost řešení. Dle uvedeného pravidla „nejsou-li věc a zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu, nastanou účinky podle odstavce 1 i v případě, že zástava, popřípadě její část, byla převedena a) a zástavní smlouva určuje, že zástavu nebo její část lze převést bez zatížení zástavním právem, nebo b) k převodu zástavy došlo v rámci běžného obchodního styku při podnikání zcizitele“.

Lze poukázat na následující slabiny této konstrukce. Dle svých slov je aplikace ustanovení omezena pouze na případy, kdy věc (zástava) a zástavní právo nejsou zapsány ve veřejném seznamu. Omezení tedy nedopadá na případy, kdy je zástavní právo zapsáno v rejstříku zástav. Fiala k tomu uvádí – aniž by nabídl jakékoli řešení problému – toto: „Pochybnosti vyvolává otázka, zda tento způsob zániku lze uplatnit u zástavního práva zapsaného v rejstříku zástav. Absenci omezení aplikace tohoto způsobu zániku i na zástavní práva zapsaná v rejstříku zástav lze považovat za pochybení zákonodárce.[20] Richter si pak uvedeného problému zjevně není vůbec vědom.[21] Domnívám se však, že na uvedený problém je třeba nahlížet právě opačně, než jak činí Fiala, a sice tak, že aplikovatelnost pravidla [alespoň skutkové podstaty uvedené pod písm. a)] nedává smysl ani tam, kde je zástavní právo zapsáno ve veřejném seznamu. Pokud jde o skutkovou podstatu pod písm. b), zde opět nerozhoduje, zda zástavní právo bylo či nebylo zapsáno ve veřejném seznamu či rejstříku zástav, nýbrž to, zda nabyvatel byl s ohledem na jeho existenci v dobré víře.

Zopakujme, že pokud zástava a zástavní právo jsou zapsány ve veřejném seznamu, nelze uvedenou konstrukci – dle slov zákona – aplikovat. Nabízí se však otázka, zda je tento závěr skutečně správný? Jaké důvody by měly vylučovat aplikovatelnost pravidla, pokud jsou zástava a zástavní právo zapsány ve veřejném seznamu? Minimálně u skutkové podstaty uvedené pod písm. a) žádné takové motivy nenalézám. Není přece vyloučeno (naopak je zcela přípustné), aby zástavní smlouva stanovila, že zástavní právo zanikne v okamžiku, kdy bude zástava evidovaná ve veřejném seznamu převedena na třetí osobu. Ujednání o tom, že změna vlastnického práva k zástavě vede k zániku zástavního práva, není ničím jiným než ujednáním o době trvání zástavního práva závislé na budoucí nejisté události (rozvazovací podmínce). Jinak řečeno, zástavní právo trvá tak dlouho, dokud trvá vlastnické právo původního zástavního dlužníka. Tento závěr je dle mého názoru naprosto bez pochybností.[22]

Jde-li o skutkovou podstatu uvedenou pod písm. b), ani zde není možné zákonnou koncepci přijmout. Pokud bychom opět vycházeli pouze ze slov zákona, znamenalo by to, že při nabytí vlastnického práva k zástavě zcizené podnikatelem při jeho podnikání v rámci běžného obchodního styku by zástavní právo zanikalo i tehdy, bylo-li by zapsáno v rejstříku zástav, popř. obecně tehdy, byl-li by nabyvatel ohledně jeho existence ve zlé víře (ať již někde bylo či nebylo zapsáno). Tento výsledek by však byl v naprostém rozporu s koncepcí § 1377 odst. 2, dle něhož je nabyvatel chráněn pouze tehdy, jednal-li v dobré víře, přičemž u zástavy zapsané v rejstříku zástav (jakož i ve veřejném seznamu) není podle dikce zákona chráněn vůbec (je zřejmě vyloučena jeho dobrá víra – srov. text výše). Navíc by výsledek byl v rozporu se základní koncepcí přechodu právních závad (zatížení) při nabytí vlastnického práva k věci, upravenou v § 1107. Toto řešení je však absurdní. Dovozuji proto, že odst. 3 písm. a) je pravidlem, které je aplikovatelné bez ohledu na to, zda je zástava (zástavní právo) zapsána ve veřejném seznamu či rejstříku zástav, či zda tam zapsána není. Norma odst. 3 písm. b) pak může mít své místo pouze tam, kde je nabyvatel v dobré víře ohledně neexistence zástavního práva k nabývané věci (ať již zástavní právo je či není zapsáno v rejstříku zástav, popř. teoreticky i ve veřejném seznamu). Není možné tvrdit, že nabude-li někdo vlastnické právo k věci s vědomím, že věc je zastavena, dojde k zániku zástavního práva jen proto, že věc byla zcizena podnikatelem při jeho podnikání v rámci běžného obchodního styku.

III. Shrnutí

Výše jsem se snažil poukázat na vybrané problémy spojené s tématem publicity veřejného seznamu a rejstříku zástav na příkladu § 1377 a s ním souvisejících ustanovení. Analyzoval jsem přitom skutečně jen některé problematické aspekty uvedeného pravidla; existuje jich však mnohem více, přičemž některé z nich jsou svojí povahou závažnější, než ty, o nichž byla řeč.

Z příspěvku snad vyplynulo, že úprava těchto otázek je v občanském zákoníku mnohovrstevná a místy zbytečně složitá a nepřehledná. To vyžaduje zvlášť pečlivý přístup recipienta jednotlivých právních norem a jeho schopnost vzít v úvahu všechny relevantní aspekty. Adresát právní normy se nemůže spokojit s tím, že „odhalil“ určité (jedno) pravidlo, které se zdá jeho situaci řešit. Musí mít na paměti, že tímto ustanovením nemusí být jeho situace zcela pokryta a že řešení dalších aspektů nabízí ustanovení jiné, někdy velmi vzdálené tomu, které objevil.

