Tato svobodná vůle zůstavitele zůstává nicméně zčásti omezena právy nepominutelných dědiců (potomků zůstavitele, resp. jejich dětí), kterým z pozůstalosti náleží povinný díl, a to i v případě, že tyto osoby zůstavitel opomene uvést ve své závěti. Vydědění jako jednostranné právní jednání zůstavitele tak zůstává právním institutem, který umožňuje zůstaviteli odejmout právo dědit i nepominutelnému dědici.
Nepominutelného dědice lze v souladu s občanským zákoníkem vydědit pouze ze zákonných důvodů, přičemž platí, že z jiných než v zákoně výslovně uvedených důvodů vydědění nemůže být zůstavitelem provedeno, jiné důvody nelze ani smluvně sjednat ani je třeba výkladem rozšiřovat. Samotné prohlášení o vydědění lze učinit stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť. Podstatná pro zůstavitele je pak samotná skutečnost, že toto prohlášení může zůstavitel kdykoliv změnit či zrušit, pokud dodrží formu, která je i pro toto právní jednání stejná jako při pořízení či rušení závěti.
Co se týká samotných důvodů pro vydědění, občanský zákoník na prvním místě uvádí jako důvod vydědění skutečnost, že potomek neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi. Jako stav nouze lze označit nouzi peněžitou, stáří, nemoc, úraz či situaci způsobenou živelnou pohromou, apod. K naplnění tohoto důvodu vydědění se tedy zůstavitel musí nacházet v určitou chvíli ve stavu nouze a zároveň musí být splněna podmínka, že se mu v tomto stavu nedostalo od potomka potřebné pomoci.
Dalším důvodem vydědění je, že potomek o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. V souvislosti s tímto zákonným důvodem vydědění lze citovat rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3992/2008 ze dne 20.11.2009, dle kterého „Je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění.“ Tento rozsudek se vyjadřuje zejména k situacím, kdy po rozvodu manželů jeden z rodičů neprojevoval o potomka opravdový zájem a následně se dovolával vydědění takového potomka z důvodu, že je to naopak potomek, který neprojevuje opravdový zájem o rodiče. Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti.[1]
Jako třetí důvod vydědění občanský zákoník uvádí skutečnost, že nepominutelný dědic byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze. Pro naplnění tohoto důvodu není podstatné, zda byl trestný čin spáchán úmyslně či z nedbalosti, není ani podstatné, jaký trest byl nepominutelnému dědici za jeho spáchání uložen. Okolnosti svědčící o jeho zvrhlé povaze je nezbytné posoudit nejen z hlediska obecné morálky, ale i se zřetelem k tomu, nakolik se konkrétní trestný čin dotýká zůstavitelovy cti a cti jeho rodiny. V této souvislosti důvodová zpráva uvádí, že kdo byl sám odsouzen jako recidivista za opakované krádeže, těžko může vydědit potomka odsouzeného rovněž za krádež.
Čtvrtým důvodem je poté skutečnost, že nepominutelný dědic vede trvale nezřízený život. V takovém případě však musí vykazovat takové jednání nepominutelného dědice znaky určité dlouhodobosti. O vedení trvale nezřízeného života by se naopak nejednalo v případě nahodilých situací či ojedinělých incidentů. Obecně pod tento důvod spadá závislost na drogách, alkoholu či hazardních hrách. Aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2547/2016 se vyjadřuje v tom smyslu, že naplnění tohoto výpovědního důvodu „přichází v úvahu jen tam, kde vedení nezřízeného života potomkem není bezprostředním a hlavním důsledkem nedostatečného uspokojení důležitých psychických či fyzických potřeb potomka v jeho dětském či mladistvém věku, případně zcela chybějícího či disharmonického rodinného zázemí, na němž se zůstavitel sám podílel.“
Jako nový a samostatný důvod vydědění uvádí občanský zákoník situaci, kdy je nepominutelný dědic tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Na rozdíl od předchozích důvodů vydědění nicméně nelze vydědění z tohoto důvodu rozšířit na potomky vyděděného.
Dle § 1646 odst. 2 občanského zákoníku je nepominutelný dědic nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen. S přihlédnutím k důvodové zprávě k občanskému zákoníku lze mít za to, že zůstavitel může ve svém prohlášení o vydědění uvést, že vyděďuje svého potomka, protože se dopustil některého z činů uvedených v § 1481 občanského zákoníku.[2] Z dědického práva je tak vyloučen ten, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.
Závěrem lze uvést, že oproti jiným oblastem občanského zákoníku nedoznala oblast vydědění nepominutelných dědiců podstatnějších změn, což lze zejména s ohledem na závažné důsledky potenciálního vydědění nepominutelných dědiců a potřebu stability dědického práva a zajištění právní jistoty jedině přivítat.
[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008
[2] Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV (§ 1475-1720, dědické právo), autoři Jiří Švestka, Jan Dvořák, Josef Fiala, aj.
Diskuze k článku ()