Majitel komunikace totiž odpovídá za její stav a dle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „ZoPK“), i za škodu, která tím byla způsobena. Pokud tedy obec například v zimě zanedbá svou povinnost a náležitě neupraví namrzlý nebo zasněžený chodník, může po ní poškozený za svůj úraz žádat finanční kompenzaci.
Vlastník se může své odpovědnosti zprostit v souladu s ustanovením § 27 odst. 3 ZoPK, pokud prokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit. U závady způsobené povětrnostními situacemi se zprostí odpovědnosti, jestliže nebylo možné takovou závadu zmírnit ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Typickým případem, kdy by vlastník nebyl odpovědný, bude situace, kdy nad ránem začne padat mrznoucí déšť a za hodinu poté dojde k uklouznutí na namrzlém chodníku. Objektivně totiž nebylo v možnostech obce takové závadě ve schůdnosti chodníku zabránit. Pro odstranění nebo zmírnění závad způsobených povětrnostními podmínkami jako je sníh a náledí bývají stanoveny časové limity v plánech zimní údržby, které si často obce vydávají. Limity se tak liší, a to nejen obec od obce, ale také především podle důležitosti či významu jednotlivých komunikací. Někde to mohou být pro hlavní komunikaci třeba 2 hodiny a pro malý chodníček v parku např. 12 hodin. Tyto plány zimní údržby by nicméně měly být nastaveny odpovídajícím způsobem. V opačném případě by nebyly určující a posuzovalo by se to vždy vzhledem ke konkrétním okolnostem.
Z ustanovení § 26 odst. 7 ZoPK potom vyplývá, že by vlastník chodníku nebyl odpovědný také v případech, kdy byla závada komunikace předvídatelná, ovšem chodec jí nepřizpůsobil svou chůzi. Zde se ovšem už jedná o poměrně sporný moment a také nejčastější důvod, proč se obce snaží své odpovědnosti zbavit. Využívají tak nepříliš šťastného znění zákona a snaží se argumentovat právě tím, že závada ve schůdnosti musela být pro poškozeného předvídatelná. Tento argument obecně nedává úplně smysl, protože téměř každý chodec přizpůsobí svou chůzi náledí nebo jiným nástrahám, určitě totiž nechce spadnout a způsobit si úraz. Ve výjimečných případech by však obce mohly s tímto uspět, jestliže by například chodec vyrazil na náledí ve zcela neadekvátní obuvi, například v botách na vysokém podpatku.
Aby poškozený se svou žádostí o náhradu škody uspěl, musí většinou bezprostředně po úrazu začít zajišťovat důkazy, kterými prokáže odpovědnost obce a podloží tak svůj nárok. Zejména by si měl zaznamenat, kdy a kde přesně k úrazu došlo, jaké byly v té době povětrnostní podmínky a v jakém stavu byl daný chodník. Dále doporučuji pořídit si také fotodokumentaci místa nehody a vzít si kontakt na případné svědky události. Samozřejmě často není vzhledem ke zdravotnímu stavu možné si vše potřebné zajistit. Potom by mohli jako svědci pomoci třeba členové posádky záchranné služby, pokud poškozenému na místě pomáhali.
Není ovšem důležité pouze prokázání nároku jako takového, ale i jeho výše. Poškozený má v první řadě nárok na náhradu způsobené újmy za bolestné a náhradu ztráty za ztížení společenského uplatnění, která bude typická v případě trvalých následků, což předpokládá ustanovení § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“). Tyto nároky bude muset podložit lékařským posudkem. Poškozený má dle § 2960 NOZ rovněž právo na náhradu nákladů spojených s péčí o své zdraví, například za pobyt v nemocnici, léky či jízdné do zdravotnického zařízení, dále také nákladů spojených s péčí o svou osobu nebo domácnost. Poškozený má nárok také na náhradu věcné škody, pokud si při pádu poškodil oblečení nebo třeba hodinky. Výši těchto nároků bude potřeba doložit příslušnými doklady a účtenkami. V neposlední řadě potom v případě, že kvůli úrazu zůstal v pracovní neschopnosti, může nárokovat rovněž náhradu za ztrátu na výdělku dle § 2962 odst. 1 NOZ, kterou musí podložit potvrzením zaměstnavatele.
Praxe při uplatňování nároků vzniklých úrazy na chodníku je taková, že obce nejsou při mimosoudním jednání příliš vstřícné. V předžalobní fázi se tak daří vyřešit jen minimum případů. Obce se obvykle snaží zprostit své odpovědnosti. Někdy možná dokonce spoléhají i na to, že občané na náležitou finanční kompenzaci raději rezignují. Nezbývá proto, než se obrátit se svým nárokem na soud, kde tak končí více než 75 procent žádostí o odškodnění. Soudy naštěstí zaujímají při přiznávání odškodnění diametrálně odlišný postoj než obce. Výše odškodnění se pohybuje v průměru kolem 30 tisíc korun, nicméně výjimkou nejsou ani případy, kde se může jednat až o statisícové částky, zejména u trvalých následků úrazu.
Diskuze k článku ()