I když je podle mého názoru stále možné pomocí poučené interpretace dospět ke správným řešením, míním, že úpravě by pomohlo celkové zjednodušení a zesouladnění jednotlivých pravidel, která porůznu vstupují do hry. Jako základ – z pohledu tématu, které bylo obsahem tohoto příspěvku – by postačilo obecně formulované východisko, v podstatě na úrovni dnešního § 1107 (po určitých úpravách). Tento základ by byl doplněn pro vybrané skutkové situace zvláštní regulací (byl-li by pro takovou specifickou úpravu věcný důvod).

Další osud věcněprávních závad zatěžujících určitou věc by měl být řešen částečně odlišně v případech, kdy je závada (zde zástavní právo) zapsána ve veřejném seznamu a kdy je zapsána v rejstříku zástav. Současné nastavení rejstříku zástav, resp. pravidel jeho fungování, dle mého názoru neumožňuje aplikovat některá pravidla spojená s veřejným seznamem bez dalšího (resp. v plném rozsahu) i na rejstřík zástav.


[1] V tomto ustanovení se mluví o „zvláštním veřejném seznamu“, ačkoli není jasné, co se tím rozumí. Není totiž žádný „obecný“ veřejný seznam a ani „zvláštní“ veřejné seznamy.

[2] I zde se používá nejasné spojení „zvláštní veřejný seznam“.

[3] V předchozím § 1376 se používá terminologie odlišná: Zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo.

[4] Ani § 980 odst. 2 věta druhá není výjimkou. Zde se říká: „Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.“ Z tohoto ustanovení nelze v žádném případě dovozovat, že výmazem práva došlo k jeho zániku; nelze tedy tvrdit, že zapsané právo, které bylo později vymazáno, bylo původně zapsáno v souladu se skutečným právním stavem a výmazem zaniklo. Mohlo totiž dojít i k výmazu takového zapsaného práva, které bylo ke dni výmazu zapsáno v rozporu se skutečným právním stavem; např. proto, že nikdy neexistovalo (již v okamžiku zápisu), popř. proto, že sice dříve existovalo, avšak k jeho zániku došlo dříve než výmazem z knihy (např. služebnost zaniklá ex lege dle § 1299 odst. 1 a teprve následně vymazaná). K tomu srov. např. Gniewek in Radwański, Z. (red.). System Prawa Prywatnego. Tom 4. Prawo rzeczowe. 2. vydání. Warszawa: C. H. Beck, 2007, s. 122, m. č. 183.

[5] Princip extabulace nelze dovozovat ani prostým „obrácením naruby“ principu intabulace. Z toho, že se určité právo nabývá zápisem do knihy, nelze automaticky dovozovat, že k jeho zániku (pozbytí) je nutný výmaz z knihy. Neplatí zde tedy teze, že stejné podmínky, které zákon vyžaduje pro nabytí práva, musí být splněny též pro jeho pozbytí (pokud samozřejmě s tímto pozbytím není spojeno nové nabytí jiným subjektem).

[6] Nepochybně mohou být sjednány další detaily této konstrukce – např. zánik zástavního práva převodem pouze na konkrétního nabyvatele či na libovolnou třetí osobu; zánik zástavního práva pouze při úplatném či naopak bezúplatném převodu, popř. v obou situacích apod.

[7] Ať již obecně či jen v určitých specifických případech (např. v případě převodu na konkrétní osobu apod.); k tomu viz výše.

[8] Tj. zánik zástavního práva. Zde jde jednoznačně – konec konců i podle samotné dikce ustanovení – pouze o odkaz na právní následek normy, nikoli na její předpoklad.

[9] Na uvedený problém zřejmě míří i Richter in Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 1377, m. č. 7, když konstatuje: „(…) s ohledem na problémy s vyhledáváním konkrétních věcí v rejstříku zástav lze ovšem o vhodnosti tohoto pravidla vést polemiku).

[10V naší literatuře jej zaujímá např. Fiala in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, komentář k § 1377, m. č. 7, ovšem bez jakékoli argumentace, když jen opakuje znění zákona.

[11] Vymazal, L. Zástavní právo v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Praha: Linde Praha, a. s., 2014, s. 367.

[12] Vymazal, L. Zástavní právo v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Praha: Linde Praha, a. s., 2014, s. 367.

[13] Oproti tomu § 1107 dopadá na všechny nabývací způsoby (srov. § 1108).

[14] Oproti tomu § 1107 je v tomto ohledu obecný a nemá žádné zúžení na vybrané typy subjektů.

[15] Oproti tomu § 1107 tuto podmínku neobsahuje.

[16] Oproti tomu § 1107 je postaven na opačném principu.

[17] Oproti tomu § 1107 je v tomto ohledu obecný.

[18] Srov. např. Melzer, Tégl in Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, komentář k § 10 sub V.

[19] Opačně – bez jakékoli argumentace – Richter in Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 1377, m. č. 11, který tvrdí, že dobrá víra nabyvatele se zde nevyžaduje.

[20] Fiala in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, komentář k § 1377, m. č. 8.

[21] Richter in Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 1377, m. č. 9.

[22]  Ke vztahu § 1377 odst. 3 písm. a) k odst. 1 písm. e) srov. výše sub 1. 

veřejný seznam veřejný rejstřík

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze