Vymezení rozsahu a způsobů určování výživného na nezletilé děti II. část Zdroj: Fotolia

Vymezení rozsahu a způsobů určování výživného na nezletilé děti II. část

V první části článku jsem nastínila, jak je to v současnosti s porovnáváním subjektivní a objektivní stránky při určování výživného na nezletilé děti. Ve druhé části bych se proto ráda věnovala metodám, na základě kterých je vůbec možné výživné stanovit.

Anna Bártová

právní asistentka advokátní kanceláře HRABA & CONSORTES

Anna Bártová

právní asistentka advokátní kanceláře HRABA & CONSORTES

První část článku si můžete přečíst zde.

V současné době pracujeme se dvěma metodami, které by se daly vyvodit již z předchozí části článku. První metodou, která se hojně užívá v České republice, je metoda volného hodnocení soudu.[1] Soud musí zhodnotit a vyvážit potřeby dítěte se schopnostmi a možnostmi rodičů. Roli zde hrají i majetkové poměry rodičů, účast každého z nich na výchově dítěte, a další. Základní zásady spravedlivého procesu nesmí být porušeny, a tak ani tady soudce nerozhoduje zcela svévolně, a každé rozhodnutí musí patřičně odůvodnit. Zároveň se nemůže nijak extrémně odchýlit od soudní praxe vzhledem k nutnosti předvídatelnosti rozhodnutí. Ani to by nemělo v závěru bránit tomu, aby soudce ke každému případu přistupoval individuálně a rozhodl dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nevýhodou tohoto systému je časová náročnost, a především nutné znalosti a odbornost soudce. Je třeba počítat i s lehce odlišnými rozhodnutími každého soudce vzhledem k tomu, že situace, za které soudce rozhoduje je proměnlivá a nelze tak přesně říci, kolik který rodič zaplatí, jak budou upraveny styky a další. Za výhodu lze považovat individuální přístup. Vyjma České republiky se můžeme s touto metodou setkat v Kanadě nebo Francii. 

Druhou metodou je objektivizace.[2] Soudy se řídí objektivními kritérii, která musí dodržovat a odchýlení není prakticky možné. Tento způsob je užíván například ve Velké Británii či Německu. Každý případ, který projeví shodné znaky s případem předchozím, bude řešen stejným způsobem. Soudy při užívání této metody šetří čas, přesto ale není možné posouzení případu na základě vzniklé situace, vztahů, schopnostech a možnostech, ani není možné vztáhnout do rozhodnutí jiné nastalé aspekty. Jako výhoda je zde téměř stoprocentní (nikdy ne plná) předvídatelnost rozhodnutí, které není vyjádřením názoru soudce, s výjimkou situace, kdy by stanovení rozsahu výživného pouze a jedině na základě objektivizace bylo nespravedlivé a způsobilo by tak jedné ze stran závažnou újmu. 

Jako zástupce podílového způsobu metody objektivizace je u nás asi nejznámější Gerlichovo pravidlo. To spočívalo v rozdělení příjmu povinného na třetiny. Jedna třetina je určena na bydlení, elektřinu a další, druhá slouží pro potřeby povinného a třetí náleží dítěti. Jako již zmíněný zástupce metody objektivizace jde v jejích stopách, a tak ani tady není možné zhodnocení individuální situace, na kterou není brán zřetel. Toto pravidlo se nestalo hojně využívaným pro svou nulovou míru elasticity. 

Tabulkový způsob využívá objektivních kritérií (věk dítěte, mzda rodičů), na základě nichž určuje hodnoty, které mají být použity pro stanovení výživného. Je využíván v Německu a Rakousku. Tento způsob je dozajista nejsnadnějším. U nás je tabulka[3] pro určování výživného pouze doporučující, soud může výši výživného stanovit s ohledem na ni, ale nemusí se jí řídit.

Přejděme od faktů a teorií k myšlenkám a názorům. Doposud jsem psala o měnících se kritériích, o způsobech určení výživného, o jednotlivých metodách. Nyní bych ráda tyto směry sloučila a dostala se o krok dál. 

