Úvodem
I. Občanský zákoník, stejně jako předchozí kodexy, je vystavěn na principu bezformálnosti právního jednání: každá osoba je oprávněna zvolit si pro své právní jednání formu podle svého uvážení. Ve svobodné volbě může být jednající omezen zákonem, anebo v případě, že jednající je nebo má být spojen s druhou stranou (s dalšími stranami), může být důvodem omezení také dohoda stran, resp. budoucích stran (§ 559).
Forma tedy může být stanovena ustanovením zákona, zpravidla občanského zákoníku, ale lze připustit i zásah právním ustanovením jiného zákona, zejména veřejnoprávní povahy. Vesměs o zákonných pravidlech formy platí, že jsou dána kogentně, dohodou nezměnitelně (a to z důvodů ochrany, resp. zachování veřejného pořádku). Jednající může zvolit formu zásadně sám (např. u oferty již záleží na tom, o čem hodlá kontrahovat, a podle toho je třeba volit i její formu). Formu určí jednající. Jednají-li spolu ale alespoň dvě osoby, s cílem uzavřít smlouvu, určují formu právního jednání samy, ledaže pro dané jednání stanoví určitou formu zákon, popř. určitá forma vyplývá z nějaké již dříve uzavřené smlouvy. Omezení kontrahování svobody formy může být tedy také dáno ujednáním (srov. také § 564).
II. Forma právního jednání může být ústní a písemná (forma soukromé nebo veřejné listiny). V případě soukromé listiny se mluví o prosté či obyčejné písemné formě. Formu veřejné listiny splňuje u nás notářský zápis; mluvíme pak o tzv. přísné písemné formě.
1. Ústní formu zákon stanoví pro některá právní jednání rodinného práva (prohlášení o uzavření manželství a o otcovství). Také zákon o registrovaném partnerství vyžaduje ústní formu (prohlášení o vstupu do partnerství).
Písemná forma znamená, že se právně jedná v jakékoli čitelné, tj. zrakem přístupné podobě. Text právního jednání může být zachycen na jakémkoli materiálu (lze si představit do kamene vyrytý zápis, stejně jako zápis v textovém editoru osobního počítače). Písemnou formu mají (resp. jsou jí) i záznamy pořízené elektronickými a jinými obdobnými technickými prostředky (§ 562).
K tomu, aby se jednalo o právní jednání v písemné formě, které je prosté vad (je bezvadné, a tudíž platné), se vyžaduje také podpis jednající osoby (§ 561 odst. 1 věta první). (V případě právního jednání v ústní formě je podpis jednajícího na listině, obsahující zápis o dotyčném ústním právním jednání.) Vlastnoruční podpis může být nahrazen mechanickými, popř. elektronickými prostředky (§ 561 odst. 1 věta druhá a třetí), event. i znamením ruky (sub 2).
2. Písemnou formu občanský zákoník vyžaduje pro takové právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, a stejně i pro to právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší (§ 560). Nicméně pro zvláštní ujednání při koupi nemovité věci platí pravidlo speciální, dané v § 2128 odst. 2.
Je-li zákonem stanovena písemná forma právního jednání, vždy platí, že jedná-li více osob, je zapotřebí, aby všechna jejich právní jednání byla obsažena v jedné listině (jednou listinou se ovšem rozumí i svazek listů papíru). Srov. k tomu § 561 odst. 2.
Jde-li o právní jednání osob, které nemohou číst nebo psát, platí zvláštní pravidla, jiná pravidla pak platí pro ty osoby, které jsou sice stiženy stejnou nedostatečností, ale přesto jsou schopny se nějakým způsobem s obsahem právního jednání seznámit.
Jestliže osoby, které nemohou číst a psát, nejsou ani schopny se podepsat, zákon připouští, aby – jsou-li alespoň toho schopny – připojily k písemnému právnímu jednání tzv. vlastní znamení. V minulosti se mluvilo o znamení ruky. Typicky jsou takovým znamením tři křížky, ale jistě je možné použít prakticky cokoli, co se srovnává s pojmem „vlastní znamení“.
III. Jestliže zákon vyžaduje pro nějaké právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit právním jednáním, které je učiněno alespoň ve stejné, pokud ne v přísnější formě; žádá-li ale určitou formu právního jednání jen ujednání stran (soukromý zájem), může být obsah právního jednání změněn v jakékoli formě, ledaže si strany smluví, že budou ctít zákonné pravidlo. Srov. k tomu § 564.
IV. Nedostatek zákonem stanovené nebo ujednané formy právního jednání je sankcionován jeho neplatností. V případě formy stanovené je následkem absolutní neplatnost; jak bylo již výše řečeno, jedná se o rozpor s veřejným pořádkem. V případě formy ujednané jde o neplatnost relativní. Podle § 582 ale platí, že nedostatek nejen ujednané, ale i stanovené formy, mohou samy strany odstranit i dodatečně. Nelze ponechat mimo zřetel, že také toto ustanovení je dáno ve smyslu zásady potius valeat actus quam pereat. Ale je pravdou, že relevance této zásady v daném případě vady právního jednání budí pochybnosti, pokud jde o správnost tvrzení o absolutní neplatnosti. Spíš se zdá, že sankce v obou těchto případech má podobu výlučně relativní neplatnosti.
Ze zahraničí
Zahraniční právní úpravy zásadně vycházejí ze zásady bezformálnosti právních jednání. Buď tuto zásadu stanoví výslovně (tím nebo oním způsobem), anebo je možné její akceptování dovodit ze zákonného textu. Z této zásady jsou však pravidelně stanoveny výjimky (zpravidla in favorem veřejného pořádku).
Např. čl. 931 Code civil stanoví zvláštní formu pro darovací smlouvu, čl. 967 n. pro závěť (ostatně formální požadavky jsou zde značné), čl. 1343 pro smlouvy týkající se manželského majetkového režimu; další požadavky jsou pro sjednání hypotéky, prodej nemovitostí atd. Sankcí nedodržení stanovené formy je neplatnost.
Obdobně sankcionuje právní jednání, které nemá (zákonem) stanovenou formu, také § 125 BGB .
Kodexy rovněž standardně mluví o podpisu znamením ruky, o právním jednání s použitím elektronických prostředků (např. čl. 226 BWB) a o elektronickém podepisování, popř. i o textových zprávách; některé ustanovují také o veřejném ověření (§ 129 BGB).
Diskuze k článku ()