Pakliže se soudy stále více přiklánějí k potřebám dítěte, metody objektivizace se stávají méně určujícími. Každý způsob má svá pro a proti, ať již vidíme rozdíly ve složitosti či elasticitě. Jaké by mohlo být sloučení jednoduchého s elastickým? Jaké by mohlo být sloučení vyšší právní jistoty s individualizací? Jednou z možností by bylo, aby si soudce nejprve vzal k ruce závazné tabulky pro běžné případy. Po zadání objektivních kritérií (věk dítěte, příjem rodičů,…), které by měly co nejvěrohodněji vystihnout rodinnou situaci by vyšla částka, na kterou by mělo být výživné stanoveno. Pro soudce by nicméně tato částka nebyla ve výsledku závaznou – i když by mohla. V případě, že by soudce nebyl tomuto výsledku nakloněn, přišla by chvíle pro volné hodnocení soudce, který by mohl objektivní parametry vyvrátit a určit částku jinou, již závaznou. V rozsudku by se pak objevilo odůvodnění, proč byly/nebyly tabulky rozhodující, a v případě negativní odpovědi dále zhodnocení, na jaké jsme zvyklí dnes – jak se došlo k výsledné částce. Otázka je ale následující: kolik případů bude do tabulek zapadat tím způsobem, že se již volného hodnocení soudu nevyužije? Proti tomuto způsobu svědčí i situace, že by „strojově“ určená částka mohla povinnému rodiči způsobit problémy v takové míře, že by nebyl schopen výživné splácet, a soudce by se tak musel od částky odchýlit znatelným způsobem. Případné zhodnocení soudce by nemělo být nijak výrazné, jinak by byl popřen účel, pro nějž by byl tento systém založen. Je možné, a více než pravděpodobné, že tento systém by již přetíženým soudům způsobil ještě více práce jak se zadáváním údajů do hodnotícího systému, tak s jeho případným odůvodňováním, čímž by se stal celý systém finančně náročnějším. Dalším otazníkem by tu byla nezávislost soudce, který má rozhodovat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Tabulky by tuto možnost omezovaly, přestože by je bylo možné porušit. Jak ale určit, v jakém případě je vybočení možné? Pokud by takovéto parametry byly stanoveny, určeny a známy, pak by se situace obrátila a celý systém by mohl fungovat jako žádný jiný, do té doby však docházíme k závěru, že buď bude silně snižována míra nezávislosti soudce nebo míra právní jistoty. Ani jeden případ není dobrý, jelikož bychom se dostali do stavu, kdy základní zásady selhávají. 

Další možností zlepšení systému je inspirovat se slovenskou úpravou a nastavit minimální částku pro stanovení výživného. Dle mého názoru by tato úprava zjednodušila postavení soudu v případě jednání s rodičem ve špatné životní situaci. Stanovení spodního limitu je pak bráno jako velmi úzký základ toho, co dítě potřebuje z hmotného hlediska. Částka by se měla orientovat dle životního minima, ve spojení s průměrnou životní úrovní a životní úrovní rodičů, na kterou má dítě ze zákona nárok. Zvyšování částky by záleželo na již několikrát zmíněných objektivních parametrech. Zavedení není náročné finančně ani systematicky. Nejnižší částka by nicméně musela být stanovena zákonem či judikaturou Nejvyššího či Ústavního soudu, jimiž by byly všechny soudy vázány. Určení této nejnižší částky ale může být přeci jen dost náročné. Jak je již napsáno výše, podle Českého statistického úřadu stojí dítě měsíčně jednoho rodiče 5 000 Kč. Pokud jsme pěstouny a máme příspěvek ve výši 8 000 Kč, polovinou jsou čtyři tisíce korun. Jak tedy určit, která nejnižší hranice je přijatelná?

Napsáním tohoto příspěvku jsem chtěla zdůraznit měnící se stanoviska postupem času, nastalých změn a celkovým vývojem problematiky. Určování výživného a výchova nezletilých jsou, a troufám si říci, že i budou, stále velmi diskutovanými tématy, která se neustále vyvíjí. Toto téma dozajista není lehké pojmout vzhledem k obsáhlosti úseku, neprozkoumaným a nevyřešeným otázkám a nejednotnému názoru odborníků, soudců, znalců a veřejnosti. 

Příspěvek byl součástí konference Naděje právní vědy, která se konala ve dnech 17.-18. 5 .2018 v Plzni.


[1] ŠÍNOVÁ R. - ŠMÍD O. - JURÁŠ M. a kolektiv. Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého. Praha, nakl. Leges, 2013. s. 206.

[2] Tamtéž.  s. 206.

[3] Metodický pokyn na sjednocování rozhodování soudů v otázce výživného na děti.

výživné

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze